Příběhy andělů

(6)

SETKÁNÍ S VELKÝM MISTREM

„Můj synu,“ řekl ten velký učitel, „přivedli jsme tě sem, abychom ti ukázali, jak to vypadá uvnitř v našich malých i velkých vesmírných lodích. V každé jsi letěl jen krátký čas, ale přesto dosti dlouho na to, aby ti mohly být zprostředkovány určité znalosti, které máš předat dále svým spolubratrům na Zemi. Viděl jsi, jak to vypadá ve vesmíru a že je skutečně v neustálém pohybu a plný pohybujících se částic, ze kterých jsou posléze vyvolávány všechny formy života. Není ani počátku ani konce.

V nesmírných prostorách kosmu pluje bezpočet těles, které vy nazýváte planetami. Jistě jsou různě velké. Ale jsou vašemu i našemu světu značně podobné. Mnohé z nich jsou obydleny a ovládány lidskými bytostmi, jako jste vy i my. Zatímco některé planety právě nyní dospěly ke stadiu, kdy jsou schopné nést na sobě životní formy, jako jsou naše, jiné z nich dosud tohoto stadia vývoje nedosáhly.

Neboť nesmíš zapomínat, že světy jsou jenom formy a že i ony procházejí dlouhými vývojovými periodami, kterými procházejí všechny formy od nejmenších k největším.

Každá planeta se pohybuje s počtem přiřazených planet kolem centrálního Slunce v dokonale stejné míře, podle níž se každá jednota nebo systém, jak to nazýváte, vyvíjí. V každém systému je, pokud jsme to mohli na svých cestách pozorovat, vždy 12 planet. Dále pak krouží dvanáct takových systémů sjednocených kolem centra, podobného našemu Slunci. Ty tvoří dohromady jakýsi hvězdný ostrov, jak to nazývají někteří vaší vědci. Máme důvod se domnívat, že dvanáct takových hvězdných ostrovů vytváří opět nezměřitelnou jednotu v domech našeho Otce s mnoha příbytky, a tak dále, bez konce.

Na naší planetě a také na ostatních planetách naší sluneční soustavy vyrostla životní forma, kterou vy nazýváte člověkem a která duchovně i sociálně pokročila nad různé stupně vývoje až k jistému bodu, který je pro vás pozemské lidi nepochopitelný. Tento vývoj byl možný jen tehdy, když se zachovávaly přírodní zákony, jak vy říkáte. V našich světech to vyjadřujeme takto: Tento růst se uskutečňuje zachováváním zákonů Nejvyššího Ducha, který řídí čas a prostor.

Jak jsi sám viděl, cestujeme vesmírem tak lehce, jako vy procházíte nějakou místností. Cesty vesmírem nepůsobí žádné potíže těm, kteří znají jeho zákony, zákony, podle nichž žijí a pohybují se všechna tělesa, planety a lidé.

Pak lze pochopit, že vzdálenosti mezi dvěma takovými tělesy v prostoru nebo mezi dvěma světy neznamenají tu vzdálenost, jak ji chápete ve vašem světě.

Pomysli na dobu, kdy vzdálenosti mezi kontinenty na vaší Zemi byly považovány za obrovské a kdy bylo třeba velmi mnoho času. než jste se dostali od jednoho světadílu k druhému. Dnes zkrátila letadla tyto vzdálenosti na zlomek časového úseku, kterého k tomu bylo zapotřebí v minulosti. Vzdálenosti samy však zůstaly nezměněné. A zrovna tak tomu bude s vesmírnými vzdálenostmi, až rozšíříte svoje vědění a poznáte zákony, které působí v kosmu.

Ještě o jedné věci nemáte zatím ponětí, totiž že tělo každé lidské bytostí se může dobře cítit na každé planetě.

Určitě jsou nějaké rozdíly v atmosférických podmínkách. Závisí to na velikosti a stáří planety. Ale jsou sotva větší, než jaké vy cítíte mezi hladinou moře a několik tisíc metrů vysokou horou. Na některé lidi působí takováto změna silněji než na druhé. Ale všichni se mohou časem aklimatizovat.“

Když jsem si v duchu vybavil těžkou pokrývku na hlavě včetně hadice od dýchacího přístroje, jak je to všude vyobrazováno v časopisech a jak se o tom zmiňují i teorie údajných expertů, ptal jsem se sám sebe, zda náš svět není jedním z nejméně vyvinutých v celém vesmíru.

Velký učitel četl mé myšlenky a pokračoval bez přerušení dále: „Ne, můj synu, váš svět není nejméně vyvinutým ve vesmíru, nýbrž v naší Sluneční soustavě. Ale mimo ní existují světy, které dosud nedosáhly vašeho stupně vývoje, jak ve směru sociálním tak i vědeckém. Také jsou světy, jejichž vývoj je v oblasti vědy hodně daleko, ale v oblasti osobního a sociálního porozumění zůstaly pozadu, i když se jim už podařilo dostat se do vesmíru. V našem slunečním systému cestují národy všech planet, s výjimkou plemen Země, volně prostorem, některé jen na krátké vzdálenosti, zatímco jiné zvládnou pozoruhodnější dálky i za hranice našeho Slunečního systému. Vaše znalosti o životě a vesmíru jsou nanejvýše omezené, a proto máte plno falešných názorů o ostatních světech, stavbě kosmu i o sobě samých. Na druhé straně je však skutečností, že u mnohých z vás roste opravdu upřímná touha po větším porozumění. My, kteří jsme šli stejnou cestou, kterou nyní jdete vy, máme nejlepší vůli vám pomoci a předat mnoho z našeho vědění všem, kteří je chtějí přijmout.

Za prvé musí vaše národy pochopit skutečnost, že obyvatelé jiných světů se v podstatě od lidí na Zemi neliší. Smysl a účel života v ostatních světech je v zásadě tentýž jako váš. Celému lidskému pokolení je vrozena touha, i když někdy hluboce skrytá, vyvinout se k něčemu vyššímu. Univerzální život se zrcadlí v jistém smyslu ve vašem pozemském školském systému, neboť na vašich školách kráčíte stupínek po stupínku k vyššímu a dokonalejšímu vzdělání. Týmž způsobem jde člověk od planety k planetě a od jednoho slunečního systému ke druhému za stále vyšším porozuměním a za vyšším všeobsažným vývojem.“

Tomuto vysvětlení jsem rozuměl takto: Lidé Země se vydají - až pro to dozrají - k jiné planetě, která je na vyšším vývojovém stupni. Ptal jsem se v duchu, zda my, pokud budeme ještě na Zemi žít, dokážeme poznat zákony, které ovládají vesmír, a zda budeme schopni navštěvovat jiné světy, tak jak to už teď dělají interplanetární obyvatelé.

Mistr nedal na moje myšlenky přímou odpověď, nýbrž pokračoval dále:

„Jste vázáni tím, co nazýváte časem. Ale až zvládnete cestu do vesmíru, budete i při vašem pojmu času udiveni rychlostí, s jakou dosáhnete jiných planet. Pro toto dobrodružství budete muset najít nová slova. Vy nazýváte naše letouny talíři a říkáte, že létají. Tento výraz se hodí na vaše plavidla, ale ne na naše. My létáme, ale ne tak, jak to vy máte na mysli, my zvyšujeme působení atmosféry mechanickým způsobem. Vy to nazýváte zrušením gravitace. Nám nevadí atmosférické vlivy a překážky. Proto jsou naše plavidla schopna rychle a ostře měnit směr během letu a pohybovat se rychlostí, která tak ohromuje vaše letce a učence.

Mohli bychom vám velmi mnoho říci o ovládání gravitace, která je nutná pro odpoutání se od jedné planety a přiblížení se k druhé. Velmi rádi bychom vám toto užitečné vědění předali. Ale vy jste se dosud nenaučili žít mezi sebou v míru a bratrství, k všeobecnému blahu celé lidské rodiny, tak jak je tomu na ostatních planetách, kdybychom toto poznání odhalili tobě nebo jinému obyvateli Země a stalo se všeobecně známým, pak by se někteří z vás ihned pustili do stavby vesmírných lodí. Opatřili by je zbraněmi a vydali by se na lov k obsazení jiných planet.

Ty víš, že u vás existují skupiny lidí, které již ohlásily vlastnické právo na Měsíc, aby ho používali jako vojenskou základnu. Mnoho pozemských vědců doufá, že se jim v krátké době podaří postavit vesmírné lodě pro interplanetární lety, podobné těm, které máme my. Je zcela možné, že k tomu dojde. Ale pozemšťanům nebude dovoleno, aby na planetu přišli ve velkém počtu a zůstali na ní, dokud se nenaučí respektovat všeobsahující životní zákon, kterým se řídí lidé na ostatních planetách, zatímco na planetě Zemi se dnes ještě žije sobecky. A o vesmíru se budete muset ještě mnoho učit, neboť jím se budete pohybovat.“

Vzpomínám si na jeden obraz, kterého jsem často používal a ve kterém jsem srovnával vesmír s obrovským, stále se pohybujícím oceánem. A nyní jsem si pomyslel: Tak jako naše zaoceánské parníky křižují po vlnách moře, tak plují tyto interplanetární lodě na vlnách působících v kosmu.

„Ano,“ řekl mi Mistr, „je tomu podobně, a když budou vaši vědci pracovat podle tohoto principu, dostane se jim nových znalostí, neboť příroda odhaluje svá tajemství těm, kteří hledají s otevřeným duchem.

Jak jsi už slyšel, cestujeme vesmírem, abychom se učili. V našich lodích je mnoho přístrojů, některé z nich jsi viděl, mnoho jiných ještě ne. Vy jste zařadili všechna naše plavidla do jedné kategorie - to jest mezi létající talíře - ale my jich máme mnoho druhů, různé velikosti a pro rozmanité účely. Ty největší se ještě nikdy neobjevily ve vzdušném prostoru vaší Země. Zůstaly vždy ve vzdálenosti mnoha milionů mil od Země. Nechceme tisíce členů posádek těchto gigantických lodí vystavit nebezpečí, kdyby se něco stalo a lodě by musely přistát na Zemi, dokud vaše národy nedospějí k většímu porozumění. Můj synu, hlavní důvod, proč k vám přicházíme v tomto čase, je následující: Chtěli bychom vás varovat před velkým nebezpečím, kterým je lidstvo Země ohroženo. Protože víme více, než si kdokoliv z vás dokáže představit, máme povinnost upozornit vás na toto nebezpečí, pokud je to možné. Snad vaše národy vezmou na vědomí to, co jim chceme předat prostřednictvím tvým a lidí tobě podobných. Ale může se stát, že k tomu budou hluší. Pak se ovšem samy zničí. Volba záleží na lidech, poroučet vám nemůžeme. Při tvém prvním setkání s naším bratrem ti bylo naznačeno, že atomové výbuchy na vaší Zemi vzbudily náš zájem, a sice z tohoto důvodu: Třebaže dosud síla atomového záření při těchto pokusných explozích doposud nepřekročila hranice zemských sfér působení, přece jen ohrožuje veškerý život na Zemi. (Od r. 1956 se to velmi zhoršilo - pozn. překladatele.) Dojde k rozkladu, skrze nějž bude zemská atmosféra ponenáhlu naplněna smrtícími prvky, které vaši vědci a armády uzavřeli do vašich tak zvaných atomových bomb. Uvolněné záření z bomb zatím nedosahuje tak daleko, protože je lehčí než vzduch a těžší než veškerý éter ve vesmíru, jestliže by však lidstvo ve světové válce tyto síly proti sobě navzájem uvolnilo, mohla by tím být zničena značná část lidí, vaše orná půda by se stala sterilní, vaše vody otrávené a na dlouhou dobu by byl na Zemi život nemožný. Mohlo by se dokonce stát, že vaše planeta by byla poškozena do takové míry, že by to narušilo rovnováhu v celé naší Mléčné dráze.

To by byly bezprostřední důsledky, které by postihly vaši Zemi. A pro nás všechny by bylo cestování vesmírem na dlouhou dobu obtížné a nebezpečné, protože energie uvolněná masovými explozemi by pak pronikla vaší atmosférou do vesmíru.“

Pomyslel jsem si, zda a do jaké míry - pokud by na Zemi opravdu vypukla válka - by se oni cítili oprávněni nám v ní zabránit.

Mistr opět na mou myšlenou otázku odpověděl:

„Jak je ti známo, kdybychom chtěli, mohli bychom díky našim vědomostem o použití a ovládání energií, které jsou daleko mocnější než ty, které jste se až dosud naučili znát a používat na Zemi, mohli bychom vaši sílu učinit neúčinnou právě naší převažující silou. Ale už jsme ti přece řekli, že nezabíjíme svoje bližní, a to dokonce ani v sebeobraně. Budeme se tedy nadále pokoušet zabránit válce tak, že lidem vysvětlíme, co by válkou mohli způsobit, neboť jenom nevědomý se může pustit do takového podniku, jako je válka !“

Jeho obličej zazářil, jeho oči vypadaly, jako by byly upřeny na nějaký krásný vnitřní obraz, a jemným hlasem pokračoval v hovoru: „Všichni lidé jednou snili ve svém životě o utopii, jak vy to říkáte, o nějakém téměř dokonalém světě. A nyní je všechno, co si lidé kdy vymysleli, skutečně někde k dispozici. A proto není nic nedosažitelné. To platí i pro člověka Země. U nás na jiných planetách naší Mléčné dráhy je tomu právě tak. Mnozí lidé Země se již vyjádřili: Jak nudná musí být taková dokonalost !  Ale není tomu tak, můj synu, neboť existují různé stupně dokonalosti, jako u jiných věcí. My jsme na našich planetách šťastni, ale nezůstáváme stát na jednom místě, když člověk dosáhne vrcholu jedné hory, který uviděl zezdola, spatří před sebou další horu. Tak je tomu i s pokrokem. Údolí ležící mezi horami je třeba přejít, než můžeme vystoupit na nejbližší vrchol. Pochopení světových zákonů znamená rozmach, ale i omezení. Tak jako je tomu nyní u nás, může být i u vás na Zemi, kdybyste se svými znalostmi duchovně povznesli, nedokázali byste pozvednout zbraň proti svému bratru. Pak byste totiž věděli, že každý jedinec dostal od Boha stejné právo a že si přeje, aby svůj život řídil sám a sám si také vytvořil vlastní osud, i když jeho cesta vede zkouškami a omyly. Toto platí pro všechny skupiny, národy a rasy.

Jako je mnoho cest, které vedou dolů, zpět od pokroku, tak jich také mnoho vede vzhůru. Jeden člověk má chuť jít touto cestou, druhý volí jinou, podle své přirozenosti, ale oba při tom mohou zůstat bratry. Právě naopak, každý se může od druhého mnohému naučit, jen když chce, neboť v nekonečném Stvoření není žádná cesta, která by se dala nazvat tou jedinou.

Často jsme slyšeli na vaší Zemi termín „cesta ke štěstí“. Jsou to dobrá slova, neboť pokrok je štěstí a leží na začátku stezky, která vede vzhůru. Štěstí dělá z lidí bratry v trpělivosti a ve snaze pomáhat jeden druhému, i když je každý jinak založen.

Vaše Země a její obyvatelé nejsou na tom tak zle, kromě toho, že z nedostatku vzájemného porozumění jsou stále jako malé děti ve všeobjímajícím a všezahrnujícím životě té jedné Nejvyšší Bytosti. Bylo ti řečeno, že my na našich planetách žijeme podle zákonů Stvořitele, zatímco vy o nich na Zemi jenom hovoříte, kdybyste žili alespoň podle přikázání, která znáte, nedocházelo by u vás ke krveprolévání. Pracovali byste na sobě samých uvnitř skupin a národů, abyste dosáhli dobra i štěstí v té části světa, ve které jste se narodili a kterou proto nazýváte domovinou.

Věřím, že by lidé byli velmi překvapeni, kdyby viděli, jak rychle by došlo na jejich Zemi ke změně. Nyní, když máte rozhlas, který vás spojuje s celým světem, by pak vaše vysílání našlo mnoho vnímavých srdcí, zdůrazňujících lásku a toleranci místo podezřívání a nedůvěry, neboť větší část obyvatelstva je již unavena spory a jejich bolestnými následky. Víme, že nyní více než kdy před tím toužíte po cestě, která by vedla k vysvobození. Víme, že v lidech je strach a zmatek neboť na vlastních tělech poznali následky dvou světových válek, které slouží jenom jako setba válek dalších.

Pro vaši planetu ještě není pozdě, jestliže se najdou otevřená srdce a mysli. Ale již to velmi spěchá, můj synu. A proto se dej s požehnáním věčného Otce do plnění svého úkolu. Zvedni svůj hlas společně s těmi, kteří jsou nositeli tohoto poselství naděje !“

(7)

OTÁZKY A ODPOVĚDI UVNITŘ MATEŘSKÉ LODĚ

Po krátkém odmlčení, které nikdo nepřerušil, se Mistr zvedl a s ním i všichni přítomní. Chvilku tiše stál, jeho ruce spočívaly na opěradle židle a díval se mi zhluboka do očí. Nikdy nebudu moci zapomenout ten výraz velké dobroty a hlubokého soucitu v jeho pohledu. Bylo to jako požehnání a zároveň mě to naplnilo novou silou.

S pokynutím na rozloučenou se otočil a opustil salón. Po jeho odchodu jsme ještě chvíli setrvali v mlčení. Nemohl jsem nalézt slova, až Kalna mlčení přerušila a tiše řekla:

„I pro nás je vždy nesmírným darem naslouchat tomuto velkému člověku.“

Pak Ráma úmyslně porušil napjaté ticho a řekl:

„Než tě dopravíme zpět na Zemi, můžeš nám chvíli klást otázky, které máš na srdci. Nemusí se bezpodmínečně vztahovat jen k vážnému tématu, o kterém právě hovořil Mistr.“ A s úsměvem dodal:

„Nic z toho, co tě zajímá, pro nás není nedůležité.“

Vděčně jsem na něj pohlédl a všichni jsme opět zaujali svá původní místa, jestliže jsem správně rozuměl, mínil Ráma, že má dojít ke společné zábavě, tedy ne k nějakému telepatickému přenosu; mohu tedy klást otázky nahlas. A tak jsem ihned začal s těmi, které mne zajímaly nejvíce:

„Mohly by drastické změny, které nastaly po atomových pokusech na mnoha místech v naší atmosféře, mít něco společného s uvolněním energie z atomových bomb ?“

„Ano, jistě,“ odpověděl Ráma. To není jenom předpoklad, to je skutečnost !  Naše přístroje tyto důsledky zaznamenaly, proto to víme naprosto jistě.“

„Byli byste tak laskaví a blíže mi vysvětlili, proč navzdory tomu, že válka na Zemi by ohrozila vaše cestování vesmírem, přece nechcete zasáhnout, nýbrž považujete za nespravedlivé uškodit několika málo lidem, když byste tím mohli pomoci mnohým jiným ?“

„Rádi se ti to pokusíme objasnit,“ odpověděl Orton. „My všichni jsme od narození vychováváni ideou celistvosti a jednoty života. Pro nás by bylo nemyslitelné, abychom nejednali podle vesmírných zákonů. Tyto zákony nestanovil člověk nýbrž existují od samého začátku a budou trvat na věky. Podle nich musí každý jednotlivec, každá skupina lidí, každá inteligentní bytost na všech planetách sama rozhodovat o svém osudu, bez vměšování se do osudu druhých.

Dát radu, poučení - to ano. Ale vměšování se až k eventuelnímu zničení – nikdy.“

Z očí jsem vyčetl otázku, zda je mi tento princip dost jasný.

Firkon, muž z Marsu, který dosud naši rozmluvu sledoval mlčky, promluvil:

„Jistě znáš mnoho různých myšlenek. Kromě naší fyzické úlohy na Zemi je pro nás bezpodmínečně nutné držet se víry, že se obyvatelé Země jednou probudí a poznají, že spějí ke katastrofě.“

„Ano, rozumím,“ odpověděl jsem pomalu, když jsem pochopil podstatu otázky.

Ráma potvrdil: „My víme, že moc této myšlenky, kterou nepřetržitě vysíláme ke všem našim pozemským bratrům, již mnohá lidská srdce změnila.“

„A také je nám jasné,“ zdůraznila Ilmuth, „a tobě i jiným lidem na vaší Zemi, že vojenské letectvo a vaše vlády vědí, že naše lodě, objevující se na vaší obloze, přicházejí z vesmíru a mohou být postaveny a řízeny jenom inteligentními obyvateli jiných světů. Vysocí vládní úředníci vašeho světa měli již s námi kontakt. Někteří jsou dobrými lidmi a nechtějí válku. Ale dokonce ani dobří lidé na vaší Zemi se nedokážou oprostit od strachu, kterým se lidstvo již po staletí samo živí.“

„A tak je tomu i s mnoha vašimi letci na Zemí,“ řekla Kalna. „Mnozí z nich již mnohokráte viděli naše lodě. Byli však umlčeni a varováni. Proto se jich jen málo o tom odvážilo hovořit.“

„A přesně totéž platí i o vašich vědcích,“ připojil Firkon. Opět jsem žasl nad tím, jak dobře znají náš svět a naše lidi.

„Potom zdá se, rozhodnutí spočívá v rukou docela obyčejného člověka z ulice,“ mínil jsem, „násobeno miliony podobných lidí na celém světě.“

„Ti u vás jistě představují určitou moc,“ přitakal rychle Firkon. A když bude dostatečný počet lidí všude proti válce hovořit, pak to mnozí z představitelů různých zemí rádi uslyší.“

Nyní jsem poměrům na Zemi rozuměl mnohem lépe a byl jsem naplněn nadějí. Aniž jsem si toho všiml, změnil jsem téma:

„Řekli byste mi něco více o mechanismu, který jsem viděl v pilotním prostoru, a sice o tom, který registroval tóny a měnil je v obrazy ?“

„Rádi.“ řekl Orton. „Tento přístroj nám umožňuje, a to je jeho nejdůležitější funkce, naučit se rychle nějaké cizí řeči.

Přirozeně ti z nás, kteří nějaký čas žili ve vašem světě a pracovali v něm, hovoří s lepším přízvukem. Ale jak u nás, tak i u vás jsou lidé s větším talentem na řeči, a ti se naučí hovořit bez chyby i bez přímého kontaktu s lidmi.“

S úsměvem mi připomněl naši posunkovou řeč při prvním setkání. Pak pokračoval:

„Bylo velmi důležité, abych přezkoušel tvou schopnost vysílat a přijímat telepatické poselství. Výsledek zkoušky je ten, že jsi nyní zde mezi námi. Víme dobře, jak skeptičtí jsou pozemští lidé v různých záležitostech, které se nacházejí mimo vyježděné koleje jejich osobních zkušeností. Právě z těchto důvodů byla poselství, která jsem ti dal, univerzálního charakteru. Schopnost porozumět psaným znakům zanikla před dávnými časy zároveň se starými civilizacemi. Ale my dobře víme, že ve vašem světě žijí tu a tam lidé, kteří je dovedou rozluštit, když pak jsou takové doklady k dispozici, pak jenom lidé, kteří jsou úmyslně nevěřící, se mohou zdráhat jim věřit.“

Kalna s milým úsměvem dodala: „Je štěstí, že vědci na Zemi uznávají za dokázanou skutečnost alespoň přenos myšlenek.“ „Jestlipak víš,“ řekl Orton, „že jsme tě nejdříve několik roků pozorovali, než jsme nakonec s tebou navázali kontakt a byli si jisti, že tvoje telepatické schopnosti jsou dostatečné. To se pak prokázalo při našem posledním testu při našem prvním setkání.“

„Zkoušeli jste mne také ještě jiným způsobem ?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě že ano. Podívej se - ty jsi naše lodě po léta fotografoval, a tím se tvoje myšlenky k nám nezvratně přiklonily. Cítili jsme upřímnost tvého zájmu. Ještě jsme potřebovali přezkoušet, zda a jak obrátíš tento zájem ve skutek, jak se zachováš, až se setkáš s výsměchem a skepsí, a zda nezneužiješ náš kontakt s tebou ke své slávě a peněžnímu prospěchu.“

„Ve všech zkouškách jsi skvěle obstál,“ řekla Ilmuth srdečně. „Tváří v tvář všemu výsměchu a vší nedůvěře, když byla dokonce zpochybňována pravost tvých fotografií, setrval jsi pevně při tom, čemu jsi ve svém nitru uvěřil.“

Toto povzbuzení mne naplnilo štěstím a já jsem věděl, že s takovými přáteli nebude možné jakékoli zakolísání.

„Ještě něco jiného jsme museli zjistit,“ řekl Ráma. „Zda totiž dokážeš v pravý čas mlčet a zda máš dobrý úsudek. Dnešní noci ti například Mistr vyjevil věci, které - jak zdůraznil - by lidé dosud neměli vědět. V tvém světě přichází mnoho lidí do pokušení dělat se důležitými a obracet na sebe pozornost druhých. Navíc není moudré sdělovat vše kdejakému člověku. Zde se musí projevit tvá schopnost dobrého úsudku. Konečně velkou část svého života jsi věnoval poznání vesmírných zákonů. Dobře jsi pochopil, že je nejen neužitečné, ale dokonce nebezpečné předávat více poznání, než může být přijato a pochopeno. Víme, že budeš s informacemi, které jsi od nás obdržel, zacházet v duchu tohoto principu.“

„Co se telepatie týká,“ řekl jsem, vyjadřuje tak otázku, která mne napadala již delší dobu, „tu snad dovedu dobře použít. ale nerozumím, o jaký se jedná proces. Mohli byste mi jej vysvětlit ?“

Podívali se na sebe a pak se rozesmálí. Všiml jsem si, že by mi na tuto otázku mohli odpovědět všichni a že se smějí zdvořilosti, se kterou dávají přednost jeden druhému, když o tomto našem rozhovoru zpětně přemýšlím, uvědomuji si, jak v našem světě je všechno zcela jiné, když jsou dva nebo více lidí pohromadě. Zatímco my si navzájem skáčeme do řeči, odporujeme a mluvícího stále přerušujeme (alespoň bychom jej měli nechat dokončit větu), tito lidé hovořili stále klidně, aniž byli ostatními přerušování. Nikdo je neumlčoval záplavou vlastních slov.

Když dali slovo Ortonovi, odpověděl:

„Vy máte přece ve vašem světě rádio a je u vás hodně radioamatérů, kteří smějí vysílat na určitých vlnových délkách. Tyto vlny, které vy nazýváte éterové, umožňují někomu na určitém místě vysílat poselství jiné osobě, která je velmi vzdálena. Obě osoby se jasně slyší, jako kdyby se nacházely v jedné místnosti. Byla však doba, kdy podobná spojení byla prohlašována za fantastická, a to lidmi, kteří se dnes vysmívají tomu, že naše lodě jsou interplanetárního původu. Tento druh myšlení dovede chápat jen to, co je až do nejmenších podrobností dokázáno.

Týmž způsobem jako prostřednictvím rádia jsou myšlenky přijímány a vysílány na určitých vlnových délkách, ale bez jakéhokoliv přístroje. Pracujeme přímo od mozku k mozku a ani zde není vzdálenost žádnou překážkou.

Je k tomu ovšem zapotřebí otevřeného a vnímavého ducha, aby to mělo úspěch. Po všechna ta léta, ve kterých jsi k nám vysílal svoje myšlenky, jsme na ně odpovídali. Tím mezi námi vzniklo pevné spojení, podobné spojení kabelem, ve kterém letí myšlenky na určité vlně. Vždy když je tvůj duch otevřený, můžeme ti dát žádané informace jako po telefonu.

Byl jsi vyvolen setkat se se mnou v přítomnosti svědků, kteří tvůj zážitek mohou potvrdit. Chtěli jsme, aby se pravda o tomto setkání co nejvíc rozšířila, a chválíme štáb jedněch vašich novin, který měl odvahu jako první tuto zprávu zveřejnit.

Něco však musíš všem lidem objasnit zvlášť dobře. Myšlenkové spojení, o kterém jsme právě hovořili, není absolutně tím, co lidé označují za psychiku nebo spiritualitu, nýbrž jsou to přímá poselství z jednoho místa na druhé. Vysvětlení toho, co nazýváte psychotronikou, ti podáme jindy.

My nazýváme přenos myšlenek sjednoceným stavem vědomí mezi dvěma body, mezi vysílatelem a příjemcem. Tato metoda dorozumívání je na našich planetách, obzvláště na Venuši, zcela běžná. A tak jsou mezi jednotlivci vyměňována poselství na naší planetě, od planety k vesmírné lodi, ať se nachází kdekoliv, a od jedné planety ke druhé. Jak jsem již řekl, a to si dobře zapamatuj, prostor nebo vzdálenost, jak vy to nazýváte, není žádnou překážkou !“

Zatím co Orton hovořil, Ilmuth se nenápadně vzdálila. Nyní se opět vrátila s podnosem. Na něm byly skleněné číše s týmiž osvěžujícím nápojem, který jsem již předtím popsal, když rozdělila sklenice, řekl jsem:

„Lidé z jiných planet u nás žijí... - děje se to již dlouho ?“ Odpověděla Kalna: „Od nepaměti. Ale zvláště,“ dodala, „poslední dva tisíce let. Kristus přišel na svět, aby vám pomohl a byl ukřižován. Nyní vám pomáháme způsobem pro nás méně nebezpečným. Bylo to umožněno velkým pokrokem v oblasti vývoje našich vesmírných lodí. Tak jsme k vám mohli dopravovat dobrovolníky v jejich fyzických tělech. Tito jedinci jsou pro svou misi pečlivě vybíráni a dostávají pokyny pro svou vlastní bezpečnost. Kým jsou ve skutečnosti, je prozrazeno jen za určitým účelem, a to velmi zřídka někomu z lidí tak, jako nyní tobě.

Vmísí se mezi pozemské bratry, aby se naučili jejich řeči a způsobu života. Pak se vrátí zpět na své domovské planety a podají nám zprávu o tom, jaké poznatky na Zemi nasbírali. Máme dějiny Země, které sahají 78 milionů let nazpět. Podobná historická díla byla vytvořena lidmi, ale při pohromách, které lidé vyvolali, byly tyto písemnosti ztraceny. Nyní to Zemi hrozí opět. To, co vy nazýváte válkou, v naší Sluneční soustavě již neexistuje po mnoho milionů let. Přirozeně musí všechny planety a jejich obyvatelé projít stupeň za stupněm svým vývojem od nejnižšího k nejvyššímu. Ale váš pokrok nemá řád a není přirozený. Byl to spíše do nekonečna se střídající růst a ničení, růst a ničení.

Existovali lidé, kteří s naší pomocí vaši planetu opustili, aby se u nás učili, a po nějakém čase se opět vrátili na svou domovskou planetu, aby tam pak dále předávali svoje vědění. Ale za nynějších poměrů, jaké vládnou na vaší Zemi, je to již nemožné. Po svém návratu by totiž nesměli říci kde byli. Jinak by byli označeni za blázny a dáni do ústavu. Mimoto by při vašem papírování, výkazech a osobních dokumentech neušel pozornosti úřadů náhlý návrat člověka, který tajuplným způsobem na nějakou dobu zmizel. Nemůžeme nikoho vystavovat nebezpečí nesnesitelného pronásledování. Nyní lépe pochopíš, že nám často staví do cesty překážky právě lidé, kterým bychom tak rádi pomohli.“

Všechna přirozená veselost z obličeje Kalny při těchto slovech zmizela a vystřídal ji smutek.

Ale když vzala z malého stolku pohár a napila se, opět se její veselost vrátila. Pak odložila sklenici a řekla:

„Je to politováníhodná škoda, že musíme hovořit o takových smutných věcech, a ještě smutnější je, že kdesi ve vesmíru se vyskytuje taková bída. My lidé z ostatních planet nejsme od přírody vůbec smutní. Jsme rádi veselí a hodně se smějeme.“

Její omluvná slova mne hluboce dojala. Oni byli na svých planetách veselí. Ale přesto chtěli s námi sdílet utrpení naší Země a snažili se nám po celá staletí přinášet světlo.

„Ještě nám zbývá jedna naděje,“ řekla Ilmuth, jako by mne chtěla potěšit. „Můžeme k vám ještě stále přicházet a tu a tam navázat kontakt stejně, jako s tebou. Vaši piloti nám nyní sice ztěžují přistání, ale my neztrácíme naději. Až naše lodě spatří více lidí, zvyknou si na ně a poznají pravdu o existenci živých bytostí na jiných planetách, pak bude moci být osobní setkání s lidmi Země daleko častější.“

„Ano, jak jinak by to mohlo být,“ přitakal jsem.

Pak jsme všichni vypili poháry, když jsem se podíval na své přátele, viděl jsem, že všechny známky smutku a starosti o poměry na Zemi z jejich tváří zmizely. Uznal jsem to za moudré a snažil jsem se napodobit jejich příklad. A tak jsem se jich zeptal:

„Zpíváte a tančíte na své planetě jako my ?“

„Všichni tančíme rádi a často,“ odpověděla Kalna. „U nás tvoří pohybový trénink podstatnou část naší výchovy. Mimoto patří rytmický tanec k našemu náboženskému rituálu. Tak jako básnická forma mluveného slova může vyvolat hluboké pocity, čehož se prózou nikdy nedosáhne, tak to dokáže i dokonalý rytmus, vyjádřený pohyby těla při obřadním tanci.

Ale také rádi tančíme pro potěšení, i když ne zrovna tak, jak je to v módě nyní u vás,“ dodala s úsměvem. „Nám nemůže vaše naklánění, kroucení a hopsání, kdy se muž a žena jednou pevně obejmou a v příštím okamžiku prudce od sebe oddělí, přinést žádnou radost, když tančíme, děje se tak nejčastěji ve skupinách. Někdy tančí jedna nebo více osob před ostatními, jestliže je inspiruje hudba. Tys i u vás viděl dobré tanečníky, a znáš proto radost z krásných pohybů těla, které jsou inspirovány duchem.“

„Také chodíme do společnosti,“ řekla Ilmuth. „Ale chápeme to jiným způsobem než vy. Pozveme k sobě prostě své přátele, abychom se společně pobavili a odreagovali. Často se scházíme venku na pobřeží nebo v našich zahradách. Tak jako u vás mají i naše domy zahrady s velkými terasami a bazény.“

Přál jsem si, abych tyto podivuhodné lidi nemusel nikdy opustit. Ale právě v tomto okamžiku se Ráma zvedl a řekl: „Je mi líto, ale musím tě nyní dopravit na Zemi.“ Ihned jsem se zvedl a snažil se utěšit myšlenkou na příští setkání s nimi.

Rozloučili jsme se v radostné náladě a přáli si, abychom se zase brzy viděli. Nikdo mne nenabádal, abych si všechno, co jsem prožil, dobře zapamatoval a abych to vhodným způsobem na Zemi použil. Naposled jsem vychutnával krásu, teplo a přátelství, a odcházel jsem v přesvědčení, že se pozemské národy, jakmile odloží svou nevědomost, budou podílet na přirozeném dědictví celého lidstva.

Když jsme došli ke dveřím kontrolního prostoru, na okamžik jsem se zastavil a pohlédl zpět, abych si vryl do paměti všechny podrobnosti tohoto nádherného salónu, všechny své přátele a především zářící obraz Věčného Života.

Malý průzkumník byl již natankován energií a stál připraven k návratu na Zemi. Dveře se otevřely a my jsme vstoupili dovnitř. Ráma, Firkon a já. Ráma šel ke kontrolní desce. Svorky a kabely již byly odpojeny, když jsme vystoupili po schůdkách a jako před tím i nyní se dveře neslyšně zavřely ihned poté, co nastoupil poslední muž.

Pomalu jsme klouzali dolů po kolejnicích, dvěma průduchy v podlahách lodě a opět ven do prostoru, když jsme jeli po kolejnicích, měl jsem opět ten slabý pocit padání v žaludku. Ale nebyl silný a netrval tak dlouho, jako když jsme přijížděli.

Zdálo se, že uběhla neuvěřitelně krátká doba a již se opět otevřely dveře a Firkon oznámil: „Tak jsme znovu na Zemi !“ Tentokráte letoun neseděl pevně na zemi, ale vznášel se nad ní asi 15 centimetrů.

Ráma ke mně přišel, podal mi ruku na rozloučenou a řekl: „Nepojedu s vámi do města, neboť musím zůstat u scoutu. Tento večer, strávený s tebou, byl pro mne radostí a doufám, že se opět brzy uvidíme.“

Vyjádřil jsem, že si přeji totéž.

Návrat do hotelu proběhl mlčky. Byl jsem zcela naplněn dojmy a hlubokými myšlenkami. Firkon to nesporně věděl. Zastavil auto před hotelem, ale nevystoupil, když jsme si podali ruce, řekl: „Brzy se uvidíme.“ Uvažoval jsem, kdy a kde, a on ihned na mou nevyslovenou otázku odpověděl: „Podáme ti zprávu v pravý čas, aby ses dostavil na správné místo.“

Když jsem vystoupil z auta, Firkon pomalu odjížděl a mával na pozdrav, a já zůstal na chodníku sám. Vešel jsem do hotelu a šel do svého pokoje. Od chvíle, kdy jsem opustil své přátele, jsem se poprvé podíval na hodinky. Bylo 5:10 ráno.

Vůbec jsem se necítil ospalý a ani trochu unavený. Posadil jsem se na okraj postele a celou hodinu jsem myslel na své noční zážitky. Jak mi to všechno procházelo hlavou, bylo mi stále jasnější, že celá tato věc se bude mým spolubližním zdát velmi fantastická. Ale přesto o ní budu muset vyprávět.

Sám jsem těžko věřil tomu, co se v několika posledních hodinách odehrálo. Ale věděl jsem, že je pravda, co moje oči viděly a uši slyšely a že to byl beze vší pochyby dokonalý fyzický zážitek.

Nakonec jsem se svlékl, lehl si do postele a upadl do lehkého spánku. Krátce před osmou hodinou jsem se opět probudil. Rychle jsem se oblékl. Měl jsem již jenom málo času na skromnou snídani, pokud jsem chtěl chytit autobus domů.

Během jízdy mé oči pozorovaly pozemskou krajinu, kterou jsme projížděli, a lidi, kteří seděli v mé blízkosti. Můj duch však nebyl přítomen. Žil ještě událostmi poslední noci, putoval prostorem a byl se svými přáteli v obrovské mateřské lodí.

Pocit, že jsem současně na dvou místech, trval několik týdnů. Těžko jsem se vžíval zpět do mezí pozemských zvyklostí. Ačkoliv to byla jen krátká doba, kdy jsem ono velké štěstí prožíval a pozoroval dálky vesmíru a jeho neustálou činnost, zůstal tento nádherný zážitek pevně a hluboko v mém srdci. A já věděl, že vše, čemu jsem se od svých přátel z jiných světů naučil, nebylo určeno jenom mě. Měl jsem se o to podělit se všemi lidmi na Zemi, kteří to budou ochotni přijmout.

(8)

PRŮZKUMNÁ LOĎ ZE SATURNU

Čas ubíhal bez dalších setkání s mými přáteli z jiných planet. Přesto jsem často cítil, že mi jsou nablízku.

O dva měsíce později, 21. dubna, jsem opět najednou pocítil to známé silné nutkání jet do města. Příštího dne jsem se dal odvézt na břeh oceánu, jel odtamtud odpoledním autobusem do Los Angeles a během dvou hodin jsem byl ve městě.

Šel jsem do téhož hotelu jako minule, trochu jsem se v pokoji osvěžil a sešel dolů do koktejlbaru na kus řeči s barmanem. Za nějakou chvíli jsem se vrátil do haly, koupil si týdeník a posadil se pln očekávání, abych si ho přečetl.

Tentokráte jsem vůbec neměl pocit nejistoty a neklidu, který mne trápil minule. Nyní jsem znal příčinu tohoto nutkání, které mne přivedlo sem dolů z hor. Tak jsem se zájmem četl zprávy z domova i z ciziny a také trochu mezi řádky. To vše proběhlo v klidu, nikdo mne nerušil. Jenom jednou kolem mě prošli dva muži, které jsem od vidění znal, a prohodili jsme spolu pár slov.

Náhle jsem však vzhlédl - a přede mnou stál můj přítel z Marsu Firkon !

Vyskočil jsem s radostným výrazem ve tváři. Firkon se na mne rovněž smál. Pozdravili jsme se známým způsobem. Pak Firkon řekl určité slovo a zdůraznil ho způsobem, který mi jasně naznačil, že má zvláštní význam.

Když jsme společně opustili hotel, vysvětlil mi to a řekl:

„Stisk ruky je výmluvný jen do jisté míry, takže jsme považovali za nutné připojit k němu ještě slovo, jehož jsem před tím použil, jako další poznávací znamení mezi tebou a lidmi našich světů, kteří s tebou chtějí vstoupit v kontakt. Je to nezbytné především v případě, že je nablízku někdo cizí, jak se to někdy stává.“

„Vynikající bezpečnostní opatření,“ souhlasil jsem. Pak jsem se podíval na své náramkové hodinky. Bylo právě 19 hodin a 15 minut. „Jestliže to tvoje plány dovolují,“ řekl jsem, „a kdybys snad chtěl něco jíst, mám zde blízko jednu kavárnu. Tam bychom si mohli sednout do koutku a nerušeně hovořit.“

„To se mi výborně hodí.“ odpověděl a s úsměvem dodal: „Nakonec i tělo musí dostat, co mu patří, že ?!“

Cestou jsem se ptal na Ráma. „Ten s námi dnes v noci nebude,“ sdělil mi Firkon. Kavárna byla plná, ale měli jsme štěstí, když jsme vstoupili, právě v jednom koutku vstávali lidé a odcházeli pryč. Rychle jsme vklouzli na uvolněná místa, pozdravili servírku otírající stůl a požádali jsme ji, aby přinesla jídelní lístek. Firkon se na něj krátce podíval, odložil jej a objednal si krajíc celozrnného pšeničného chleba s pomazánkou z burských oříšků, černou kávu a kousek jablkového koláče.

„Dám si totéž“ řekl jsem, když jsme byli sami, začal Firkon klidně hovořit:

„Viděl jsem, že jsi byl při čtení časopisu rozrušen mírou nedůvěry, nepřátelství a nenávisti, které jedna skupina lidí stále chová vůči druhé skupině.“

Protože jsem po příchodu Firkona již na noviny nemyslel, byl jsem překvapen, že znal moji reakci na čtení.

„To je zcela jednoduché.“ vysvětlil. „V tvém podvědomí, jak to lze nazvat, se to velmi silně odráží. Jenom málo lidí přitom v sobě dokáže rozeznat tato rušivá pohnutí mysli, dokonce ani ti, kteří se chlubí, že k tomu mají vlohy. Všimni si někdy, jak málo stačí k tomu, aby člověk vzkypěl. Už při troše hněvu se dostává do bojovné nálady a je agresivní, a pak to nazývá sebeobranou. Ve skutečnosti je to velký nedostatek duševní rovnováhy, co volává tento hněv a zatemňuje rozum, když jsme to jednou poznali, můžeme tukové zlozvyky držet na uzdě, dokonce je můžeme úplně odložit.“

V tom okamžiku nám přinesli jídlo, když jsme byli opět sami. Firkon pokračoval:

„Není pravda, že jenom několik málo jedinců z každého národa je odpovědno za současné poměry na Zemi. Při plnění svého úkolu a při osobních setkáních se svými pozemskými bratry jsem poznal mnohé, kteří byli plni takových ničivých pocitů a kteří byli uzavřeni ve svém sobectví. Nejhlubšími příčinami toho je přirozeně zmatenost a strach ze života. Jenom málo lidem se podařilo v sobě rozvinout větší ohleduplnost vůči bližním a snahu lépe pochopit vesmírné zákony. Mnozí z nich si k tomu vyvolili prostředky, které vy nazýváte metafyzikou nebo okultismem. Ale mnoho z nich pro to má sobecké pohnutky, to je sebeuplatnění a osobní zisk, místo univerzálních motivů služby a vzájemného blaha.

Pro následek takového všeobecného sobectví pak není důležité, koho si národy zvolí za své vůdce, a to hlavně tehdy, když jej volí ze svých vlastních řad. Vůdcové se musí přizpůsobit zvyklostem většiny, jestliže mají v rukou moc.

My, lidé jiných světů, kteří jsme nepoznáni žili mezi vámi, vidíme zřetelně, jak se zcela ztratila vaše bytostná jednota s božským původem. Lidé Země se stali oddělenými bytostmi. Nechovají se již dokonce ani lidsky, jak tomu bylo na počátku. Jsou nyní již jen otroky svých zvyklostí. Ale přes to všechno se v těchto sklonech skrývá původní duše, která touží po tom, aby se vyvíjela v souladu se svým božským dědictvím. Tato potlačovaná touha působí, že člověk je stále znovu hluboce znepokojován, i když je mocí svých zvyklosti přikován k vyjetým kolejím svého názoru na svět. To božské v něm by se chtělo vyvíjet jemněji a ušlechtileji. Více než si člověk může být vědom, to bouří v hloubi jeho bytosti a činí ho to v jeho pudovosti nešťastným a nepokojným. Avšak síla návyku je tak velká, že člověk, který by se rád poddal přátelskému a moudrému hlasu ve svém nitru, se toho přece jenom neodváží, protože neví, kam by ho to mohlo zavést. Ale dokud člověk nedokáže ze sebe setřást pouta své umíněnosti a nedovolí tomu hlasu, aby jej vedl, bude dále žít jako bojovník proti zákonům svého vlastního bytí.

Podívej, pokud si člověk sám nepřeje změnit způsob svého života, nikdo mu nedokáže pomoci. Těch několik málo jedinců na Zemi, kteří se upřímně snaží poznávat zákony Věčného Stvořitele, se musí pokoušet vést ty druhé. A my z jiných světů jim v tom budeme pomáhat.“

Dojedli jsme každý své jídlo. Firkon se zvedl, já také a opustili jsme lokál. Venku jsme obešli dva bloky domů. Tam pak u chodníku opět čekal automobil Pontiac.

Byla bouřlivá noc, ale já jsem si bouře nevšímal. Během prvních okamžiků naší jízdy se moje myšlenky točily kolem toho, co mi Firkon řekl. Ale ke konci jsem myslel již jen na to, jaká dobrodružství v dnešní noci asi zažijí. Jízda z města ven na místo, kde jsme jako minule náhle odbočili z hlavní dálnice, mi připadala kratší než tomu bylo poprvé. Jeli jsme jenom kousek a pak se vůz zastavil.

Nejdříve jsem nemohl rozeznat nic jiného, než nejasné obrysy úzkých kopců po mé pravé straně. Všude kolem byla jinak jen rovina, pokud to bylo možno v té tmě rozeznat. Třebaže jsem si byl skoro jist, že se opět setkáme se scoutem, nebyl vůbec vidět a ani žádné světlo jeho přítomnost neprozrazovalo. Můj společník se však zdál byl naprosto jistý, co se týče směru cesty, a tak jsme šli nějakou chvíli přímo vpřed. Náhle nízké kopce za námi skončily a v dálce jsem zahlédl měkké záření. Moje napětí vzrůstalo, když jsme kráčeli ke světlu. Asi po 400 metrech byly již zcela viditelné známé obrysy talíře.

Ale něco bylo jiné. Tento průzkumný letoun byl mnohem větší než malá loď, kterou jsem měl v paměti. Musel mít v průměru víc než 30 metrů, měl větší okénka a poněkud plochou kopuli.

Před svítící lodí se rýsovala silueta nějaké osoby. Nejdříve jsem myslel, že je to můj přítel z Venuše, protože měl na sobě tutéž leteckou uniformu; podobnou lyžařskému obleku. Ukázalo se však, že tento pilot byl cizí, dobře vypadající člověk, vysoký asi 183 centimetrů.

Šel nám několik kroků vstříc, srdečně nás pozdravil a obvyklým způsobem nám stiskl ruku. Tohoto muže budu nazývat Zůl.

Přiletěl tento obrovský talíř snad z Marsu ?  Pilot odpověděl na tuto mou nevyslovenou otázku a opravil mě:

„Tento scout je ze Saturnu a rovněž garážuje ve velké nosné mateřské lodi, ve které jsi již byl.“

Obrátil se a vedl nás k stojícímu talíři, jehož dveře byly již otevřeny. Vstoupil dovnitř, následoval jsem ho a jako poslední vstoupil i Firkon.

Tato loď byla ve svém průměru nejméně čtyřikrát větší než scout z Venuše, a byla přibližně dvakrát tak vysoká, možná dokonce i trochu vyšší. Dveře se za Firkonem uzavřely známým nehlučným způsobem. Uvnitř ihned zesílilo osvětlení a ozvalo se tiché bzučení, když byl uveden v chod pohonný mechanismus. Pocítil jsem lehký tah nebo trhnutí, ale ne tak silné, abych ztratil rovnováhu. Opustili jsme tedy Zemi, když jsem si prohlížel okolí, vysvětlil mi pilot ze Saturnu, že tato loď není jenom větší než onen malý talíř, ale že se liší i jinak. Nevznášela se nad zemí, ale byla na ní pevně posazena na třech koulích. To, co jsem prve pocítil, bylo trhnutí nutné k tomu, aby se loď odpoutala od země. Jako analogický příklad uvedl Zůl kousek železa, které je drženo magnetem. V momentě odpoutání pak dochází k onomu trhnutí.

Rozhlížel jsem se a viděl jsem to známé modrobílé a všude stejnoměrné světlo a tytéž kovové stěny; průsvitné jako sklo. Na obou stranách byla točitá vstupní chodba široká přibližně 122 centimetrů, která se zdála vést kolem vnitřku lodě. Na vnější straně této pasáže jsem si všiml skupiny otvorů, podstatně větších, než jaké byly v malé lodi. Pokud jsem to ze svého místa mohl odhadnout, musely zde být čtyři takovéto skupiny otvorů, v každém kvadrantu jedna.

Chodba přibližně stejně široká s vysokými stěnami, které sahaly až nahoru ke kopuli, vedla přímo až do jedné třetiny průměru lodě. Za tím byl asi střední prostor, ve kterém jsem mohl vidět velký magnetický sloup, procházející středem lodě.

Pilot se mne ptal, zda nemám chuť si během letu loď prohlédnout. Samozřejmě jsem ihned souhlasil. Zůl mne nejdříve vedl do středního prostoru. Byl to úžasný pohled !  Je těžké popsat něco tak neobvyklého a komplikovaného. zvláště když to člověk vidí poprvé. Ale udělám, co budu moci.

Loď se ve své konstrukci podobala kolu. Ony čtyři koridory, kterých jsem si všiml při vstupu do lodě, vedly jako čtyři špice k hlavě, tedy ke středovému prostoru. ve kterém jsme nyní stáli. Zde byly stěny vysoké od 6,10 do 9,15 metrů, sahaly až ke stropu a byly téměř úplně pokryty světelnými tabulemi a grafy. Linie a geometrické obrazce tvořily složité vzorce stále se barevně měnící, což mne fascinovalo už v lodi z Venuše. Bylo to na pohled tak pěkné, že jsem se od toho nemohl odtrhnout, i když jsem ničemu nerozuměl.

Uprostřed stěn byl kolem dokola ozdobný kovový balkón, na který se vystupovalo po žebříku. Nahoře nad stěnami se nacházela průhledná kopule, tvořená obrovskou teleskopickou čočkou. Podobná gigantická čočka zabírala téměř celou podlahu. Měla alespoň dvakrát větší průměr, než čočka na lodi z Venuše. Kolem ní byly čtyři zaoblené lavice, na kterých sedávají pozorovatelé a dívají se do vesmíru a na planety. Ale magnetický sloup, vedoucí středem od podlahy až do vrcholu kopule ovládal celý prostor. Tento obrovský němý sloup, procházející středem obou čoček, obsahuje tajemství i meziplanetárních letů.

Jak jsem již řekl, byla loď rozdělena do čtyř kvadrantů čtyřmi paprskovitými koridory, které ústily čtyřmi otvory do středního prostoru. Otočili jsme se vlevo a dali se jedním z nich, když jsme došli asi do poloviny, octli jsme se u dvou velkých dveřních oblouků, které byly naproti sobě ve stěnách koridoru. Pilot mne vedl pravým obloukem do části lodě, kterou označil za ložnici posádky. Celý tento kvadrant byl zajímavým způsobem rozdělen. Před námi byl asi tucet malých kabin pro jednu osobu. Zde měl každý člen posádky své místo ke spaní. Nevešel jsem dovnitř, ale protože všechny dveře byly otevřené, mohl jsem vidět, jak dokonale a prakticky byly kabiny zařízeny způsobem, který by na Zemi vzbudil závist i u odborných konstruktérů.

Nějaký druh žebříku s madly vedl do prostoru přímo nad ložnicemi. To byla, myslím, jediná část lodě, která měla uvnitř kvadrantu dva plné stropy. Nahoře byla místnost pro spánek a odpočinek s gauči a pohodlnými křesly, kde mohla posádka odpočívat a bavit se. Celý strop této obytné místnosti tvořila kopule a připomínala mi pohádkové solárium. Odpočívat zde pod velkou kulatou skleněnou kopulí s hvězdami a vesmírem v pozadí muselo být báječné.

Když jsem to všechno pozoroval, přemítal jsem, kolik členů asi posádka má.

„Normálně sestává z dvanácti osob,“ řekl Zůl, „ale v tomto okamžiku jsou zde kromě mne jen další dva muži. Pro tak krátký let to úplně stačí.“

Pak jsem uvažoval. zda tato lodní posádka jsou muži ze Saturnu, když se jedná o loď z této planety. Zůl však mou myšlenku opravil a řekl:

„Tato loď sice byla postavena na Saturnu, ale nenáleží výlučně jedné planetě. Proto se posádka skládá z členů ze všech planet.

Jak vidíš, toto je velká pozorovací loď a je určena pro daleké cesty. Může zůstat týden i déle mimo mateřskou loď, aniž se musí vracet ke znovunabíjení. Má totiž na palubě přístroje, které nabíjení samy obstarají. V případě potřeby může být dodatečná pohonná síla vyzářena z mateřské lodě přímo do každého talíře.“

Když jsme stáli v chodbě vedle ložnic, zdálo se mi, že pod nohama cítím lehké vibrace. Pochopil jsem to, když mi Zůl řekl:

„Hlavní pohonný systém je zabudován v této části lodě pod podlahou. Je tu také dílna, přístupná přímo z ložnic.“

Hledal jsem nějaké dveře, ale žádné jsem nenašel, což mne však nijak nepřekvapilo.

Když jsme opět vstoupili do koridoru; nahlédl jsem protilehlým dveřním obloukem do sousedního kvadrantu. Uviděl jsem tam měkkou záři barevných světel a zvláštní přístroje; byl to kontrolní prostor. Dva muži seděli u přístrojové desky. Šli jsme dále až k vnějšímu prstencovitému koridoru.

Tam jsme zahnuli doprava a Zůl řekl:

„V tomto prostoru je přihrádka, kde máme uskladněné dálkově řízené registrační disky. Ty vysíláme, když chceme něco pozorovat z bezprostřední blízkosti. Jsou to vysoce citlivé přístroje, které zjištěné údaje posílají nejen do talíře, ale i do mateřské lodě, takže mohou být pořízeny dvojí záznamy. Další záznam je předáván k dlouhodobé registraci na planetu. Každý, kdo potřebuje tyto informace, může je zde získat. Právě tyto malé disky nemálo přispěly k našemu poznání poměrů na Zemi, v celém slunečním systému, a dokonce i v sousedních soustavách.“

Když jsme kráčeli vnějším koridorem dále, došli jsme ke skupině čtyř otvorů - volských ok. Ale nezastavili jsme se a nepodívali jsme se ven.

V dalším paprskovitém koridoru jsme se otočili opět doprava a došli jsme do středu lodě mezi dvě masivně vypadající stěny z téhož průsvitného materiálu. Tyto stěny byly velmi tlusté a tvořily důležitou část lodě, jako je tomu u loukotí kola. Stěna po mé pravici byla zadní stěnou ložnice. V druhé stěně, vysvětloval Zůl, je vchod do většího zásobovacího prostoru, který je naplněn poživatinami a ostatním nutným materiálem pro delší cesty.

Když se pilot zmínil o delší cestě, ptal jsem se v duchu, zda tato loď je schopna cestovat mezi dvěma planetami bez pomoci mateřské lodě. Zůl to popřel a řekl, že scouty nejsou stavěny pro cestování vesmírem.

Opět jsme vstoupili do střední místnosti se světelnými pohybujícími se nástěnnými grafy. Šli jsme po okraji čočky do třetího radiálního koridoru, který mi měl být ukázán jako poslední. Také on měl dva velké dveřní oblouky, které vedly do středu. Nejdříve jsme tím levým vstoupili do místnosti, která - jak mi bylo řečeno - je kuchyní. To bych byl nikdy nepředpokládal !  Vůbec se nepodobala kuchyni, jak ji známe my. Se svými hladkými stěnami vypadala dokonale prázdná. Ale byl to jen dojem. Zůl řekl, že ve stěnách jsou od shora dolů vestavěny skříně a police, jejichž dvířka, tak jako všechny ostatní dveře této překrásně stavěné lodě, nejsou viditelné, dokud se neotevřou. Ve skříních byly uloženy potraviny a nádobí potřebné k přípravě jídel.

V jedné stěně byla skleněná dvířka. Zůl řekl, že vedou ke kuchyňskému sporáku, když jsem nahlédl dovnitř a neviděl nic podobného ohništi, vysvětlil Zůl:

„My svá jídla nevaříme takovým způsobem jako vy. U nás to probíhá rychle prostřednictvím paprsků nebo vysokofrekvenčním procesem, metodou, kterou v přítomné době zkoušíte na Zemi. Většinou dáváme přednost potravě v přirozeném stavu. Hlavně se živíme mnoha druhy vzácného ovoce a zeleniny, kterých je na naší planetě nadbytek. Jsme naprostí vegetariáni, jak byste řekli vy. Jenom v krajním případě, když není k dispozici jiná potrava, jíme i maso.“

Později mne napadlo, že jsem neviděl žádnou výlevku ani drtič odpadků ani žádné potrubí. Ale protože nejsem hospodyně, nevšiml jsem si v tu chvíli, že v kuchyni chybí. Bezpochyby však musí taková zařízení existovat. Pravděpodobně byla o mnoho lepší než naše, jako ostatně všechny věci zde. Neviděl jsem také žádné židle, stoly ani lavice. Pravděpodobně bylo vše, co je v kuchyni nutné, ukryto mezi stěnami.

Opustili jsme kuchyni a vešli do salónu, který byl stejně bohatě zařízen, jako obytný pokoj na mateřské lodi z Venuše. I zde byly rozestavěny gauče a jednotlivá křesla nejrůznějších tvarů. V pohodlné vzdálenosti byly umístěny stolky s průhlednými deskami a překrásnými drobnými ornamenty. Zůl řekl, že členové posádky zde tráví spoustu času během pozorovacích cest atmosférou planety, kterou právě studují. Vysvětlil rovněž, že tu hrají různé hry tak jako lidé na Zemi, a mají z toho velké potěšení. Také zde hostí návštěvníky.

Neviděl jsem žádné knihy, noviny nebo vůbec něco ke čtení, a také žádné regály nebo skříně pro jejich uložení. Ale nepochyboval jsem, že jsou někde po ruce.

Krytina podlahy v této místnosti byla světle šedá, tak jako ostatně i v celé lodi. Nebyl na ní žádný vzor; a i když se její povrch zdál zcela pevný, vzbuzoval při chůzi dojem silné gumy.

V tomto pohostinném pokoji jsme zůstali jenom chvíli. Pak jsme se vrátili do středního koridoru a šli jsme dále až tam, kde jsme do scoutu vstoupili. Hodně mi v tomto fascinujícím letounu ukázali, ale do kontrolního prostoru jsem směl nahlédnout jen krátce. Ani mi nepodali vysvětlení o síle, která pohání všechny přístroje. Věděl jsem sice, že k cestám vesmírem používají přírodních energií, které přeměňují v pohonnou sílu, ale nepochopil jsem, jak se to děje, a přiznávám, že jsem doufal, že mi to ještě bude vysvětleno.

Ale Zůl mi téměř s omluvným úsměvem řekl, že dosud nemohou plně důvěřovat žádnému z pozemšťanů tak, aby mu určité věci odhalili. „Neboť vy na Zemi jste se dosud nenaučili ovládat své emoce. Mluvíte bez rozmýšlení, a tak může dojít k tomu, že podáte informace takovému člověku, který jich může zneužít.“

To jsem bohužel nemohl popřít. Prohlídka talíře probíhala rychle a různá vysvětlení mi byla poskytována při chůzi, přesto však jsme obchůzku sotva dokončili, když Zůl oznámil:

„Doletěli jsme k mateřské lodi a chystáme se v ní přistát.“ Nedozvěděl jsem se, jakou dálku jsme za letu urazili, ale měl jsem dojem, že tato loď byla mnohem dále než minule loď z Venuše. Protože jsme byli uprostřed scoutu a neviděli ven, nemohl jsem pozorovat vjezd scoutu do mateřské lodě. Jinak vše probíhalo podobně jako při mé první návštěvě lodě. Ale byl zde zároveň určitý rozdíl, který jsem si neuměl vysvětlit.

Když jsme vjížděli do nitra čekající lodě, měl jsem opět pocit padání jako ve výtahu, ale neztratil jsem rovnováhu. Pak se plavidlo zastavilo na kolejnicích a dveře se otevřely nad plošinou, jako v té předešlé lodi. Ale nebyl zde nikdo, kdo by nás pozdravil a připevnil plavidlo svorkami ke kolejnicím, jak tomu bylo u scoutu v lodi z Venuše. Když jsem z talíře vystoupil na plošinu mateřské lodě ze Saturnu, ihned jsem vycítil, že tato loď je v každém ohledu jiná než mateřská loď z Venuše. Jaká dobrodružství mne zde asi čekají ?  Neměl jsem však vůbec strach.

Opravdu - každé nové setkání s lidmi z jiných světů ve mně vždy posílilo přesvědčení, že strach je přímo směšný. Ale stále jsem se cítil malým a ubohým v přítomnosti těch, kteří mi dopřáli naslouchat svým moudrým slovům, navštěvovat své nádherné lodě a dokonce se účastnit jejich letu. Všechno, co ode mne očekávali, bylo, abych všechna jejich sdělení předával kdykoliv a kdekoliv svým spolubližním. A to také budu. Každému člověku pak je ponecháno na vůli, aby tomu věřil nebo ne, nebo aby získával prospěch z vyššího poznán nebo je s posměchem a skepsí odhodil.