Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uvnitř vesmírných lodí - George Adamski - část čtvrtá

27. 3. 2009

(9)

MATEŘSKÁ LOĎ ZE SATURNU

To, co se nyní pokusím popsat, je velmi obtížné. Většina mechanických zařízení, která jsem viděl, když jsem vstoupil na palubu mateřské lodě ze Saturnu, byla pro mne zcela nová. Zpočátku jsem vůbec neporozuměl jejich funkci. Později mi pomohli tak, že jsem pochopil alespoň něco.

Rampa, na které jsme se zastavili (říkám rampa, ale ve skutečnosti to byl magnetický výtah o velikosti asi 15 m2), převážela lidi i náklady od podlahy ke stropu této gigantické lodě obrovskou šachtou, hlubokou více než 60 metrů. Středem výtahu odzdola nahoru vedl magnetický pól a zásoboval ho pohonnou energií.

Tento výtah a šachta bylo to první, co jsem viděl po výstupu ze scoutu. Před námi bylo něco jako most s postranním zábradlím, který spojoval výtah s plošinou, kde se zastavil náš scout. Plocha výtahu, veliká 15 m2, nevyplňovala celou šířku šachty. To mne nejdříve trochu překvapilo.

Jak jsme se Zůlem pokračovali v cestě, díval jsem se na všechny strany. Hrdá a majestátní stavba tohoto obrovského plavidla mne naplňovala uctivou bázní. Při pohledu zpět jsem viděl přes kopuli našeho talíře strop obrovského prostoru, kterým jsme projeli. Pár kolejnic vedl šikmo nahoru a dále stropem až tam, kde musí být vzdušné otvory. Mohl jsem vidět přímo až k otvoru lodě, kterým jsme právě prošli.

Když jsme vstoupili na plošinu, Firkon řekl, abych se podíval do šachty. Udělal jsem to a viděl jsem další tři poschodí nebo paluby nahoře a tři stejné směrem dolů, takže jich dohromady bylo sedm. Z každého poschodí vyčníval do šachty most nebo balkónový výstupek, který vyplňoval mezeru mezi okrajem šachty a výtahem. Později jsem se dozvěděl, že tato prodloužení mohou být vytažena nahoru, podobně jako vlakové můstky. Jsou tak dlouhé, jak vysoké jsou stropy, když jsou vytaženy, sahají od podlahy až ke stropu svého poschodí a přístup k šachtě zcela uzavírají. Tím v šachtě vytvoří hladkou stěnu, která ji odděluje od ostatních částí lodě, když výtah dojede do cíle, tato část šachtové stěny se nakloní směrem dolů, až vytvoří balkónový výstupek. Současně se vysune zábradlí výtahu směrem ven a vytvoří zábradlí pro můstek, když výtah jede dále, vrátí se zábradlí zpět a funguje opět jako ochranné zábradlí výtahu.

Pozoroval jsem činnost těchto zábradlí, právě když jsme opouštěli scout. Jakmile jsme vstoupili do výtahu, zábradlí nás v něm uzavřela, i když jsme nechtěli jet nahoru. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se seznámil s detaily. Zůl zatím přistoupil k přístrojové desce, která byla umístěna asi 10 centimetrů nad podlahou výtahu. Pravděpodobně proto, aby na desku někdo omylem nešlápl. Byla dlouhá přibližně 75 cm a široká asi 15 až 20 cm. Bylo na ní šest tlačítek ve dvou řadách, která bylo možno obsluhovat nohou. Na každém bylo označení, k jakému účelu slouží. Ale nedokázal jsem ty znaky ani přečíst ani jim porozumět.

Zůl šlápl na jedno z tlačítek a ihned se vysunulo zábradlí směrem ven a vytvořilo tak ochrannou mříž protilehlého balkónu, ke kterému jsme se blížili. Zároveň se před námi ve stěně šachty otevřely dveře, ozdobené ornamenty, a mně se opět naskytl překrásný pohled.

Nyní jsme byli v luxusním salónu. Svým zařízením a vybavením se podobal salónu lodě z Venuše, ale byl trochu větší. Také tento salón byl nádherně osvětlen týmž měkkým a tajemným světlem bez jakéhokoliv viditelného zdroje. Moji pozornost však rázem zaujalo šest žen a šest mužů, kteří očividně čekali na náš příchod. Asi společně pojedli a pak se bavili, když jsme vstoupili, všichni se s úsměvem zvedli. Jeden muž a jedna žena k nám přistoupili a velmi srdečně pozdravili nejen mé průvodce, ale i mne, i když jsem je nikdy předtím neviděl.

Dámy byly oblečeny do překrásných hladkých rób z materiálu, z něhož - jak se zdálo - vyzařovalo živé světlo. Součástí každého šatu byl široký pás, zdobený drahokamy, které jiskřily tak něžně a přece živě, jak jsem to ještě nikdy u žádného drahokamu neviděl.

Tyto pásy s drahokamy byly jedinými šperky, které jsem kdy na ženách z jiných světů viděl. Jak jsem tak drahokamy obdivoval, napadlo mě, že mají jenom o málo vyšší hodnotu než drahokamy pozemské a že jejich zvláštní lesk se musí připisovat kráse jejich nositelek. Firkon mi potom tuto mou domněnku potvrdil.

Šaty žen měly dlouhé široké a u zápěstí nabrané rukávy a u krku kulatý výstřih. Měly různé barvy, jistě podle vkusu jejich nositelek. Ale všechny měly jemné pastelové zbarvení a dodávaly celé skupině harmonický a poutavý vzhled, ženy byly různě vysoké. Nejmenší měřila přibližně 152, největší asi 172 centimetrů. Všechny byly štíhlé a pěkně rostlé. Tvary a rysy jejich obličejů byly jemné a úchvatné. Co se týče barvy pleti, byly zde zastoupeny všechny typy, od zcela bílé s nádechem do růžova až po měkkou olivovou barvu. Uši měly malé, oči velké a velmi výrazné pod pěkně klenutým obočím. Všechny měly středně velká ústa s přirozeně červenými rty, jejichž odstín odpovídal barvě pleti.

Všem padaly vlasy volně na ramena a všechny byly překrásně učesané. Jak muži tak i ženy měli na nohou sandály. Žádná z žen nevypadala starší než dvacet let. Firkon mi však později řekl, že se jejich stáří pohybuje mezi 30 a 200 roky !  Zatímco splývavé róby žen krásu jejich postav jenom naznačovaly, byla tato krása později vidět zcela zřetelně, když na sebe oblékly přiléhavé uniformy.

Muži na sobě měli zářivě bílé košile s širokými rukávy, které byly rovněž v zápěstí stažené a jejich oblečení připomínalo oblečení pozemšťanů v 18. století. Kalhoty byly volné a podobné těm, jaké se nosí u nás. Ale látka byla tak měkká a kvalitní, že jsem takovou dosud neviděl.

Muži byli vysocí od 152 do 183 centimetrů, měli odpovídající váhu a všichni byli nádherně stavění. Tak jako ženy měli různé zabarvení pleti, ale všiml jsem si, že jeden z mužů měl pleť doslova jako měděnou.

Všichni měli krásně zastřižené vlasy, různě dlouhé, přibližně tak, jak se nosí u nás. Nikdo z nich neměl tak dlouhé vlasy jako Orton, můj přítel z Venuše z našeho prvního setkání. Mezitím jsem zjistil, že měl zvláštní důvod pro to, aby tak dlouhé vlasy nosil.

Hezké rysy obličejů se příliš nelišily od rysů obličejů pozemských mužů a jsem si zcela jist, že by každý z nich klidně mohl pobývat mezi námi, aniž by si někdo všiml, že k nám nepřísluší. Žádný z nich nevypadal starší než něco přes třicet roků. Můj dojem však později opravil Firkon, když řekl, že jejich věk se pohybuje mezi čtyřiceti až několika sty lety podle počítání času na Zemi.

Ihned po pozdravu jsme byli vyzváni, abychom si sedli k oválnému stolu, na kterém stály číše s čirým nápojem. Tak jako všechny ostatní stoly, které jsem viděl, měl i tento průsvitnou desku, tato však byla z jiného materiálu, než za skla nebo umělé hmoty. Na stole nebyl žádný ubrus, deska stolu nebyla broušená, ani leptaná nebo nějak zdobená. Materiál byl tak nepopsatelně krásný, že nepotřeboval žádné zdobení.

Židle rozestavěné kolem stolu vypadaly jako naše židle v jídelně. Napočítal jsem jich 15, tedy přesně tolik, kolik bylo v místnosti osob.

Když jsme se posadili, já mezi Firkona a Zůla, byli jsme vyzvání, abychom se napili. Tekutina v pohárech vypadala jako naše nejčistší voda, ale chutnala jako meruňková šťáva, sladce a trochu sytě, ale zcela výtečně.

Třebaže mi vysvětlili metody, s jejichž pomocí se tito vesmírní cestovatelé učí pozemským řečem, překvapovala mne vždy znova jejich jazyková pohotovost.

Dáma, která nás po našem vstupu pozdravila jako první, začala hovořit:

„Tato loď je vlastně vědeckou laboratoři. My cestujeme vesmírem jen za tím účelem, abychom zkoumali neustálé změny, které ve vesmíru probíhají. Pozorujeme život a jeho poměry na jakékoliv planetě, kterou na svých cestách potkáme. Je proto nutné, abychom dobře znali různé řeči. Výzkumy, které jsou prováděny loděmi, jako je naše, směřují k cíli zlepšit naše cesty vesmírem a úplně zajistit jejich bezpečnost. O tom ti už mnohé řekli na lodi z Venuše. Ale ještě ti nikdo neukázal, jak pracují přístroje. Na této lodi tedy uvidíš přístroje v činnosti a my ti také něco z jejích funkce vysvětlíme, abys lépe porozuměl, jak jsme se naučili využívat přírodní zdroje síly.“

Dále mi pak vysvětlila, že ani tato loď nenáleží jen jedné planetě, ale že je to loď univerzální. Je obsazována posádkami lidí z mnoha planet a pracuje pro blaho a pro rozšíření vědění všech.

„Naší současnou cestu,“ vysvětlovala, „podnikají tři ženy z Marsu a tři z Venuše, podle vašich názvů planet. Obyčejně jsou také přítomny tří ženy ze Saturnu, které se však nyní z určitých důvodů nemohou naší současné cesty zúčastnit. Saturn je, zde tedy reprezentován jen muži. Příležitostně se také k našim cestám připojují muži a ženy z jiné sluneční soustavy nebo k nám přicházejí posádky z jiných lodí podobných této naší. Členové naší posádky jsou vždy speciálně školeni našimi nejlepšími vědci.“

A tak, jako by náš rozhovor mezi Firkonem a mnou, který jsme vedli předtím večer, nebyl vůbec přerušen, bylo i nyní navozeno téma o problémech, postihujících naši Zemi. Opět mě jako obvykle napadlo, že nás ze Země nikdo z nich tvrdě neodsuzuje ani nezatracuje. Místo toho se projevilo pochopení a sympatie k trpícím pozemšťanům.

Jedna z žen z Marsu řekla:

„Vy lidi na Zemi vlastně nechcete být k sobě tak krutí. Je to způsobeno, jak ti již bylo řečeno, nedostatkem sebepoznání, který vás činí slepými a netečnými k zákonům vesmíru, jehož jsme my všichni nedílnou součástí.

Ve svých rodinách tolik hovoříte o lásce, kterou k sobě navzájem cítíte. Avšak tato údajná láska se často ukazuje jako vlastnická moc, která vede až k nevolnictví. Nic nemůže více odporovat opravdové svobodné lásce. Pravá láska v sobě chová vzájemný ohled, porozumění a důvěru. Tak jak je láska známa v jiných světech a jak se projevuje, neobsahuje nic z falešné touhy po vlastnictví, která na Zemi lásku zcela znetvořuje.

My rozumíme láskou vyzařování Srdce Božího, které proniká všechno Stvoření a zvláště člověka vůči všem formám života bez jakékoliv výjimky. Ve skutečnosti není možné dávat přednost jedné živé formě před druhou.

Podívej se na znetvoření pozemské lásky, k němuž dochází jen proto, že člověk nerozumí ani sobě ani svému nebeskému Otci. Následkem této neznalosti jdou lidé do válek a bez milosti vraždí lidi jiných národů, jiné rasy, jiného náboženství, aniž chápou, co činí. Pro nás lidi z jiných světů je nepochopitelné, proč si lidé Země nemohou uvědomit, že vzájemné ničení nejen žádný problém nevyřeší, nýbrž přinese světu ještě další utrpení. Bylo tomu tak vždy a tak to zůstane stále. Vaše vědecké znalosti předběhly tak daleko váš sociální a lidský pokrok, že tento odstup musí být co nejrychleji překlenut. Lidé Země znají hrůzostrašnou moc a sílu bomb, které hromadí, aby jich použili proti sobě navzájem. Nicméně se stále přibližují k nepředstavitelnému světovému krveprolití. Pro nás je to naprosto nelogické.“

„Ano,“ přitakal jeden z přítomných mužů, „vaše jednání nám často připadá velmi nelogické. Dovol, abych uvedl příklad: Máte na Zemi své fyzické otce, že ?  Kdybys měl dva syny, zrozené z tvého těla a krve, jak vy říkáte, a kdyby jeden z nich před tebou klekl a prosil o požehnání, protože chce z nějakého důvodu svého bratra zavraždit - a ten je přece také tvým synem - splnil bys mu jeho prosbu jen proto, že se domnívá, že je v právu a jeho bratr ne ?“

„Samozřejmě, že ne.“ odpověděl jsem.

„A přece,“ pokračoval muž, „jste tak na Zemi jednali po celá staletí. Vy všichni uznáváte jsoucnost Nejvyšší bytosti a představujete si ji podle svého vlastního rozumu. Hovoříte o bratrství na Zemi. A přesto prosíte nebeského Otce, aby učinil to, co vy byste vašim dětem nikdy neudělali, neboť když se vy, pozemské národy, navzájem potíráte válkou. vyslovujete na kolenou takové znesvěcující modlitby. Prosíte vašeho nebeského Otce, aby žehnal vašemu úsilí, abyste zvítězili nad svým pokrevním bratrem a případně ho zabili. My. vaši bratři z jiných světů, se díváme na vaše rozdvojené národy naprosto neutrálně. My, kteří lépe známe zákony našeho Otce, platné ve vesmíru, nemůžeme dělat mezi skupinami lidí takové rozdíly. Jsme opravdu smutni z toho, co se na Zemi děje. Jako bratři celého lidstva bychom rádi pomohli jiným, k nimž se můžeme dostat a kteří si naši pomoc přejí. Ale nikdy vám nesmíme způsob svého života vnucovat.

Ve skutečnosti nejsou na Zemi lidé, kteří by byli od přírody zlí. To neexistuje nikde ve vesmíru. Když, jak někteří z vás říkají, se život na Zemi zdá být peklem, pak na tom nesete vinu sami. Vaše planeta, stejně jako všechny ostatní, je stvořena jedním božským Stvořitelem a je sama o sobě svatým místem, jako všechna jeho stvoření. Kdyby byli náhle všichni lidé ze zemského povrchu smeteni a s nimi všechny spory a veškerá bolest a žal, které na Zemi způsobili, protože se nenaučili, jak mají vedle sebe žít, pak by byla Země překrásná, ale rozhodně ne tak krásná jako svět, ve kterém lidé žijí se všemi ostatními ve vesmíru jako bratři.

Nikdo nemá právo svého bližního přehlížet, urážet nebo dokonce zabíjet jenom proto, že je mu cizí.

Stanovili jste přece na Zemi jeden den, ve kterém si připomínáte bratrství mezi lidmi a hovoříte o otcovství Stvořitele. Ale v úplném rozporu k jednání, které by muselo z takových osvícených projevů vzejít, maříte čas a síla tím, že hledáte stále rychlejší a účinnější prostředky vzájemného ničení. Není absurdní, když prosíte Boha Otce, aby vám dal požehnání k takovému nemilosrdnému ničení ?

My slyšíme tyto modlitby, které vycházejí z vašich chrámů, od vašich vládních činitelů, z vašich domovů a z vašich bitevních polí. Což opravdu nevidíte, jak daleko jste zašli ve svém bláznovství ?  Neboť ve skutečnosti prosíte svého nebeského Otce, aby dělal to, co byste vy vašim dětem nikdy neudělali !  Nevidíte, jakými pokrytci jste se stali ?  A to je jen jediný příklad, jak jednáte proti svému nebeskému Otci.

Pokud budete takto žít dále, odděleni jeden od druhého, budou se vaše starosti a utrpení jen množit, když totiž usilujete o život svého bratra, pak zase usiluje někdo druhý o život váš. To je význam slov, která kdysi vyslovil Ježíš Nazaretský. Pomyslete na to, co řekl: „Zasuň meč do pochvy !  Neboť kdo s mečem zachází, mečem také sejde.“ Pravda těchto slov byla vždy znovu v lidských dějinách potvrzována.“

Když přestal hovořit, vystoupil před mýma očima obraz Země a problémy lidstva a já jsem zesmutněl nad svými bližními i nad sebou samým jako člověkem Země. Tento obraz mi totiž jasně ukazoval, jak gigantický je úkol tyto poměry na Zemi napravit. Tolik lidí na Zemi se ještě neprobudilo a nepoznalo příčiny svého jednání, neboť jen tehdy, když mnoho lidí pozná pravdu a budou si ze srdce přát, aby se vše na Zemi změnilo, když odloží svá sobecká přání a žádostivost, aby jeden znamenal více než druhý, můžeme se z této bídy dostat.

Za poměry, které vyvstávaly před mýma očima, nemůžeme volat k zodpovědnosti jednotlivou osobu, stát nebo světadíl, a ani žádná jednotlivá civilizace na tom nemůže mnoho změnit. Všichni jsme zodpovědní. A kdo může změnit toho druhého násilím ?  Je těžké zlomit otroctví, které vzniklo následkem neporozumění, rozporů a touhy po moci, hromaděné po celá staletí.

Když jsem si to všechno uvědomil, zalila mne hluboká a pokorná vděčnost k našemu nebeskému Otci za to, že dovoluje svým dětem z jiných světů, které našim problémům rozumějí, aby k nám přišly a plni lásky a soucitu nabídly pomocnou ruku. Jistě, že nás nemohou nutit, abychom se změnili, ani nemohou nijak aktivně zasáhnout. Avšak mohou pomáhat některým z nás a společně s námi bojovat za lepší svět, abychom proti sobě neválčili a nepůsobili stále nové odcizení.

Bylo mi jasné, že by bylo zapotřebí mnoho času k tomu, aby k takové změně došlo, neboť lidstvo si zvyklo přijímat nevyhnutelně námahu a starosti, a jen zřídka se pokouší odbočit z vyšlapané stezky.

Když jsem se opět probral ze svého zamyšlení, viděl jsem, že se dámy zvedly ze svých míst.

„Nyní se musíme převléci do leteckých uniforem,“ vysvětlovala krásná bruneta, „a potom půjdeme do strojovny. Tam uvidíš mnoho věcí, které bys jistě rád poznal.“

Když odešly, měl jsem příležitost prohlédnout si podrobnosti tohoto krásného salónu. Na stěně před námi byla obrovská mapa oblohy. Ukazovala 12 planet našeho Slunečního systému kolem centrálního Slunce. Kolem našeho Slunečního systému byly další se svými slunci a planetami. Všechno bylo zobrazeno způsobem, který jsem neznal. Všude v prostoru mezi planetami byly vidět podrobnosti různých atmosférických poměrů, které platí ve vesmíru a o nichž my na Zemi nemáme ani ponětí. Bylo mi řečeno, že tyto znalosti jsou nanejvýše důležité pro jejich cesty v prostoru. Na mapě bylo také mnoho záznamů, které jsem nedokázal rozluštit, ale tušil jsem, že mají podobný význam jako u nás značky na mapách silnic, které používají řidiči aut. To mi pak jeden z mužů potvrdil.

Na druhé straně této obrovské mapy, na téže stěně, ale dále do nitra salónu, byl přesný plán této lodě. Také ten byl pokryt značkami, které mi byly naprosto cizí.

Ostatní stěny byly pokryty obrázky krajin z některých planet, které tato loď navštívila. Nejednalo se o zarámované malby, které obyčejně visí na stěnách, nýbrž se zdálo, že jsou namalovány přímo na stěnu. Všechny byly tak živé, že to vypadalo, jako by člověk byl fyzicky přítomen v nakreslené krajině. Tuto zvláštní vlastnost jsem zaznamenal na všech jejich malbách. Bylo mi to vysvětleno takto:

Všechno, co tito vesmírní lidé dělají, přechází do jejich práce takovou měrou, že jejich díla doslova vibrují jejích životní silou a vyzařováním jejich osobnosti.

Obrazy byly velmi podobné našim malbám a fotografiím pozemských krajin. Ukazovaly hory a údolí, malé vodní toky i moře.

Mezitím se oněch šest žen vrátilo. Všechny na sobě měly pilotní obleky. Muži se při jejich příchodu zvedli a jeden z nich řekl: „Nyní můžeme jít do laboratoře.“

Vydali jsme se společně k výtahu, který nás sem před tím dovezl, když jsme se k němu přiblížili, otevřely se před námi nehlučně dveře, i když jsem neviděl, že by někdo stiskl nějaké tlačítko. Fungovalo to asi podobně jako naše dnešní fotoreceptory.

Všech patnáct nás vkročilo do výtahu a Zůl se ujal řízení. Viděl jsem ho jít ke kontrolní tabuli v rohu, naproti té, kterou jsem popsal již dříve. Tam šlápl na jedno tlačítko a jeli jsme pomalu a nehlučně dolů.

Když jsme přijeli do podlaží, ve kterém ještě stál náš talíř, tak jak jsme jej opustili, viděl jsem za ním obrovský prostor, který se táhl až na konec lodě. Středem tohoto prostoru vedly kolejnice a na nich odpočívaly další čtyři scouty, zrovna tak velké a stejného tvaru jako ten, který nás přinesl ze Země.

Byl to zřejmě hangár, kde zůstávaly, když loď byla na meziplanetárním letu. Po obou stranách kolejiště, avšak trochu hlouběji, byla cesta pro pěší, široká asi 1,80 metru se stěnou na vnější straně.

Pak jsme jeli kolem dvou balkónů, které ležely hlouběji než ten, ze kterého jsme vstupovali do salónu, a já jsem si představil, že každý balkón vede do jiného poschodí této gigantické lodě. Na třetím balkónu pod tím, který vedl do salónu, se výtah zastavil. Zde od základů šachty jsem napočítal sedm poschodí na této straně lodě.

Když se výtah zastavil, otevřelo se zábradlí. Při jízdě jsem si všiml ještě jedněch kolejnic, které vedly spodní částí lodě. Tyto kolejnice tvořily ostrý úhel s těmi, po kterých vklouzl do lodě náš talíř. Byly to asi ony koleje, po kterých by při návratu na Zem mateřskou loď opustil. To naznačovalo, že celý tento díl lodě tvoří tunely s vjezdy a výjezdy, hlavní výtahovou šachtou a obrovským hangárem pro scouty. Někde v téže lodi, buďto vedle hangáru nebo dále za ním, byly asi zásobovací prostory a opravářské dílny, zatímco ještě dále vzadu, až na samém konci lodě, musí být kontrolní a pilotní prostor. Slyšel jsem totiž, že se vyskytuje na obou koncích této kolosální lodě. Zůstali jsme na této straně lodě a pak nás dovedli do velké laboratoře.

(10)

LABORATOŘ

Nikdy předtím jsem neviděl nic podobného tomuto prostoru, který byl naplněn všemi možnými přístroji. Byly zde celé řady grafických záznamů a rozvodných desek. Zdálo se mi, že každý z těchto podivuhodných instrumentů, které jsem viděl poprvé, má svůj kontrolní stůl. Šest jich bylo v provozu a šest mužů, kteří nás provázeli ze salónu, ihned zaujalo svá místa u šesti dalších přístrojů. Mnoho z nich bylo zatím bez obsluhy. Všiml jsem si, že čtyři muži nosí na levém rameni nějaký odznak.

Pilotka v mé blízkosti mi řekla:

„Všichni muži, kteří obsluhují tyto přístroje, jsou vynikající vědci. Znaky na ramenou těch čtyř znamenají, že jsou ze Saturnu.“

Jako ve všech vesmírných lodích i zde ukazovaly mapy na stěnách barevná světla různých druhů, linií a figur, ale bez škál a měřících přístrojů jak je tomu na Zemi. I když jsem viděl již hodně takových ukazatelů, stále pro mne zůstávaly záhadou.

„Zde zkoušíme hustotu atmosféry Země,“ pokračovala pilotka, „nebo planety, ke které se blížíme. Pečlivě studujeme atmosférické prvky, které obklopují každé nebeské těleso, a zároveň prvky vesmíru. Třebaže se neustále mění, přece je možno rozeznat pravidelná opakování toho, jak se chovají podle zákonů kosmu. Podle toho trvají určité kombinace delší časový úsek než jiné. Tím, že pozorujeme aktivitu vesmíru, jsme mimo jiné schopni odhalit vznik nového vesmírného tělesa a rychlost jeho růstu.“

Zdálo se mi to nanejvýše udivující a byl bych rád v tomto prostoru zůstal, zúčastnil se pozorování a pokusil se odhadnout způsob práce všech přístrojů, z nichž některé se podobaly naším televizorům, abych - jak jsem předpokládal - přišel na to, co tyto neustále se měnící vzorce znamenají.

Ale pilotka řekla: „Nyní musíme jít opět dále k něčemu dalšímu, nad čím jistě budeš žasnout.“

Vedla mne přes laboratoř. Firkon, Zůl a ostatní ženy nás následovali. Vstoupili jsme na šikmou rampu vedoucí nahoru, která byla široká jako celá loď a směřovala vzhůru až k druhé rampě, vedoucí do velkého prostoru.

Šokující zážitky jako by nechtěly přestat. Každý další krok pro mě přinášel nové divy. Konečně jsem začal mít strach, že z toho, co jsem viděl, si zapamatuji sotva polovinu. Moji přátelé mne ujišťovali, že až přijde čas k psaní, sami mi pomohou. Pomohou mi vybavit si v paměti znovu celý obraz těchto nočních událostí se všemi podrobnostmi. Pochyboval jsem, že existují lidé, kteří kdy mohli prožít noc s tolika překvapeními, s takovou krásou a s tolika poučnými věcmi i krásnou zábavou.

K svému největšímu překvapení jsem zde viděl dvanáct malých létajících disků, které byly srovnány ve dvou řadách po obou stranách lodě. Okamžitě jsem si pomyslel, že to jsou malé registrační disky, řízené na dálku, které byly vysílány z lodě k bližšímu pozorování. Měly asi 92 cm v průměru, byly z lesklého a hladkého materiálu a svým tvarem připomínaly dva na sebe překlopené mělké talíře nebo hlavy kol. Jejich okraje na sebe doléhaly, takže jejich střední díl byl tlustý několik centimetrů. Existují však, jak jsem se dozvěděl, registrační disky různých velikostí, od přibližně 25 cm do 3,66 metru v průměru, podle množství přístrojů, které jsou v nich zabudovány. Jak jsem již uvedl, měly v sobě citlivé přístroje, které každý disk nejen přivedly na určené místo, nýbrž také předávaly do mateřské lodě zprávy o každém vlnění v pozorované oblasti.

Vlnění v sobě zahrnují velký rozsah vln, k nimž náleží vlny zvukové, rádiové, světelné a dokonce myšlenkové. Tyto všechny mohou být odesílány do mateřské lodě, kde jsou registrovány a analyzovány. Z technického hlediska byly tyto malé disky nejjemnějšími uměleckými díly interplanetární techniky, které jsem kdy viděl. Mimo funkčních schopností, které jsem právě vypočítal, mohou – když se vymknou kontrole a je nebezpečí, že spadnou na Zem – být úplně rozpuštěny buďto formou exploze, nebo, kdyby tím byl ohrožen život a majetek lidí na Zemi, pomalým rozpustným procesem. Tyto malé vzdušné zázraky stály seřazeny na širokém stole po obou stranách místnosti, jako v nějakém žlabu. Přímo za každým diskem byl ve stěně lodě otvor s klapkou, dost velký na to, aby jím disk mohl projít. Ve chvíli, kdy jsme vstoupili do místnosti, byly všechny otvory uzavřené.

Na okamžik jsem se přinutil odtrhnou oči od těchto disků a rozhlédl jsem se kolem sebe. Všiml jsem si, že úplně vzadu na konci místnosti procházely stropem kolejnice a kolejiště výjezdového tunelu pro pozorovací lodě, protínaly celou místnost a procházely podlahou. Pak jsem se opět otočil k malým diskům a viděl jsem, že vpředu jsou zabudovány do stolu, na kterém stály, dlouhé kontrolní desky.

Když jsme vešli do laboratoře, nebyla vidět žádná sedadla. Ale jakmile ženy zaujaly svá místa u kontrolních desek, vyjela z podlahy nehlučně sedátka, zřejmě po sešlápnutí nožní páky.

Přístrojové desky vypadaly trochu jinak než ty, které jsem dosud viděl. Nevím přesně, zda byla do desek zapuštěna malá tlačítka nebo zda tu byly klávesy podobné klávesám u varhan.

Jakmile se ženy posadily, začaly velmi rychle pracovat. Jejich hbité prsy běhaly po přístrojích, když dávaly čekajícím diskům pokyny k letu. Pamatuji se, že jsem srovnával těch šest žen s klavíristkami, které provozovaly koncert bez hudby. Bylo fascinující se na to dívat; jakmile některý z disků obdržel pokyny, otevřela se za ním klapka, disk hladce proklouzl otvorem, projel vzdušnou propustí a odlétl na svou misi do vesmíru.

Zeptal jsem se Zůla, který zde zůstal s Firkonem a se mnou, kam disky odletěly. Odpověděl:

„Pojďme zpět do laboratoře, abychom mohli pozorovat jejich let na přístrojích.“

Cestou se zmínil, že mateřská loď teď letí, tedy již nestojí na místě, ale neřekl mi nic o jejím cíli. Nepocítil jsem ani ten nejmenší pohyb ani nezaslechl žádný zvuk.

Když jsme byli opět v laboratoři, muži stále pracovali na přístrojích. Na jedné obrazovce jsem viděl, jak se vytvářely různé linie, mizely a opět se objevovaly v nových formách. Pak byly linie nahrazeny kulatými body a dlouhými čarami, které se opět rychle měnily v různé geometrické obrazce. Současně jiné obrazovky ukazovaly různé barvy měnících se intenzit, některé jako světelné blesky, jiné jako světelné vlny. Chvílemi se vytvářely obrazce a také ony měnily svou velikost a tvar. Všechno toto pro mne bylo velkým tajemstvím.

„To, co je vidět na obrazovkách, registrují muži svými přístroji,“ vysvětloval pilot ze Saturnu. „Později bude toto všechno shrnuto ke studijním účelům.“

Zvědavost mne nutkala se zeptat, co je s těmi dvěma disky, které jsem viděl vylétat z lodě.

Pilot vysvětloval:

„Disky se právě teď vznášejí nad určitou obydlenou krajinou na Zemi a registrují šumy, které z tohoto místa vycházejí. Vidíš to na obrazovce jako linie, body nebo čáry. Některé přístroje shrnují jednotlivá pozorování a opět je spojují s původními šumy.“

Zde bych měl poznamenat, že jsem tomu všemu dost dobře nerozuměl, ale Zůl vysvětloval dále:

„Všechno v kosmu má svou zvláštnost. Když třeba někdo vysloví slovo „dům“, pak je to myšlenkový obraz nějakého obydlí v jeho duchu. Tímto způsobem je registrováno mnoho věcí včetně duševních hnutí lidí.

Pomocí těchto přístrojů se dokonce dozvíme, co si vaši lidé myslí, a zda jsou nám přátelsky nakloněni nebo ne. Když jsou někde vyslovena výhrůžná slova nebo si je někdo jen myslí, pak se nám výše popsaným způsobem ukáží a registrační aparáty je přesně zaznamenají. Tak se dovídáme, kdo z vás má dobrou vůli a je přístupný. Všechno v celém kosmu se pohybuje v kmitočtech, jak jste to na Zemi původně pojmenovali, nyní to nazýváte frekvencemi. Pomocí těchto frekvencí se také učíme řeči jiných světů.“

Během vysvětlování jsem pozoroval stále se měnící vzorce na obrazovkách. Vypadalo to poměrně jednoduše a já jsem se ptal sám sebe, proč naši pozemští vědci již dávno na něco podobného nepřišli. Když mě ona myšlenka napadla, odpověděl můj průvodce, aniž bych ji byl vyslovil:

„Oni to již svým způsobem učinili. Neliší se to moc od vašich magnetofonových a jiných záznamových zařízení. Princip je týž, ale my jsme ho dovedli trochu dále. Místo abychom zachycovali jen frekvence, jsme nyní už schopni převádět je na obrazy. V malém měřítku tak činíte u vašich televizorů, ale i zde jste stále vázáni svým omezeným věděním.“

Když mi to vysvětloval, pozoroval zároveň bedlivě několik obrazovek. Pak řekl, že bychom mohli jít opět do prostoru s disky, abychom se podívali na jejich návrat.

V okamžiku kdy jsme tam vstoupili, se opět otevřela obě padací dvířka, která vypadala jako obrovská volská oka na stěnách lodě. Každým otvorem se vrátil jeden disk zpět a jakoby veden neviditelnou rukou, usadil se tiše na své místo.

Nebylo mi dopřáno času, abych se dále zabýval těmito novými divy, neboť Zůl řekl svým klidným hlasem:

„Dávej pozor !  Nyní bude na každé straně vyslán disk, tentokráte za jiným účelem. Stále jsme ještě ve vaší atmosféře. Až disky odletí, vrátíme se do laboratoře. Tam ti ukážeme, jak pracují.“

Když jsem se díval za diskem, klapka se za ním rychle uzavřela. Vzadu se otevřely další padací dveře, na každé straně prostoru jedny. Po celý tento čas hrály hbité prsty žen svoje nezvučné scherzo na přístrojových deskách.

Když druhý pár disků opustil loď, vrátili jsme se zpět do velké laboratoře. Uviděl jsem další dvě nově zapojené obrazovky, rozdělené na úseky. Zůl vysvětloval:

„Tyto obrazovky ukazují různé atmosférické poměry.“

Na jednom úseku obrazovky jsem mohl pozorovat pohyb vzduchu, zatímco jeho rychlost a hustota byly registrovány jinými přístroji; na povrchu této obrazovky se objevovaly tomu odpovídající znaky. Zdálo se, že elektrický proud nebo magnetické pole atmosféry se pohybují opačným směrem, což bylo vidět na jiném úseku obrazovky. Zároveň byl měřen a registrován stav elektromagnetického pole (slabé nebo silné napětí, pokud jsem to dobře pochopil). Na třetím úseku se odděleně ukázaly parametry různých plynů, ze kterých se atmosféra skládá. Zde jsem mohl vidět, jak rychle a stále se mění její složení. Bylo nanejvýš zajímavé pozorovat různé stupně atmosférického tlaku a jiné vlastnosti atmosféry, o kterých naši vědci nemají ani ponětí. Zatímco to bylo promítáno na obrazovkách, registrovaly to zároveň jiné přístroje, ovšem ve formě dlouhodobého záznamu pro pozdější studium obyvatel jiných světů.

Po několika málo minutách – jak se mi zdálo – se tyto disky opět vrátily do mateřské lodě, a bylo mi řečeno, že s sebou nesou vzorky naší atmosféry. Malá část tohoto pokusného množství prý bude prozkoumána později.

„Pomocí takových disků,“ řekl Zůl, „jsme přesně informováni o abnormálních poměrech, které vznikají na okraji vaší atmosféry a narůstají každým výbuchem atomové nebo vodíkové bomby, která na vaší Zemi exploduje. A protože tyto přístroje jsou v chodu dlouhodobě, informují nás o tom, co máme očekávat, když se pohybujeme prostorem.“

Jak jsme tak stáli v laboratoři a bavili se, obrátil pilot mou pozornost na jednu zvláštní obrazovku. „Zde vidíš vizuální zobrazení prachu, který vy nazýváte vesmírnými troskami,“ řekl. „Nyní budou oběma disky zobrazeny na této obrazovce.“

Bylo fascinující pozorovat chování malých hmotných částeček na obrazovce. Bylo to stálé víření. Někdy to vypadalo, jako by se tyto jemné částečky chtěly spojit v pevné těleso a opět se pak od sebe rozdělit a stát se tak prakticky neviditelnými. Někdy byly tyto obrazce tak jemné, že to vypadalo, jako by se částečky změnily v čisté plyny. Připadaly mi jako malé obláčky, které se v parném dnu náhle utvoří na nebi a někdy rostou a pak se opět rozplynou a zmizí. To je nejlepší přirovnání, jakého mohu použít, abych popsal aktivitu, kterou jsem na obrazovce sledoval.

Zdálo se, že s každou novou formací těchto malých hmotných částeček se stává určité množství energie viditelným a má pevnou formu, pak je ale rozptýlena explozemi – alespoň to tak vypadalo – nebo náhlým rozpuštěním, což bylo možno na obrazovce zřetelně pozorovat. Jiné přístroje registrovaly hustotu a složení. Někdy mělo toto hromadění větší intenzitu a následná exploze pak byla silnější. Jindy zase byl tento proces nepatrný a sotva rozeznatelný. Ale koloběh pokračoval bez přerušení dále: Vířící energie, zhutnění, rozpuštění a neutuchající pohyb energie a jemné hmoty, která se stále pokouší spojit nebo reagovat na ostatní části vesmíru. Používám slovo „energie“, protože mě nenapadá žádný vhodnější výraz pro to, co jsem pozoroval. Zdálo se, že vyvíjí velkou sílu, a zaznamenal jsem, když se zformovala k plochým nebo oblačným obrazcům, že v prostoru ruší vše kolem sebe.

Věřím, že jsem právě viděl sílu, která proniká celým vesmírem, sílu, která vytvořila planety, slunce a sluneční systémy, tutéž sílu, která je zároveň nositelem a udržovatelem veškeré aktivity a života v kosmu.

Když jsem si tuto pravdu uvědomil, jen váhavě jsem se odvážil přijmout obrovské důsledky, které z ní plynou. Zůl vycítil moje vnitřní zděšení, pokýval s porozuměním hlavou a řekl:

„Ano, je to stejná síla, která pohání i naše vesmírné lodě.“ Ještě chvíli jsem pozoroval obrazovky pln údivu nad tím, co jsem viděl. Pak můj průvodce opět obrátil pozornost k diskům:

„Tyto malé létající talíře lze často vidět prolétávat prostorem a někdy i velmi nízko nad Zemí. V noci září. Proletí nad Zemi a registrují různé vlny, které vycházejí z těles planety. Vlny, jako všechno ostatní, jsou v neustálém pohybu a střídání jejich délky a intenzity. Po ukončení jejich úkolu jsou tyto nanejvýše citlivé malé přístroje opět vtaženy do mateřských lodí. Někdy však bývá spojení s nimi z nějakého důvodu přerušeno. Potom se vymknou kontrole a zřítí se k zemi. V takových případech se ihned sáhne k nouzovým opatřením. Na každé straně lodě, přesně pod otvory, kterými jsou vysílány disky do prostoru, se nachází magnetický vrhač paprsků. Když se nějaký disk vymkne kontrole, je za ním vyslán paprsek, který ho rozpustí. To vysvětluje mnohé tajuplné exploze, které se odehrávají na vaší obloze a které nejdou na konto dělostřelectva, proudových letadel nebo elektrických bouří. Když se však některý disk vymkne kontrole v blízkosti zemského povrchu, kde by exploze mohla nadělat škodu, nechá se disk klesnout na zem a je za ním vyslán mírnější paprsek. Namísto exploze působí dlouhé a postupné rozpouštění kovu. Nejdříve změkne, pak se změní v jakési želé, pak zkapalní a nakonec se rozplyne a nezanechá po sobě žádné zbytky. Tento druhý způsob zneškodnění je úplně bezpečný pro každého, kdo by se disku dotkl ve fázi rozpouštění. Nebezpečná by mohla být jen ta situace, kdyby někdo náhodou viděl disk padat a dotkl se ho v okamžiku, kdy ho zasáhl paprsek.“

Když muž ze Saturnu popisoval magnetický paprsek, napadlo mě, že tím mají v rukou podivuhodný obranný prostředek proti každému a proti všemu, čím by mohla být loď napadena.

Zůl moji myšlenku zachytil a odpověděl:

„Ano, je skutečně možné použít tyto přístroje proti lidem nebo nějaké jiné formě života, i proti planetám. Ale to jsme nikdy neudělali ani tuto zbraň nikdy nepoužijeme. Neboť kdybychom něco takového udělali, nebyli bychom lepší než lidé vaší Země.

Naše ochrana, jak jsme ji často předvedli, když jsme byli pronásledováni vašimi letadly, spočívá ve schopnosti uniknout rychleji, než to mohou vaše oči postřehnout. Mimo to můžeme frekvence aktivovaného okolí lodě zvýšit do té míry, že je neviditelná. Kdybychom nedávali pozor, mohla by vaše letadla do nás slepě naletět, protože nás nevidí. Kdybychom vám dovolili přiblížit se k lodi tak blízko, pak byste po nárazu do lodě zjistili, že je tak pevná, jako při nižším stavu frekvencí. Srážka by vás zničila, ale nám by nezpůsobila žádnou škodu.“

„Z toho, co jsem zde slyšel, soudím, že i vašim přímo zázračným letounům se může někdy něco přihodit,“ řekl jsem.

„Ano,“ odpověděl. „Když se něco podobného ve vesmíru stane a loď již nelze zachránit, můžeme ji opustit. Když je to nutné, pak je loď rozpuštěna a navrátí se do původního stavu jako prvek vesmíru. Každá velká loď je opatřena malými ‚záchrannými čluny‘, které mají na palubě dostatečné množství zásob a všechny potřebné přístroje; ty nám umožňují navázat spojení s jinými vesmírnými loděmi nebo dokonce s nějakou planetou. Kdyby se ovšem takováto nehoda stala v blízkosti nějaké planety, pak bychom se zřítili stejně, jako se to stává vašim letadlům.“

Okamžitě jsem se zeptal: „A zahynuli by při tom členové posádky ?“

„Ano,“ odpověděl. „Ale na základě našeho poznání a vědění nás smrt neděsí. Každý z nás se považuje za duchovní bytost, nikoliv za pouhé tělo. Znovuzrozením pak dostaneme nové tělo.

Na základě našich znalostí bychom rovněž nikdy nemohli úmyslně zničit těla druhých, neboť v nich sídlí inteligence. Kdybychom však způsobili smrt nešťastnou náhodou, pak bychom za to nenesli odpovědnost, neboť by se tak nestalo na naše přání.“

Zatím co jsme se bavili, přístroje pracovaly dále, pozoroval jsem světelné blesky na obrazovkách a ptal jsem se sám sebe, zda jsou v lodi ještě jiné přístroje, které jsem dosud neviděl.

Na moji nevyslovenou otázku znovu Zůl odpověděl:

„Ano; je jich zde ještě celá řada, mezi hangárem a oddílem pro piloty; ty jsou však v chodu jen tehdy, když letíme vesmírem.“ Během naší prohlídky laboratoře a hangáru pro disky jsem si vůbec nevšiml, jak rychle ubíhá čas. Nevěděl jsem, zda stojíme na místě v atmosféře nebo se rychle pohybujeme prostorem. Díval jsem se sice na obrazovky, ale nedovedl jsem v nich číst jako oni. Pak řekl pilot ze Saturnu:

„Nejsme příliš vzdáleni od Měsíce.“

Při této poznámce se mne zmocnilo vzrušení a myslel jsem na to, zda tam třeba nepřistaneme.

„Nikoliv,“ řekl, „tentokráte ne. Ale rádi bychom, abys nyní viděl na vlastní oči to, co ses o Měsíci pouze domníval. Měsíc má vzduch. Poznáš to pomocí našich přístrojů, když se k němu nyní přiblížíme tak blízko, abychom to mohli zaregistrovat. Vzduch nezabraňuje pohledu na nějaké vesmírné těleso, jak jsme mnohdy slyšeli, že se u vás na Zemi říká. A zatímco vy z vaší planety nevidíte ani těžká mračna nad Měsícem, vaši vědci příležitostně spatří něco, co nazývají lehkým pohybem vzduchu, obzvláště v oblasti oněch údolí, kterým říkáte krátery. Ve skutečnosti vidí stíny putujících oblaků. Strana Měsíce, kterou vidíte, vám skýtá jen málo příležitosti vidět opravdová oblaka, protože jen zřídka bývají hustá. Naproti tomu budeš moci pomocí našich přístrojů pozorovat na okraji měsíčního disku nad oblastí, kterou by bylo možno nazvat mírnou zónou, jak se tam tvoří hustá oblaka, jak se pohybují a mizí zcela podobně jako nad Zemí.

Tu stranu Měsíce, kterou ze Země vidíte, by bylo možno přirovnat k pouštním oblastem na Zemi. Je tam jistě horko, jak vaši vědci správně tvrdí, ale teplota není tak extrémní, jak si oni myslí. Strana, kterou nevidíte, je chladnější, ale opět ne tak chladná, jak se domníváte. Je divné, že lidé na Zemi bezmyšlenkovitě přijímají různá tvrzení od lidí, ke kterým vzhlížejí s respektem, protože je považují za učence, aniž však pátrají po hranici jejich učenosti.

Střední zónou Měsíce se táhne krásný krajinný pás, kde se daří rostlinám a zvířatům a kde zcela pohodlně žijí lidé. Dokonce i vy pozemšťané byste mohli na této části Měsíce žít. Neboť lidské tělo je nejpřizpůsobivějším aparátem v celém kosmu.

Vy pozemšťané jste mnohokráte dokázali něco, co jste zpočátku považovali za nemožné. Nic z toho, co si člověk vymyslí, není neproveditelné. Ale – abychom se vrátili zpět k Měsíci – každé vesmírné těleso musí kolem sebe mít atmosféru, jak vy to jmenujete, nebo plyny, a to jak žhavá tělesa, tak i chladná. Neboť právě atmosféra umožňuje tělesu být chladným nebo žhavým. Vaší vědci však tvrdí, že Měsíc nemá žádnou atmosféru, a zároveň připouštějí, že na Měsíci je jak zima tak také horko. Tolik atmosféry, kolik má vaše Země nebo naše planeta, Měsíc nemá, neboť je mnohem menším tělesem, než obě jmenovaná. Ale nicméně tam atmosféra je.

Snad bych ti to mohl blíže vysvětlit,“ pokračoval muž ze Saturnu, „vy máte na Zemi v oceánu nějaký malý ostrov. Kam až oko může dohlédnout není nikde kolem žádná jiná země; přesto mohou lidé na tomto ostrově žít, jako na velké pevnině, kterou vy nazýváte kontinentem. Vesmírná tělesa jsou jako ostrovy. Některá jsou velká, jiná malá. Ale všechna jsou obklopena a při životě udržovaná stejnou silou, která jim dává život.

Mnoho vašich vědců vyslovilo mínění, že Měsíc je mrtvé těleso. Kdyby bylo pravda, že by byl Měsíc mrtvým tělesem, ve smyslu, jak se u vás slovu mrtvý rozumí, byl by se již dávno rozpustil a z vesmíru zmizel. Nikoliv. Je zcela živý a nese na sobě dokonce život, i lidský. My sami máme velkou laboratoř právě za okrajem měsíčního disku. Ze Země není viditelná. Nachází se v poměrně chladné zóně tohoto tělesa.“

Ptal jsem se, zda se loď přiblíží natolik, abych mohl vidět povrch našeho satelitu na vlastní oči.

Odpověděl s úsměvem: „To nebude nutné. Pojď a podívej se !  Tímto přístrojem si můžeme Měsíc přiblížit tak, že jej budeš vidět tak jasně, jako kdyby ses po něm procházel.“ Ptal jsem se ho, jak daleko jsme od Měsíce vzdáleni a on mi řekl, že přibližně 64 000 kilometrů.

Doufal jsem, že Měsíc obletíme, abych sám mohl vidět, co se nachází na druhé straně mírného pásma, o kterém se zmínil. Ale zároveň mě napadlo, že tam jsou možná věci, které mi vidět nedovolí. Tuto myšlenku pilot ze Saturnu ihned potvrdil.

„Musíme si nejdříve vyzkoušet, jak budeš zacházet s informacemi, které jsme ti zatím dali, než ti případně budou odhaleny určité další věci. My snad známe lidské slabosti lépe než ty, i u těch, kteří se opravdu snaží jednat správně. Musíme být opatrní, abychom nepřispěli ke zkáze Země !“

Přístroj byl nyní zaměřen na Měsíc a nastaven tak, že se jeho obraz dostal do bezprostřední blízkosti. Byl jsem na nejvyšší míru udiven, jak jsou naše představy o Měsíci, našem nejbližším sousedovi, zcela falešné. Mnoho kráterů je ve skutečnosti širokými údolími s rozeklanými pohořími, která vznikla velkými zvraty uvnitř Měsíce.

Mohl jsem dobře rozeznat, že na straně, kterou vidíme ze Země, muselo být před dávným časem hodně vody.

Zůl řekl: „Na druhé straně Měsíce je hodně vody ještě teď. A na této straně je jí ještě mnoho ukryto uvnitř hor.“ A pak mi ukázal na úbočích pohoří, která obklopovala údolí, zřetelné stopy po pradávných vodních tocích.

Je pravda, že některé z těchto kráterů vznikly díky meteoritům, které dopadly na povrch Měsíce. Ale v těchto případech byly na povrchu kráterů zřetelné trychtýře. Když jsem podrobně prohlížel měsíční povrch, zvětšený na obrazovce před námi, zpozoroval jsem hluboké brázdy v půdě i na některých skalách. Nemohly vzniknout jiným způsobem než působením tekoucí vody v dávných časech. Na některých místech bylo možno rozeznat slabý rostlinný porost. Celkově povrch vypadal částečně jako jemně prašný, některé jiné oblasti se zdály být z hrubších částic, jako je hrubý písek nebo menší oblázky. Náhle jsem zahlédl, jak šikmo po povrchu, který jsem právě pozoroval, běží nějaké zvířátko. Mohl jsem vidět, že má čtyři nohy a srst. Bohužel běželo tak rychle, že jsem ho nemohl identifikovat.

Málo z toho, co jsem viděl, mi připadalo cizí. Neboť skoro tak jsem si to po léta představoval a také jsem o tom v tom smyslu hovořil. Muž ze Saturnu to zřejmě věděl, neboť zdůraznil, že hlavně z těchto důvodů se rozhodli mi tento pohled dopřát. Slíbil mi, že později mi ukáží i druhou stranu Měsíce. A ani ona prý nebude jiná, než jsem si myslel.

Po tomto příslibu obrazovka, která mi ukázala Měsíc, ztmavla, zatímco ty druhé stále pracovaly.

Pak mne Zůl odvedl zpět do hangáru pro disky. Ale než jsme tam přišli, vyšly nám naproti ženy. Těch šest mužů, kteří s námi přijeli výtahem, se zvedlo ze svých míst a pilot ze Saturnu navrhl, abychom se vrátili do salónu.

(11)

JINÝ MISTR

Když jsme se vrátili do krásného a útulného společenského pokoje, viděl jsem, že sklenice na velkém oválném stole byly opět plné. Muž, jehož věk jsem odhadoval na třicet až čtyřicet let, již čekal na náš příchod. Když jsme vstoupili, zvedl se ze židle. Bez zvláštního představování mne pozdravil právě tak srdečně, jako ostatní, které jistě dobře znal.

Ani mně tento muž nepřipadal úplně cizí. Okamžitě jsem k němu pocítil hlubokou náklonnost, něco jako příbuzenství. Jistě i čtenáři již udělali ve svém životě podobnou zkušenost. Jeho přítomnost nepředstavitelně rozmnožila pocit harmonie a porozumění mezi všemi, kteří byli v tomto salónu shromážděni.

Lehkým pokynem ruky nás vybídl, abychom zaujali místa u stolu. Naproti mně kdosi postavil ještě jednu židli, a právě na ni se tento muž posadil. Po mém boku opět seděli na jedné straně Firkon, na druhé Zůl. Na vyzvání Mistra, který se ujal funkce hostitele, jsme zvedli sklenice a mlčky pili. Všichni napjatě čekali, až začne hovořit. Jeho tmavé oči jiskřily hlubokou životní radostí, ale měly také – to jsem si uvědomoval – schopnost zachytit každou moji myšlenku. Věděl jsem, že mi bude rozumět a nikoliv mne odsuzovat, ať u mne najde cokoliv.

Byl to velmi pěkně a mohutně stavěný muž. V jeho hustých černých vlasech vůbec nebyly stříbrné nitky; měl je dobře zastřižené a padaly mu z vysokého čela v měkkých vlnách dozadu. Jeho obličejové kosti byly nápadně pěkně vystavěny, dělalo to dojem, že byl velmi zušlechtěn duchem, který v něm sídlil. Jeho pohled naplněný nekonečnou dobrotou, těkal rychle z obličeje na obličej. Pak se pohledem vrátil přímo ke mně a počal měkkým melodickým hlasem hovořit:

„Bylo pro nás velkou radostí ukázat ti něco málo z kosmu našeho nebeského Otce. Známe tvůj zájem o tuto oblast, jehož naplňování zabralo mnoho let tvého života. Nyní jsi na vlastní oči viděl mnoho věcí, jejichž existenci jsi již dávno tušil, zaregistrovaných na našich přístrojích. Tento zážitek ti má dát jistotu a být ti velkou posilou, abys mohl ostatním lidem na Zemi vysvětlit zákony vesmíru.

Nepřestávej zdůrazňovat, že všichni lidé jsou bratry a sestrami, bez ohledu na to, kde se narodili nebo kde podle svého přání žijí. Určitá národnost nebo barva pleti je vždy jen něco náhodného, neboť tělo je jen dočasným příbytkem. Tyto příbytky se v běhu věčnosti mění. V nekonečném vývoji všeho života musí každý z nás během časů projít všemi stanicemi.

V nekonečnu existuje mnoho forem života. Při obou návštěvách lodí jsi to viděl za hranicemi vaší atmosféry. Tyto formy mají zcela různé velikosti, od nekonečně nepatrných částeček prachu, které jsou pro lidské oko neviditelné, až po ty největší a nesčetné planety a slunce. Všechny plují na oceánu jedné Síly, neseny jedním Životem.

Ve vašem světě jste dali jména těm formám, které vidíte, člověku, zvířeti, rostlině a tak dále. Tyto názvy odpovídají jen lidskému, chápání, zatímco v moři nekonečna jsou takové názvy zcela bez významu. Nekonečný Duch si nemůže dávat jméno, neboť On je Dokonalost. A všechny formy, které existují, sídlí a vždy budou sídlit uvnitř Dokonalosti.

Mezi těmi mnohými formami je jedna, kterou vy nazýváte člověkem; tvrdíte o něm, že on jediný má na Zemi pravou inteligenci. To však není pravda. Neexistuje žádná viditelná forma na vaší Zemi a nikde v celém kosmu, která by nevykazovala určitý stupeň inteligence. Neboť božský Stvořitel vyjadřuje svým stvořením sám sebe. Stvoření je projevem jeho bytí, myšlenkovým výrazem jeho ducha.

Jako člověk nejsi nic více a nic méně, než všechno, co existuje. Neboť právě život, kterým je udržována každá forma, a inteligence, která je jí vyjádřena, jsou oba výrazem Boha.

Pozemský člověk to většinou neví a nalézá chyby na mnoha věcech, které se nacházejí mimo něho. Neví, že každá viditelná forma vyjadřuje svůj účel a vykonává službu, pro kterou byla stvořena.

Žádná forma není oprávněna posuzovat jinou, neboť všechny jsou jenom služebníky Nejvyššího. Žádná forma neví všechno, co je možno vědět, neboť žádná forma nezná všechno, co existuje. To ví jenom Vševědoucí. Ale všechny formy, které ochotně slouží, ve svém chápání rostou a stále lépe poznávají prameny, ze kterých čerpají svou moudrost i životní sílu, díky níž existují.

Nejnázornější je následující obraz: Všechny formy života jsou jako nádherné květiny ve velké zahradě, které společně kvetou v harmonii barev a druhů. Každý květ prožívá sám sebe teprve na základě projevu toho druhého. Malý květ vzhlíží vzhůru k velkému a velký shlíží dolů k malému. Rozmanitost barev pak uchvacuje všechny. Plny horlivosti sledují květy různé tvary růstu a každý by chtěl být ještě dokonalejší. Pozorují, jak se krása, která dříme v jejich nitru, rozvíjí, ať již v jednom dnu nebo po staletí. Jejich určení se krok za krokem projevuje v barvě a vůni a je úchvatné pro všechny ostatní. Každá životní forma se sama zkrášluje tím, že prokazuje službu druhým a sama ji také od druhých přijímá. Všichni v této velké zahradě krásy jsou dárci, ale také zároveň obdarovaní, jsou nádobami, kterými zaznívají melodie, vycházející od Nejvyššího.

A tak některé slouží u paty trůnu, některé nahoře na trůnu a všechno kolem dokola. Všechny se mísí mezi ostatní a jsou plné radosti, že mohou sloužit.

S takovým přístupem by se měla učit žít forma života, kterou nazýváte člověkem, když na počátku přišla na Zemi, aby ji osídlila. Ale člověk v této úloze selhal. Kdyby k tomu nedošlo, byla by vaše Země zahradou radosti, zahradou neustálé dobrovolné služby. Ale člověk ve svém nedostatku porozumění zničil harmonii svého pozemského bytí. Žije se svým sousedem v nenávisti a jeho duch je rozerván a zmaten. Mír nikdy nepoznal. Nikdy neviděl pravou krásu. I když je tak pyšný na své materiální úspěchy, žije jen jako ztracená duše.

A kdo je ten člověk, který žije v takové temnotě ?  Je smrtelníkem, který nedokázal sloužit jedinému Nesmrtelnému. Je tím, kdo mluví o správné cestě, ale nechce po ní jít. Je tím, jenž se obává všech věcí, kterým nerozumí, a jenž popřel hlad svého ducha.

A strach, kterým se člověk nechal zcela naplnit, jej činí neschopným pro všechen život a vůči všem věcem. Kdyby tento strach vystoupil ze svého vlastního stínu, přestal by okamžitě existovat. V této podobě však drží člověka pevně jako zajatce až do smrti.

Skutečně – dnes člověk žije bez útěchy a opuštěný na Zemi ve strachu z toho, co nazývá smrtí – koncem svého smrtelného života sám v divočině své duchovní slepoty. A přece člověk tuto bezútěšnou samotu, na kterou si stěžuje, sám na sebe přivolal tím, že nevykonává službu, kterou tak samozřejmě vykonávají i ty nejskromnější formy života, které jej obklopují. Místo toho člověk ničí stále další projevy života, které by rád přežil. Nepoznal, čím ho právě ony jiné formy života mohou obohatit, jestliže je nechá plnit účel, pro který byly stvořeny. Lidské konání na Zemi je skutečně neplodné. Setba, kterou člověk seje podle svého ubohého rozumu, přináší trpké plody. Stále je spoután vlastní nevědomostí, po staletí opakuje svoje chyby a ještě doufá, že najde to, po čem touží jeho srdce a po čem volá jeho duše.

Bojí se otočit, ze strachu, že mu někdo vezme místo, na kterém stojí, jeho pozemskou základnu, kterou si pro sebe vystavěl, a že potom nebude mít nic. Proto si střeží to, co vůbec není věčné, nýbrž co podléhá času, změnám a zániku. Jeho oči jsou slepé k tomu, co se děje. Uvěznil ve svém nitru světlo, které by jej mohlo vést na cestu k věčné jednotě a ke štěstí, jež bylo dáno těm, kdo se touto cestou dali. To jsou ti služebníci, synové a dcery jednoho Otce všech světů. Tento Otec, Stvořitel oné krásné zahrady s tolika formami, barvami a odstíny, výškami i hlubinami, je Stvořitelem blaženosti, kterou ve dne v noci opěvuje všechno Stvoření ve zpěvu nebeské harmonie, k němuž se každý může připojit.“

Když hovořil, vyvstávaly přede mnou obrazy toho, co říkal, a můj soucit se smutnými poměry na Zemi byl stále větší. Když domluvil, nikdo se ani nepohnul. Ani já jsem nechtěl toto mlčení porušit.

Pak se Mistr zvedl ze svého místa a šel okolo stolu ke mně. Všichni povstali a zůstali mlčky stát.

Velký Mistr se lehce dotkl mé ruky a celá moje bytost zajásala v pokorné vděčnosti za všechno, co mi dal. Jak rád bych u něj zůstal navždy !  Ale z předchozích zkušeností jsem věděl, že to není možné.

„Můj synu,“ řekl, „neztrácej odvahu, když narazíš na výsměch a nevěru na vaší Zemi. Pomocí poznání, které jsme ti předali, budeš vědět, proč tomu není jinak. Vyprávěj svým bratřím a sestrám, čemu ses naučil. Bude mnoho těch, kteří budou mít otevřené srdce i mysl, a jejich počet poroste.

Scout již čeká a naši bratři tě doprovodí zpět na Zemi. Nyní po našem setkání s námi můžeš mnohem snáze navázat duchovní kontakt. Měj stále na paměti, že vzdálenost není rozhodující.“

Jeho slova mne naplnila uspokojením, které v duši nedovolí vzniknout žádné prázdnotě. Řekl mi sbohem, otočil se a opustil místnost. Firkon a Zůl mi ihned pokynuli. Rozloučil jsem se s novými přáteli, dveře salónu se před námi nehlučně otevřely, vkročili jsme na rampu a stoupali k čekajícímu letounu.

Jeli jsme scoutem pomalu dolů, klouzali po kolejnicích, ven z této gigantické létající laboratoře. Když jsme letěli směrem k Zemi, podíval jsem se zpět na velkou loď, která čekala na návrat malého scoutu. Jak velká asi byla ?

Třebaže jsem tuto otázku nevyslovil, Zůl na ni odpověděl:

„Na základě vašich měřítek můžeš snadno odhadnout, že má 91,5 metru v průměru a je dlouhá asi 1 067 metrů. Nejsou to přesná čísla, ale přibližně odpovídají skutečnosti.“

Náš let trval, jak se zdálo, jen několik sekund. A již se dveře scoutu otevřely a my jsme byli opět na Zemi. S pilotem jsme se rozloučili v letounu, neboť pilot ven nevystoupil.

Muž z Marsu a já jsme šli k místu, kde jsme před několika hodinami nechali stát auto, a vydali jsme se na cestu k hotelu. Otočil jsem se a viděl jsme, jak scout rychle zmizel v oblacích.

Na zpáteční cestě k hotelu jsme tak jako dříve mlčeli. Měl jsem toho tolik k přemýšlení, ale nechtělo se mi mluvit. Jenom si pamatuji, že vzduch byl toho rána dosti chladný a že právě vyrážely první sluneční paprsky. Byl jsem tak pohroužen do vzpomínek na Mistrova slova, že jsem vůbec nevnímal krajinu, kterou jsme jeli.

Když vůz zastavil před hotelem, dotkl se Firkon obvyklým způsobem mé ruky a řekl: „Brzy se opět uvidíme.“

Věděl jsem, že se to splní, a byl jsem, třebaže tělem opět na Zemi, v duchu u svých přátel z jiných světů, kteří nyní cestovali prostorem. Bylo nádherné vědět, že nejsme odloučeni a že tomu tak bude navždy. Této noci se v mém nitru probudilo a rozkvetlo poznání, které tam dosud jen dřímalo, právě jako květiny v zahradě, kterou mi onen moudrý muž popisoval. V mém srdci byla radost z vědomí, že není ani rozloučení ani odchodu; byla všeobsahující jako melodie Nekonečna. A já doufal a modlil se, aby mi byl zjeven způsob, jak bych se mohl o toto vědění podělit s ostatními lidmi na Zemi.

Vrátil jsem se do svého hotelového pokoje, ale ne proto, abych spal. Moje zážitky z této noci mne tak posílily a oživily, že jsem se cítil být novým člověkem. Můj duch byl bdělý a čilý a moje myšlenky živější a rychlejší než kdy před tím. Moje srdce zpívalo radostí a moje tělo bylo osvěženo jako po dlouhém odpočinku. Tento den jsem měl ještě mnoho práce a druhý den jsem musel zpět domů do hor. Od nynějška jsem chtěl ze všech sil v každém okamžiku svého života, jak bude přicházet ve své plnosti, sloužit onomu jedinému Nejvyššímu, jak má každý člověk činit neboť k tomu byl stvořen. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA