Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uvnitř vesmírných lodí - George Adamski - část první

27. 3. 2009

(1)

PŘEDMLUVA

 

Desmond Leslie

Když jsem s Georgem Adamskim vydával knihu „Létající talíře přistály“, neznal jsem ho ještě osobně. Můj nakladatel i já jsme tehdy zastávali názor, že Adamského místopřísežné prohlášení, že měl skutečně kontakt s létajícím talířem, postačuje jako důkaz a plně ospravedlňuje vydání této knihy. Pozdější událostí potvrdily, že jsme jednali správně.

V listopadu 1953, měsíc po vydání knihy, letěl neznámý objekt nad Norwichem v Norfolku a byl spatřen sedmi členy Britské astronomické společností a Astronomické společností v Norwichu. Jeden z nich, pan Potter, pořídil snímek, na kterém je zachycen talíř s kopulí a prstencem okének. Talíř se podobá objektu, který vyfotografoval Adamski.

15. února 1954 zachytili dva chlapci ve věku 13 a 8 let na snímku objekt, který se snesl z oblaků nad Coninstonem v Lancashire. Snímek byl poněkud nejasný, ale přece jen natolik zřetelný, že na něm bylo možno rozeznat talíř s kopulí a prstencem okének, jak to ukazují snímky Adamského. Jediným rozdílem, patrným již při prvním pohledu, byl úhel pořízení. Fotografie se zdála být pořízena v úhlu 25° k vertikální ose talíře, zatímco snímky Adamského vykazují úhel přibližně 50°. Po důkladném prozkoumání se dospělo k závěru, že chlapci negativ nezfalšovali a nevyfotografovali pouhý model, zhotovený podle snímku Adamského. Další důkaz podal později Leonard Cramp M.S.I.A., autor vědecké knihy „Prostor, zemská přitažlivost a létající talíře“. Pomocí ortografické projekce dokázal, že consistonský talíř má stejné proporce, jaké má létající talíř Adamského, kdyby chlapci chtěli zhotovit model, museli by nejdříve udělat ortografickou projekci a podle ní pak v přesném měřítku model postavit. K dokonalému parabolickému zakřivení by přitom museli použít soustruh. Chlapci neměli žádnou možnost dostat se k soustruhu a nevěděli nic o ortografické projekci. Já osobně pochybuji, že by věděli, jak vyříznout parabolické zakřivení.

Mnoho lidí Adamského podezíralo, že vyfotografoval stínidlo lampy. Objevení se obrovského „stínidla lampy“ nad Norwichem a jeho pozdější snesení se s nebe nad Lancashire vybízí k domněnce, že ono „stínidlo lampy“ muselo disponovat neuvěřitelnou samopohonnou silou a k tomu muselo dokázat uletět vzdálenost 10 000 km z Kalifornie nad Atlantikem, kdyby Adamski vyfotografoval stínidlo lampy nebo nějaký jiný vlastnoručně vyrobený předmět, asi by se někomu jinému dříve nebo později dostal do rukou podobný objekt a byl by identifikován. Adamského negativy zkoumal Cecil B. de Miles. expert na trikové fotografie a Pev Marley a oba prohlásili, že kdyby se jednalo o zfalšované snímky, pak by to byly ty nejlepší, jaké kdy viděli. Fotografie zkoumal také Joseph Mansour, šéf Jetex Model Aircraft, a řekl, že podle jeho mínění to nejsou snímky modelů, nýbrž snímky velkých objektů o průměru asi 10 m.

V létě 1954 jsem jel do Ameriky a prohlížel všechny Adamského filmy a přístroje. Vlastní velmi pěkný a přesný 15,2 cm Newton – Reflex - Teleskop. Na okulár nasadil úplně primitivní kameru, skládající se jen z krabice a jednoduchého uzávěru a vzadu má pohyblivou zásuvku pro desky. Okulár jí slouží jako čočka. Tímto přístrojem jsem vyfotografoval model talíře, který jsem zavěsil do určité vzdálenosti. Výsledný snímek vypadal přesně jako snímek modelu, zavěšeného v určité vzdáleností. Svědky Adamského setkání s létajícím talířem v poušti dne 20. listopadu 1952 jsem vyslechl osobně. Podle jejich výpovědí pozorovali toho dne ráno obrovskou vesmírnou loď doutníkového tvaru bez křídel, která letěla nad pouští Center. Viděli, jak Adamski hovořil s nějakou osobou, oblečenou do hnědého obleku z jednoho kusu látky, když cizinec odešel, vydali se za Adamským a sledovali jeho stopy i stopy oné druhé bytosti, které měly velikost otisku dámského střevíce č. 4. Později z nich byly udělány odlitky a jeden z nich leží na mém psacím stole, na kterém píší tyto řádky. Adamského stopy vedly zpět ke skupině lidí, ty druhé náhle končily v místě, kde se vznášel létající talíř.

V srpnu letošního roku jsem navštívil místo, kde se setkání uskutečnilo. Zjistil jsem, že navzdory vysoké teplotě vzduchu (asi 100 st. Fahrenheita) zanechávaly mé nohy v písku dobře zřetelné stopy. Soudržnost písku mohla být způsobena tím; že tudy pod zemí protékal jeden ze starých vodních toků a že půda zde byla pravděpodobně vlhká.

Šest svědků Adamského setkání s vesmírnou bytostí:

Dr. George Williamson a jeho paní

pán a paní Al Bailey

paní Lucy Mc Ginnis

paní Alice Wellsová

Všichni tvrdí, že během celé událostí létala v blízkosti vojenská letadla, kroužila ve vzduchu a prudce klesala k zemi. Tuto informaci vojenské letecké síly nikdy nepotvrdily, ale ani nepopřely.

(2)

NÁVRAT OBYVATELE VENUŠE

Los Angeles je město plné světel a hluku, plné spěchu a nepokoje. Je to velký kontrast ve srovnání s pokojným světlem hvězd a mírem mého horského domova.

Stalo se to 18. února 1953. Nepřijel jsem za zábavou, nýbrž protože jsem se cítil být k tomuto městu přitahován, a to stejně intenzívním způsobem, jaký jsem popsal již v knize „Létající talíře přistály“.

Jako už po mnoho let, i tentokrát jsem šel do hotelu v centru města, který dobře znám. Vše proběhlo jako obvykle. Hotelový zřízenec odnesl mé zavazadlo nahoru, obdržel spropitné a odešel. Najednou jsem nerozhodně stál uprostřed pokoje. Byly teprve čtyři hodiny odpoledne a protože jsem vlastně nevěděl, proč jsem sem přijel, co mne sem hnalo, neměl jsem nejmenší potuchy, co bych asi tak měl dělat. Chvíli jsem koukal z okna na živou ulici. Odtud však samozřejmě žádná inspirace nepřišla. A tak jsem se vydal dolů přes hotelovou halu do koktejlového baru. Vrchní mne znal. Přesto, že mi zpočátku v mé věci nevěřil, vzbudil jsem u něj postupně velký zájem svým vyprávěním a fotografiemi UFO. Dnes mě srdečně pozdravil, když jsme si trochu popovídali, řekl mi, že se v Los Angeles o létající talíře zajímá již mnoho lidí a že jej mnozí žádali, aby jím dal zprávu, až se zase v hotelu objevím. Díval se na mne pln očekávání. Nevěděl jsem, co na to odpovědět. V daném okamžiku jsem neměl žádné plány. Na jedné straně jsem vůbec neměl chuť přednášet skupině neznámých lidí o LTFO, na straně druhé to mohla být příležitost, jak zabít čas při čekání - ale na co jsem vlastně čekal ?

A tak jsem souhlasil. Krátce na to se kolem shromáždilo mnoho lidí a zahrnulo mne spoustou otázek. Odpovídal jsem podle svého nejlepšího svědomí. Na všech totiž bylo patrné, že mají o UFO opravdu upřímný zájem. Kolem sedmé hodiny jsem se hodiny a vyšel na ulici, abych se někde navečeřel. Chtěl jsem být sám, pouze s pocitem, že se možná něco stane, když jsem poněkud roztržitě snědl svojí večeří, vrátil jsem se do hotelu. V hale již nebyl nikdo, koho bych znal, a bar mne nepřitahoval. Pak mne napadlo, že bych mohl zavolat slečně M., mladé studentce, se kterou jsem se kdysi seznámil a která zde někde žila. Neměla čas mne navštívit v mém horském domově a proto mne prosila, abych jí zavolal, až příště pojedu do města. Šel jsem do telefonní budky a vytočil její číslo. Byla ráda, že mě slyší. Neměla sice k dispozici žádné auto, avšak řekla, že tramvají u mne bude přibližně za hodinu.

Koupil jsem si večerník a šel nahoru do svého pokoje, když jsem si přečetl vše, co mne zajímalo, četl jsem i to ostatní, co jsem obvykle přeskakoval. Snažil jsem se tak zaplašit neklid, který v tu dobu ovládal celé mé vědomí.

Aniž by uplynula hodina od mého telefonátu, sešel jsem dolů do haly a čekal tam. Slečna M. přišla za patnáct minut. Chvíli jsme si povídali. Poradil jsem jí v mnoha záležitostech, v nichž si neuměla poradit sama, a posílil jsem tak její odvahu. Dojímala mne svou vděčností. Myšlenka, že přijedu do města a pomohu jí, byla prý její jedinou nadějí.

Když jsem jí doprovázel k tramvaji, napadlo mne, že mne sem možná z hor přivedlo její telepatické volání. Jakmile jsem však přišel zpět do hotelové haly, ozval se nepokoj opět a byl silnější než před tím.

Moje hodinky ukazovaly 22:30. Pozdní doba a skutečnost, že se nic neděje, ve mně vyvolaly vlny zklamání. A právě v okamžiku této deprese se ke mně blížili dva muži. Jeden z nich mne oslovil jménem.

Ani jednoho jsem neznal, oba však ke mně přistoupili přímo, bez váhání. Podle vzhledu to mohli být dva obyčejní mladí obchodníci, nic víc. Poněvadž jsem v minulosti pořádal v Los Angeles přednášky, mluvil do rozhlasu a objevil se i v televizi a poněvadž mne mnoho lidí z tohoto města navštívilo v mém domově v Palomar Gardens, nepřipadala mi návštěva dvou neznámých lidí nijak zvláštní.

Oba muži měli, jak jsem zjistil, velmi pěknou postavu. První byl vysoký přibližně 180 cm a mohlo mu být asi tak třicet let. V obličeji měl svěží barvu, očí jiskrné, tmavě hnědé, prozrazující velkou radost ze života. Jeho pohled byl mimořádně pronikavý. Tmavé vlnité vlasy měl upraveny v módním střihu. Oblečen byl do tmavě hnědého obleku a neměl klobouk.

Druhý muž byl menší. Vypadal mladší a měřil asi 175 cm. Měl kulatý mladistvý obličej, světlou pleť a šedomodré oči. Jeho vlasy barvy písku byly vlnité a rovněž moderně přistřižené. Na sobě měl šedý oblek a také on byl bez klobouku. Oslovil mne jménem a usmíval se.

Opětoval jsem jeho pozdrav. Podal mi ruku, když se mne dotkl, pocítil jsem velikou radost. Stejný pocit jsem měl i onoho památného 20. listopadu 1952, kdy jsem se setkal v pouští s neznámým mužem z vesmíru. Tak jsem poznal, že moji návštěvníci nejsou obyvateli naší Země. Měl jsem velmi pěkný pocit, když jsme si potřásli rukama a ten mladší muž řekl: „Byli jsme k tobě poslání. Máš čas jít s námi ?“

Bez jakéhokoliv zaváhání jsem ihned odpověděl: „Vydávám se zcela do vašich rukou.“

Opustili jsme společně halu a vyšli ven. Kráčel jsem mezi nimi. Na konci domovního bloku severně od hotelu jsme odbočili k parkovišti, kde měli vůz. Během celé cesty mlčeli, ale já jsem v srdcí cítil, že to jsou opravdoví přátelé.

Neměl jsem potřebu se jich ptát, kam mne vedou. Ani mi nepřipadalo divné, že mi své počínání nijak nevysvětlili. Hlídač parkoviště nám připravil vůz a mladší muž usedl za volant. Pokynul mi, abych se posadil vedle něho, jeho společník pak zaujal místo rovněž na předním sedadle. Byla to černá limuzína, čtyřdveřový Pontiac.

Muž, který se ujal řízení, věděl přesně, kam má jet, a jel velmi obratně. Neznám nové dopravní cesty z Los Angeles, a tak jsem vůbec nevěděl, kterým směrem jedeme. Během jízdy panovalo ticho a já v klidu čekal, až se moji spolujezdci představí a až mi vysvětlí důvod našeho setkání. Vím zcela jistě, že taková důvěra by za normálních okolností byla naprosto pošetilá, zejména když člověk ví o nezákonnostech, které se dnes ve světě dějí. V tomto případě to ale byl postoj člověka jiné civilizace, který zaujímá v přítomností bytostí se zřetelně vyšší moudrostí, než má on sám. Tak se například chovali Indiáni v Americe, aby dali najevo úctu, rozvahu, trpělivost a důvěru. Chápal jsem to a choval se jako oni, zvláště když jsem v přítomnosti těchto mužů cítil sílu, díky níž jsem si připadal jako dítě ve společnosti bytostí velmi moudrých a dobrých.

Osvětlení i městská zástavba pomalu řídly, když jsme vyjeli z města, poprvé promluvil vyšší muž: „Byl jsi velmi trpělivý,“ řekl.

„Velmi dobře víme, že by ses rád dozvěděl, kdo jsme a kam tě vezeme.“ Přiznal jsem, že jsem od přírody velmi zvědavý, a dodal jsem, že rád počkám, až sami uznají za vhodné mi vše sdělit. Mluvčí se smál a ukázal na řidiče: „On je z planety, kterou nazýváte Mars. Já jsem ze Saturnu.“ Jeho hlas byl měkký a příjemný a jeho angličtina perfektní. Všiml jsem si, že i mladší muž hovořil jemně, jeho hlas však byl vyšší. Jak a kde se tak dobře naučili našemu jazyku ?  Když mi tato otázka vyvstala v mysli, okamžitě o ní věděli. Tentokrát promluvil Marťan, poprvé od chvíle našeho setkání v hotelu: „My jsme ti,“ řekl; „které vy na Zemi nazýváte kontaktéry. Žijeme zde a pracujeme zde, neboť si musíme vydělávat na všechny naše potřeby, na oblečení, obživu a další věci, které jsou nezbytné. Na vaší planetě žijeme již mnoho let. Ze začátku jsme měli jiný – lehký přízvuk, ale to jsme překonali a dnes si již nikdo nevšimne, že jsme jiní než obyvatelé Země. Při práci i ve volném čase chodíme mezi lidi, ale nikdy neprozrazujeme, že jsme obyvateli jiných světů. Bylo by to pro nás nebezpečné, jak sám dobře víš. Dnes již rozumíme lidem lépe, než rozumí oni sami sobě a než si rozumí mezi sebou navzájem. Známe také důvody nešťastných poměrů, ve kterých se zde na Zemi nacházíte.

Víme také, s jakým posměchem a s jakou kritikou ses setkal, když jsi neustále vysvětloval, že i na vesmírných tělesech, o kterých vaší vědci tvrdí, že na nich nemůže být žádný život, existují lidé. Proto jistě velmi dobře víš, co by se stalo, kdybychom třeba jen naznačili, že máme domov na jiných planetách, jestliže někomu řekneme, že jsme přišli na vaší Zemí, abychom zde pracovali a učili se, podobně jako i vy chodíte na zkušenou do jiných zemí, pak nás budou mít za blázny. Můžeme samozřejmě vykonávat krátké návštěvy na našich domovských planetách. Jako vy, tak i my milujeme změnu a toužíme opět vidět své staré přátele. Přirozeně musíme takové cesty podnikat během prázdnin nebo přes víkend, aby nás pozemští spolupracovníci nepostrádali.“

Nezeptal jsem se, zda se mojí návštěvníci zde na Zemi oženili, ale měl jsem pocit, že nikoliv. Opět bylo chvíli ticho a já přemýšlel o tom, co jsem právě slyšel. Jak rád bych věděl, proč si tito lidé z jiných světů vybrali k přátelství a k předávání poznání právě mne. V každém případě jsem za to byl velmi vděčný a zároveň jsem se cítil být velmi nepatrný.

Když jsem o tom přemýšlel, řekl Saturňan přátelsky: „Nejsi ani prvním ani jediným člověkem, se kterým jsme hovořili. Přišli jsme k mnoha lidem v různých částech světa. Mnozí o tom veřejně mluvili a byli za to pronásledováni, dokonce až k smrti, jak vy říkáte. Proto raději většina z nich mlčela. Ale až vyjde kniha, kterou právě píšeš o svém prvním setkání s naším bratrem z planety Venuše venku v poušti, pak mnoho lidí z ostatních zemí nalezne odvahu vyprávět ti o svých zážitcích.“ (A jak se ukázalo, když vyšla kniha „Létající talíře přistály“, jeho předpověď se splnila.) Cítil jsem nejen velkou důvěru k oběma lidem, dokonce jsem měl i krásný pocit, že si ve skutečnosti nejsme cizí. Byl jsem zároveň i pevně přesvědčen, že tito muži mohou odpovědět na všechny otázky, které se týkají našeho světa, a že jsou schopni vyřešit všechny naše problémy. Ano, jsou schopni udělat to, co je pro nás pozemské lidi nemožné, a udělají to, když to budou považovat za nutné a když to bude v souladu s jejích misí, kterou sem přišli vykonat.

Jeli jsme dobrou půlhodinu po rovné dálnici. Stále jsem vůbec netušil, kam jedeme, kromě toho, že jedeme směrem k poušti. Byla příliš velká tma, než aby se daly rozeznat podrobnosti krajiny. V myšlenkách jsem byl hluboko ponořen do slov svých mimozemských přátel a vlastně se mluvilo jen málo.

Ze zamyšlení jsem byl vytržen náhlým odbočením z rovné dálnice na hrbolatou, rozbrázděnou a úzkou cestu. Muž z Marsu řekl: „Máme pro tebe překvapení !“

Po této cestě jsme jeli asi 15 minut a nepotkali jsme žádné auto. Pak jsem v dálce na zemí zpozoroval objekt matně zářící bílým světlem. Mé vzrušení stoupalo, když jsme se přiblížili do vzdáleností asi 15 metrů, zastavili jsme. Výšku objektu jsem odhadl na pět až šest metrů. Vypadal přesně tak, jako talíř při mém prvním setkání s mimozemšťany před třemi měsíci.

Když jsme zastavili, spatřil jsem nějakého muže, který stál na zemí před lodí. Vystoupili jsme z vozu a moji průvodci hlasitě pozdravili. Muž na talíři něco opravoval. Jakmile jsme k němu došli, poznal jsem ke své veliké radosti přítele z prvního setkání - muže z Venuše !

Měl na sobě stejný oblek, podobný lyžařskému, jako minule, tentokrát však světle hnědý, s oranžovými proužky nahoře i dole na opasku. Jeho upřímný úsměv prozrazoval, že sdílí mou radost z našeho dalšího setkání, když jsme se pozdravili, řekl: „Při přistání se z lodí odlomil kousek materiálu a tak jsem chvíle čekání na vás využil k opravě.“

Vysypal do písku obsah malého tavícího tyglíku. Zvědavě jsem přehlížel. „Čas byl přesně vypočítaný.“ řekl. „Právě teď jsem opravu dokončil.“

Najednou jsem si uvědomil, že mluví anglicky, a to pouze s nepatrně odlišným přízvukem. Při našem prvním setkání se však zdálo, že naší řečí není vůbec schopen hovořit. Doufal jsem, že to vysvětlí, ale neudělal to, a sám jsem se nechtěl ptát. Místo toho jsem se sehnul a opatrně se dotkl obsahu tyglíku. Zdálo se, že je to tuhnoucí roztavený kov. Byl ještě velmi teplý, ale ne zas tolik, abych jej nemohl vzít do rukou. Opatrně jsem jej zavinul do kapesníku a pro jistotu zastrčil do náprsní kapsy kabátu. Tento maličký kousek kovu mám dodnes.

Mojí společníci se mému pošetilému jednání smáli, ale v jejich veselí nebyl výsměch. Venušan, i když musel předem znát odpověď, se zeptal: „K čemu ti to bude ?“ Vysvětlil jsem mu, že to mohu použít jako důkaz jejich návštěvy, protože když vyprávím o svém setkání s lidmi z Vesmíru, posluchači obvykle nějaký konkrétní důkaz žádají.

Venušan s úsměvem řekl: „Ano, vy jste opravdu rasa sběratelů, že ?  Ale přesvědčíš se, že tato slitina obsahuje stejné kovy, jaké jste nalezli na Zemi, poněvadž tyto kovy se nachází téměř na všech planetách.“

Nyní je třeba, abych řekl, že jsem se nedozvěděl jména lidí z jiných světů, s nimiž jsem se setkal. Důvod mi byl objasněn, ale nemohu ho zde plně uvést. Není s tím samozřejmě spojeno žádné tajemství. Jméno tam jenom má jiný význam a používá se odlišným způsobem než na Zemi. Ačkoliv tento „bezejmenný stav“ nepůsobil při mém styku s vesmírnými přáteli žádné potíže, umím si představit, že by tomu tak u mnohých čtenářů bylo, zejména v posledním díle knihy, kde se hovoří o rozrůstání kontaktů. Protože se v našem světě bez vlastních jmen neobejdeme, nějaká jim sám vymyslím.

Chci zdůraznit, že jména, která jsem svým novým přátelům dal, nejsou jejích vlastní. Pro jejich volbu jsem však měl dobré důvody. Pro osoby, které je na stránkách mé knihy ponesou, mají určitý význam.

Muži z Marsu jsem dal jméno Firkon, Saturňanovi jméno Ráma a muži z Venuše Orton.

 

(3)

UVNITŘ PRŮZKUMNÉ LODĚ Z VENUŠE

Krátce po našem příchodu se Orton obrátil, vešel do lodě a pokynul mi, abych ho následoval. Firkon a Ráma přišli hned za námi. Jak jsem již řekl, talíř stál na zemí a pro vstup dovnitř bylo třeba vystoupit po několika málo schůdcích.

Přesto, že jsem tušil, že se něco takového stane, byla moje radost, když jsem se ocitl na palubě lodi, nepopsatelná. Rychle jsem se rozhlédl. Ukážou mi talíř také zevnitř ?  Nebo - a v to jsem se ani neodvážil doufat - mne vezmou s sebou na cestu do vesmíru ?

Vešli jsme přímo do kabiny dveřmi, které byly tak vysoké, aby jimi mohl vzpřímeně projít i Ráma. Sotva vešel jako poslední, dveře se nehlučně zavřely. Zaslechl jsem tichý šumot. Zdálo se, že vychází z podlahy nebo ze silné roury, vestavěné do horního konce oblé stěny. V okamžiku, kdy se bzučení ozvalo, začala roura světle červeně žhnout, aniž by však vydávala teplo. Něco podobného jsem viděl na talíři při prvním setkání. Tehdy však vysílala světla různých barev, červenou, modrou a zelenou, jako skleněný prismatický hranol blyštící se ve slunci.

Nevěděl jsem, kam se podívat dřív. Obdivoval jsem znovu a znovu věc pro mě zcela nepochopitelnou, a to jak mohly být dány dohromady všechny díly lodě, aniž byly vidět spoje. Tak jako při mém prvním setkání s vesmírnou lodí nebyla patrná žádná stopa po vchodu dovnitř, tak nebyly ani nyní vidět dveře, které se za námi zavřely. Měl jsem dojem, že vše kolem je jednolitá pevná stěna.

Zdálo se, že všechno se událo současně: Uzavření dveří, slabý bzukot jakoby roje včel, žhavá záře roury i jasnější osvětlení vnitřku lodě.

Bylo to tak vzrušující !  Musel jsem napnout všechny síly, abych se dokázal soustředit na podrobnosti. Chtěl jsem si přece - až opustím loď - v mysli uchovat jasný obraz všeho, abych o tom mohl podat stejně jasnou zprávu !

Průměr kabiny jsem odhadl na 5,5 metru. Z nejvyššího místa kopule vedl do středu podlahy asi 60 cm silný sloup. Byl to, jak jsem se později dozvěděl, magnetický dipól lodě, kterým byla čerpána vesmírná energie k pohonu. Nikdo mi však nevysvětlil, jakým způsobem se to děje.

„Horní konec sloupu je kladný,“ řekl Firkon, „spodní část, která prochází podlahou, je záporná, když je to nutné, můžeme pouhým stisknutím tlačítka oba póly zaměnit.“

Uprostřed podlahy byla velká čirá kulatá čočka o průměru asi 1,8 metru. Magnetický sloup procházel jejím středem. Na okrajích této velké čočky stály proti sobě dvě pohodlné malé lavice, zaoblené podle jejího tvaru. Firkon a Ráma mě vyzvali, abych se posadil. Firkon si sedl vedle mne a vysvětloval mi, co se děje. Ráma zaujal místo naproti nám a Orton se odebral k přístrojovým deskám, které byly umístěny mezi oběma lavicemi na stěně proti nyní neviditelným vchodovým dveřím do scoutu.

Když jsme se posadili, obepjal naše těla pružný pás. Byl z měkkého, zdrsněného materiálu, nebo jím byl alespoň potažen. Jeho účel byl zřejmý: Jednoduché bezpečnostní opatření, abychom nespadli dopředu nebo abychom neztratili rovnováhu.

Firkon vysvětloval: „Někdy, když loď sedí pevně na zemi, dochází při nadzvednutí k mohutnému otřesu. Ale i když se to nestává často, jsme na to vždy připravení.“ S úsměvem pak dodal: „Je to stejný princip, na jakém jsou založeny jistící pásy ve vašich letadlech.“

Stále jsem nemohl uvěřit, že to, co nyní prožívám, je skutečnost. Od svého prvního setkání s Venušanem, zvláště od chvíle, kdy odešel a já jsem toužil jít s ním, ale musel jsem zůstat sám, jsem stále snil a doufal, že mi jednoho dne toto štěstí bude dopřáno. Nyní, když mi bylo stále jasnější, že jsme opravdu na cestě do vesmíru, jsem se nemohl z radosti ani vzpamatovat. Stále a stále jsem se musel nabádat k pozornosti, abych později mohl všechno vyprávět, i když nedostatečnými slovy.

„Tato loď je stavěna pro dva, nejvýše tří členy posádky,“ vysvětloval Firkon. „V případě nouze se sem však vejde mnohem více lidí. Ale není to moc často nutné.“ Nic bližšího neřekl. Možná, že slovy „nouzový případ“ mínil nějaký záchranný podnik, když se například jiná průzkumná loď dostane do nesnází. Já jsem však byl bezprostředním poznáním jejich vědeckých znalostí natolik omámen, že jsem si v tu chvílí vůbec neuměl představit, že by mohlo k selhání nějaké jejich lodě dojít. Nesmíme však zapomínat, že i oni jsou pouze lidmi, i když daleko pokročilejšími než my, a tak jsou i oni vystaveni nebezpečí omylů a případných změn.

Obrátil jsem nyní svoji pozornost ke grafickým záznamům na tabulích, širokých asi 90 cm, které pokrývaly stěny po obou stranách neviditelných dveří a sahaly od podlahy ke stropu. Fascinovaly mě. Možná to byly mapy, ale byly úplně jiné, než obvyklé mapy na Zemi. Snažil jsem se uhodnout jejich účel. Nebyly na nich žádné ukazatele ani stupnice, nýbrž objevovaly se světelné záblesky různých barev a intenzity. Některé vypadaly jako barevné linky, probíhající napříč povrchem tabulí, některé se pohybovaly nahoru a dolů, jiné klikatě, a opět jiné na sebe braly podobu geometrických obrazců. Jejich význam a funkce mi nebyly vysvětleny; nejspíš bych tomu ani nerozuměl. Všiml jsem si však, že moji spolucestující bedlivě sledují každou změnu. Získal jsem dojem, že toto zařízení udává mimo jiné směr letu, signalizuje přibližování cizích předmětů a rovněž atmosférické a podobné situace v prostoru.

Stěna za lavicemi, na kterých jsme seděli, byla asi tři metry široká; masivní a dutá. Na protějších stěnách, tedy naproti vchodu, byly opět podobné tabule, ale trochu jiného typu než ty předchozí. Palubní deska pilota - to bylo něco nepředstavitelného. Nejlepší přirovnání, které mě napadá, je, že se podobala hracímu stolu u varhan, avšak místo rejstříků a kláves měla řady tlačítek. Přímo na ně svítila malá světélka, každé osvětlovalo 5 tlačítek. Pokud se dobře pamatuji, bylo tam celkem šest řad tlačítek, každá o délce asi 1.8 metru. Před palubní deskou stálo sedadlo pro pilota, podobné lavicím, na kterých jsme právě seděli. Těsně u sedadla stál zvláštní přístroj, napojený přímo na sloup uprostřed lodě. Byl umístěn tak, aby ho pilot mohl pohodlně použít. Firkon potvrdil mou nevyslovenou domněnku o jeho účelu, když řekl: „Ano, to je periskop, něco podobného, jako ve vašich ponorkách.“

Když jsem pozoroval světelné signály, které probíhaly po tabuli a po záznamech na stěnách, a které jednou nabývaly na intenzitě a potom opět slábly, bylo mi úplně jasné, proč tyto průsvitné lodě, když letí naším vzdušným prostorem, tak často mění barvu. Ale jsou tu ještě další faktory. Mnohé z oněch změn barev a svítících věnců, které často talíře obklopují, jsou výsledkem působení energie různé frekvence. která vyzařuje do atmosféry a která osvětluje bezprostřední okolí lodě. Podobá se to ionizaci.

Uvnitř letounu nebylo neosvětlené místo. Nemohl jsem však najít zdroj. ze kterého světlo vycházelo. Zdálo se, že vniká do každého zákoutí. Toto světlo nelze přesně popsat. Nebylo ani modré ani bílé ani jinak zabarvené. Spíše vypadalo jako jemná směs různých barev, přičemž jednotlivé barvy střídavě dominovaly.

Tolik jsem se snažil přijít tomuto tajemství na kloub a zároveň vidět a zapamatovat si každou podrobnost onoho podivuhodného malého letounu, že jsem vůbec nezpozoroval, kdy jsme vzlétli. Pocítil jsem pouze slabý pohyb. Nedostavilo se však žádné enormní zrychlení nebo tlakový a výškový rozdíl, jako u našich letadel při nižších rychlostech. Také jsem nepocítil žádné trhnutí, když jsme se odpoutali od země. Měl jsem dojem hladkého a nesmírně jistého letu a necítil jsem již skoro žádný pohyb, jako člověk necítí pohyb při oběhu naší Země kolem Slunce při rychlosti 30 km za sekundu. I jiní lidé, kteří měli to štěstí a letěli v talíři, byli velmi udiveni, že necítí téměř žádný pohyb. Teprve později, když jsem byl opět na zemi, jsem si mohl uspořádat myšlenky, když jsem si znovu probíral všechny ty podivné věci, které se v mém vědomí nashromáždily.

Nyní mojí pozornost poutala velká čočka u mých nohou. Před očima jsem měl úžasný pohled. Zdálo se, že letíme nad štíty střech nějakého malého města. Všechny předměty jsem mohl dobře rozeznat, jako kdybychom byli jen takových třicet metrů nad zemí. Ve skutečnosti jsme se nacházeli ve výšce asi 3 200 metrů a stále jsme stoupali. Avšak tento optický přístroj měl takovou zvětšovací schopnost, že bylo možno rozeznat jednotlivé osoby a pozorovat je, i když byl letoun hodně vysoko a mimo dohled.

„Sloup uprostřed, čili magnetický dipól, slouží dvěma účelům,“ vysvětloval můj soused. „Nejen že dodává většinu energie k letu, ale také slouží jako teleskop, který jedním koncem vyčnívá nad kopuli, aby bylo možno pozorovat oblohu, a druhým koncem prochází podlahou a umožňuje nám pozorovat zemi pod námi. Obrazy jsou tímto sloupem promítány do velké čočky na podlaze a ve stropě, jak to ostatně sám vidíš.“

Nevysvětlil mi, zda se to děje elektronicky nebo jiným způsobem. Zvětšování mohlo být seřizováno podle potřeby a já se domníval, že to musí být něco víc, než jenom nějaký jednoduchý optický systém, jaký známe na Zemi. Díval jsem se nahoru průhlednou kopulí. V čistém vzduchu hor, kde jsem žil, se zdálo, že na hvězdy lze dosáhnout, ale když jsem je pozoroval vrcholem kopule, zdálo se, že stojí přímo nad námi. Zatím co jsem střídavě pozoroval zázraky na nebi a rychle ujíždějící Zemi pod námi, všiml jsem si čtyř kabelů, které jakoby procházely čočkou v podlaze a které byly do kříže spojeny se sloupem uprostřed.

Muž z Marsu zpozoroval, že mne zaujaly kabely, a hned mi vysvětlil: „Tři z těchto kabelů vedou energii z magnetického pólu ke třem koulím ve spodní části lodě. Ty bývají často, jak jsi viděl, používány jako přistávací podvozek. Koule jsou duté a při nouzovém přistání mohou být spuštěny a při startu opět vytaženy. Nejdůležitější funkcí koulí však je, že slouží jako kondenzátory pro statickou elektřinu, která je přiváděna z magnetického pole. Tato energie je k dispozici v celém vesmíru. V přírodě se projevuje v koncentrované podobě jako blesk.“

„Čtvrtý kabel,“ pokračoval, „vede z magnetického pólu k oběma periskopům. Jeden je vedle pilotova sedadla, druhý těsně za sedadlem, u okraje čočky ve středu podlahy, jak to ostatně sám můžeš vidět. Tyto přístroje jsou ve skutečnosti prodloužením hlavního optického systému. Umožňují pilotovi, aby viděl, co se děje, aniž by opustil sedadlo. Mohou být podle potřeby zapojeny nebo vyřazeny tak, aby členové posádky, která se obvykle skládá ze dvou lidí, měli možnost plně využít teleskop, aniž by jeden druhého rušil.“

Veškeré mechanizmy talíře se nacházely pod podlahou kabiny a pod vnějším podvozkem, jak lze vidět na fotografii lodě.*) Já jsem žádnou strojovnu neviděl. To, co mi ukázali, byl malý prostor, který sloužil jako vstup do místnosti s přístroji a zároveň jako dílna pro naléhavé opravy. Byl tam malý pracovní stůl a skříně na nezbytné nářadí a materiály.

Právě když jsem do tohoto malého - prostoru nahlížel, řekl pilot: „Připrav se na přistání. Jsme v těsné blízkosti mateřské lodě.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Měl jsem dojem, že jsme do scoutu vstoupili teprve před několika minutami. Před chvílí byla stěna za lavicí, na které jsme seděli, celistvá, nyní se v ní počal objevovat kulatý otvor. Udiveně jsem přihlížel, jak se stále zvětšuje, asi jako clona kamery. Pak se objevilo přibližně 40 cm široké „volské oko“. To vysvětlovalo „volská oka“ na mých fotografiích létajících talířů. V této lodi jsem je však dosud nezahlédl. Stejně jako u dveří, kterými jsme vešli, splynul povrch tak těsně se stěnou, že když byly uzavřeny, nebyly vidět. Vzpomínal jsem na své vlastní snímky a napadlo mě, že na každé straně musela být čtyři (Fotografie je na straně 52) okénka, dohromady tedy osm oken.

„Ano, máš pravdu,“ přitakal Orton. „a stisknutím tlačítka mohou být otevřena nebo zavřena.“

Když nás pilot upozornil na blížící se přistání, řekl muž z Marsu: „Jistě se na to rád podíváš.“

Myšlenka, že přistaneme na mateřské lodi. mne nepopsatelně vzrušovala. Musel jsem se ovládat a v duchu jsem se ptal, kde vlastně ta mateřská loď čeká a jakým způsobem dojde k přistání.

Orton okamžitě na moje nevyslovené otázky odpověděl: „Je to ta mateřská loď, která minulý rok zneklidnila tebe a tvé společníky při našem prvním setkání v poušti. Čekala zde na nás a v tomto okamžiku je ve výšce 12 000 metrů nad Zemí. Dávej pozor !  Uvidíš, jak tyto lodě přistávají a vjíždějí do mateřské lodě.“

Fascinován jsem vyhlížel okénky ven. Dole pod námi jsem spatřil obrovský nehybný černý stín, když jsme se k němu přibližovali, vypadalo to, jako by se hmota lodě zvětšovala, a byly vidět její oblé boky z obou stran. Pomalu, velmi pomalu jsme se blížili, až jsme stáli téměř kolmo nad obrovskou nosnou lodí. Nebyl jsem vůbec překvapen, když mi můj společník řekl, že má 45 m v průměru a že je dlouhá 600 m.

Pohled na tuto obrovitou mateřskou loď doutníkového tvaru, visící bez hnutí ve stratosféře, mi nikdy nevymizí z paměti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super kniha

Ezendiel,28. 3. 2009 12:52

Kdysi sem ji cetl skoda ze neni nikde k mani Letajici talire pristaly, i ked to je vlastne jedno.Kniha byla velikym "hitem" ale pak ked prisli obrazky zo sondy Pioneer ,Adamskeho vsetci, buhuzel, spochybnili.Jenze to je v ine dimezni a sonda "nevidi vsetko" vid Sam?

Joo dusicka co rikas na Hlas s Nebes Orton ,duchovni rucitel galaxie.?

Re: Super kniha

dewwq,10. 12. 2011 7:24

To je ale pěkná pičovina.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA