Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uvnitř vesmírných lodí - George Adamski - část šestá

27. 3. 2009

(14)

DNY NA PALOMARSKÝCH TERASÁCH

Během několika příštích měsíců jsem měl další schůzky, jak v lodích, tak s lidmi z jiných planet, kteří žijí nepoznáni na naší Zemi.

Palomarské zahrady byly prodány a my jsme se v našich horách přemístili o několik set metrů výše. Kniha „Létající talíře přistály“ vyšla v září 1953 v Anglii a v říjnu téhož roku následovalo vydání americké.

Obdělat zemi, která se stala naším novým domovem, nás však stálo velkou námahu. Byla hustě porostlá stále zelenými duby a poseta velkými balvany. S bolestí jsme mnohokráte vzpomínali na schopnost, která byla na Zemi využívána před dávnými časy a která lidem umožňovala zvedat obrovské kamenné desky a pohybovat jimi z místa na místo, kamenné desky obrovské váhy, jako kdyby to byla peříčka. Toto tajemství znali například Egypťané, kteří stavěli pyramidy, zrovna tak jako lidé na Velikonočních ostrovech, kteří dopravovali na určená místa obrovské sochy. Ale my jsme byli odkázáni na nedokonalé stroje, abychom si vybudovali cestu a odstranili velké kusy skal.

Mnoho hodin jsme po večerech trávili kreslením plánů jednoduchých budov, které jsme zde chtěli postavit. Měly sloužit nejen našemu pohodlí, ale měly pohostinně přijímat i stále rostoucí počty lidí, kteří mne přicházeli navštívit. Očekávali jsme, že kupci z Palomar Gardens povedou dále restauraci a skromný hostinec, protože zde na míle daleko žádný jiný nebyl. Ale z nějakého důvodu jej zavřeli. Proto jsme cítili povinnost, i když jsme neměli žádný personál, dávat našim hostům jídlo, už jenom ze slušnosti a s ohledem na námahu, s níž cestu podnikali, a na čas, který obětovali, aby nás mohli nahoře navštívit. Dokázali jsme postavit kuchyň s navazující rovnou terasou, vytesanou do naší hory. Dokončit terasu dalo nesmírnou práci. Ale s pomocí svalnatých mladých mužů, kteří nám dali k dispozici svůj čas a své síly, byla terasa nakonec vytesána. Naše námaha byla bohatě odměněna. Část terasy stínily krásné věčně zelené duby. Odtud jsme měli výhled na vrcholy hor, které se vynořovaly jeden za druhým v jemných pastelových barvách, až poslední téměř splýval s modří nebes. Terasu jsme vybavili židlemi, lavicemi a stoly a koupili jsme i gril na dřevěné uhlí.

Nejdříve jsme bydleli ve dvou starých chýších, které patřily přátelům v sousedství. Kuchyni jsme používali také jako kancelář nebo jako ložnici pro jednoho z nás, nebo jako místo úkrytu, když nás počasí zahánělo dovnitř. Zpočátku jsme neměli tekoucí vodu ani elektřinu. Čistý potok tekl v podzemí v boku hory. Ten jsme potrubím vyvedli až na povrch a udělali jsme malý rybník s odtokem, takže jsme měli stále čerstvou vodu. Tu jsme pak ve vědrech nosili nahoru.

Bylo nám jasné, že navzdory svým snům a nutné potřebě těchto věcí, se s výstavbou budovy nedostaneme dále, dokud na to nebudeme mít dost peněz. Mnohým lidem by se náš život bezpochyby zdál nepohodlný a primitivní a naše práce těžká. Ale my jsme byli spokojeni s tím, co jsme měli, a každý malý komfort, který jsme si čas od času mohli dopřát a který nám naši každodenní práci přece jen usnadňoval, pro nás znamenal více, než kdyby šlo všechno hladce.

Jak nádherný pro nás byl den, kdy jsme se dozvěděli, že konečně můžeme stavět dům, sice menší, než bychom si přáli, ale s dost velkým pokojem, v němž budu moci za nepříznivého počasí hovořit s návštěvníky, a s menší místností, opravdovou kanceláří.

Doslechli jsme se o jednom čestném a spolehlivém stavebním podnikateli, žijícím ve městě vzdáleném asi 40 km. Navázali jsme s ním spolupráci. Kuchyňskou budovu jsme postavili sami, s pomocí našich dobrých přátel. Někteří z nich byli mými dlouholetými žáky v seminářích o univerzálních zákonech. Kuchyňská budova pro mne měla prvořadou důležitost, zásluhou přátelství a věrnosti, které pomohly při její výstavbě.

Pak jsme si mohli dovolit opravdového stavitele. Ukázal se jako dobrý člověk, a měl zájem o moji duchovní práci. Venkovský dům byl brzy hotov. Měli jsme již dost peněz na to, abychom jej hezky a pohodlně zařídili. Dokonce jsme si pořídili dvě malé umývárny se sprchou. V době, kdy jsem začínal psát tuto knihu, jsme ještě neměli elektrický proud. Ale voda již tekla trubkami a nevadilo nám, že byla chladná a často jen kapala. Jak velká pak byla naše radost, když jsme konečně po dlouhém čekání měli elektrický proud, který zajišťoval teplo a nahrazoval svíčky a petrolejové lampy. Naše čekání se vyplatilo a bylo odměněno radostí.

Jak jsme se pomalu dopracovávali ke konečnému komfortu, mohli jsme si dovolit i zvířata. Měli jsme dva psy a šest koček a způsobně nás navštěvoval jejich příbuzný druh – skunk. Tato tak těžce pomlouvaná zvířata jsou společenská a milá, pokud je nikdo nedráždí, a pamatují si své přátele. Pili mléko z nádobek pro kočky a dělili se o maso se psi, a jen zřídka se setkali s protestem. Když se někdy náhodou nějaký pes rozhodl skunkovi maso odepřít a se zuřivým štěkotem se po něm ohnal, stáhl se pan skunk s grácií a s důstojnou rychlosti zpět na úbočí hory.

Mezi svými cestami na střední západ, do New Yorku a Kanady, kde jsem přednášel, jsem usilovně pracoval na pozemku, a dělal jsem přestávky jenom tehdy, když jsem měl možnost pohovořit s přáteli a s mnohými cizinci, kteří mne přišli navštívit. Plánoval jsem sice přednášky i pro východní pobřeží a pro Anglii, ale v Kanadě jsem se zcela vyčerpal a ztratil jsem hlas. Moje přednášky totiž následovaly hustě jedna za druhou a já se nenaučil šetřit síly, když jsem hovořil o tématech, která mi obzvláště ležela na srdci. Po ukončení každé přednášky se mnou vždy chtělo hovořit mnoho lidí a já musel odpovídat na jejich otázky. Nějak jsem nebyl schopen uposlechnout dobré rady, abych opustil přednáškový sál, než mne lidé přepadnou svými dotazy. Nakonec jsem již vůbec nemohl mluvit a můj lékař mi nařídil, abych odřekl přednášky na východě i v Anglii a nejméně šest měsíců si odpočinul.

Lékařské nařízení pro mne bylo velkým zklamáním, ale musel jsem se mu podřídit. Krátce po návratu do milovaných hor se mi hlas opět vrátil a já trval na tom, abych ho mohl používat alespoň tehdy, když mne někdo přišel navštívit.

Obávám se, že jsem byl pro ty, kdo mne nabádali k rozumu, tvrdým oříškem. Pravděpodobně jsem v tomto směru žádný rozum ani neměl. V každém případě vím, že má námaha nebyla marná. Když se plně rozdám lidem, kteří mne navštívili, bude mi to vráceno jiným způsobem.

V červnu 1954 přijel na Palomar Desmond Leslie. Vlastně jsem jej chtěl navštívit v New Yorku, ale nemohl jsem splnit svůj program. Místo toho mne navštívil on sám. Byla to velká radost. Je nadán velmi bystrým rozumem a zájmem, má skvělý smysl pro humor a může dát naší společnosti velmi mnoho dobrého. Účastnil se nejen akcí našich společných zájmů, ale dělal s námi i veselé hlouposti, kterými jsme se odreagovávali mezi vážnými tématy .

Desmond chtěl u nás pobýt jenom měsíc, ale nakonec zůstal až do konce srpna. Těším se na další setkání s ním, tentokrát v jeho domovině, až tam pojedu, abych dohnal zameškané přednášky.

Celkově mohu říci, že můj čas byl bohatě naplněn. Došlo k dalším setkáním s mými přáteli z jiných světů, a také rostl počet dobrých pozemských přátel různých druhů a typů. K tomu ovšem musím ještě připočíst zdravou práci v přírodě a práci na sestavování materiálu pro tuto knihu. Byl jsem šťastný. Příležitostně jsem si také odpočinul; bylo to tehdy, když moji přátelé příliš dávali najevo svůj nesouhlas s tím, jak se unavuji.

Brzy nám bylo jasné, že musíme náš dům uspořádat trochu jinak. Abychom získali místo pro spaní, přepažili jsme krátce před tím, než přijel Desmond, velkou místnost, která byla určena pro přednášky. Až do té doby spal vždy jeden z nás ve staré chatě a druhý v budově kuchyně. Po novém uspořádáni máme nyní o polovinu menší prostor pro přednášky, ve kterém spávám, a jednu zvláštní ložnici a kancelář, ve které se rovněž nachází polní lůžko. Později jsme vytvořili pohodlnou místnost pro spaní z kůlny pro psy. Tak se nám podařilo odstranit lůžko z kuchyně.

Voda je nyní přiváděna do reservoáru a zároveň i na pozemek. Z původního kapání vody do mycí kádě a do sprchy je nyní pořádný proud. Pod věčně zeleným dubem jsme zřídili malý rybníček s kamennou obrubou a kolem ní nasázeli květiny. Doprostřed rybníčku jsme posadili sochy Amora a jeřába. Pracujeme hodně, ale jsme šťastni. Před očima máme stále hory. Nikdy nejsou jednotvárné. Jejich krása se mění s ranním svítáním, s jasným poledním sluncem i se západem. Okouzlující jsou i v noci, ať již na ně svítí Měsíc nebo se temně tyčí proti hvězdami poseté obloze.

A často vídáme létající talíře, jak nad námi letí rychlosti blesku. V posledních týdnech spatřilo mnoho lidí v sousedních městech i vesmírné lodě. Jsme rádi, že jsou tam nahoře nad námi a nad celou Zemí. Doufáme, že je budou v blízké budoucnosti vidět všechny národy světa a že snad i poznají, kdo jsou. Doufáme též, že lidé, kteří se již dnes ve věci vyznají a jejichž slova budou přesvědčivá, v zájmu celého lidstva brzy promluví.

(15)

SLAVNOSTNÍ HOSTINA A ROZLOUČENÍ

Moje poslední setkání se odehrálo 23. srpna 1954. Desmond Leslie byl toho času v Los Angeles, kde přednášel. Věděl, že budu mít setkání, a velmi doufal, že jej vezmu s sebou. Přál jsem mu to. Ale kosmičtí bratři nemohli jeho přání splnit, z důvodu, který mi neřekli. Když o tom zpětně uvažuji, myslím, že to odmítli proto, že mi chtěli ukázat určité věci a sdělit něco, co nebylo určeno pro někoho, kdo ještě neměl žádné kontakty.

Setkání s mými přáteli Firkonem a Rámou proběhlo běžným způsobem. Na cestě ke scoutu Firkon řekl:

„Musím ti říci, že dnešní setkání bude setkáním na rozloučenou pro tebe i pro nás. Až tě dnes v noci doprovodíme zpět do hotelu, vrátíme se do scoutu a poletíme do mateřské lodě. Ta nás odveze na naši domovskou planetu. Naše mise na Zemi končí.“

Padl na mne hluboký smutek. Ráma rychle řekl:

„Ale ty nás ztratíš pouze fyzicky. Nezapomeň, že nadále zůstaneme v myšlenkovém kontaktu, ať jsme kdekoliv.“

Pokoušel jsem se z toho získat nějakou útěchu, ale momentálně se mi to nedařilo.

Pak Firkon hlasem plným soucitu řekl:

„Ty jsi náš velký přítel. Celý ten rozlehlý prostor, který se rozpíná mezi námi, na tom nemůže nic změnit.“

Styděl jsem se za své duševní pohnutí. I když jsem tyto pocity nedokázal zcela překonat, přece jsem se pokusil je alespoň trochu ovládnout. Přistihl jsem se při myšlence, zda snad jiní kontaktéři, kteří budou právě teď žít na Zemi, nedostanou za úkol se se mnou někdy v budoucnu sejít. Na tuto nevyslovenou otázku jsem bohužel nedostal žádnou odpověď. Nechali mě při tom, že toto je skutečně setkání na rozloučenou, přinejmenším na nějaký čas. Je to nejen rozloučení s oběma přáteli, mezi nimiž jsem seděl, ale zároveň to je i poslední let do vesmíru.

Pohnutí mysli, které na mne bylo jistě znát, propůjčilo všemu novému, co jsem slyšel, a všem podivuhodným věcem, které jsem této noci viděl, zvláštní naléhavost. Přispělo k hlubšímu hodnocení věcí z mé strany. Rostla moje vděčnost za vše, co mi mimozemšťané již dříve prokázali, a moje srdce tím bylo tak přeplněno, že se to ani nedá vyjádřit slovy.

Let malým talířem jsem již několikrát detailně popsal. Proto jenom krátce připomenu; že nás u malého letounu čekal Orton.

Scout se vznášel nad zemi a byl připraven k okamžitému odletu. Během krátkého letu jsme se ani neposadili. Pozoroval jsem střídavě měnící se diagramy a Ortona u přístrojové desky.

Když jsme tentokrát vjeli do mateřské lodě z Venuše, neměl jsem již pocit propadání žaludku. Dosáhli jsme plošiny a zastavili se jako při prvém letu. Byl zde opět týž muž se svorkami, aby malý scout upevnil, tentokrát nás však následoval po schodech dolů do salónu.

Při vstupu jsem ihned zachytil slavnostní náladu. Bylo zde množství lidí, které jsem nikdy před tím neviděl.

Měl jsem obrovskou radost, když ke mně přistoupily Ilmuth a Kalna a srdečně mne pozdravily.

„Jestlipak ti již někdo řekl, že mám dnes v noci pro tebe překvapení ?“ ptala se Kalna. Aniž by však vyčkala odpovědi, pokračovala nadšeně dále: „Dnes v noci ti bude splněn slib, který jsme ti kdysi dali.“

Zatímco Kalna hovořila, podala mi Ilmuth číši se vzácnou ovocnou šťávou. Všiml jsem si, že dívky na sobě měly letecký oblek, a to znamenalo cestu do vesmíru.

V salónu bylo mnoho mužů a osm žen, včetně Kalny a Ilmuth. Ostatní ženy měly na sobě krásné šaty, stejné jako Kalna a Ilmuth, když jsem se s nimi setkal poprvé. Muži byli oblečení do pohodlných košil a kalhot. Všichni měli na nohou sandály.

Nebyli jsme si navzájem představeni, ale mně to nevadilo, neboť mne všichni přátelský pozdravili a někteří mne při tom dokonce oslovili jménem. Když bylo vítání u konce, ozvala se pojednou kdesi v pozadí hudba; místy mi to připomínalo hudbu orientální.

Kromě mne obdržel číši se šťávou jenom Ráma, ostatní s námi nepili. Proč, to jsem pochopil, když Ilmuth řekla: „Musíme jít ihned na svá místa, abychom připravili překvapení, o kterém se zmínila Kalna. Tentokráte zde s tebou zůstane Ráma.“

Zatímco Orton a Kalna odešli jedním směrem, Firkon a Ilmuth se vydali opačným směrem na druhý konec lodě. Ráma a já jsme mlčky pili šťávu. Bylo mi dobře, neboť jsem se podílel na vřelé a radostné náladě, která na lodi panovala. To mi alespoň částečně pomohlo překonat pocit smutku z loučení.

Některé skupiny lidí byly zabrány do mně neznámých her. Ráma, když uviděl můj zájem, řekl, že se můžeme k některé skupině podívat blíž.

U jednoho z malých stolů seděli čtyři muži a hráli karty. Karty byly zcela jiné, než u nás, i když byly přibližně stejně velké. Místo číslic na nich byly namalovány znaky. Díval jsem se, zda se některé znaky opakují, ale byly odlišné.

Další skupina mužů házela malé barevné kuličky na hladkou desku. Měl jsem zato, že jsou magneticky nabité. Neboť i když na desce nebyly žádné drážky, kuličky se nepohybovaly volně. Některé měly, jak se zdálo, přitažlivou sílu a přitahovaly k sobě ty druhé.

Jiná hra se podobala našemu stolnímu tenisu s tím rozdílem, že ve hře byly dva míčky najednou. To vyžadovalo obzvláštní šikovnost. Ženy byly v této hře mnohem obratnější.

Bylo mi nápadné, že nikdo při hře nemluvil, nesmál se ani se jinak nerozptyloval. Všichni se očividně bavili, ale nikdo z nich při tom nekřičel, jak tomu často bývá na Zemi. Mimoto nikdo nebral hru vážně, jak je to obvyklé u nás. Vládla zde atmosféra veselí a duševního odpočinku. Hráči se na nás často podívali s přátelským úsměvem. Někteří s námi také hovořili. Žasl jsem, jak plynně hovoří tito lidé mým jazykem.

Po nějaké chvíli Ráma řekl:

„Nyní bychom měli jít do kontrolního prostoru. Je tam k vidění mnoho věcí, které tě zcela jistě budou zajímat.“

Následoval jsem jej s číší v ruce do velkého prostoru s mnoha tabulemi, diagramy a přístroji, které jsem zde již viděl při své první návštěvě.

Když jsme vstoupili stiskl Ráma zřejmě nějaké tlačítko, protože jsem viděl, jak se jako kouzlem z podlahy vynořila dvě sedátka. V týž okamžik jsem na velké obrazovce přímo před sebou spatřil Měsíc. Byl jsem zcela ohromen, jak byl blízko, a že vůbec nevypadal, že je na obrazovce, nýbrž jako by byl v hlubinách vesmíru.

To tedy bylo to překvapení !  Chvíli jsem se domníval, že na Měsíci opravdu přistaneme.

Ráma řekl:

„Dnes vidíš stranu Měsíce, kterou můžete ze Země vidět, ale nepřistaneme na ní. Obraz Měsíce je reflektován teleskopem, který při tvé minulé návštěvě nebyl v činnosti. Jen se podívej: Blížíme se k povrchu a za chvíli uvidíš výsledky lidské činnosti. V nesčetných velkých kráterech, pozorovatelných i ze Země, uvidíš obrovské hangáry, které ovšem normálně vidět nemůžete.

Všimni si, že krajina se velmi podobá krajině vašich pouští. Vystavěli jsme tyto hangáry tak velké proto, aby lodě, které jsou větší než je například tato, do nich mohly pohodlně vjíždět. V těchto hangárech jsou i byty pro velký počet pracovníků a jejich rodin a jsou vybaveny veškerým komfortem. Voda se v dostatečném množství přivádí z hor, stejně jako to děláte i na Zemi, když chcete zavodnit pouště.

Když loď vjede do hangáru, podrobí se cestující změně vzdušného tlaku. Tento proces trvá přibližně 24 hodin. Kdyby se tato změna neuskutečnila, pak by lidé v okamžiku, kdy vstoupí na Měsíc, trpěli značnými nevolnostmi. Takový proces změny tlaku nemohou lidé ze Země ještě pochopit. Příliš málo rozumí tělesným funkcím a jejich ovládání. Lidské plíce se skutečně mohou přizpůsobit velmi nízkému i velmi vysokému tlaku za předpokladu, že ke změně tlaku nedojde příliš rychle. V takovém případě by to ovšem mohlo způsobit i smrt.“

Rád bych se takovému procesu podrobil, jen kdybych mohl na Měsíci přistát. Moje zpáteční cesta na Zemi vůbec nespěchala. Ale Ráma s chápavým úsměvem řekl:

„Máme pro tebe ještě mnoho nového. Chceme ti, ještě než tě dopravíme zpět na Zemi, ukázat druhou stranu vašeho satelitu. Dívej se pozorně – přibližujeme se k okraji Měsíce. Hleď, jak se vytváří oblaka. Jsou velmi lehká a vynořují se jakoby z ničeho, jak to často u oblak bývá. Většina z nich se nezhušťuje, ale okamžitě mizí. Za příznivých podmínek však některá ztěžknou. Jejich stíny jsou ze Země pozorovatelné teleskopy.

Nyní se blížíme k té straně Měsíce, která ještě nikdy nebyla ze Země viděna. Podívej se na povrch přímo pod námi !  V této krajině jsou hory. Na vyšších vrcholcích můžeš dokonce vidět sníh a na úbočích nižších kopců hustý porost stromů. Na této straně je velký počet horských jezer a vodních toků. Jedno z těchto jezer můžeš nyní vidět pod sebou. Řeky ústí do velkých vod.

V údolích a na úbočích hor můžeš vidět celou řadu různě velikých osad. Tak jako všude jinde, i zde někteří lidé milují výšky hor, jiní dávají přednost údolím. A také zde, jako všude, kde žijí lidé, jsou pro udržení života stejné podmínky.

Kdybychom měli čas přistát a aklimatizovat se,“ pokračoval Ráma, „a trochu se projít po okolí, pak bys některé zdejší lidi poznal osobně. Ale co se týká studia měsíčního povrchu, je daleko výhodnější způsob pozorování z výšky, jak ho nyní provádíme.“

Ráma měl pravdu. To jsem pochopil, když se na obrazovce objevilo dost velké město. Skutečně to vypadalo, jako kdybychom pluli nad střechami, a bylo vidět lidi, jak se procházejí čistými úzkými ulicemi. Letěli jsme nad hustě obydlenou části města, asi nad obchodní čtvrtí, avšak mnoho lidí venku nebylo. Zjistil jsem, že na ulicích neparkovaly žádné vozy, viděl jsem jenom několik vozidel, které se pohybovaly nad ulicí, nikoliv po zemi, neboť nebylo vidět žádná kola. Svou velikosti ony vozy připomínaly naše autobusy a byly různě velké.

Ráma vysvětloval:

„Někteří lidé mají vlastní vozidla, ale mnozí jsou, jak vidíš, odkázání na městskou dopravu.“

V blízkosti města bylo poměrně velké volné prostranství s obrovskou budovou na jedné straně. Vypadala jako velký hangár a Ráma to také potvrdil, když řekl:

„Musíme postavit vždy několik hangárů v blízkosti měst, kvůli pohodlnějšímu přistání, když přivážíme zásoby a vše, co je potřebné k životu a co se zde přitom nedá sehnat. Výměnou dostáváme určité minerály, které se na Měsíci nacházejí.“

Stále jsem se díval na město, to však začínalo pomalu mizet. Ráma řekl, že se nyní vrátíme do prostoru mezi Měsícem a Zemí.

„Chceš se ještě na něco zeptat ?“ otázal se. Nic mě nenapadlo, a tak jsem záporně zavrtěl hlavou.

„Vrátíme se tedy do salónu.“ řekl a jeho oči zářily. „Je tam totiž připravena hostina na oslavu mého a Firkonova návratu na domovskou planetu.“

Při pomyšlení na brzké rozloučení jsem opět se zahanbením cítil vzrůstající pohnutí mysli. Překonal jsem je však tím, že jsem se v duchu vžil do jejich situace. Nebyl bych snad i já za takových okolnosti šťasten jako oni ? Byl, a to velmi !

„Všechny slzy, které snad proliji, budou slzami prolitými jenom nad sebou samým,“ řekl jsem a usiloval o klidný tón hlasu. „Co se týká vás, jsem šťastný.“

Setkali jsme se s Ortonem a Kalnou u dveří a šli jsme společně do salónu. Viděl jsem, že velký stůl na jedné straně salónu je prostřený. Některé ženy, které se dříve zaměstnávaly hrou, právě dokončovaly jeho úpravu.

Když protilehlými dveřmi vstoupili do salónu Firkon a Ilmuth, šla Kalna ke své přítelkyni a obě dívky společně opustily místnost. Vrátily se m několik minut převlečeny do jiných šatů. Své pilotní uniformy vyměnily za překrásné splývavé róby.

Stůl pokrýval nádherný ubrus ze zlatožluté látky, do které byl vetkán barevný vzor. Z obou stran po celé délce stolu ležely příbory. Stolní stříbro se od našeho poněkud lišilo tvarem a zároveň bylo, jak jsem viděl, mnohem lepší. Zdálo se, že je vyrobeno z několika kovů a bylo ozdobené krásným tepáním.

V čele stolu stálo křeslo a kolem stolu dalších 14 židlí. Když se Kalna a Ilmuth vrátily, byli jsme vyzvání, abychom zaujali místa. V místnosti bylo osm žen a 21 mužů včetně mě.

Ráma seděl po pravici a Firkon po levici velkého Mistra. Ilmuth měla místo mezi Rámou a mnou a Kalna na protější straně mezi Firkonem a Ortonem.

Když se všichni posadili. Mistr se zvedl a v sále zavládlo uctivé mlčení. Po chvíli velký učitel promluvil tichým, ale zřetelným hlasem:

Děkujeme Pravěčnému za tyto dary a pokrmy. Kéž by všichni lidé ve tvé velké říši byli zrovna tak nasyceni, jako my !  Dej, ať tyto pokrmy posílí naše těla, aby dále sloužila božskému Duchu způsobem, který se tobě, Stvořiteli veškerého života, líbí.“ Když tuto překrásnou modlitbu dokončil, všichni ještě po několik okamžiků mlčeli. Než se Mistr posadil, dodal:

„Sešli jsme se zde dnes večer, abychom s velkou radostí oslavili úspěšné dokončení pozemské mise, kterou uskutečnili dva naši bratři. Firkon a Ráma splnili svůj úkol dobře. Nyní se po vynaložené námaze vrací na své mateřské planety. Radujeme se s nimi.“

Před každým hostem stál na stole křišťálový kalich s jemně nazlátlou tekutinou. Mistr jako první pozvedl svou číši a pronesl: „Připijme na blaho přítomných a svých spolubližních v celém vesmíru.“

Zvedl jsem číši ke rtům a trochu upil krásně vonící tekutiny. Obsah poháru jsem pil pomalu, abych jej vychutnal až do poslední kapky. Nápoj měl trochu opojný účinek, asi tak jako některá vína, když se vypijí ve větším množství.

Když jsme na počest Rámy a Firkona pozvedli číše, zazněla v salónu z neviditelného zdroje jemná hudba. Ještě nikdy před tím jsem podobnou hudbu neslyšel. Pronikala celou mojí bytostí a působila příjemné vibrace. Byla to podivná a krásná melodie. Pozemskou hudbu připomínala jen velmi vzdáleně.

Bylo to poprvé, co jsem směl stolovat s lidmi z jiných světů. Byl jsem přirozeně velmi zvědavý, jak dalece se jejich pokrmy podobají našim.

Uprostřed na obou koncích stolu stály krásné mísy s ovocem. Jeden druh ovoce vypadal přesně jako velké růžové jablko včetně stopky. Sliny se mi sbíhaly v ústech a již předem jsem cítil báječnou chuť ovoce, které mi bylo tímto způsobem nabídnuto. Když jsem se do něho zakousl, měl jsem pocit, jako kdybych kousl do dužiny zralé broskve, i když chutí se ovoce spíše podobalo směsi chuti jablka a třešně. Jádro obsahovalo pouze jednu pecku, která vypadala jako velké jadérko z jablka.

Jiné ovoce se podobalo obrovské malině, a to vzhledem i chutí. Nejmenší z plodů tohoto ovoce byl asi čtyřikrát větší než naše malina. Podél celého stolu byly rozestavěny nádoby, z nichž některé obsahovaly rozmanité ovocné šťávy, jiné pak různé druhy nápojů. Každý host měl k jejich konzumaci několik číší různých velikostí. Další nápoj, který jsem okusil, měl chuť jako čistá malinová šťáva.

Pokrmy rozdávaly dvě dámy, které seděly na opačných koncích stolu. Nejdříve přinesly kouřící mísy se zeleninou. Obsah jedné z mís se podobal naší karotce. Jak jsem však zjistil, nebyla tak tuhá a chutnala sladkokysele. Jiná zelenina se zase podobala pozemským bramborám. Byly sice oloupané, ale jinak v přirozené podobě. Měly nažloutlou barvu, chutnaly jako pastrňáky, ale jejich tkáň nebyla tak hrubá. Jiná zelenina měla tvar a barvu petrželové natě a chuť jemně citrónovou.

Bylo zde i velké množství dalších druhů zeleniny, ale ty jsem již neochutnal. Nikdy jsem od přírody nebyl velký jedlík a v onen večer jsem díky rozrušení neměl k jídlu skoro žádnou chuť. Marně jsem se pokoušel z mysli zapudit důvod konání této slavnostní hostiny. Firkon a Ráma, moji dobří přátelé, odcestují na své vzdálené domovské planety...

Bral jsem si po kouscích hrubý velmi tmavý chléb a něco, co vypadalo jako maso. Chléb měl zlatohnědou kůrku a chutnal, jako by byl upečen z ořechů, měl však v sobě i chuť obili. Když jsem žvýkal kousek do zlatova upečeného „masa“ a v duchu ho přirovnával k našemu hovězímu, vysvětlila mi Kalna přes stůl:

„Je to sušený kořen jedné rostliny z Venuše. Na Venuši vaříme tuto rostlinu čerstvou a čerstvá má daleko lepší chuť než tato sušená. Na cesty si je ovšem musíme usušit. Je obzvláště výživná, neboť obsahuje proteiny jako maso, ale je pro tělo lépe stravitelná: Každý kousek tohoto kořene, který je zde podáván, se rovná půl kilogramu vašeho masa. Z kořene rostliny navíc získáváme výtečné koření pro jiné pokrmy.“

Jako zákusek se podával velký koláč. Vypadal jako něco, co u nás nazýváme „andělským pokrmem“. Když ho však rozřízli, vnitřek se naší houbovité buchtě nepodobal. Bílé těsto bylo proloženo žlutými pruhy. Byl z jemné hmoty, která se doslova rozplývala v ústech, a měl nasládlou chuť. Když se z koláče jedla pouze bílá část, měnila se jeho chuť způsobem, který nedovedu popsat. V každém případě byl onen koláč vynikající.

Pozoroval jsem ostatní u stolu a naslouchal jejich veselému hovoru. Viděl jsem, že se nikdo chutnou potravou nepřejídal, jak se tomu často děje při hostinách na planetě Zemi. Bylo ovšem vidět, že jídlo chutnalo všem.

Po skončení hostiny se zvedly všechny ženy a několik mužů a odklidili nádobí. V jedné stěně, která předtím vypadala celistvě, se mně již známým způsobem otevřely dveře, vedoucí do kuchyně. Tudy všechno odnesli a za několik okamžiků se vrátili zpět na svá místa. Dveře se za nimi nehlučně zavřely.

Náhle utichla hudba. Jeden z mužů vstal a bez jakéhokoliv doprovodu zazpíval píseň ve své mateřské řeči. Nemohl jsem mu samozřejmě rozumět, ale byl jsem zcela unesen jeho hlasem. Když skončil, řekla Ilmuth:

„Byla to píseň na rozloučenou. Obsahovala požehnání pro naše bratry, vracející se domů.“

Opět zazněla hudba z neviditelného zdroje, nyní trochu hlasitěji a živěji. Dvě ženy se zvedly od stolu a ve volném prostoru místnosti se počaly v rytmu hudby půvabně pohybovat. Později mi bylo vysvětleno, že tento tanec je symbolem vesmírné síly.

Když jsem tak pozoroval pohyby žen, napadlo mě, že kdyby chtěl člověk takový tanec napodobit, musel by mít dvoje klouby a pružnost dítěte. Byla to skutečně nádherná podívaná. Neboť svými pohyby i držením těla představovaly postupně všechny přírodní nálady, od tichých vod za bezvětří až k nejbouřlivějším orkánům ve vesmíru.

Popsat takový rytmus je nemožné, ale bylo ta fascinující a zároveň vzrušující. Mladé tanečnice v sobě měly nenapodobitelný půvab a jejich šaty jako by při pohybu měnily barvy. Při tom jsem neviděl, že by na ně dopadalo barevné světlo. Slovo „grácie“ v nejužším slova smyslu vystihuje nádheru představení jen velmi těžko.

Chvíli po tom, kdy skončil tanec, promluvil Mistr s Ortonem a ten pak přišel ke mně.

„Nyní bychom ti rádi ukázali krajiny na Venuši, jejichž obrazy jsou z Venuše přenášeny přímo do naší lodě.“

Byl jsem unesen vyhlídkou na takový zážitek a ptal jsem se sám sebe, na které obrazovce se slíbené obrazy objeví. V salonu přece žádná nebyla. Vtom zhaslo světlo a před mýma udivenýma očima visela první krajina přímo uprostřed tohoto sálu.

Ortonovi zřejmě připadalo moje ohromení legrační a tak mi hned vysvětlil:

„Máme zvláštní projekční aparát, který může zadržet vyzářené paprsky v požadované vzdálenosti. Body, které v této vzdálenosti vytváří pomyslnou plochu, slouží jako jakási neviditelná obrazovka. Na ní se obrazy koncentrují v barvách a plasticky.“

Krajina, kterou jsem spatřil, vypadala, jako by byla přímo před námi, takže mi dalo velkou práci uvědomovat si, že se nacházím nikoliv na Venuši, ale v kosmické lodi. Viděl jsem krásné hory, jejichž některé vrcholky byly pokryty sněhem. Některé byly zcela holé a skalnaté a od pozemských hor se příliš nelišily, jiné byly naopak hustě zalesněné. Viděl jsem také vodu v potocích a velké vodopády na horských převisech.

Orton se ke mně naklonil a šeptal mi:

„Na Venuši máme mnoho jezer a sedm oceánů. Všechny jsou vzájemně spojeny přírodními i umělými vodními toky.“

Ukázali mi mnoho měst na Venuši, malých i velkých. Neustále jsem měl pocit, že jsem se ocitl v nějaké nádherné pohádkové zemi. Architektura domů byla podivuhodně krásná, neměla monotónní linie. Mnoho staveb mělo kupole, které zářily duhovými barvami, a působily dojmem živoucí síly.

„V temnotě noci,“ řekl tiše Orton, „barvy mizí a kopule svítí měkkým žlutavým světlem.“

Všechna města měla půdorys kruhový nebo oválný a žádné z nich nebylo přelidněné a nemělo domy postavené těsně vedle sebe. Mezi městy se nacházel neobydlený prostor.

Lidé, které jsem na ulicích těchto měst viděl, konali své denní pochůzky beze spěchu a neklidu, tedy bez toho, co je u nás na Zemi tak charakteristické. Jejich oblečení se podobalo našemu.

Každá osoba byla sice oblečena podle svého vkusu, zároveň se však svým oděvem přibližovala všeobecnému stylu.

Nejvyšší osobu jsem odhadoval tak na 198 centimetrů, průměrného dospělého člověka asi na 167 centimetrů a nejmenší osobu, kterou jsem viděl, asi na 106 centimetrů. To nejmenší bylo možná dítě. Nemohl jsem to zjistit přesně, neboť na nikom nebyl patrný věk, jak je tomu u nás. Vím zcela určitě, že jsem viděl i několik dětí. Ale ty byly ještě mnohem menší.

Dopravní prostředky, které se podobaly našim autům a s nimiž se cestovalo z místa na místo, vypadaly jako miniaturní mateřské kosmické lodě. Vznášely se mírně nad zemí a sloužily zřejmě jako autobusy, jak jsem to viděl na Měsíci. Navzájem se lišily velikostí a některé z nich byly zřejmě otevřené.

Byl bych rád věděl, čím jsou poháněny. Opět se ke mně naklonil Orton a šeptal mi do ucha:

„Stejnou energií, kterou jsou poháněny naše vesmírné lodě.“ Silnice byly dlážděné a lemované záhony pestrých květin.

Dále jsem viděl pobřeží jednoho jezera. Písek byl velmi bílý a jemný. Po hladině se proti pevnině valily dlouhé ploché vlny s hypnoticky působící pravidelností. Na pláži a ve vodě bylo mnoho lidí. Z jakého asi materiálu měli své koupací oděvy, když po vynoření z vody vypadaly stejně suché jako před ponořením ?

Kalna, která si sedla vedle mne, mi to vysvětlila:

„Materiál je vodotěsný a má i určité vlastnosti, které odpuzují některé škodlivé sluneční paprsky. Tak jako na Zemi jsou i u nás sluneční paprsky silnější, když se odrážejí od vodní hladiny.“

Jako další byl promítnut obraz tropické krajiny Venuše. S velkým údivem jsem zjistil, že mnoho stromů zde se podobá našim smutečním vrbám, jejichž listí visí v kaskádách z větví. Avšak barvy a detaily listů byly zcela jiné.

Jak může každého napadnout, měl jsem velký zájem o život zvířat, který bylo možno pozorovat na některých obrazech. Na pláži jsem viděl pejska s krátkou srstí, na jiných místech ptáky různých barev, jen málo odlišné od ptáků pozemských. Jeden například vypadal jako náš divoký kanárek. Na venkově jsem viděl koně a krávy, obojí trochu menší než u nás na Zemi, ale jinak velmi podobní. Zdálo se, že to jsou na Venuši jediní reprezentanti fauny.

Také květiny se podobaly těm, které rostou na Zemi. Mohl bych říci, že hlavní rozdíl mezi faunou a flórou na Venuši a na naší Zemí spočívá v barvách a tkáních. Jak mi Kalna řekla, je to způsobeno neustálou vlhkostí planety.

„Jak jsi již slyšel,“ pravila, „na rozdíl od lidí vaší Země vidí naši lidé hvězdy jen zřídka. Krásy nebes známe jen z našich výzkumných cest vesmírem.“

Jako poslední nám byl promítnut obraz velmi hezké paní, jejího chotě a jejich 18 dětí, které už byly kromě jednoho dospělé. Rodiče vypadali jako mladý manželský pár na počátku třicítky.

Zde podívaná končila. Byl jsem vyzván, abych kladl otázky. Moje první otázka byla, jak působí neustále zamračené nebe na obyvatele Venuše.

Orton odpověděl:

Kromě toho, že žijeme podle vesmírných zákonů, působí naše vysoce aktivní atmosféra jako další faktor příznivě ovlivňující délku našeho života. Střední věk u nás je tisíc roků. Když měla Země také takovou atmosféru, byl u vás lidský věk mnohem vyšší než je tomu dnes.

Vrstva oblaků, která obklopuje naši planetu, působí jako filtrační systém. Oslabuje škodlivé záření, které by jinak pronikalo do naší atmosféry. Chtěl bych tě upozornit na jedno místo v Bibli. Když ji budeš pečlivě číst, zjistíš, že na Zemi se počal lidský věk zkracovat, když se začalo tvořit méně mraků a když lidé poprvé viděli daleko v prostoru hvězdy.

Jistě tě bude zajímat, že se vaše Země naklání. Kdyby se náhle převrátila úplně, a to se může stát každým okamžikem, pak se z moře vynoří velké plochy pevnin. Toto nové území, nasáklé vodou, pak bude po mnoho let vysychat, a to způsobí velké výpary. V důsledku toho se budou na vaší obloze neustále tvořit oblaka a lidský věk se začne opět prodlužovat. Jestliže se pak lidé vaší planety naučí žít podle zákonů Stvořitele, budou moci dosáhnout tisíce let života ve stejném těle.

Možné převrácení Země je důvodem, proč vás neustále pozorujeme. Neboť vaše postavení vůči ostatním planetám Mléčné dráhy je nanejvýš důležité. Drastické převrácení jedné planety by do určité míry mělo vliv na oběhové dráhy ostatních planet, a to by měnilo i směry vesmírných cest.

„Převrácení Země. jestliže by k němu došlo náhle, by jistě na naší Zemi vyvolalo velké katastrofy, že?“ ptal jsem se.

Musí k tomu nevyhnutelně dojít,“ odpověděl. „Bohužel člověk ještě nezná zákony, které určují vztah člověka ke světu, ve kterém žije. Po celá dlouhá staletí a tisíciletí tu bylo mnoho znamení a výstrah, ale lidé je prostě ignorovali. Některá z těchto znamení jsou uvedena v Písmu jako proroctví. Ale bohužel, lidé jich nedbali. Některá proroctví se již dokonce vyplnila. A přesto lidé nejsou o nic chytřejší. Není moudré zříkat se Stvořitele !  Lidstvo se musí dát vést nikou, která mu dala život !

Jestliže chce člověk žít bez katastrof; pak se musí dívat na svého bližního jako na sebe sama. Každý totiž v sobě zrcadlí toho druhého. Není vůlí Stvořitele, aby se lidé krutým způsobem a bezuzdným krveproléváním navzájem vybíjeli.“

„Já vím,“ řekl jsem, „že se nyní dostáváme do nového cyklu nebo časového úseku. Někteří pozemští bratří to nazývají „zlatým věkem“, jiní obdobím Vodnáře. Můžeš mi o tom něco říci ?“

„My na naší planetě neoznačujeme časové změny tímto způsobem. Známe jenom pokrok. Ale abych na tvůj dotaz odpověděl, mohl bych možná říci, že se blížíte kosmickému věku, i když tomu sotva můžete rozumět. Vy už jste zlatý věk měli tehdy, kdy pro vás mělo zlato větší cenu než Bůh. A věk Vodnáře, jak to nazýváte, se může projevit jen tak, že Země bude ohrožena obrovskými masami vod nebo také jejím nedostatkem. Tato dvě období jste již také prodělali. Právě takové označování časových period vede k tomu, že je omezováno vaše chápání. Obyvatelé Země se musí učit žít v rovnoměrném rytmu s přírodními změnami a nebýt jim podrobeni.

„Jak bys definoval Kosmický věk ?“ Zeptal jsem se nyní. „Vlastně bychom to raději měli nazývat věk kosmického porozumění. Je to ve vaší civilizaci poprvé, kdy si začínáte více uvědomovat možnost, že i ostatní světy mohou být obydleny lidmi. Poněvadž se se svými vesmírnými loděmi nyní často objevujeme všude na obloze vašeho světa, nemají ani ti, kteří věřit nechtějí, jinou možnost, než to přijmout. Kam až sahá lidská paměť, existují nyní poprvé přesvědčivé důkazy o tom, že život na Zemi nevznikl náhodou, jak to tvrdí dokonce i vaši největší astronomové. Lidské pokolení se ve vašem světě vyvinulo proto, že planeta Země je součástí dalekosáhlého a přesně řízeného Stvoření a jako ostatní planety je podřízena božským zákonům jediného Pravěčného.

Naše vesmírné lodě provádějí na vašem nebi manévry, které žádný pozemský letoun, ať patří kterémukoliv národu, nemůže napodobit. Vaši vědci a vlády to vědí. Po celém světě nás piloti vašich letadel viděli a obdivovali. Tisíce lidí Země nás spatřilo na obloze a žaslo. A další tisíce se dívají po obloze v naději, že nás někde zahlédnou.

To všechno bylo již dávno předpovězeno. Ve vašich písemných proroctvích se říká, že celý svět upadne do zmatku a že to bude provázeno následujícími znameními: Synové Boží sestoupí z nebe na Zemi, aby lidi zachránili. Současné poměry na vaší Zemi, abych to řekl vašimi slovy, vás postavily do stínu smrti. Celý váš svět je jediný chaos !  A poněvadž nazýváte vesmírný prostor nebem a poněvadž i my jsme synové a dcery boží; nenapadá tě, že se právě nyní naplňují stará proroctví ?

Dále je předpovězeno, že až přijde čas, pozvednou se tmavé rasy na Zemi a budou si činit nárok na rovnoprávnost s bílými, na život svobodných lidí, který jim byl lidmi bílé pleti tak dlouho upírán. Nevyplňuje se právě nyní i toto proroctví ?  Jak vidíš, známe velmi dobře historii vašeho světa. Výrok „jsme strážci svých bratří“ platí všude pro celé lidstvo. Právě v roli strážců svých bratří přicházíme k vám a říkáme: Nechť nejvyšší bytost vesmíru je světlem pro váš svět, dejte se jí vést, aby se vaše trápení rozplynulo, jako tma před světlem.

Co by byl člověk bez dechu života ?  A od koho jej dostává ?  Není ho snad všude dostatek k požehnání všech lidí ?  Řekni lidem Země, že Bůh nesídlí na nějakém vzdáleném místě, ale že je stále zcela blízko ve všech životních formách a především v člověku samotném.“

Orton se odmlčel a já chvíli seděl se skloněnou hlavou a přemýšlel o jeho slovech. Pomalu jsem si začal uvědomovat nádherné teplo, které proudilo do mé duše. Když jsem opět vzhlédl, četl jsem v obličejích všech, kteří mne obklopovali, že to, co jsem pociťoval, byl proud požehnání, které ke mně od nich všech vyzařovalo.

Mistr se zvedl a šel ke mně. Povstali také všichni ostatní včetně mně.

„Můj synu,“ řekl Mistr a díval se mi hluboko do očí, „mnohé z toho, co ti právě řekl bratr, je v rozporu s tím, co jste se naučili znát jako pravdu. Nemá to samo o sobě žádný význam, neboť co jsme se naučili včera, je pouhým předstupněm k tomu, co zítra můžeme poznat jako vyšší pravdu. Je to zákon pokroku. Když je člověk jednou na správné cestě, pak již nic jiného neexistuje. Hlavní je, aby lidé pracovali s otevřeným srdcem, snažili se postupovat kupředu a měli stále na mysli, že nikdy nikdo nemůže vědět všechno !  Existuje neomylné vodítko, které člověku jasně naznačuje, zda nastoupená cesta je správná. Je to velmi prosté. Jestliže vaše myšlenky a vaše jednání mají zlé důsledky, pak cesta, kterou jdete, vede pryč od světla božské tváře. Když však vaše jednání přináší dobré výsledky, pak nejen váš život, ale i život vašich dětí a dětí vašich dětí bude šťastný. Pak bude vaším dědictvím nepřetržitý proud požehnání, nenarušený žádnou nemocí ani nouzí.“

Dotkl se na rozloučenou mé ruky a opustil místnost, v jejímž tichu ještě zněla ozvěna jeho slov.

Dlouho jsem se díval do tváří mých přátel a pevně si vrýval jejich podoby do srdce. Neřekli jsme si na rozloučenou žádná slova. Každý jen zvedl ruku a já také. Pak mě Orton doprovodil k malému scoutu.

Na zpáteční cestě do města mne provázeli Firkon a Ráma. Už jsme spolu nehovořili.

Když jsme dorazili k hotelu a nastal okamžik, kdy jsem se musel s těmito milými přáteli rozloučit, zalil mne pocit nevýslovné bolesti. Stiskli jsme si ruce a Ráma mi tiše řekl:

„Požehnání věčného Boha budiž s tebou !“

Pak jsem je opustil a šel nahoru do svého prázdného pokoje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář