Uvnitř vesmírných lodí - George Adamski - pokračování
(11)
(12)
ROZHOVOR V KAVÁRNĚ
Kolem 1. září 1953 jsem opět počal pociťovat, že brzy uvidím své přátele z vesmíru. V létě jsem často pozoroval jejich lodě, jak prolétávaly naší atmosférou. Ale nutnost osobního setkání se neprojevila.
S každým končícím dnem jsem cítil stále větší nutkání jet do města. Dne 8. září mne pozvala jedna známá, která strávila nějaký čas u nás v Palomar Gardens, abych s ní jel do Los Angeles. Pozvání jsem přijal. Asi ve čtyři hodiny odpoledne jsme přijeli do města. Vystoupil jsem u obvyklého hotelu, následoval jsem liftboye do svého pokoje, kde jsem se osvěžil a opět se vrátil do haly.
K mému radostnému překvapení tam čekali přátelsky se usmívající Firkon a Ráma !
Když jsme se pozdravili, ptal jsem se v duchu, zda hodně spěchají. Ráma znající mé myšlenky, vysvětlil:
„Vůbec ne. Jsme zde, abychom ti odpověděli na několik otázek, které ti tanou na mysli.“ A s úsměvem dodal: „Podle nejlepšího vědomí a svědomí.“
Navrhl jsem, abychom šli do restaurace, kde bychom se mohli nerušeně najíst a popovídat si. Po cestě jsem řekl:
„Předpokládám, že víte, co mne zajímá nejvíc.“
Firkon s úsměvem odpověděl: „Snad by ses rád dozvěděl, zda ti byly odpovědi na otázky, které jsi po celé léto v duchu vysílal do naší lodě, posílány bez použití jakéhokoliv přístroje.“
„Přesně to,“ řekl jsem s ulehčením.
V této podvečerní hodině byla restaurace ještě téměř prázdná. Sedli jsme si dozadu do kouta a objednali si kávu a chléb s máslem. Servírce jsem vysvětlil, že jsme se nepřišli najíst, ale přišlí jsme si vyhledat pohodlná místa, kde bychom si mohli v klidu pohovořit o nějakých obchodních záležitostech.
Srdečně nám přála, abychom se zde cítili jako doma, rychle nás obsloužila a odešla, aby pokračovala ve svém rozhovoru s pokladním.
„Jak to bylo s tím člověkem na Floridě.“ zeptal jsem se, „a co je pravdy na zprávách, že na něj bylo namířeno něco jako plamen z létajícího talíře ?“
„Naprostá lež,“ odpověděl Firkon důrazně. „Něco takového bychom nikdy neudělali. Ve skutečnosti se to odehrálo takto: Muž byl vyděšen, nechtěl to však dát najevo útěkem, proto začal na letoun dorážet mačetou, aniž si byl vědom toho, co činí. V každém případě se těsně přiblížil k dosahu energie, která pohání scout, a popálil se. Abych ti to lépe vysvětlil,“ pokračoval, „ty víš, že kousek provázku v sobě nemá oheň, ale přesto může způsobit popáleninu, když ho rychle protáhneš rukou. Stejnými způsobem proběhla energie, která proudí ze scoutu, po těle toho muže a způsobila mu popáleniny na těle, které kladlo odpor.“
„Ty jsi udělal podobnou zkušenost,“ připomněl mi Ráma, „při tvém prvním setkání s Ortonem, když byla tvá ruka zasažena energií, která pulsovala pod talířem. Tys sice žádnou popáleninu neutrpěl, ale bylo by se tak stalo, kdybys byl ztratil rovnováhu a upadl pod talíř. Orton tě zachránil tím, že tě strhl zpět.“
Zeptal jsem se, co je pravdy na události v Brush-Creek.
„K těmto viděním skutečně došlo,“ odpověděl Firkon, „i když loď a její posádka nenáleží k naší skupině. Kromě tvých setkání došlo ještě k mnoha podobným viděním a osobním setkáním s tím nebo oním jednotlivcem. Některá se udála dříve a jiná později. Došlo k nim téměř ve všech částech světa. Ale tvůj zážitek byl první, o kterém se hovořilo tak, že se to dozvědělo mnoho lidí. Přesto, že k podobným setkáním došlo již před lety a byly o tom sepsány zprávy, které nikdy nebyly zveřejněny, odvažuje se o tom hovořit jenom málo lidí. Ostatní jim to nevěří.“
Pak prostě dodal: „My vůbec nemáme rádi tajnosti, s nimiž musíme naše setkání realizovat. Raději bychom byli přivítáni a navštěvovali vaše národy, tak jako navštěvujeme národy jiných planet. Ale pokud nebudou naše návštěvy u vás správně chápány, a dokud nebudou pro nás bezpečné, musíme i nadále postupovat opatrně jako dosud.“
Pak jsem prosil o vysvětlení, co se ve skutečnosti stalo, že kapitán Mantel musel zemřít.
Ráma se zřejmou upřímností vysvětloval: „Byla to nešťastná náhoda, které hluboce litujeme. Loď, kterou pronásledoval, byla velká. Posádka zpozorovala, že na ně najíždí, a věděla, že jeho úmysly jsou čestné, nikoliv nepřátelské. Zpomalili rychlost letounu a prostřednictvím přístrojů se pokusili navázat s ním kontakt. Byli si vědomi síly, která z lodě vyzařovala, a mysleli si, že mu právě tato síla zabrání, aby se dostal do jejich těsné blízkosti. Ale když se přiblížil, křídlo jeho letounu se dostalo do dosahu energie. Tím nastalo magnetické přisávání, které jeho letadlo přitáhlo, a to způsobilo okamžité rozpuštění letadla i kapitánova těla. Toto rozpuštění,“ vysvětloval dále, „bylo způsobeno magnetickým zářením, které od sebe odděluje molekuly, držící pohromadě hmotu, a tím úplně mění jejich vzájemné postavení. Kdyby jeho letadlo bylo kulaté nebo mělo doutníkový tvar, nebylo by k neštěstí došlo. Jeho letadlo však nemělo jednotnou formu. Křídla letadla vyčnívala daleko přes trup a právě jedno křídlo bylo příčinou nehody. Trup letadla by nezpůsobil magnetické přisávání. Ale když bylo energií zasaženo křídlo letadla, byla velmi rychle přitažena i zbývající část letadla tak, že se rozpadlo na malé kousky, které spadly na zem, zatímco zbytek letadla se prostě proměnil v prach.
Naproti tomu my,“ pokračoval, „můžeme klidně najet do našich vlastních lodí a nic takového se nám nemůže přihodit. Neboť my budujeme lodě způsobem, který jim umožňuje zabránit srážce.
Měli jsme jenom v úmyslu snížit rychlost vesmírné lodě a navázat s pilotem kontakt. Nepomysleli jsme na to, že jeho letadlo nesnese kontakt s energií naší lodě. Ztratíte ještě mnoho, mnoho vašich lidí, kteří létají podobnými letadly, obzvláště proudovými. Nejsou ohroženy jen v silovém poli našeho energetického vyzařování, nýbrž mohou se dostat do magnetických energetických proudů, které je vyšinou z jejich dráhy a zničí. Z trupů vašich letadel vyčnívá ven příliš mnoho částí, a když je takový díl zasažen naší energií, pak je letadlo ztraceno.“
Tím byly všechny moje otázky, týkající se nejdůležitějších kontaktů z minulého léta, zodpovězeny.
„V každém případě jste potvrdili moje domněnky,“ řekl jsem svým průvodcům.
„Pak bychom se mohli pokusit dopředu ti odpovědět na nějaké otázky, které bys nám později kladl,“ navrhl Firkon. „Jak ti již bylo řečeno, planety a sluneční systémy se nacházejí v procesu bytí a zániku. Jeden sluneční systém je téměř shodný se všemi ostatními. K dosažení životního vrcholu je nutné určité časové rozpětí. Pak nastane proces sestupu a rozpouštění. Již dávno před tím, než vznikl náš Sluneční systém, existovalo nesčetné množství slunečních systémů, na kterých žily bytosti, které vy nazýváte lidmi.
Tenkráte, stejně jako nyní se provozovaly interplanetární cesty uvnitř slunečního systému i mimo něj, mezi ostatními slunečními soustavami. Hlavní účel kosmických cest byl týž, jako je náš dnešní, totiž zkoumat procesy vesmíru ve všech jeho fázích. Když se objeví nová planeta uvnitř slunečního systému, pak ji z bezprostřední blízkosti pozorují vesmírní cestovatelé mnoha světů.
Když se zjistí, že se nová planeta vyvinula natolik, že může být obydlena lidmi – a všechny planety dříve nebo později tohoto stavu dosáhnou – pak cestovatelé jiných světů tuto skutečnost oznámí obyvatelům jiných planet a slunečních soustav. Pak se hledají dobrovolníci, kteří by tam chtěli jít pomoci při vývoji planety. Velké lodě tylo dobrovolníky s potřebnou výstrojí naloží a odvezou je na novou planetu. Pak se uskutečňuje mnoho dalších cest, jejichž cílem je dodat pionýrům potřebné nástroje a zásoby. Lidé jsou zároveň také převážení zpět, aby navštívili své domovské planety. Tak se otvírají nové oblasti činnosti a zároveň je nový svět osídlován lidmi.
V našem Slunečním systému to byla planeta Země, která procházela nejpomalejším vývojem, a dlouho nebyla schopna nést na svém povrchu lidi. Její první obyvatelé byli přivezeni z jiných planet. Ale brzy na to došlo v atmosféře, která Zemi obklopovala, k něčemu neočekávanému, a lidem, sídlícím na jejím povrchu, bylo jasné, že životní podmínky na Zeměkouli budou v několika následujících staletích nepříznivé. Následkem toho sebrali pozemští obyvatelé, až na malé výjimky, všechny své saky a paky, jak tomu říkáte, nasedli do vesmírných lodí a vydali se ze Země směrem k jiným světům. Malé množství lidí, které se rozhodlo zůstat, se zabydlelo a dalo přednost životu v bujné kráse a nadbytku planety Země. Nežádali nic jiného. Postupně se spokojili s životem v přírodních jeskyních a nakonec se ztratili v dějinách času.
Ve vašem světě se nezachoval řádný záznam o těchto prvních obyvatelích. Jenom jedna rasa má ve své mytologii vzpomínku na boha Tritona, který byl pojmenován po první lidské rase Triteria.
Brzy po odchodu vesmírných pionýrů nastaly v přírodě události, které zcela změnily povrch Země. Celé pevniny zmizely v hlubinách vod, jiné se zase vynořily. Potom byla Země podruhé připravena k lidskému osídlení, ale pro špatné podmínky v zemské atmosféře se k tomu nenašli žádní dobrovolníci. Ještě něco jiného, co vzbudilo náš zájem jsme objevili při zkoumání vzniku a vývoje Země. Jako doprovodný satelit Země se totiž vytvořil jenom jeden měsíc. Podle přírodních zákonů dojde jednou k nevyrovnanému stavu, k porušení rovnováhy, za předpokladu, že v budoucnu nevznikne ještě další měsíc jako doplněk malého sputniku v rostoucím světě.“
V tomto okamžiku byl Ráma přerušen, protože přišla servírka a dolila nám do šálků horkou kávu. Když opět odešla, řekl Firkon: „Člověk je skutečně podivná bytost, ať se nalézá kdekoliv ve vesmíru. Třebaže lidská rasa jako taková by ráda žila s ostatním Stvořením v harmonii a míru, najdou se tu a tam egoističtí a svárliví jedinci, pachtící se po stále větší moci nad druhými. K tomu může dojít dokonce i v našich světech, navzdory učení, které člověku přikazuje žít v souladu s božskými zákony.“
„Ano.“ řekl Ráma, „přestože známe zlo, k němuž podobné počínání vede, nesmíme – v souladu se zákony vesmíru – tyto bratry žádným způsobem vázat a nutit. Proto bylo před mnoha staletími na jednom setkání velkých moudrých Mistrů mnoha planet rozhodnuto dovézt tyto sobecké jedince na novou planetu, která by byla schopna nést na svém povrchu lidi. Vždy byly za místa vyhnanství vybrány planety, které měly nejpomalejší vývoj. Z právě uvedených důvodů byla v našem Slunečním systému zvolena Země, jako nový domov pro tyto odpůrce zákonů.
Tito vyhnanci byli kazimíři – jak to nazýváte vy. Nesměli jsme je zničit ani uvěznit, protože to by bylo proti vesmírným zákonům. Ale protože všichni tito lidé měli stejnou arogantní povahu a jeden druhému nechtěli ustoupit, mysleli jsme, že budou nakonec okolnostmi života přinuceni vybudovat si harmonické soužití. Toto jsou ti praví kmenoví otcové vašich původních dvanácti kmenů na Zemi.
A proto byli shromážděni z mnoha planet na lodích a dopraveni na Zemi, tentokráte však bez jakékoliv výstroje, kterou jinak dáváme dobrovolníkům. Měli však ze svých domovských planet dobré vzdělání. Znali půdu, minerály, atmosféru a mnoho dalších věcí, nezbytných k fyzickému přežití. Zde v novém světě museli využít svých znalostí a začít jenom s tím, co jim příroda sama nabízela. Tím jsme je chtěli donutit k práci a k využívání jejich talentu v naději, že budou později přivedeni do společenství všech těch, kteří zachovávají přikázání Stvořitele.
To jsou vaši ‚padlí andělé‘, totiž lidé, kteří spadli z vyššího stupně bytí a kteří byli setbou pro poměry, které nyní na Zemi nacházíte. Když byli tito lidé dovezeni na Zemi, navštěvovali je po nějakou dobu lidé z mnoha planet, pomáhali jim a vedli je, pokud s tím oni souhlasili. Ale byla to pyšná a vzdorná společnost a nežádala naši nabízenou pomoc. Nicméně po počátečních šarvátkách dokázala žít společně po nějaký čas v míru.
Tehdy byla Země skutečnou zahradou Eden. Všeho byla hojnost, příroda nešetřila svými dary v oblasti potravin i ostatních věcí, potřebných k životu.
V radosti nad tímto novým světem počali noví příchozí společně žít v míru a štěstí a my z jiných planet jsme se tím těšili. Ale pak, jak vypráví vaše Bible, pojedl člověk ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a došlo k rozkolům tam, kde dříve panovala jednota. Vášně a chtivost opět nad lidmi zvítězily a oni se postavili proti sobě.
Když se lidé časem rozmnožili, povstali z původních kmenů muži, kteří se povyšovali, a počali rozlišovat mezi jednotlivými rasami. Každý si činil nárok na vládu nad jinými lidmi a tvrdil, že přišel z planety, která je daleko pokročilejší ve vývoji, než ty druhé. Proto prý má právo vládnout.
Navštěvovali jsme tyto pobloudilé bratry dále, abychom jim pomohli navrátit se k vzájemnému bratrství. Časem byli tito „vládci z vlastní milosti“ stále mocnější a naše námaha neúspěšnější. Rozkoly se prohlubovaly a narůstaly a nakonec vedly k rozdělení národů, jak vy to dnes označujete.
Založením národů se vzdálil bratr od bratra ještě více a lidstvo pak již nežilo podle božích zákonů.
Jako důsledek tohoto rozkolu vzniklo mnoho druhů božského uctívání. Ale i potom jsme pokračovali ve vysílání jednotlivců na Zemi v naději, že zde našim bratrům pomůžeme. Byli to mužové známí jako proroci a jejich úkolem bylo pomáhat bratrům na Zemi; aby se navrátili k prapůvodnímu poznání. Vždy se kolem těchto moudrých shromáždilo několik učedníků. Ale vždy byli usmrceni těmi, kterým přišli sloužit.
Ptal ses, proč je Země nejnižší planetou našeho Slunečního systému uvnitř kosmu, jehož obyvateli jsme my všichni. Teď jsem ti to řekl. Lidé ve všech ostatních světech se mohli vyvinout jen díky mužům a ženám, kteří dobrovolně sloužili, a tak stále stoupali vzhůru. Žili tak, jak to věčný Stvořitel od svých dětí očekává. Tím, že plnili Jeho vůli, rostli a vypracovali se. A vždy, když skupina nějakých dobrovolníků opustí svou vlast a cestuje do nového světa, který božská nika připravila k osídlení, vstupuje prakticky do nové školy životních zkušeností a získává tak větší poznání o celém kosmu. Tímto způsobem se stávají schopnými trvalého pokroku a dosahují stále vyššího stupně bytí a vzájemné služby.
Těžká práce, jak ji znáte na Zemi, u nich není. Neboť jakmile obyvatelé nějaké planety jednají podle vůle Stvořitele, počínají jim živly sloužit.
Na vaší Zemi lze vidět pravý opak toho, o čem jsem teď mluvil. Neboť sebevyvyšováním a překrucováním přírodních zákonů obrací člověk živly proti sobě samému. Boj člověka proti člověku je toho nejjasnějším příkladem. K ničení používá energie, kterou Stvořitel určil k jeho blahu.
A v tom spočívá hlavní rozdíl mezi obyvateli Země a lidmi z jiných planet. Člověk Země opakovaně dosáhl určité výše vývoje, ale pak opět upadl do stadia ničení zneužitím živlů, a vše, co vybudoval, opět zničil.
Tu a tam ve vašem světě povstane osobnost, neboť člověku je ponecháno na vůli, aby sám urychlil nebo zpomalil svůj vývoj. Jen když se lidé učí ze svých vlastních chyb, že to, co vidí jako stou sílu, je ve skutečnosti jejich slabost, měřeno podle božské Inteligence, a že jejich takzvaná moudrost je jenom matením a stojí proti Vševědoucímu, pak teprve budou ochotní vrátit se zpět do stáda božích dětí.
My jsme zatím stále ochotni vyslyšet lidské volání o pomoc, ale musí o ni prosit upřímně, neboť jsou stále našimi bratry.“
„Neztrácíte někdy odvahu,“ zeptal jsem se, „když se tváří v tvář setkáváte s tak nezměrnými těžkostmi ?“
Tentokrát odpověděl Firkon:
„Neznáme to, co vy nazýváte nedostatkem odvahy. To je negativní výraz. Už dávno jsme poznali moc víry, naděje a vytrvalosti. Cíl, kterého nebylo možno dosáhnout včera, může být zdolán zítra. To však neznamená, že se považujeme za dokonalé. Zdaleka ne ! Abychom tohoto cíle dosáhli, musíme ještě celou věčnost cestovat. Ale v našich světech nemáme již žádné nemoci, chudobu, jak ji znáte vy, ani žádné zločiny. Uznáváme člověka za nejvyšší projev boží lásky, za vrcholný bod všech životních forem. Kdybychom měli úmyslně nějakou bytost zranit, tak víme, že tím bychom ji nutili k odchýlení se od přirozeného účelu a tím bychom škodili především sami sobě.
Vidíš, proto nám Stvořitel přenechal řešení vlastních problémů. Jestliže jeho zákony opomíjíme, svědčí to proti nám.
Vy hovoříte o Satanovi. Ale disharmonické poměry, které připisujete pouze jemu, si vytváříte sami, a to tím, že se stavíte proti božským principům. A proto je musíte sami dát opět do pořádku. Neboť všechno bezpráví musí být napraveno těmi, kdo ho působí.“
Když se Firkon odmlčel, objevil se Rámovi kolem úst lehký, ale vážný úsměv, který je pro něj tak charakteristický, a Ráma řekl: „Slunce neřídí Zemi, ani Země neřídí Slunce. Také hvězdy se navzájem neřídí. Vše řídí nebeský Otec. Proto se člověk musí začít učit zde, přímo u přírody.“
Připomínalo mi to něco, o čem jsem již často přemýšlel.
„Co se týká smrti a znovuzrození, jak tomu rozumíme my,“ ptal jsem se, „je možno přenést si vzpomínky z jednoho života do druhého ?“ Ráma odpověděl: „Je to možné, a sice v různých stupních vědomí.
Věčný člověk nezapomíná nic. Ale vzpomínka na věci, které se naučil v jiném těle, se ponejvíce projevuje jen jako instinktivní vědění nebo jako sklon k určitým věcem, důvěrně známým z předešlých životů. Svým vědomým rozumem člověk sotva chápe, proč tomu tak je. Když se takové schopnosti manifestují v určitém stupni, nazýváte je talentem nebo nadáním. Když se obzvláště silně projeví již v dětství, pak tyto bytosti nazýváte zázračnými dětmi.
Vaše planeta se pohybuje, jak vy byste to řekli, v nízké frekvenci. Důsledkem toho je pomalý růst a vývoj životních forem, obzvláště formy lidské. Uplyne vždy mnoho času od zrodu až ke zralosti. Když se na Zemi narodí člověk, zůstává mnohem déle v bezmocném dětském stavu, než jak je tomu na jiných planetách. Když pak člověk vyroste a stane se mužem nebo ženou, jeho vzpomínky, které si přinesl při narození, leží zahrabány pod falešným chápáním, které mu ztěžuje první životní kroky.
Nezávisle na přírodním zákonu jsou síly lidského rozumu velmi omezené. Nově přicházející člověk je přecpáván tradicemi a mravy nebo způsoby uplynulých staletí; a právě tím je vzpomínka na dřívější zkušenosti potlačena. Někdy se vzpomínka zcela neočekávaně vynoří kanálem z podvědomí na povrch vědomí. Může to být způsobeno prvním setkáním s osobou, která vám připadá známá, nebo pohled na nějakou krajinu, kterou jste v tomto životě ještě nikdy nenavštívili, ale k níž máte – jak se vám zdá – autentický vztah. Takové zážitky připadají mnohým lidem velmi tajemné. A přece jsou tyto vzpomínky ponejvíce vzpomínkami pravými a dají se lehce vysvětlit.
Na našich planetách takovýmto způsobem nově narozené děti nezatěžujeme. Naopak, děláme vše pro to, aby zůstaly svobodné. Víme totiž, že každá lidská bytost je jiná než ostatní a že individuální pozadí zkušenosti tvoří základ pro zformování jejího individuálního osudu.
Frekvence kmitočtů jedné planety mohou být vytvořeny pouze lidmi, kteří ji obývají. Přiměřeně k vyšším frekvencím našich planet nejsou naši novorozenci vystaveni pomalým periodám vývoje od dětství až k věkové zralosti, jako u vás. U nás trvá vývojové období od narození k jinošství průměrně dva roky, kdežto u vás 18 i více let.
Vy na Zemi používáte výrazu „zákon o stěhování duší“ v nesprávném slova smyslu. Ve skutečnosti to znamená, že takovému jedinci, který se pozvedne nad nevědomost svých bratří k vyššímu chápání života, je dovoleno opětné zrození na jiné planetě. Tím pak onen jedinec přijde s živou vzpomínkou na své zkušenosti ze Země. Pak u něho převládají pojmy základních zákonů, které řídí veškerý život. Vzpomínky na jeho denní zvyklosti, jeho vztahy k rodině a příbuzenství jsou jistě také ještě jasné, ale jsou to druhotné záležitosti. Poznává, že neexistují spojovací články mezi oběma životními stádii, nýbrž že vývoj stále pokračuje vpřed, neovlivněn zmatkem, mnohými vztahy a rozdělením, které vás tolik na Zemi matou. Protože cesta od dětství ke zralému věku vyžaduje u vás na Zemi tolik času, přichází rychle stáří a rozklad. To vše má základ ve starých tradicích a zvyklostech, které se trvale projevují u každé jednotlivé bytosti. Pravé vědění – není důležité, před jak dlouhou dobou bylo získáno - nese člověk lehce, ale břemena a utrpení, která se stále a stále opakují a jsou po staletí uchovávána v paměti, jsou pro lidského ducha nesnesitelnou zátěží.
Jak jsi viděl, my nestárneme, a to ani zevně ani uvnitř. Je to tím, že do každého nového dne vstupujeme s požehnáním dobře naučených lekcí a odhazujeme od sebe vše, co se ukazuje jako neplodné. Dovolujeme, aby se skrze nás projevovalo stále něco nového a ještě neprožitého. To nás udržuje mladými.
Když sochař bere do rukou hlínu, aby vymodeloval nějakou postavu, pak tuto postavu formuje podle své vlastní představy. Zrovna tak je tomu i s lidským tělem. Člověk je sám svým sochařem. Materiál obdržel od svého Stvořitele. Vytváří z něho své tělo podle představy, kterou nese sám v sobě. A podle toho má jeho tvář krásné nebo ošklivé rysy.
Ve svém světě si představujete Božství jako staré a přece věčné. To si však velmi odporuje, neboť věčnost nezná stáří. Vaše oceány přetrvávají věky, neboť jsou v neustálém pohybu, jak ve svých hlubinách, tak i na hladině. Ale rybník, ve kterém pohyb ustal, počíná stárnout tím jak se plní množstvím cizích látek, které kalí jeho dříve jasnou vodu. Pak nastává to, co vy nazýváte stagnací a nečinností.
Nemoc a rozpad lidského těla nastává na základě zcela shodných procesů. Protože jste se nenaučili žít podle přírodních zákonů, nastává u vás stagnace. Příležitostně může dokonce i ve vašem světě nějaký jedinec dosáhnout – podle vašich pojmů – vysokého věku a vypadat ještě mladě. To záleží na schopnosti uchovat si nadprůměrnou duchovní aktivitu, zájmy a nadšení.“
Vybavil jsem si několik takových lidí a souhlasně jsem přikývl.
„Vy jste skutečně daleko před námi,“ řekl jsem. „Dospěli jste již tak daleko, že neděláte žádné chyby ?“ Firkon se tomu zasmál. „Tomu jsme ještě příliš vzdáleni,“ řekl. „Ale když děláme chyby, neskrýváme je a také se nepokoušíme je ospravedlňovat: Naše chyby nám slouží jako poučení pro budoucí jednání. Mimo to, když zkoumáme nějakou novou fyzickou nebo duchovní oblast, počítáme s omyly a chyby pokládáme za nevyhnutelné. U vás to považujete za chybné selhání nebo dokonce i za hanbu, a dotyčnou osobu nebo celou skupinu osob to často vystavuje výsměchu a kritice ostatních lidí. To je hlavní důvod, proč se člověk váže na vyšlapanou stezku, místo aby sebral odvahu a ukázal svým spolubližním dostatek tolerance, a tím jim umožnil, aby mohli vyzkoušet nové cesty. V našem světě není žádný člověk, který upřímně zkoumá něco nového, považován za toho, kdo selhal, i když nedosáhl výsledku. Tento člověk se pří své práci něčemu naučil. Právě svým nepodařeným pokusem může spolubližním prokázat velkou službu. Odvaha a podnikavost jej přiměly vyzkoušet novou cestu, a jestliže se ukáže jako nesprávná, zabrání to ostatním, aby po ní šli. On sám při tom trpěl a my, jeho bratři, jej za to chválíme.“
Když Firkon přestal mluvit a Ráma zvedl oči, věděl jsem, že tento plodný rozhovor je u konce. Nebylo již potřeba nic dodávat. Zvedli jsme se ze svého koutku, zaplatili účet a vyšli na ulici.
Tentokráte mne Firkon a Ráma k hotelu nedoprovodili.
„Jsem vám velmi vděčný,“ řekl jsem, když jsme se loučili, ale moje slova mi připadala nedostatečná.
Zůstal jsem okamžik stát a díval jsem se za nimi; pak jsem se otočil a vydal se směrem k hotelu.
(13)
OPĚT VELKÝ MISTR
Nedlouho po našem rozhovoru v kavárně jsem se opět ocitl na cestě do Los Angeles, neboť jsem k tomu cítil jasné nutkání. Během celé jízdy do města jsem byl naplněn radostným očekáváním, jaké jsem jako dítě často prožíval před vánocemi.
Vnitřní sdělení mých přátel z jiných světů byla časem stále zřetelnější. Tak jsem například nyní věděl, že naše další setkání nebude v žádné restauraci tady na Zemi, nýbrž že mne opět vezmou nahoru do své lodě.
V této šťastné náladě mi připadaly krásy důvěrně známé krajiny, kterou jsme projížděli na začátku naší cesty, ještě majestátnější. A údolí s přirozeným zlatožlutým povrchem nebo se zářivou zelení, tam kde byla obdělána, mne naplňovaly láskou k Zemi. Skutečně, kdyby se člověk naučil vidět ji novýma očima, pak by zde již nebylo místo pro hořkost a sváry.
Při jízdě mi tentokrát čas uběhl rychleji než jindy. Vystoupil jsem u hotelu, šel ihned do svého pokoje a pak do haly.
Přestože na hodinách nad pultem bylo krátce po páté odpoledne a já jsem ještě neměl hlad, cítil jsem silné nutkání jít do restaurace, rychle něco sníst, vrátit se do hotelu a čekat tam na své přátele. To jsem také udělal. Když jsem chtěl krátce před šestou hodinou opět vstoupit do hotelu, viděl jsem přicházet Ráma. Pln radosti jsem jej pozdravil a ptal se, zda jsem ho nenechal dlouho čekat.
„Ale vůbec ne,“ řekl. „Věděl jsem, kdy mám přijet.“
Pontiac stál za rohem. Když jsem nastupoval, ptal jsem se po Firkonovi.
„Tentokrát bohužel nemohl přijít,“ řekl Ráma, „ale mám ti vyřídit, že je mu moc líto, že tě nemůže vidět.“
Štěstí a radostné očekávání vyplňovalo celou dlouhou jízdu z Los Angeles. Příležitostně jsme vyměnili několik slov, ale většinou jsme mlčeli. Konečně jsme odbočili z hlavní silnice a asi půl hodiny jeli po hrbolaté a úzké venkovské cestě.
Vyhlížel jsem v temnotě zářící obrysy scoutu. Konečně jsem v dálce uviděl slabou záři. Když byly kontury zřetelnější, poznal jsem podle velikosti, že to musí být scout ze Saturnu nebo nějaká podobná loď.
Byl ze Saturnu a stál tam Zůl, aby nás pozdravil.
Let ke vznášející se mateřské lodi byl rychlý. „Je to...“ začal jsem otázku, ale Zůl se usmál a přikývl: „Mateřská loď, na které jsi nedávno byl ? – Ano !“
Přistání na lodi probíhalo stejným způsobem jako při minulé návštěvě. Když mne Zůl vedl směrem k velkému salónu, zůstal na okamžik stát a řekl:
„Byl to sám Mistr, kdo žádal, abychom tě dnes v noci přivedli. Tato návštěva má jediný účel: Aby s tebou mohl hovořit.“
Když jsem to uslyšel, moje radost se ještě zvětšila.
Vstoupili jsme do místnosti a já byl znovu uchvácen její krásou a harmonií, které ji naplňovaly. Všichni, s nimiž jsem se zde minule setkal, byli opět přítomni. Nebyl tu nikdo cizí, kromě dvou krásných žen, které si byly navzájem tak podobny, že klidně mohly být dvojčaty. Než jsme si byli navzájem představeni, měl jsem pocit, že jsou ze Saturnu. Na pravých rukávech jejich blůz, těsně u ramen, měly totiž tytéž znaky. které jsem viděl při poslední návštěvě na rukávech mužů ze Saturnu.
Když mne moji přátelé uvítali, pozdravil jsem obě krásné ženy. Poněkud se lišily od ostatních žen a měly na sobě i jiné šaty. Protože stály blízko mne, měl jsem příležitost je dobře pozorovat. Obě měly tmavohnědé vlasy i oči a husté klenuté obočí a řasy. Barva jejich obličejů byla až překvapivě bílá, tváří naopak jemně růžová. Měly plné, rudé rty. Obě se zdály být živější než ostatní ženy. Myslím však, že to nemá nic společného s tím, že jsou obě ze Saturnu. Spíše to byl nějaký charakteristický rys jejich osobností.
Měly na sobě světle modré blůzy s širokými rukávy, které byly v zápěstí staženy. Tyto blůzy vypadaly spíše jako krátké bundy, zakončené u krku těsným stojáčkem. Sukně měly stejnou barvu a byly ze stejného materiálu. Ten vypadal jako velmi lehký a tkaný úplně jinak, než jsem dosud viděl. Dlouhé sukně měly široký pás a sahaly až ke kotníkům. Malé nohy byly obuty do sandálů srnčí barvy.
Mistra jsem tu ještě neviděl. Poněvadž však zůstali všichni stát, jistě se čekalo na jeho příchod.
„Vaše letectvo je dnes v noci obzvláště aktivní,“ řekl nu Ráma, „proto loď nyní stoupá. Zůstaneme stát pravděpodobně ve výšce 27 450 metrů nad Zemí.“
Jistě nemusím připomínat, že jsem ani tentokrát nepocítil ani ten nejmenší pohyb.
Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Mistr. Všichni jsme se k němu otočili. Když se naše oči setkaly, usmál se. Pak šel ke stolu s nízkými křesly, které byly potaženy krásnou, jako hedvábí lesklou látkou.
Ráma mne k němu zavedl a Mistr mne pokynutím ruky vybídl, abych se posadil po jeho pravici. Z druhé strany vedle mne seděla jedna žena ze Saturnu. Když se všichni posadili do křesel, využil jsem příležitosti a zeptal se své sousedky, zda mi může vysvětlit význam znaku. Ochotně se ke mně natočila tak, abych si mohl znak na jejím rameni dobře prohlédnout, a řekla:
„To znamená, že Saturn je tribunálem našeho slunečního systému.“
Přesto, že jsem přesně nevěděl, co mínila slovem tribunál, již mi to nevysvětlila.
Znak sestával z kruhovitého disku, obepnutého prstencem, jak to u Saturnu vidíme našimi teleskopy, a uprostřed byly váhy, stojící v rovnováze.
Poděkoval jsem a uvelebil se v křesle. Avšak mohl jsem jen stěží uvěřit, že se dá sedět tak pohodlně. U nás nejsou tak poddajné ani vzduchové polštářky a už vůbec nepodpírají tělo tak pevně, jako tato křesla.
Mistr počal hovořit:
„Můj synu, jestliže k tobě dnes večer budu hovořit o věcech, které jsi již slyšel, pak je tomu tak proto, že se jedná o věci vrcholně důležité, které je třeba, abys dobře pochopil. Další vysvětlení ti napomůže všechno si lépe zapamatovat.“
Měl jsem radost, že to řekl, neboť navzdory přislíbené telepatické pomoci, jsem se obával, že si potom přece jen na všechno nevzpomenu.
„Lidé na Zemi se stali obětí narůstajícího klamu,“ pokračoval Mistr, „a to díky trvalému návyku stále dělit to, co nikdy nemělo být rozděleno. Máte rozmanité představy o jednotlivých formách života a naukách, mnoho zafixovaných sklonů nebo odchylek. Tím se ještě stupňují zmatené poměry na vaší planetě.
My z jiných světů známe vzájemné vztahy všech věcí a jejich vzájemnou souvislost a nic nedělíme takovým způsobem jako vy. Vím, že jsi hluboko v sobě pocítil sílu a vyzařování našeho zpodobnění božství, které vidíš na stěně před sebou. Máme-li před svým duchovním zrakem stále tento obraz a držíme-li jej živý ve svých srdcích, nikdy nezapomeneme, že v něm všechny věci mají své trvání.
On je dárcem toho, co nazýváte životem. Skrze nás dává život také našemu dílu, neboť On nás pověřil tím, co je třeba učinit. On jediný ví, jaké složení musí mít minerály a prvky, aby sloužily nejen nám, ale celému vesmíru stále lépe a lépe. My na Venuši a ostatních planetách s různým stupněm vývoje známe minerály a prvky jako existenci věčně aktivního a stále nového projevu Božství. Jednotvárnost, jak ji znáte vy na Zemi, nemůže nikdy existovat.
Tak jako si vážíme toho, co stvořil božský Tvůrce celého vesmíru, tak si vážíme a hodnotíme i to, co udělal člověk a co přivádí různé složky vesmíru k vzájemné službě. Proto je i v oněch složkách živá snaha vykonávat službu denně lépe a lépe.
Uvedu příklad, abys tomu lépe porozuměl. Kousek železa, který najdeš na Zemi mezi minerály, slouží k určitému účelu. Kdy je do tohoto kousku železa puštěna síla, kterou vy nazýváte elektřinou, pak železo vykonává jinou službu, a to magnetickou. Tím získává i přitažlivou sílu, kterou dříve nemělo. Toto tedy máme na mysli, když říkáme: Prvky a minerály budou pozdviženy k lepší službě. Neboť nejdříve to bylo jenom železo, pak dosáhlo vyššího stupně služby, když dostalo přitažlivou sílu, kterou ve svém původním stavu nemělo. A tak se toto železo může dále a dále rozvíjet ke stále vyšší službě, kterou prokazuje svému Stvořiteli.
Nyní tedy víš, co mám na mysli, když hovořím o minerálech a prvcích, které člověku slouží. Tím, že slouží všezahrnující Inteligenci, získávají jisté schopnosti. Tento zákon, myslím, na Zemi znáte jako zákon proměny (transmutace) nebo jako zákon vývoje, evoluce. Lidské tělo, jak ho máme ty i já, je složeno z prvků a minerálů. A je možno dokázat, že tyto prvky a minerály, ze kterých je tělo složeno, skutečně poslouchají podněty, které přijímají.
Když podněty mají radostný charakter, pak je bytost, nazývaná člověk, rovněž veselá. Když jsou však podněty zlé, tělo to dává najevo a dokazuje tak, že minerály a prvky jsou neustále podřízeny duchu člověka. Bez tohoto ducha by se nikdy nedokázaly povznést k vyššímu stupni svého projevu.
Vy lidé na Zemi stále rozmnožujete zlo tím, že vytváříte kombinace, které místo aby společně působily se navzájem potírají. Udělali jste ze sebe něco úplně jiného, než co odpovídá vašemu božskému původu. Přijali jste pro svou bytost mnoho falešných pojmů, místo toho, abyste zůstali přirození. Podobáte se hezké ženě, která tím, že má na sobě příliš mnoho šperků, zakrývá své přirozené půvaby.
Udělali jste přesně totéž, když jste ke své bytosti přidali něco, co v sobě nemá pravý život ani inteligenci. Dovol mi, abych poukázal na něco, co je lidské bytosti vrozeno a podle čeho žijeme i my na Venuši, zatímco vy se tomu neustále vyhýbáte, i když tyto zásady platí pro váš svět stejně jako pro světy ostatní.
Tvrdíte, že jste bytostmi s pěti smysly, a míníte, že by bylo možno k um přidat další – šestý, sedmý a tak dále. Snažíte se tyto vymyšlené smysly rozvíjet, místo toho, abyste pochopili a rozvíjeli ty, které tu skutečně jsou. Zatímco tvrdíte, že existuje jasnozřivost, jasnoslyšnost, přenášení myšlenek nebo vnímání vnuknutí, dělíte to, co je jedinou fází výrazu nejméně na čtyři části. Důsledkem toho je zmatení vašich svérázných vlastností a jejich pomalé vytrácení se.
Dovol, abych to vysvětlil blíže: V první řadě jste produktem z minerálů a elementů toho, co nazýváte přírodou. V druhé řadě jste však jako výraz inteligence produktem svého božského Stvořitele. Minerální a elementární díl vaší bytosti je vybaven čtyřmi přístupy neboli smysly. Jimi se vaše bytost projevuje fyzicky. Váš duch neboli vaše božská část se vyjadřuje každou buňkou celé vaší postavy, kterou nazýváte fyzickou.
Čtyřmi uvedenými smysly jsou zrak, sluch, chuť a čich. Všimni si, že jsem se nezmínil o tom smyslu, který vy na Zemi nazýváte hmatem. Hmat je totiž inteligence, která má před ostatními smysly přednost.
Hned ti to vysvětlím: Nikdo v jakémkoliv světě nemůže vytvořit žádné takové tělo, jako je vaše, a pak mu uložit, aby žilo, jako žijete vy. To může učinit jenom Stvořitel kosmu. Proto musíš připustit, že když dojde k početí, neví nastávající matka, co všechno se musí pro dokonalou výstavbu těla dítěte stát. A přece tento zárodek vyroste v dokonalou živoucí formu.
Při zrození má tato dokonalá forma oči, uši, ústa, nos. Oči poprvé ve svém životě vidí, uši slyší. Poprvé cítí i nos vůně a ústa chuť potravy. Tyto orgány byly stvořeny jako části těla. Ony čtyři smysly si poprvé uvědomí fyzický svět zároveň s tělem, neboť k tělu náleží. Ale matka tohoto těla neví, jak bylo vytvořeno.
Ovšem hmat, který jsem vyňal ze skupiny smyslů, ten to ví. Když je dítě během procesu vývoje ještě v matčině těle, je na něj vytvářen tlak a tělo na tento tlak uvnitř reaguje. A podívej se na oddělování obou těl: Když totiž tělo blízké porodu je natolik hotové, aby mohlo být vystaveno změně, matka toto dění ani neřídí ani k němu nedává podnět; ono dění v tomto případě rozděluje smyslové vnímání do dvou různých reakcí, a to na reakci matky a reakci dítěte. To dokazuje, že na poli vnímání jsou těla obou na sobě nezávislá. A přece je to jedno tělo v těle druhém. To rovněž dokazuje, že hmat plní svou funkci v oblasti inteligence a ví, co a kdy má činit. Zdá se, jako by byl „vědoucí“.
Když při analýze smyslů toto vezmeme v úvahu, pak zjistíme, že hmat je hlavním smyslem, že je ve skutečnosti duší těla, částí všezahrnující inteligence. Jedná se ovšem o pocit, a pocit – jak víš – je stav bdělosti nebo vědomé vědomí, jak je nazýváme my.
Když toto vědomí opustí tělo sestavené z minerálů, pak se zastaví činnost zraku, sluchu, chuti i čichu. Tělo, když je beze smyslů, nepociťuje již žádný dotek. Jinými slovy – můžeš to tělo tlouci a ono nic neucítí.
Na druhé straně když někdo ztratí zrak, sluch, chuť a čich, ale zůstane mu zachován hmat, pak je stále živý a může jednat inteligentně. A když je tělo zasaženo nějakým předmětem, pak cítí dotyk nebo zranění, což v předchozím případě nemohlo.
Je tedy lehké pochopit, že pravou inteligencí těla zvaného „člověk“ je právě hmat, tento tak zneužívaný a nesprávně nazývaný smysl. Je to projev duše nebo život těla ? Lidské tělo, a to platí i pro ostatní formy života, je skutečně stvořeno pro službu, kterou vykonávají jeho minerály a prvky za pomoci fyzických smyslů. Ten pátý – hmat – je však všezahrnujícím smyslem, který těm ostatním čtyřem dodává pocity. Když tento pocitový smysl jednou opustí tělo, pak ostatní čtyři již nemají schopnost vnímat a být činnými.
Když člověk tuto skutečnost pochopí, pak pozná sám sebe, jako kdyby odložil masku. A když se to stane, bortí se stěny těsného vězení, ve kterém tak dlouho žil, a stává se obyvatelem kosmu. Jako takový vidí, že v každé formě života – a je úplně jedno, o jakou formu se jedná – vládne stejný zákon, a to i na planetě, na které žije. Teprve potom člověk poznává sám sebe, a s tím i všechny ostatní věci. Pak poznává i svého Stvořitele, jak jej nikdy před tím nepoznal, jako univerzální nebo božskou Inteligenci.
Tímto poznáním nebo tímto porozuměním roste minerální člověk do stavu jednoty s nebeským Otcem, ve kterém Otec a Syn jsou jedno. Když pozemský člověk toto všechno jednou zakusí a pozná a když si to ověří nejen svým rozumem, ale také svým životem, jako to děláme my, pak bude zakoušet tutéž radost ze života, jako my na jiných planetách.
Tak se vrací domů ztracený syn, jak říká vaše Bible, když se vzdal své fyzické a minerální ješitnosti. Nyní mu musí minerálie sloužit, aby on místo mineráliím sloužil svému Otci. Ty ovšem, můj synu, tento zákon znáš. Léta jsi se pokoušel podle něho žít a také ses tomu naučil. Není pro tebe ničím novým, ani to není nauka, která by pocházela od tebe. Je to univerzální zákon, všichni lidé jej musí poznat a podle něho žít, aby jako synové Boha Otce mohli využít právo svého božského zrození.
Jak jen nejlépe dovedeš, musíš svým pozemským bratrům vtisknout do vědomí, že prvořadou nutností je poznání sebe sama. A první otázky musí znít: Kdo jsem ? Co mohu dělat, abych byl opět spojen s tím Jedním, od kterého jsem vyšel a od kterého jsem odpadl ?
Stále jim připomínej, že člověk sám sobě nic nedal. Má uskutečnit jen to, co je jeho úkolem. Ale musí svůj úkol poznat. A musí tímto poznáním žít. Neboť hlavní věcí je způsob života. Když toho člověk jednou dosáhne, pak zármutek a bolest brzy zmizí. Neboť pak se začnou prvky, které tvoří ony čtyři smysly zrak, sluch, chuť a čich, lépe rozvíjet a stanou se citlivým nástrojem, který bude sloužit nejen fyzickému, ale i vyššímu – kosmickému – světu.
Další skutečnost, kterou musí pozemský člověk poznat, je tato: Kosmický svět, jako vyšší složka, v sobě zahrnuje svět fyzický, ten samozřejmě neleží nikde mimo. Neboť všechno, co se v kosmu děje, je zároveň uvnitř božské nebo nejvyšší Inteligence, nikoli někde mimo ni. Proto se tolik staráme o váš svět a váš život, jako o náš vlastní, neboť my všichni žijeme v témž království nejvyššího Ducha.
Již sta a tisíce let se podle toho učíme žít. Pro toto přesvědčení je pro nás nemožné někomu úmyslně ublížit, jak to děláte vy na Zemi. Víme totiž, že nadále musíme společně žít se vším, co jsme poškodili, neboť vše tvoří jednu rodinu.
Jakmile se duch fyzického člověka pozvedne k tomuto stupni poznání, pak se mu již nic nebude zdát škaredé nebo nepříjemné, neboť zjistí, že vše se nachází v procesu dění, a je na cestě ke svatosti, kráse a nadšení.
Kdyby pozemšťané dbali tohoto zákona, viděli a poznali by zároveň, jak se vše propracovává k všeobecnému cíli, to jest od nižšího k vyššímu, a nikoliv obráceně od vyššího k nižšímu. Síla Nejvyššího se přece projevuje až k tomu nejnižšímu, aby to nízké posílila na cestě k výšinám. Existuje jen věčný přechod jednoho stupně v druhý, ale nikdy žádné odloučení. Obyvatelstvo naší planety tento zákon zná a využilo ho ke svému vývoji. Tím jsme došli k poznání věčného života a k roli, kterou v něm všichni hrají.“
Přišel mi na mysl problém přelidnění, který je na Zemi tak často příčinou znepokojení národů. Bez jakéhokoli přerušení mi velký Moudrý muž na mou myšlenku odpověděl:
„Nikoliv, můj synu, my nejsme přelidněni. Takový stav nás nikdy neohrožuje tak, jako vás. Neboť my se nerozmnožujeme bezmyšlenkovitě a neplánovaně. Existuje přírodní zákon vyrovnání a toho my se držíme. Mimo to smí ti, kteří na nějaké planetě získali velké poznání; hledat nová zrození na jiných planetách. K tomu mají dvojí možnost: Buď mohou výměnu planety uskutečnit znovuzrozením nebo přímo být na žádoucí místo dopraveni nějakou lodí ve svém dosavadním těle. K tomu často dochází, dokonce i na Zemi. Znovuzrozením se dostalo velké množství lidí ze Země na jiné planety. Jiní lidé – i když je jich málo – tam byli dopraveni přímo, jak o tom podává zprávu i vaše Bible.
Smrt existuje na jiných planetách tak jako na Zemi. Ale my to nenazýváme smrtí a nemáme zármutek nad těmi, kteří nás opustili, jako je tomu u vás. Víme, že takový odchod je jenom změnou stavu a přenesení na jiné místo. Víme, že to není nic jiného, než přesídlení z jednoho domu do druhého.
Nemůžeme si s sebou vzít své domy, když odcházíme na jiné místo. Zrovna tak si při smrti a odchodu z jednoho světa do druhého s sebou nemůžeme vzít své tělo, které je také domem. Materiál vašeho pozemského těla patří Zemi a musí tam zůstat, aby váš svět byl zachován. Ale když vy lidé ze Země přicházíte na jinou planetu, tento pro vás nový svět vám také zapůjčí materiál, abyste mohli vystavět dům, který je v souladu s potřebami a poměry, které tam existují.
Pozemský člověk má skutečně omezené vědění o vesmíru. Vesmír bez hranic si nedokáže ani představit. A přesto užívá slova „věčnost“. Podle jeho definice nemá věčnost ani začátek ani konec. Jak nezměřitelný je potom vesmír ? Tak nezměřitelný, jako věčnost.
Tak také člověk není jenom dočasnou bytostí, nýbrž bytostí věčnou. A ti, kteří tuto pravdu poznali, žijí ve věčně trvající přítomnosti. Neboť skutečně existuje jenom přítomnost.
My lidé z Venuše se oblékáme podobně jako vy a děláme mnoho věcí podobným způsobem. Není žádný větší rozdíl mezi naší a vaší postavou a ani naše oblečení se mnoho neliší. Rozdíl je jen v tom, že my víme, kdo jsme !
Od té doby, co jsme pochopili, že život je všezahrnující a že my sami jsme životem, víme, že nesmíme nic zraňovat, abychom tím zároveň nezranili sami sebe. Život, aby byl životem věčným, musí stále setrvávat ve svém původním stavu. Aby to mohl realizovat, musí být věčně nový.
Proto u nás, jak jsem již řekl, neexistuje žádná jednotvárnost. Každý okamžik je radostí. A vůbec nezáleží na tom, jakou práci vykonáváme. Když se musí udělat to, co vy nazýváte těžkou tělesnou prací, děláme to s velkou radostí a láskou v duši. Také na naší planetě přináší každý den spoustu práce jako u vás. Každý člověk a každá životní forma je za své služby hodnocena stejným způsobem. Nikdo není považován za méněcenného. Neděláme žádný rozdíl mezi duševně pracujícími a ostatními dělníky. Všechny služby jsou posuzovány stejným způsobem.
Pozemskému člověku byl tento zákon dán také; byl mu předán těmi, kteří jej už znali a po nějakou dobu na jiných planetách využívali. Na Zemi to bylo alegoricky vyjádřeno v chrámu Šalamounově a také v podobenství o dělnících na vinici, kterým je na konci dne dána stejná mzda jednoho groše. Jak Ježíš Kristus řekl, jednalo se zde o stejné ohodnocení prokázaných služeb.“
Když se velký Mistr odmlčel, lehce si přejel rukou po čele. Uvědomil jsem si, že jsem naslouchal tak pozorně, že jsem se ani nepohnul. Přesunul jsem své tělo do jiné pozice a čekal jsem, až Mistr začne znovu hovořit.
„Přestože je vzduch na všech planetách trochu rozdílný, mohl by se člověk, v rozporu s tím, co tvrdí vaši vědci, pohybovat všude ve vesmíru, aniž by pocítil nějaké nepohodlí. Ve skutečnosti bude vesmír přirozeným dědictvím člověka tehdy, až pozná sám sebe i velkou přizpůsobivost svého těla.“
Opět se odmlčel, naklonil hlavu a chvíli přemýšlel. Pak pokračoval:
„My jsme se propracovali k takovému stupni vědomého cítění, které nám nedovoluje sedět se skupinou lidí bez láskyplných myšlenek a bez žehnání. Přítomnost lidí je už sama o sobě požehnáním, protože my se na ně nedíváme jenom jako na lidi, ale jako na živou božskou inteligenci, vyjádřenou formou, která se nazývá „člověk“. Toto božské cítíme i u jiných životních forem.
Vidíme, jak se projevuje božské vědomí prostřednictvím všech forem, od nejmenších až po největší. Poznali jsme, že nic, žádná jednotlivá forma nemůže existovat, aniž by ji pronikl tento božský život.
Vidíme, že život je božská nejvyšší Inteligence. Neexistuje okamžik, ani ve spánku, abychom nepocítili tuto božskou přítomnost. To je pravým smyslem bytí životní formy – člověka, pro to byl stvořen. Neboť zatímco se všechny ostatní životní formy vyjadřují jenom právě ve svých speciálních oblastech služby, vyvinula se elementární a minerální forma člověka tak vysoko, že je schopna vyjadřovat nejvyšší stupeň božské Inteligence.
Nemáme se na pozoru jeden před druhým, ani netoužíme po tom, co patří jinému, neboť jsme rovnými podílníky veškerých darů na naší planetě.“
Všemu, co Mistr z jiného světa říkal, jsem velmi dobře rozuměl. V tomto okamžiku se mi v mysli vynořila otázka. Rád bych věděl, jaký názor mají na zabíjení zvířat v rámci zajišťování potravy, zda zvířata vůbec zabíjejí nebo zda se živí jen zeleninou a ovocem; vždyť i tyto dva druhy – ovoce a zelenina – patří přece k formám života. Jako vždy jsem na tuto nevyřčenou otázku okamžitě dostal odpověď.
„Na tom není nic nelogického, můj synu. Když jíš list salátu, stane se částí tebe. A od tohoto okamžiku s tebou začíná prožívat všechny věci. To, co jsi tedy ve skutečnosti udělal, je, že jsi formu tohoto listu přenesl do své vlastní formy. Kdyby k tomu nedošlo, salátový list by dozrál, přinesl by semena a vysemenil se, aby dál žil ve své vlastní formě. To by pak bylo jeho celým zážitkem. Ale když ti slouží, pozvedá se díky tobě k vyšší formě bytí.
Vše záleží na pohnutkách. Neboť když tvou pohnutkou je ničení, zranění nebo vyhlazení, pak je to pohnutka falešná. Ale když v sobě zahrnuje službu, kterou můžeš prokázat jiné formě života a tím ji pozvednout na vyšší stupeň, pak je to správné. Neboť tím minerál postupuje z jednoho stavu do druhého, a to znamená vyšší způsob služby. Když tak činíš, jednáš v souladu se zákonem růstu nebo vyššího vývoje, který u vás často nazýváte evolucí. Je to zákon vašeho Stvořitele.
Lidé vašeho světa nemyslí na zákon vyššího vývoje, neboť pokládají formu za všechno. Ale forma je jen prostředek, kterým se vyjadřuje život nebo inteligence. Všezahrnující inteligence se nemůže vyjádřit jedním listem salátu.
Proto musí být salátový list postupně proměněn ve vyšší formu, skrze niž pak může sloužit vyšším způsobem. A to je jeho odměnou. Kdyby vaši lidé na Zemi tento zákon přijali v plnosti a žili podle něho, tak jak to učinili obyvatelé jiných planet, pak by se atmosférické podmínky na vaší Zemi zlepšily. Neboť pak by každá forma vyzařovala radost a naplnila by touto radostí vzduch, ve kterém člověk žije.
Rád bys věděl, jakým způsobem jsme dospěli až do stavu, ve kterém nyní žijeme. Stalo se to tím, že žijeme podle základních zákonů. Jejich přijetím a dodržováním mohou vyrůst i lidé na Zemi.
Až lidé na Zemi poznají, že nejsou jenom tělem nebo domem, nýbrž že jsou obyvateli těla nebo domu, pak si budou moci stavět domy všude, kde jen budou chtít. Pak i oni budou pány živlů, místo aby byli živly ovládáni.
Jistě jste se vy, lidé na Zemi, naučili některé živly až do určitého okamžiku ovládat, ale zneužití znalostí u vás dosáhlo takového rozsahu, že se živly nyní obracejí proti vám, aby vás zničily. Tímto způsobem bylo v minulosti zničeno mnoho civilizací.
V takovém stavu nyní my planetu Zemi nacházíme. Nemůžeme dělat nic jiného, než se pokoušet pomoci všude tam, kde se naskytne příležitost. Je však velmi těžké dostat se k většímu počtu lidí, protože většina z nich je na nízkém stupni vývoje.“
Mistr se odmlčel. Po chvíli pokračoval:
„Není to poprvé, co jsi byl vzat do naší lodi, a také to není naposledy. Můžeš si být jist, že my z jiných světů ti čas od času budeme sdělovat pravdy, které pak musíš na Zemi dále předávat. Budeme ti vyprávět o fyzickém životě v jiných světech a také ti sdělíme to, co vy nazýváte duchovními nebo náboženskými pravdami, i když my je od sebe neoddělujeme. Neboť existuje jenom jeden život. A ten objímá vše. Dokud lidé na Zemi nepoznají, že je jenom jeden život, kterému musí sloužit a kterým musí žít, dotud budou pracovat proti sobě samým. Toto je základní pravda, kterou budou lidé teprve muset poznat. Až ji poznají, bude život na vaší Zemi rovnocenný životu na jiných planetách.
A nyní, můj synu, je čas, aby ses vrátil na Zemi. To, čemu ses naučil, může mít pro obyvatele tvé planety velkou cenu. Sděl jim to ústně i písemně. Neboj se, že zapomeneš něco z toho, co ti bylo řečeno. Neboť jakmile o tom začneš hovořit nebo psát, vybaví se ti s první myšlenkou nepřetržitý proud vzpomínek.“
V této nádherné lodi z jiného světa vládl tak velký mír ! Poučení, kterého se mi této noci dostalo, bylo velmi významné a plné hlubokého porozumění. Nějak jsem tušil, že všichni přítomní je již slyšeli v životě mnohokrát. Ale zdálo se, že ono poučení miluji, protože se při něm v člověku otevře něco nového, takže mu rozumí ještě lépe. Opět jsem si přál, abych se již nemusel vrátit na Zem a mohl s těmito dobrotivými přáteli zůstat a cestovat s nimi k jiným světům. Ale Mistr řekl:
„Synu, je toho ještě tolik, co se musí na Zemi udělat. Lidé jsou hladoví a musí být nasyceni. Ty se k nim nyní vrátíš a podělíš se s nimi o duchovní potravu, aby nezahynuli ve tmě své nevědomosti, která již po dlouhé generace na Zemi vládne.“
Na cestě zpět jsem stále ještě v mysli měl Mistrova slova, která naléhavě zaznívala v mém vědomí. Ani Zůl ani Ráma mé mlčení nepřerušili. Bylo tomu tak i při cestě do města. Pamatuji si jen velmi mlhavě, jak jsme se rozloučili s pilotem. Myslím, že jsme při tom ani nemluvili.
Když Ráma zastavil u vchodu do hotelu, pomalu jsem vystoupil. Otočil jsem se a hledal jsem slova, která bych mu řekl. Přestože to Ráma pravděpodobně věděl lépe než já, čekal trpělivě a klidně. Jeho oči se na mne dívaly s porozuměním, na rtech měl vážný úsměv.
Pak jsem to náhle věděl:
„Myšlenkové poselství, které jsem dnes obdržel,“ řekl jsem, „se mi zdá mnohem jasnější než jindy. Zdá se, že jsem věděl mnohem lépe; co se stane na mé cestě do Los Angeles. Nenavázal se mnou mentální kontakt tentokrát sám Mistr ?“
„Ano,“ řekl Ráma, „byl to on – a proto ten velký rozdíl. Kromě toho však roste tvoje schopnost přijímat telepatická sdělení.“
„Ovšem ten pocit duchovního povznesení, který jsem pocítil,“ pokračoval jsem zajíkavě a hledal vhodná slova, „věřím, že ten také vyšel od Mistra.“
„Ano,“ odpověděl Ráma, „on je jednou z nejvyspělejších bytostí, které působí v našem solárním systému. Už jen jeho přítomnost přispívá k růstu v lásce a porozumění. Po setkání s ním jsme všichni velmi šťastní.“
Dali jsme si sbohem a já vstoupil do hotelu. Jako vždy po takových setkáních jsem necítil potřebu spát. Ani jsem se nepodíval, kolik je hodin. Vím jenom, že jsem chvíli stál a díval se vzhůru, nikoliv dolů. Měl jsem ve svém nitru podivný pocit rozdvojení, které jsem již předtím zažil. Jenomže tentokrát jsem nebyl smutný. Myslím, že jsem nahlas vyslovil své myšlenky:
„Všechno je jeden celek, tam i zde a všude. Neexistuje žádné rozdělení.“
Kolem 1. září 1953 jsem opět počal pociťovat, že brzy uvidím své přátele z vesmíru. V létě jsem často pozoroval jejich lodě, jak prolétávaly naší atmosférou. Ale nutnost osobního setkání se neprojevila.
S každým končícím dnem jsem cítil stále větší nutkání jet do města. Dne 8. září mne pozvala jedna známá, která strávila nějaký čas u nás v Palomar Gardens, abych s ní jel do Los Angeles. Pozvání jsem přijal. Asi ve čtyři hodiny odpoledne jsme přijeli do města. Vystoupil jsem u obvyklého hotelu, následoval jsem liftboye do svého pokoje, kde jsem se osvěžil a opět se vrátil do haly.
K mému radostnému překvapení tam čekali přátelsky se usmívající Firkon a Ráma !
Když jsme se pozdravili, ptal jsem se v duchu, zda hodně spěchají. Ráma znající mé myšlenky, vysvětlil:
„Vůbec ne. Jsme zde, abychom ti odpověděli na několik otázek, které ti tanou na mysli.“ A s úsměvem dodal: „Podle nejlepšího vědomí a svědomí.“
Navrhl jsem, abychom šli do restaurace, kde bychom se mohli nerušeně najíst a popovídat si. Po cestě jsem řekl:
„Předpokládám, že víte, co mne zajímá nejvíc.“
Firkon s úsměvem odpověděl: „Snad by ses rád dozvěděl, zda ti byly odpovědi na otázky, které jsi po celé léto v duchu vysílal do naší lodě, posílány bez použití jakéhokoliv přístroje.“
„Přesně to,“ řekl jsem s ulehčením.
V této podvečerní hodině byla restaurace ještě téměř prázdná. Sedli jsme si dozadu do kouta a objednali si kávu a chléb s máslem. Servírce jsem vysvětlil, že jsme se nepřišli najíst, ale přišlí jsme si vyhledat pohodlná místa, kde bychom si mohli v klidu pohovořit o nějakých obchodních záležitostech.
Srdečně nám přála, abychom se zde cítili jako doma, rychle nás obsloužila a odešla, aby pokračovala ve svém rozhovoru s pokladním.
„Jak to bylo s tím člověkem na Floridě.“ zeptal jsem se, „a co je pravdy na zprávách, že na něj bylo namířeno něco jako plamen z létajícího talíře ?“
„Naprostá lež,“ odpověděl Firkon důrazně. „Něco takového bychom nikdy neudělali. Ve skutečnosti se to odehrálo takto: Muž byl vyděšen, nechtěl to však dát najevo útěkem, proto začal na letoun dorážet mačetou, aniž si byl vědom toho, co činí. V každém případě se těsně přiblížil k dosahu energie, která pohání scout, a popálil se. Abych ti to lépe vysvětlil,“ pokračoval, „ty víš, že kousek provázku v sobě nemá oheň, ale přesto může způsobit popáleninu, když ho rychle protáhneš rukou. Stejnými způsobem proběhla energie, která proudí ze scoutu, po těle toho muže a způsobila mu popáleniny na těle, které kladlo odpor.“
„Ty jsi udělal podobnou zkušenost,“ připomněl mi Ráma, „při tvém prvním setkání s Ortonem, když byla tvá ruka zasažena energií, která pulsovala pod talířem. Tys sice žádnou popáleninu neutrpěl, ale bylo by se tak stalo, kdybys byl ztratil rovnováhu a upadl pod talíř. Orton tě zachránil tím, že tě strhl zpět.“
Zeptal jsem se, co je pravdy na události v Brush-Creek.
„K těmto viděním skutečně došlo,“ odpověděl Firkon, „i když loď a její posádka nenáleží k naší skupině. Kromě tvých setkání došlo ještě k mnoha podobným viděním a osobním setkáním s tím nebo oním jednotlivcem. Některá se udála dříve a jiná později. Došlo k nim téměř ve všech částech světa. Ale tvůj zážitek byl první, o kterém se hovořilo tak, že se to dozvědělo mnoho lidí. Přesto, že k podobným setkáním došlo již před lety a byly o tom sepsány zprávy, které nikdy nebyly zveřejněny, odvažuje se o tom hovořit jenom málo lidí. Ostatní jim to nevěří.“
Pak prostě dodal: „My vůbec nemáme rádi tajnosti, s nimiž musíme naše setkání realizovat. Raději bychom byli přivítáni a navštěvovali vaše národy, tak jako navštěvujeme národy jiných planet. Ale pokud nebudou naše návštěvy u vás správně chápány, a dokud nebudou pro nás bezpečné, musíme i nadále postupovat opatrně jako dosud.“
Pak jsem prosil o vysvětlení, co se ve skutečnosti stalo, že kapitán Mantel musel zemřít.
Ráma se zřejmou upřímností vysvětloval: „Byla to nešťastná náhoda, které hluboce litujeme. Loď, kterou pronásledoval, byla velká. Posádka zpozorovala, že na ně najíždí, a věděla, že jeho úmysly jsou čestné, nikoliv nepřátelské. Zpomalili rychlost letounu a prostřednictvím přístrojů se pokusili navázat s ním kontakt. Byli si vědomi síly, která z lodě vyzařovala, a mysleli si, že mu právě tato síla zabrání, aby se dostal do jejich těsné blízkosti. Ale když se přiblížil, křídlo jeho letounu se dostalo do dosahu energie. Tím nastalo magnetické přisávání, které jeho letadlo přitáhlo, a to způsobilo okamžité rozpuštění letadla i kapitánova těla. Toto rozpuštění,“ vysvětloval dále, „bylo způsobeno magnetickým zářením, které od sebe odděluje molekuly, držící pohromadě hmotu, a tím úplně mění jejich vzájemné postavení. Kdyby jeho letadlo bylo kulaté nebo mělo doutníkový tvar, nebylo by k neštěstí došlo. Jeho letadlo však nemělo jednotnou formu. Křídla letadla vyčnívala daleko přes trup a právě jedno křídlo bylo příčinou nehody. Trup letadla by nezpůsobil magnetické přisávání. Ale když bylo energií zasaženo křídlo letadla, byla velmi rychle přitažena i zbývající část letadla tak, že se rozpadlo na malé kousky, které spadly na zem, zatímco zbytek letadla se prostě proměnil v prach.
Naproti tomu my,“ pokračoval, „můžeme klidně najet do našich vlastních lodí a nic takového se nám nemůže přihodit. Neboť my budujeme lodě způsobem, který jim umožňuje zabránit srážce.
Měli jsme jenom v úmyslu snížit rychlost vesmírné lodě a navázat s pilotem kontakt. Nepomysleli jsme na to, že jeho letadlo nesnese kontakt s energií naší lodě. Ztratíte ještě mnoho, mnoho vašich lidí, kteří létají podobnými letadly, obzvláště proudovými. Nejsou ohroženy jen v silovém poli našeho energetického vyzařování, nýbrž mohou se dostat do magnetických energetických proudů, které je vyšinou z jejich dráhy a zničí. Z trupů vašich letadel vyčnívá ven příliš mnoho částí, a když je takový díl zasažen naší energií, pak je letadlo ztraceno.“
Tím byly všechny moje otázky, týkající se nejdůležitějších kontaktů z minulého léta, zodpovězeny.
„V každém případě jste potvrdili moje domněnky,“ řekl jsem svým průvodcům.
„Pak bychom se mohli pokusit dopředu ti odpovědět na nějaké otázky, které bys nám později kladl,“ navrhl Firkon. „Jak ti již bylo řečeno, planety a sluneční systémy se nacházejí v procesu bytí a zániku. Jeden sluneční systém je téměř shodný se všemi ostatními. K dosažení životního vrcholu je nutné určité časové rozpětí. Pak nastane proces sestupu a rozpouštění. Již dávno před tím, než vznikl náš Sluneční systém, existovalo nesčetné množství slunečních systémů, na kterých žily bytosti, které vy nazýváte lidmi.
Tenkráte, stejně jako nyní se provozovaly interplanetární cesty uvnitř slunečního systému i mimo něj, mezi ostatními slunečními soustavami. Hlavní účel kosmických cest byl týž, jako je náš dnešní, totiž zkoumat procesy vesmíru ve všech jeho fázích. Když se objeví nová planeta uvnitř slunečního systému, pak ji z bezprostřední blízkosti pozorují vesmírní cestovatelé mnoha světů.
Když se zjistí, že se nová planeta vyvinula natolik, že může být obydlena lidmi – a všechny planety dříve nebo později tohoto stavu dosáhnou – pak cestovatelé jiných světů tuto skutečnost oznámí obyvatelům jiných planet a slunečních soustav. Pak se hledají dobrovolníci, kteří by tam chtěli jít pomoci při vývoji planety. Velké lodě tylo dobrovolníky s potřebnou výstrojí naloží a odvezou je na novou planetu. Pak se uskutečňuje mnoho dalších cest, jejichž cílem je dodat pionýrům potřebné nástroje a zásoby. Lidé jsou zároveň také převážení zpět, aby navštívili své domovské planety. Tak se otvírají nové oblasti činnosti a zároveň je nový svět osídlován lidmi.
V našem Slunečním systému to byla planeta Země, která procházela nejpomalejším vývojem, a dlouho nebyla schopna nést na svém povrchu lidi. Její první obyvatelé byli přivezeni z jiných planet. Ale brzy na to došlo v atmosféře, která Zemi obklopovala, k něčemu neočekávanému, a lidem, sídlícím na jejím povrchu, bylo jasné, že životní podmínky na Zeměkouli budou v několika následujících staletích nepříznivé. Následkem toho sebrali pozemští obyvatelé, až na malé výjimky, všechny své saky a paky, jak tomu říkáte, nasedli do vesmírných lodí a vydali se ze Země směrem k jiným světům. Malé množství lidí, které se rozhodlo zůstat, se zabydlelo a dalo přednost životu v bujné kráse a nadbytku planety Země. Nežádali nic jiného. Postupně se spokojili s životem v přírodních jeskyních a nakonec se ztratili v dějinách času.
Ve vašem světě se nezachoval řádný záznam o těchto prvních obyvatelích. Jenom jedna rasa má ve své mytologii vzpomínku na boha Tritona, který byl pojmenován po první lidské rase Triteria.
Brzy po odchodu vesmírných pionýrů nastaly v přírodě události, které zcela změnily povrch Země. Celé pevniny zmizely v hlubinách vod, jiné se zase vynořily. Potom byla Země podruhé připravena k lidskému osídlení, ale pro špatné podmínky v zemské atmosféře se k tomu nenašli žádní dobrovolníci. Ještě něco jiného, co vzbudilo náš zájem jsme objevili při zkoumání vzniku a vývoje Země. Jako doprovodný satelit Země se totiž vytvořil jenom jeden měsíc. Podle přírodních zákonů dojde jednou k nevyrovnanému stavu, k porušení rovnováhy, za předpokladu, že v budoucnu nevznikne ještě další měsíc jako doplněk malého sputniku v rostoucím světě.“
V tomto okamžiku byl Ráma přerušen, protože přišla servírka a dolila nám do šálků horkou kávu. Když opět odešla, řekl Firkon: „Člověk je skutečně podivná bytost, ať se nalézá kdekoliv ve vesmíru. Třebaže lidská rasa jako taková by ráda žila s ostatním Stvořením v harmonii a míru, najdou se tu a tam egoističtí a svárliví jedinci, pachtící se po stále větší moci nad druhými. K tomu může dojít dokonce i v našich světech, navzdory učení, které člověku přikazuje žít v souladu s božskými zákony.“
„Ano.“ řekl Ráma, „přestože známe zlo, k němuž podobné počínání vede, nesmíme – v souladu se zákony vesmíru – tyto bratry žádným způsobem vázat a nutit. Proto bylo před mnoha staletími na jednom setkání velkých moudrých Mistrů mnoha planet rozhodnuto dovézt tyto sobecké jedince na novou planetu, která by byla schopna nést na svém povrchu lidi. Vždy byly za místa vyhnanství vybrány planety, které měly nejpomalejší vývoj. Z právě uvedených důvodů byla v našem Slunečním systému zvolena Země, jako nový domov pro tyto odpůrce zákonů.
Tito vyhnanci byli kazimíři – jak to nazýváte vy. Nesměli jsme je zničit ani uvěznit, protože to by bylo proti vesmírným zákonům. Ale protože všichni tito lidé měli stejnou arogantní povahu a jeden druhému nechtěli ustoupit, mysleli jsme, že budou nakonec okolnostmi života přinuceni vybudovat si harmonické soužití. Toto jsou ti praví kmenoví otcové vašich původních dvanácti kmenů na Zemi.
A proto byli shromážděni z mnoha planet na lodích a dopraveni na Zemi, tentokráte však bez jakékoliv výstroje, kterou jinak dáváme dobrovolníkům. Měli však ze svých domovských planet dobré vzdělání. Znali půdu, minerály, atmosféru a mnoho dalších věcí, nezbytných k fyzickému přežití. Zde v novém světě museli využít svých znalostí a začít jenom s tím, co jim příroda sama nabízela. Tím jsme je chtěli donutit k práci a k využívání jejich talentu v naději, že budou později přivedeni do společenství všech těch, kteří zachovávají přikázání Stvořitele.
To jsou vaši ‚padlí andělé‘, totiž lidé, kteří spadli z vyššího stupně bytí a kteří byli setbou pro poměry, které nyní na Zemi nacházíte. Když byli tito lidé dovezeni na Zemi, navštěvovali je po nějakou dobu lidé z mnoha planet, pomáhali jim a vedli je, pokud s tím oni souhlasili. Ale byla to pyšná a vzdorná společnost a nežádala naši nabízenou pomoc. Nicméně po počátečních šarvátkách dokázala žít společně po nějaký čas v míru.
Tehdy byla Země skutečnou zahradou Eden. Všeho byla hojnost, příroda nešetřila svými dary v oblasti potravin i ostatních věcí, potřebných k životu.
V radosti nad tímto novým světem počali noví příchozí společně žít v míru a štěstí a my z jiných planet jsme se tím těšili. Ale pak, jak vypráví vaše Bible, pojedl člověk ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a došlo k rozkolům tam, kde dříve panovala jednota. Vášně a chtivost opět nad lidmi zvítězily a oni se postavili proti sobě.
Když se lidé časem rozmnožili, povstali z původních kmenů muži, kteří se povyšovali, a počali rozlišovat mezi jednotlivými rasami. Každý si činil nárok na vládu nad jinými lidmi a tvrdil, že přišel z planety, která je daleko pokročilejší ve vývoji, než ty druhé. Proto prý má právo vládnout.
Navštěvovali jsme tyto pobloudilé bratry dále, abychom jim pomohli navrátit se k vzájemnému bratrství. Časem byli tito „vládci z vlastní milosti“ stále mocnější a naše námaha neúspěšnější. Rozkoly se prohlubovaly a narůstaly a nakonec vedly k rozdělení národů, jak vy to dnes označujete.
Založením národů se vzdálil bratr od bratra ještě více a lidstvo pak již nežilo podle božích zákonů.
Jako důsledek tohoto rozkolu vzniklo mnoho druhů božského uctívání. Ale i potom jsme pokračovali ve vysílání jednotlivců na Zemi v naději, že zde našim bratrům pomůžeme. Byli to mužové známí jako proroci a jejich úkolem bylo pomáhat bratrům na Zemi; aby se navrátili k prapůvodnímu poznání. Vždy se kolem těchto moudrých shromáždilo několik učedníků. Ale vždy byli usmrceni těmi, kterým přišli sloužit.
Ptal ses, proč je Země nejnižší planetou našeho Slunečního systému uvnitř kosmu, jehož obyvateli jsme my všichni. Teď jsem ti to řekl. Lidé ve všech ostatních světech se mohli vyvinout jen díky mužům a ženám, kteří dobrovolně sloužili, a tak stále stoupali vzhůru. Žili tak, jak to věčný Stvořitel od svých dětí očekává. Tím, že plnili Jeho vůli, rostli a vypracovali se. A vždy, když skupina nějakých dobrovolníků opustí svou vlast a cestuje do nového světa, který božská nika připravila k osídlení, vstupuje prakticky do nové školy životních zkušeností a získává tak větší poznání o celém kosmu. Tímto způsobem se stávají schopnými trvalého pokroku a dosahují stále vyššího stupně bytí a vzájemné služby.
Těžká práce, jak ji znáte na Zemi, u nich není. Neboť jakmile obyvatelé nějaké planety jednají podle vůle Stvořitele, počínají jim živly sloužit.
Na vaší Zemi lze vidět pravý opak toho, o čem jsem teď mluvil. Neboť sebevyvyšováním a překrucováním přírodních zákonů obrací člověk živly proti sobě samému. Boj člověka proti člověku je toho nejjasnějším příkladem. K ničení používá energie, kterou Stvořitel určil k jeho blahu.
A v tom spočívá hlavní rozdíl mezi obyvateli Země a lidmi z jiných planet. Člověk Země opakovaně dosáhl určité výše vývoje, ale pak opět upadl do stadia ničení zneužitím živlů, a vše, co vybudoval, opět zničil.
Tu a tam ve vašem světě povstane osobnost, neboť člověku je ponecháno na vůli, aby sám urychlil nebo zpomalil svůj vývoj. Jen když se lidé učí ze svých vlastních chyb, že to, co vidí jako stou sílu, je ve skutečnosti jejich slabost, měřeno podle božské Inteligence, a že jejich takzvaná moudrost je jenom matením a stojí proti Vševědoucímu, pak teprve budou ochotní vrátit se zpět do stáda božích dětí.
My jsme zatím stále ochotni vyslyšet lidské volání o pomoc, ale musí o ni prosit upřímně, neboť jsou stále našimi bratry.“
„Neztrácíte někdy odvahu,“ zeptal jsem se, „když se tváří v tvář setkáváte s tak nezměrnými těžkostmi ?“
Tentokrát odpověděl Firkon:
„Neznáme to, co vy nazýváte nedostatkem odvahy. To je negativní výraz. Už dávno jsme poznali moc víry, naděje a vytrvalosti. Cíl, kterého nebylo možno dosáhnout včera, může být zdolán zítra. To však neznamená, že se považujeme za dokonalé. Zdaleka ne ! Abychom tohoto cíle dosáhli, musíme ještě celou věčnost cestovat. Ale v našich světech nemáme již žádné nemoci, chudobu, jak ji znáte vy, ani žádné zločiny. Uznáváme člověka za nejvyšší projev boží lásky, za vrcholný bod všech životních forem. Kdybychom měli úmyslně nějakou bytost zranit, tak víme, že tím bychom ji nutili k odchýlení se od přirozeného účelu a tím bychom škodili především sami sobě.
Vidíš, proto nám Stvořitel přenechal řešení vlastních problémů. Jestliže jeho zákony opomíjíme, svědčí to proti nám.
Vy hovoříte o Satanovi. Ale disharmonické poměry, které připisujete pouze jemu, si vytváříte sami, a to tím, že se stavíte proti božským principům. A proto je musíte sami dát opět do pořádku. Neboť všechno bezpráví musí být napraveno těmi, kdo ho působí.“
Když se Firkon odmlčel, objevil se Rámovi kolem úst lehký, ale vážný úsměv, který je pro něj tak charakteristický, a Ráma řekl: „Slunce neřídí Zemi, ani Země neřídí Slunce. Také hvězdy se navzájem neřídí. Vše řídí nebeský Otec. Proto se člověk musí začít učit zde, přímo u přírody.“
Připomínalo mi to něco, o čem jsem již často přemýšlel.
„Co se týká smrti a znovuzrození, jak tomu rozumíme my,“ ptal jsem se, „je možno přenést si vzpomínky z jednoho života do druhého ?“ Ráma odpověděl: „Je to možné, a sice v různých stupních vědomí.
Věčný člověk nezapomíná nic. Ale vzpomínka na věci, které se naučil v jiném těle, se ponejvíce projevuje jen jako instinktivní vědění nebo jako sklon k určitým věcem, důvěrně známým z předešlých životů. Svým vědomým rozumem člověk sotva chápe, proč tomu tak je. Když se takové schopnosti manifestují v určitém stupni, nazýváte je talentem nebo nadáním. Když se obzvláště silně projeví již v dětství, pak tyto bytosti nazýváte zázračnými dětmi.
Vaše planeta se pohybuje, jak vy byste to řekli, v nízké frekvenci. Důsledkem toho je pomalý růst a vývoj životních forem, obzvláště formy lidské. Uplyne vždy mnoho času od zrodu až ke zralosti. Když se na Zemi narodí člověk, zůstává mnohem déle v bezmocném dětském stavu, než jak je tomu na jiných planetách. Když pak člověk vyroste a stane se mužem nebo ženou, jeho vzpomínky, které si přinesl při narození, leží zahrabány pod falešným chápáním, které mu ztěžuje první životní kroky.
Nezávisle na přírodním zákonu jsou síly lidského rozumu velmi omezené. Nově přicházející člověk je přecpáván tradicemi a mravy nebo způsoby uplynulých staletí; a právě tím je vzpomínka na dřívější zkušenosti potlačena. Někdy se vzpomínka zcela neočekávaně vynoří kanálem z podvědomí na povrch vědomí. Může to být způsobeno prvním setkáním s osobou, která vám připadá známá, nebo pohled na nějakou krajinu, kterou jste v tomto životě ještě nikdy nenavštívili, ale k níž máte – jak se vám zdá – autentický vztah. Takové zážitky připadají mnohým lidem velmi tajemné. A přece jsou tyto vzpomínky ponejvíce vzpomínkami pravými a dají se lehce vysvětlit.
Na našich planetách takovýmto způsobem nově narozené děti nezatěžujeme. Naopak, děláme vše pro to, aby zůstaly svobodné. Víme totiž, že každá lidská bytost je jiná než ostatní a že individuální pozadí zkušenosti tvoří základ pro zformování jejího individuálního osudu.
Frekvence kmitočtů jedné planety mohou být vytvořeny pouze lidmi, kteří ji obývají. Přiměřeně k vyšším frekvencím našich planet nejsou naši novorozenci vystaveni pomalým periodám vývoje od dětství až k věkové zralosti, jako u vás. U nás trvá vývojové období od narození k jinošství průměrně dva roky, kdežto u vás 18 i více let.
Vy na Zemi používáte výrazu „zákon o stěhování duší“ v nesprávném slova smyslu. Ve skutečnosti to znamená, že takovému jedinci, který se pozvedne nad nevědomost svých bratří k vyššímu chápání života, je dovoleno opětné zrození na jiné planetě. Tím pak onen jedinec přijde s živou vzpomínkou na své zkušenosti ze Země. Pak u něho převládají pojmy základních zákonů, které řídí veškerý život. Vzpomínky na jeho denní zvyklosti, jeho vztahy k rodině a příbuzenství jsou jistě také ještě jasné, ale jsou to druhotné záležitosti. Poznává, že neexistují spojovací články mezi oběma životními stádii, nýbrž že vývoj stále pokračuje vpřed, neovlivněn zmatkem, mnohými vztahy a rozdělením, které vás tolik na Zemi matou. Protože cesta od dětství ke zralému věku vyžaduje u vás na Zemi tolik času, přichází rychle stáří a rozklad. To vše má základ ve starých tradicích a zvyklostech, které se trvale projevují u každé jednotlivé bytosti. Pravé vědění – není důležité, před jak dlouhou dobou bylo získáno - nese člověk lehce, ale břemena a utrpení, která se stále a stále opakují a jsou po staletí uchovávána v paměti, jsou pro lidského ducha nesnesitelnou zátěží.
Jak jsi viděl, my nestárneme, a to ani zevně ani uvnitř. Je to tím, že do každého nového dne vstupujeme s požehnáním dobře naučených lekcí a odhazujeme od sebe vše, co se ukazuje jako neplodné. Dovolujeme, aby se skrze nás projevovalo stále něco nového a ještě neprožitého. To nás udržuje mladými.
Když sochař bere do rukou hlínu, aby vymodeloval nějakou postavu, pak tuto postavu formuje podle své vlastní představy. Zrovna tak je tomu i s lidským tělem. Člověk je sám svým sochařem. Materiál obdržel od svého Stvořitele. Vytváří z něho své tělo podle představy, kterou nese sám v sobě. A podle toho má jeho tvář krásné nebo ošklivé rysy.
Ve svém světě si představujete Božství jako staré a přece věčné. To si však velmi odporuje, neboť věčnost nezná stáří. Vaše oceány přetrvávají věky, neboť jsou v neustálém pohybu, jak ve svých hlubinách, tak i na hladině. Ale rybník, ve kterém pohyb ustal, počíná stárnout tím jak se plní množstvím cizích látek, které kalí jeho dříve jasnou vodu. Pak nastává to, co vy nazýváte stagnací a nečinností.
Nemoc a rozpad lidského těla nastává na základě zcela shodných procesů. Protože jste se nenaučili žít podle přírodních zákonů, nastává u vás stagnace. Příležitostně může dokonce i ve vašem světě nějaký jedinec dosáhnout – podle vašich pojmů – vysokého věku a vypadat ještě mladě. To záleží na schopnosti uchovat si nadprůměrnou duchovní aktivitu, zájmy a nadšení.“
Vybavil jsem si několik takových lidí a souhlasně jsem přikývl.
„Vy jste skutečně daleko před námi,“ řekl jsem. „Dospěli jste již tak daleko, že neděláte žádné chyby ?“ Firkon se tomu zasmál. „Tomu jsme ještě příliš vzdáleni,“ řekl. „Ale když děláme chyby, neskrýváme je a také se nepokoušíme je ospravedlňovat: Naše chyby nám slouží jako poučení pro budoucí jednání. Mimo to, když zkoumáme nějakou novou fyzickou nebo duchovní oblast, počítáme s omyly a chyby pokládáme za nevyhnutelné. U vás to považujete za chybné selhání nebo dokonce i za hanbu, a dotyčnou osobu nebo celou skupinu osob to často vystavuje výsměchu a kritice ostatních lidí. To je hlavní důvod, proč se člověk váže na vyšlapanou stezku, místo aby sebral odvahu a ukázal svým spolubližním dostatek tolerance, a tím jim umožnil, aby mohli vyzkoušet nové cesty. V našem světě není žádný člověk, který upřímně zkoumá něco nového, považován za toho, kdo selhal, i když nedosáhl výsledku. Tento člověk se pří své práci něčemu naučil. Právě svým nepodařeným pokusem může spolubližním prokázat velkou službu. Odvaha a podnikavost jej přiměly vyzkoušet novou cestu, a jestliže se ukáže jako nesprávná, zabrání to ostatním, aby po ní šli. On sám při tom trpěl a my, jeho bratři, jej za to chválíme.“
Když Firkon přestal mluvit a Ráma zvedl oči, věděl jsem, že tento plodný rozhovor je u konce. Nebylo již potřeba nic dodávat. Zvedli jsme se ze svého koutku, zaplatili účet a vyšli na ulici.
Tentokráte mne Firkon a Ráma k hotelu nedoprovodili.
„Jsem vám velmi vděčný,“ řekl jsem, když jsme se loučili, ale moje slova mi připadala nedostatečná.
Zůstal jsem okamžik stát a díval jsem se za nimi; pak jsem se otočil a vydal se směrem k hotelu.
(13)
