15. 5. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
Mesiac skrvavel. Vietor dohral a vtáky sa zmenili na nehybné kamene. Stebla trávy sa ohýbali k zemi, tlačené vlastnou odumierajúcou snahou po živote. Všade zostal iba popol z ľudí, zvierat a vecí. Všetko staré zmizlo a zmenilo sa. Vstúpil som do tohoto sveta zaliateho olovenou clonou bezvedomia s mysľou ohlušenou prevrátenou realitou sveta minulosti. Okolo nás a v nás len ruiny. Ozubené koliesko času sa zastavilo, srdcia mnohých prestali biť. Stali sa nespočetnými súčasťami veľkolepého nebytia. Ovešaný vencami umelých kvetov, som kráčal stále rovno, za slnkom na nebi, nehybne umŕtvenom na veky.
25. 4. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
Byl jednou jeden koník. Byl tak maličký, že ho skoro nikdo neviděl a kdyby rychle neodskočil stranou, byli by ho druzí zašlápli. Tak maličký koník to byl. Nikdo ho nepotřeboval, protože o něm nikdo nevěděl. Velice mu bylo z toho smutno a často plakával schovaný někde v koutku, aby ho ani brouček nenašel. Styděl se za svou velikost. Když už samou lítostí nevěděl kudy kam, rozhodl se, že půjde do světa. Vybral si den, kdy svítilo sluníčko, aby se mu šlo trochu veseleji. Doufal, že najde někoho, komu by byl prospěšný. Ten koník totiž nebyl jen tak obyčejný.
25. 4. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
Bylo to již dávno, co rostl v úrodných údolích na úpatí velkých Himalájských hor velmi zvláštní strom, zvaný peepul. Byl skvostný svými rozměry a krásou. Když na jaře kvetl, vypadalo to, jako by byl spuštěn z nebe na zem velký bílý mrak, a když dozrávalo jeho ovoce, bylo lahodné a voňavé nad všechno pomyšlení.
25. 4. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
Narození člověka je zázrak, před kterým bychom měly stát v hluboké pokoře, úctě a radosti.
Maruška, dcera Aničky, chodí prvním rokem do mateřské školy. 
23. 4. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
„Kdo jsi?“ zeptala se Země a líně se pootočila kolem své osy. Tančila po kružnici směrem, kterým fouká vítr, jenž se ve vesmíru nenachází. Snažila se polapit dotyk neviditelných křídel fénixe, zrození, co nikomu nepatří, snad jen nekonečnu, ničemu a 
prázdnotě – to jest slovům abstraktním, neurčitým a prakticky neexistujícím.
23. 4. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
V hlubokém lese černý les a v něm si hoví zdechlý pes.Je v něm i jeskyně,v ní stará babice,s kocourem na klíně a s ní tři slepice.Na másle smaží se na sádle zmije a baba ze soudku silný rum pije.Hej hola co je to?Baba sluch zbistří,vykoukne z jeskyně nůž v běhu ostří.
1. 4. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
Halo, je tady někdo?
Nemusíš křičet, slyším tě dobře.
Já...
Vím, kdo jsi a proč přicházíš.
Ano?
Ano. Jsi pozemšťan a hledáš Cestu.
No, vlastně jsem jenom zkoušel astrálně cestovat. :-)
29. 3. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
Kdysi, v dávných dobách, žili první lidé v dokonalé harmonii s přírodou. Pobíhali po pláních se zvířaty, neznali války, nenávist nebo neštěstí. Brzy se však nedali odlišit od ostatní zvěře. Lidský druh zanikl. Proto byla stvořena nová rasa.
29. 3. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
Zas je to tu. Den střídá noc a temno se prohlubuje. Ve zlomku vteřiny, zlomek střípku upadá na zem. A ty jej nevidíš, přesto hledáš. Pro tvoji slabost, upadl střípek poslední naděje. Tak se vzchop, otevři oči a naslouchej. Co slyšíš? Jako cinkání jemných zvonečků, je přímo pod tebou. Máš ho dosah ruky.
29. 3. 2008
|
|
Rubrika:
Andělské povídky
Obě osoby seděly v temné místnosti a jen si povídaly. Jen dvě křesla, dvě postavy a nic víc...
