Anděl strážný
Byl jsem malý a měl velké bolesti. Ležel jsem v malém pokojíčku a cítil se jak ve vězení, daleko od maminky, daleko od kuchyně. V noci jezdily po stěnách proudy světel a končily v horním rohu pokojíčku, přímo naproti mé postýlce. Vyráběli je projíždějící auta s nedaleké cesty. Co tam je v tom rohu, že končí tam každé světlo?
Někdy mezi spánkem a nespánkem se z rohu co jedl světlo vynořil pavouk a začal růst a růst a přibližovat se ke mně. Bál jsem se co stane se, až dojde ke mně a tak si vzpomněl na modlitbu, co učila mě moje babička miloučká “andělíčku můj strážničku opatruj mi mou dušičku”. A ejhle v slzičkách se mi začal zjevovat a tak jsem prvně uviděl mého anděla strážnička.
Byl to “vykulenec” …holčička, jak z roku nula oblečená a nic nedělala, jen se vytáčela se sukýnkou jak dřevěná loutka z boku do boků. Vypadala vyplašenější než já a její oči byly pořád v mých, nemrkala a i když se vytáčela oči byly i v prostoru naprosto nehnuté, jako pevný středobod tohoto zázraku. Bylo mi líto její vyplašenosti. Asi je TU poprvé či co a tak sem ji v srdci moc fandil a zapomněl na strach a pavouka.
...rozplynula se a světlo zhaslo ...krásně jsem usnul a úplně ZAPOMNĚL! Vzpomněl jsem si až dnes! Je mi o mnoho let více a koukám na fotku mé milé, když ji bylo dva roky. Směji se ze slzami v očích, “mimozemšťan” říkám a vím, že je TO ten Anděl strážníček. Otáčím fotku ze všech stran a ty oči vykulence pořád a nehnutě v mých.
Je to obyčejný příběh, který zažívá mnoho dětí v horečkách, nemocích a strádání. Nebylo by na něm nic zvláštního – jen to, že dnes vím, že Anděl vypadá úplně jinak než nám “malovali” a “malují” dodnes.
Měl jsem štěstí a vzpomněl si a pokud budete mít i vy to štěstí co já, tak až nadejde čas, …potkáte ho i ŽIVÉHO*
zdroj: www.cestydusi.cz
