Jdi na obsah Jdi na menu
 


Beze smyslu

23. 4. 2008

Beze smyslu

Autor: LexieObrazek 

„Kdo jsi?“ zeptala se Země a líně se pootočila kolem své osy. Tančila po kružnici směrem, kterým fouká vítr, jenž se ve vesmíru nenachází. Snažila se polapit dotyk neviditelných křídel fénixe, zrození, co nikomu nepatří, snad jen nekonečnu, ničemu a prázdnotě – to jest slovům abstraktním, neurčitým a prakticky neexistujícím.
„Jmenuji se… Jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo. Jsem žena.“ zazpívala jsem jí Dyka, ale ona mi zřejmě nerozuměla, protože se obrátila Evropou zády a mému domovu tak darovala noc.
Chvíli jsem tam jen postávala, ruce založené v kapsách u košile, se sukní tak krátkou, až se na mne pár hvězd se zamračením podívalo a Mars se samým studem začervenal. Teď jsem tu však nebyla kvůli jednorázovému naplnění prázdnoty. Ne. Jedná se o vážnou věc.
„Musíme si promluvit,“ začala jsem šetrně naléhat na modrou planetu, která něco zamumlala. Znovu jsem tu větu speciálně pro ni zopakovala.
„Musíme? Proč musíme?“ zeptala se Země a znovu se líně pootočila. Jako by ji bavilo škádlit mě tím, že ona je v pořádku, že její koloběh je takový, jaký být má a to já jsem ta nenormální, ta, co se baví s planetami, co jsou němé až ohlušující.
„Protože to říkám. V mém věku se člověk zamýšlí, hledá se. A ty jsi mě stvořila, tak si zvykni.“ vyplázla jsem na ní jazyk a v tu chvíli mi bylo jedno, že si zahrávám s ohněm, protože vím, že bez ní bych tu nikdy nebyla.
Pokrčila neviditelnými rameny, aby mi tím gestem věnovala nepatrnou pozornost.
„Proč jsem tady?“
Chvíle ticha, přemýšlení, nad tou obyčejnou otázkou, kterou probádá každý mladý člověk, ale přesto mají všichni jinou odpověď.
„Nezáleží na tom, proč jsi tady, ale co uděláš, abys našla sama sebe. Máš spoustu možností a žádná ti není předurčena. To jen ty musíš zjistit, které jsi hodna a která je hodna tebe. Také tu máš svojí vlastní polovinu, ale nikdo, ani já, ani ona sama neví, kdo to je. Protože ty ji nemáš jen najít, máš si jí přetvořit, máš jí chápat a milovat, aby se mohla stát tvou součástí.“
Jak moc bych byla ráda, kdyby tohle řekla… Prázdné, ale přesto útěcha. Jenže moje Země, můj svět, moje já se jen odvrátilo, zakřičelo, že to teď znovu řešit nechce a pravděpodobně si odešlo zahrát World of Warcraft.

zdroj: liter.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA