Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dcera Slunce

8. 6. 2008

Jednoho dne, kdy Slunce shlíželo na Zemi, se zachmuřilo. Vidělo Zemi a na ní války, nepokoje, nespravedlnost a kruté zacházení s živými bytostmi. Posmutnělo a schovalo se za mrak, dlouho nesvítilo.
Lidé si stěžovali: „Proč to slunce nesvítí? Proč je pořád pod mrakem? Je ošklivé počasí. Pořád zataženo. Ach jo.“
Slunce se na to dívalo skrz oblak a dumalo nad děním na Zemi. Přece není tak zlé, aby jim nezasvítilo? Proto vyšlo opět ze svého útočiště a rozzářilo se na obloze. Lidé byli rádi, že konečně září, ale chovali se stejně jako dříve. Slunce posmutnělo. Jak změnit jejich chování, když tady, na Obloze, nemohu nic dělat? Přemýšlelo a přemýšlelo a pak dostalo výborný nápad. Nemůže mnoho udělat, když je na obloze, ale na Zemi by přece mohlo…

A tak se rozhodlo, že vyšle svou dceru na Zem, aby pomohla lidem ji změnit. Otevřelo ústa a jeho dech proudil k Zemi. Stala se z něj lodička na širém moři, na níž spala jeho dcera…
Udělal ji krásnou a kouzelnou, zářila celou svou duší. Byla taková, aby upoutala pozornost lidí, aby ji poslouchali, každé její slovo a aby nikdy nemohla být přehlížená.
Jmenovala se Belena.
A tak si plula a plula na lodičce, nejdřív kolem ní nebyl nikdo, jen Slunce usmívalo se na ni z oblohy a vlny něžně hnaly její loďku stále vpřed.
Avšak přišel čas, kdy na moři řádila bouře a do její loďky začalo zatékat. To nebylo pro ni dobré, nechtěla se utopit v moři. Bouře řádila, vlny loďku už nenesly něžně jako dříve a Belena dokonce spadla do moře. Ale po chvíli zase vyplavala a chytila se okraje lodi. Byla však velmi unavená a zmáčená a jen pomalu se soukala zase na palubu. V lodi bylo několik děr. Ale Belena se tam znovu uvelebila a po chvíli usnula. Když se probudila, Slunce zase zářilo a přálo jí dobrý den. Rozhlédla se kolem sebe a v dáli spatřila…pevninu! Beleně poskočilo srdíčko radostí. Když už loďka byla hodně blízko, skočila přímo do vody a doplavala sama až na břeh. Když vycházela z moře, lidé kolem na ni udiveně zírali. Sbíhali se kolem ní a obdivně na ni koukali. Říkali si, jak je možné, že tak září?
„Kdo jsi?“ ptali se.
„Jsem Belena,“ usmála se dívka, „dcera Slunce.“
„Nechceš jít k nám domů? Nechtěla bys u nás bydlet?“
„Radši u nás, pojď k nám.“
Belenin rozum zůstával stát nad chováním těchto lidí. Zabydlela se však u jedné milé rodiny a zůstala tam. Jak čas plynul, Belena byla stále známější a proslulejší. Všichni ji měli rádi. Nejdřív se podivovala nad tím, jak ji mohou mít rádi a jiným bytostem třeba ubližují. Vždyť jsou přece všichni stejně důležití! Ale jak se začala s lidmi stále víc sžívat, začala jí dělat ta „popularita“ dobře. Zapomněla však na to, proč vlastně na Zem přišla, jaké má zde úkoly.
Jednou se probudila a zažila šok. Už nesvítila. Podívala se do zrcadla a lekla se sama sebe. Byla ošklivá! To ne, musí to být zlý sen, namlouvala si. Ale nikoli. „Její“ rodina ji vyhnala a bylo s ní zacházeno jako s žebračkou. Belena poznala, jak žijí obyčejní lidé a bylo jí mizerně. Chtěla zpátky svou podobu, když vysvitlo Slunce, volala ho a prosila, ale všechno bylo marné. Slunce už s ní nemluvilo. Belena zakusila opravdové utrpení na Zemi a zase měla touhu to změnit. Pochopila, že se chovala předtím namyšleně a zase začala myslet na svůj úkol. A tak se opět měnila. Každý den svítila víc a víc. Ale to světlo si nechtěla nechávat pro sebe. Chodila po ulicích Země a na všechny se usmívala. A viděla, že lidé kolem ní se také mění, že se smějí pořád víc místo toho, aby se zlobili nebo křičeli.

A jednoho dne s ní promluvilo Slunce. Řeklo: „To by stačilo, dcero. Ukázala jsi lidem, že se dá chovat i jinak, než se chovali. Teď je to už na nich. Splnila jsi zde svůj úkol, teď už je to jen a jen na nich. Pojď zpátky ke mně.“ Belena se usmála. Na Zemi jí bylo už lépe, ale ráda se vrátila domů. Vyletěla po zlatých paprscích až ke Slunci…Lidem po ní zbyla „jen“ krásná hřejivá záře…

Autor: Karonhisake

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA