Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nebe a peklo nemusí být rivalové, aneb ať žije demokracie!

28. 10. 2008

Autor: Elfairy

Vrátnice, která vlastnila snad od každé historické epochy něco, se rozpínala do zdánlivě nekonečných rozměrů. Starořecké sloupoví se klenulo nad sálem s mramorovou podlahou s barokními a klasicistními sochami. Za plexisklovým oknem vrátnice samotné, kde se výhrůžně tyčilo několik kopí, trůnil na renesančním stolku počítač a rádio z první poloviny dvacátého století. Elegantní perský koberec zdobilo několik miniaturních taburetů.
„Prosím vás, kudy dál…“ rozlehl se zmateně můj hlas pod sloupovím a odhalil tak akustiku pozdně gotických chrámů, jíž se mramorové sály mohly pyšnit. Zněl tak divně.
„Tady nemůžete. Máte tu zákaz,“ odpověděl mi ležérně kdosi. Rozhlédl jsem se a zpozoroval na plastové židli před vrátnicí mladého muže s delšími blond vlasy. Přísahal bych, že předtím tam nikdo neseděl. Mladík měl přehozenou nohu přes nohu a pokuřoval dýmku.
„Ale mě sem poslali,“ snažil jsem se hájit.
„Heleďte, tady nejde o to, kdo vás sem poslal, tady jde o to, že sem prostě nemůžete, no! Je to tak složité pochopit? Ne-mů-že-te!“ Poslední slovo odslabikoval. Podíval jsem se na něj značně skepticky.
„A kam mám teda jít? Můžete mi to laskavě prozradit?“ Mladík se zvedl ze židle, rozepnul si sponu u krku, sundal rudý plášť, přehodil ho přes židli a odhalil tak pár velkých bílých andělských křídel.
„Tak, podivejte. Víte, co byste nechtěl? Já jsem tu jen na záskok. Poslední dobou se nám to tu zvrtlo. Vrátný od brány chtěl dovolenou za poslední dva tisíce let. Ale on sám by nebyl problém. Ten nastal, až když se dovolené začali dožadovat další. Třeba tady kamarád z vrátnice. A mě sem dali s tím, abych raději nikoho nepouštěl. Průvodce je na dovolené taky.“
„U brány? Počkejte, to by ale pak byl…“ nechtěl jsem doříct to jméno, a tak jsem to nechal na něm.
„Ano, ano, Petr. Je to on,“ dodal poněkud otráveně.
„A kdo jste vy, smím-li se ptát? Nikde o žádné vrátnici nikdo nepíše!“
„Pozemští autoři jsou zcela neschopní. Měl jste vidět Mojžíše, kolik tam sekal hrubek a přitom mu to jeden ze tří nejvyšších velitelů diktoval! Málem vyletěl tenkrát z peří…“ Uchechtnul se, ale pak se důstojně narovnal a pravil: „Jsem archanděl Rafael. Obvykle se podívám jednou za čas na zem, ale vážit duše? Pche!“ Odfrkl si a mávl rukou o kus dál, kde se tyčily velké mosazné váhy.
„Sám Rafael? A kdo by tady měl být jiný, když ne vy?“
„Přece Michael, vojenská palice! My mu tady tak přezdíváme, ale nikomu to neříkejte, vymyslel to Pavel, on už na to byl takový typ.“
Přikývl jsem chápavě. Tenhle andílek byl zjevně umělečtějšího charakteru a posílat špatné duše do pekla nebo je vážit – vlastnoručně – to bylo pod jeho úroveň.
„A co když vám někdo uteče? To se dostane dál jen tak?“ zeptal jsem se rádoby nedbale, ale ve skutečnosti mě to velmi zajímalo. Nedošlo mi ale, že mluvit nepřímo k archandělům se nevyplácí. Rafael se uraženě otočil a odhodil dýmku na židli. Pak se opřel o opěradlo a díval se na mě kriticky.
„Můžete se jít podívat sám,“ pravil po chvilce.
Nechtělo se mi kulit oči, bylo by to nedůstojné, ale tohle mě překvapilo. Rychlou úklonou jsem mu taktně naznačil, že ho už snad nepotkám a už jsem byl na odchodu, když mi vytanula na mysli ještě jedna otázka.
„A… jak dlouho bude trvat ta… dovolená?“
„Nevím přesně, jak dlouho tam už jsou, ale myslím, že ještě aspoň tak sto let,“ konstatoval suše anděl.
Spadla mi brada, ale rychle jsem uháněl mezi sloupovím a doufal, že se mi podaří proklouznout dál, až za bránu. Šel jsem a šel, ale nikde nic nebylo. Nekonečně dlouhý sál, pomyslel jsem si. Když mě začínaly bolet nohy, otočil jsem se a zjistil, že vrátnice je stále těsně za mnou. Zoufale jsem protáhl obličej a přišel na to, že sám se nedostanu ani k bráně, natož dovnitř!
„Tak dobře. To tady teda mám čekat?“ rozhodil jsem ruce po návratu z mírně nevydařené akce. Rafael seděl opět na židli, před sebou malý stolek a na tom měl položené zkřížené nohy. Plášť mu opět visel přes ramena.
„To je tvoje věc. Klidně můžeš jít dolů, k nim se dostaneš i sám. Bez vrátných, vah i Petrů,“ řekl ledabyle a vyfoukl kruh dýmkového kouře. Pak se náhle zarazil a vyskočil ze židle, až se plášť svezl na podlahu.
„Mám nápad!“ vykřikl a položil fajfku na stolek. Vběhl do vrátnice, chvilku tam cosi kutil na stole, a když vyšel ven, třímal v ruce ceduli, na které stálo v mojí mateřštině: Dočasně zavřeno z důvodu dovolené. Kriticky jsem se na to veledílo, které Rafael pověsil na dveře vrátnice, zadíval.
„A kdo tomu bude rozumět, když je to jen jedním a navíc neobvyklým jazykem?“
Archanděl vypadal silně dotčeně, snad jsem ho trochu podcenil.
„Vypadal jsi chytře, ale tohle…“ Zavrtěl hlavou. „Každý to má ve své mateřštině!“ vykřikl na mě. Chvilku jsem nechápal, ale nakonec mi vytanul na mysl biblický příběh, jak apoštolové mluvili a každý slyšel svou mateřštinu. Připadal jsem si jako hlupák.
„Aha,“ odvětil jsem trochu zahanbeně. Chtěl jsem za bránu, tady mě to už nebavilo a navíc tenhle archanděl mi ani nebyl moc sympatický. Slyšel jsem ale o údajně velmi krásných světicích a ty jsem toužil poznat.
„Tak co teď s tím uděláme?“ nadhodil jsem po momentu, kdy vládlo trapné ticho a mezitím si Rafael opět sedl, dal nohy na stolek a začal pokuřovat.
„S čím jako?“ otázal se nechápavě jako by se ho celá věc ani netýkala.
Zvedl jsem oči v sloup. Je tak nechápavý, nebo to dělá schválně? „No přece se mnou! Nemůžu být přece první ani poslední, kdo se tady objeví a ty s tím musíš něco dělat i jako záskok!“
„A pročpak bys nemohl být první ani poslední?“
„Copak je tady tak málo lidí, kteří se sem dostanou?“ otázal jsem se trochu zaraženě.
„Co já vím! Zeptej se Gabriela, bude to vědět. On je na zemi docela často a nestěžuje si. Bere to jako svou práci a má za ní dobrý plat.“
„A kde Gabriela najdu, no?“ Štval mě, protože mi docházelo, že to bude jeden velký kruh, ze kterého se asi nedostanu.
„Bude někde dole.“
„To mám jít jako do pekla, nebo co?“
„Jo, přibližně. Gabriel rád dělá kontroly a revize.“ Rafael jako by ožil. Oddálil dýmku od úst a nohy položil na zem. „Posledně jim tam prý zabavil ruletu! Hráli a nechali jednoho hříšníka usnout na skřipci!“ Rozesmál se. „Ještě před ním schovávali kostky, ale našel je taky. A ještě si stěžoval, že si ušpinil brnění!“ Smál se dál.
„A tam bude?“ otázal jsem se v naději.
„Možná,“ pokrčil rameny Rafael a opět začal klidně pokuřovat, nohy na stolku.

Hypermoderně zařízená kancelář mě po vyprávění se skřipcem trochu šokovala. Když jsem z dlouhé chodby vešel do té místnosti, seděla u stolu úředně vypadající mladá žena.
„Co sem lezeš?“ pravila otráveně a ani nezvedla pohled od lejster na stole. „Nepatříš na druhou stranu?“
Rozhlédl jsem se po místnosti, nikde ani smítko. Přikývl jsem. „Ano, ale mají tam dovolenou a mám se zeptat Gabriela, jestli tu tedy je, tak se ho mám zeptat, jak to je s přístupem do nebe,“ odvětil jsem a snažil se netvářit jako blbec.
„A co po mě teda chceš? Mám ti po celém našem resortu hledat nějakého archanděla?“ Vypadala, že ji vážně otravuji.
„No, tak nějak.“ Doufal jsem, že mě nevyhodí.
„A nechceš si náhodou nejdřív přečíst, co máme napsáno na dveřích? Byla bych ti vděčná, kdyby ses podle toho řídil!“ vyštěkla na mě.
Zmateně jsem se znovu rozhlédl, nikde nic napsáno nebylo. „Dovolte…“
„Zvenku na dveřích!“
„A- ano.“ Otočil jsem se a otevřel znovu dveře, přičemž jsem nevěděl, co mám očekávat. To, co jsem uviděl, mě zcela zdrtilo, ale kupodivu nepřekvapilo.
Na ceduli stálo velkými písmeny napsáno v pěti světových jazycích, Rafael je jedním trikem strčil do kapsy nebo si ze mě dělal blázny, úhledně:
Dočasně zavřeno z důvodu dovolené.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA