Příběhy andělů

Naděje

Autor: Poutník

Anežka byla velmi unavená. Měla pocit, že z ní pomalu uniká všechna její životní energie. Posadila se ztěžka do křesla v obýváku. Luboš, její manžel, něco dělal v kuchyni.
"Dáš si kafe nebo čaj?" ozval se jeho starostlivý hlas. Právě se vrátili z Prahy a jejich snaha mít vlastního potomka vrcholila.
"Udělej mi prosím tě čaj, " odpověděla odevzdaně.
Seděla, schoulená do sebe, oči zavřené a hlavou jí běžely útržky zážitků posledních týdnů do kterých se mísily záblesky léta starých vzpomínek. Vše bylo spojeno s jediným bolestným tématem.
"Co jsem komu proboha udělala, že nemohu mít vlastní dítě?" oči se jí zalily slzami lítosti a beznaděje. Kolik vyšetření už za ty roky podstoupila, dvě operace a jeden rozvod. První manžel neunesl všechny ty nepříjemnosti, které s sebou její touha po dítěti přinesla a po šesti letech si našel jinou, která záhy otěhotněla a že si vybral zrovna její nejlepší kamarádku, pociťovala jako další nevysvětlitelné spiknutí osudu. On svůj problém s potomkem vyřešil a nemusel poslouchat její časté nářky a prožívat s ní chvíle zoufalství.
"Čaj je hotový, vypiješ si ho v kuchyni nebo ti ho mám přinést," ozval se z kuchyně Luboš.
"Dones mi ho prosím tě sem. Potřebuji si ještě chvíli odpočinout," požádala ho vyčerpaně. Luboš donesl čaj a postavil ho před ní na konferenční stolek. Zkoumavě se na ni zadíval. "Je ti moc zle?" Neodpověděla, jen neurčitě zavrtěla hlavou.
"Hloupá otázka," pomyslel si okamžitě. Bylo na první pohled patrné, že zrovna neprožívá dny plné pohody.
"Napustím ti vanu a půjdeme spát," navrhl. Přikývla a byla ráda, když odešel do koupelny napouštět vanu. Znovu si uvědomila, jak velký je rozdíl mezi ním a Frantou. Ten, když jí nebylo dobře, se jí vyhýbal, vymlouvaje se na práci. Měli malou autodílnu, ve které trávil celé dny včetně víkendů. Až po rozvodu pochopila, že o dítě vlastně moc nestál. Jediné co ho zajímalo, byla auta a podnikání, které se stalo hlavním smyslem jeho života. Vše ostatní chápal jako komplikace, které ho jen odváděly od práce. Pravda, peníze ze začátku velmi potřebovali a ona byla ráda, že je pracovitý a umí je vydělat. Časem ale zjistila, že pro spokojený život je to zoufale málo.
Luboš byl také rozvedený, jeho žena si našla jiného a požádala o rozvod. Nebránil jí, rozvod ho ale těžce zasáhl. Z prvního manželství měl dvě dcery, které k nim pravidelně, každých čtrnáct dní jezdily na víkendy. Anežka je měla ráda a dobře spolu vycházely. Po rozvodu musela začít úplně nanovo. Musela sehnat byt, neboť společně opravený domek raději nechala bývalému muži, který byl ochoten a schopen ji vláčet po soudech, jen aby dosáhl svého. Nedokázal by se vyrovnat se ztrátou něčeho, co sám vybudoval a zaplatil. Nechtěla žádné další dramatické scény a soudní pře. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že bude muset o své dítě tak urputně bojovat. Velké naděje vkládala do adopce, ale naprosto nevstřícný postoj odpovědných úředníků znamenal jen další hluboké zklamání. Navštívili s Lubošem i několik léčitelů, kteří dospěli ke stejnému závěru jako lékaři. Nic nebrání početí, oba jsou naprosto zdraví a Luboš děti z prvního manželství má. Proto se před časem, po dlouhém váhání a uvažování rozhodli pro poslední možnost - umělé oplodnění. Znamenalo to podstoupit další náročná vyšetření, odběry a testy a za vším museli jezdit do Prahy na kliniku. Dvě a půl hodiny cesty tam a dvě a půl zpátky. Luboš se vším souhlasil a všemu se bez výhrad podrobil, za což mu byla nesmírně vděčná.
"Vana je napuštěná, můžeš se jít vykoupat," ozval se Luboš z koupelny a přetrhl tok jejích myšlenek.
"Dal jsem ti tam trochu bylinek, to tě postaví na nohy. Najdeš mě v pelechu. Rád bych si něco dočetl a čaj ti dám k posteli." Podívala se před sebe na plný hrnek a uvědomila si, jak ji už dobře zná. Věděl, že se čaje ani nedotkne, dokud se trochu neuklidní. Dnešek pro ni byl opravdu velmi náročný. Měla za sebou odběr vajíček vhodných pro oplodnění. Zvedla se a zamířila do koupelny. Na koši vedle vany měla připravenou velkou osušku a z napuštěné vody stoupala příjemná vůně levandule a mateřídoušky.
„To by Frantu nikdy nenapadlo, dřív byla v koupelně cítit hlavně solvina“, blesklo jí hlavou. Teplá voda a éterické oleje začaly pomalu rozpouštět napětí a únavu. Ležela bez hnutí a nepříjemné pocity vyvolané odběrem a silnou hormonální medikací odeznívaly. Kdyby ji Luboš nepřišel zkontrolovat, asi by usnula rovnou ve vaně. Tu noc spala po tom všem celkem klidně. Všechno zatím zvládli a brzy se dozví výsledek. Jaký bude, o tom zatím nechtěla přemýšlet. Bylo úterý a výsledky se měli dozvědět ve čtvrtek. Ve středu byl ve škole, kde učila, blázinec a Luboš si nadělával úterý. Anežka se dostala domů až k večeru. Připravila něco k večeři a chvíli se koukala na televizi. Nic ji nezaujalo. Měla chuť si něco hezkého přečíst. Otevřela knihovnu a hledala něco zajímavého. Na srovnaných knihách v dolní polici ležela kniha ve žlutých deskách. Vzpomněla si, že ji tam minulý týden dal Luboš. Nějaký jeho kolega z práce mu ji půjčil. Vyndala knihu z knihovny. Na žlutých deskách bylo rukou napsáno "POSLOVÉ SVĚTLA - diktát z duchovního světa. Co se děje s lidskou duší při sestupu na zem." Název ji zaujal a tak si knihu odnesla do ložnice a začala ji v posteli číst. To, co se dozvěděla, ji hluboce zasáhlo, neboť kniha zajímavým a ojedinělým způsobem odpovídala na její palčivou otázku.
Početí a zrození člověka není pouze záležitostí tělesnou, ale v prvé řadě záležitostí duchovní. K tomu, aby se lidská duše mohla vtělit, potřebuje pomoc a svolení duchovních bytostí. Není-li tato pomoc poskytnuta a svolení získáno, člověk nemůže vstoupit do fyzického světa. Mnoha věcem nerozuměla a některé souvislosti jí připadaly příliš fantastické, ale v její duši se cosi změnilo. Objevilo se zatím velmi nejasné tušení, že problém, který ji tak dlouho trápí, má řešení. Zažila příjemný pocit nové naděje, který přešel ve snění. Usnula s knihou v posteli. Kolem půl jedenácté v noci ji probudil Luboš, když se vrátil z práce. Chtěla se s ním podělit o svůj nový zážitek, ale touha spát byla silnější. Když ji přišel políbit do ložnice na uvítanou, poprosila ho, aby si ohřál večeři, kterou má v ledničce. Knihu položila na stolek vedle postele, otočila se na bok a znovu usnula. Ještě zaslechla zvuk mikrovlnky a pak se Luboš přesunul do obýváku, kde nejspíš sledovat noční zprávy. Kdy se dostal do postele nevěděla.
Ráno, když se probudila, byl už zase pryč. Ležela v posteli na zádech, hleděla do stropu a vzpamatovávala se z nočního zážitku. Zdál se jí živý sen. Byla ve velké místnosti, která se podobala čekárně lékařské ordinace. Kolem ní byly samé ženy, asi tak v jejím věku. Všechny stály a oči měly upřené vzhůru. Usmívaly se, a z výrazu jejich tváří bylo patrné radostné očekávání. Zvedla tedy také hlavu, aby viděla nač hledí. Čekárna neměla strop, viděla blankytně modré nebe, poseté zářivými hvězdami, které se pomalu snášely k zemi. Při pohledu vzhůru ji celou prostoupil silný pocit nádherného rozechvění. Drobné zářící hvězdy padaly a každá hvězda si našla jednu z žen. Na chvíli zůstala stát nad její hlavou a pak se pomalu ponořila do jejího srdce. Anežka si všimla, že každá z žen má v hrudi drobné zářící světlo a když se hvězda z nebe spojila se světlem v hrudi, celé tělo ženy se nádherně rozzářilo a žena zmizela. Podívala se na svou hruď a zjistila, že i ona má v sobě podobné světlo jako ostatní ženy. Stála a čekala na svou hvězdu. Náhle si uvědomila, že už je v celé místnosti sama a na obloze není žádná další hvězda. Po tvářích jí začaly stékat velké slzy lítosti, která ji celou naplnila. Byla zoufale nešťastná a začala ze všech sil křičet tolikrát opakovanou otázku: "Proč já, proč právě já!" Ani si neuvědomila, že ji někdo objal kolem ramen a pak uslyšela příjemný ženský hlas:
"Neplač má milá, tvůj čas ještě nepřišel a tvá dcera zatím není připravena. Nezoufej, myslím na tebe a pomohu ti."
Anežka se otočila. Před ní stála krásná, mile se usmívající žena. Měla na sobě světle modré dlouhé šaty se zlatým a stříbrným lemováním a tmavé vlnité vlasy s bílým závojem, který byl poset drobnými perlami.
"Kdo jste?" otázala se udiveně.
Žena ji pohladila po vlasech. "Však ty mě znáš má milá, jen si vzpomeň."
Anežka usilovně přemýšlela, chtěla tu ženu poznat, neboť jí byla povědomá. Ve snu zavřela oči ve snaze se lépe soustředit a když je pak otevřela, probudila se.
Nechtělo se jí vstát, musela stále myslet na tu tvář a hvězdy, které ve snu viděla. Když se pak dostala do kuchyně, na jídelním stole byl lístek se vzkazem: "Miluji tě a držím nám palce. Až budeš něco vědět, zavolej mi prosím tě." Na lístku se vzkazem byla ještě namalovaná postavička smějícího se dítěte se šipkou "JENOM TVÉ A JEN PRO TEBE," usmála se.
"Kéž bys tak měl pravdu," prohodila polohlasem, ale po nočním zážitku cítila, že její dítě tu ještě není. Byla ale klidná, měla pocit jakoby jí někdo sejmul z ramen velký a těžký balvan. Prožívala vyrovnanost jakou nikdy zatím nepoznala. Až nastane ta správná chvíle, bude mít dceru. Byl to nádherný pocit. O slibu té neznámé ženy ze svého snu nepochybovala. Do školy dorazila v půl osmé. Rozvrh měla celkem dobrý. První dvě hodiny učila v páté třídě, pak měla hodinu volno a nakonec ji čekaly dvě hodiny tělocviku ve čtvrté. Až bude mít hodinu volna, zavolá na kliniku. První dvě vyučovací hodiny utekly bez problémů. Když Anežce skončil po velké přestávce dozor na chodbě, oblékla se s tím, že si potřebuje něco vyřídit ve městě a zamířila k nejbližšímu telefonnímu automatu, na nedaleké náměstí. Nechtěla volat ze sborovny. Nestála o publikum. Došla na roh náměstí, kde stála telefonní budka a vytočila číslo kliniky. Na druhém konci telefonní linky se ozvala ústředna.
"Prosím vás potřebovala bych spojit pana primáře Šťastného."
Spojovatelka ji přepojila na linku primáře a ze sluchátka se začaly ozývat tóny nějaké známé melodie. Po chvíli čekání se místo primáře ozvala znovu spojovatelka.
"Pan primář mi to u sebe nebere, já vás zkusím přepojit na vyšetřovnu," telefonní diskotéka pokračovala.
"Prosím, doktor Dvořák," ozval se hlas v telefonu.
"Dobrý den, Marešová, mohla bych prosím vás mluvit s panem primářem Šťastným?"
"Moment," odpověděl lékař a chvíli bylo ticho. Pak se ozval primář.
"Šťastný, prosím."
"Dobrý den pane primáři, tady Marešová. Máte už nějaké výsledky?"
"Dobrý den paní Marešová. Výsledky máme, ale musím vás bohužel zklamat. V úterý se nám podařilo odebrat šest krásných vajíček, což se podaří jen výjimečně. V průměru odebereme tak dvě až tři použitelná vajíčka. Spermie vašeho muže jsou dobře pohyblivé a životaschopné, ale bohužel, ani jedno ze šesti vajíček spermii nepřijalo. Všechna vajíčka odmítla oplodnění. Za celou dobu mé praxe nepamatuji podobný případ. Všechny hodnoty jsou v normálu, oba jste naprosto zdraví a početí by tedy nemělo nic bránit. Nezlobte se, ale opravdu nevím co se stalo." Z jeho hlasu byly patrné rozpaky a určitá nervozita.
"Paní Marešová, mohli bychom celý pokus ještě jednou zopakovat. Záleží na vašem rozhodnutí," snažil se ji povzbudit a dodat trochu naděje.
"Děkuji vám pane primáři, my to s manželem ještě zvážíme a ozvali bychom se. Děkuji a na shledanou."
Anežka položila sluchátko a byla si jistá, že žádný druhý pokus už nebude. Pochopila, že početí a narození člověka je záležitostí natolik složitou a jedinečnou, že bez vyššího svolení k němu nemůže dojít. Věděla, že až budou oba připraveni, ona i její dcera svolení získá. Zatím získala alespoň opravdovou naději.