Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejmenší koník na světě

25. 4. 2008

Nejmenší koník na světě 

Autor: Iveta Čelková 

Byl jednou jeden koník. Byl tak maličký, že ho skoro nikdo neviděl a kdyby rychle neodskočil stranou, byli by ho druzí zašlápli. Tak maličký koník to byl. Nikdo ho nepotřeboval, protože o něm nikdo nevěděl. Velice mu bylo z toho smutno a často plakával schovaný někde v koutku, aby ho ani brouček nenašel. Styděl se za svou velikost. Když už samou lítostí nevěděl kudy kam, rozhodl se, že půjde do světa. Vybral si den, kdy svítilo sluníčko, aby se mu šlo trochu veseleji. Doufal, že najde někoho, komu by byl prospěšný. Ten koník totiž nebyl jen tak obyčejný. Byl sice tuze maličký, to jo, ale měl tolik síly, co deset velikých koní najednou! Také byl neobyčejně krásný, srst se mu hedvábně leskla a ta hříva! Bujná, zlatavě se lesknoucí na sluníčku a vlající ve větru jako listí v koruně stromů.

Možná si řeknete, že by to byl vhodný koník pro skřítky. Inu ne. Co by s ním skřítci dělali? Když potřebovali někam cestovat, zavolali si čmeláka a ten je dopravil, kam potřebovali. Tak co měl náš koníček dělat? Počkal si na krásný slunný den, jak jsme se už dověděli a vydal se do světa. Pojďme s ním, aby se nám v tom širém světě neztratil.

ObrazekJak tak putuje světem, potká jednu stařenku, která nese ohromné množství dříví. Koník se jí hned nabídl, že ji s tím dřívím pomůže. Stařenka se ohlíží, ale nikoho nevidí. Slyší jen hlas, který se ozývá jakoby spod země.

- Tady jsem, kousek od tvých nohou, stařenko! – křičí koník, aby ho stařenka dobře slyšela.

Stařenka se podivila mluvícímu a maličkému stvoření. Takové něco ještě neviděla ani neslyšela, ale byla velice ráda, že se nabídl ji pomoci, protože dříví jí hodně těžilo. Cestu měla ještě dalekou, a tak ji koníček nabídl, aby se posadila k tomu dříví. Jé-je, ale byla ta stařenka těžká. I když měl síly co deset statných koní, kolena se mu velikou váhou podlamovala. Nadechnul se, posbíral všechny síly a svou vůlí stařenku i s dřívím donesl až k chaloupce.

-         Děkuji Ti, jsi hodný koníček. A kampak putuješ? – ptá se koníka stařenka.

-         Ach, nikdo mě nepotřebuje a tak jsem se vydal do světa štěstí hledat, - smutně podotknul tátošík.

-         A co je pro tebe štěstí? – vyzvídá stařenka.

-         Štěstí? To je když jsem někomu prospěšný, když mě mají všichni rádi a já mám rád ostatní.

-         A sebe máš rád?

-         Jak to myslíš? Proč bych neměl mít rád sám sebe? – nechápe koník.

-         To je tak, ti co lásku hledají, sami ji postrádají. Nauč se vážit si sám sebe, mít se rád a najdeš lásku i štěstí. A za pomoc děkuji!

S těmito slovy stařenka i s chaloupkou zmizela. Koník se zamyslel nad jejími slovy.

-         Stařenka má pravdu. Nevážím si sám sebe. Myslím si o sobě, že jsem škaredý a malý. Ale jak se to mám naučit, vážit si sám sebe a mít se rád? Jak se to dělá? Musím najít někoho, kdo mi to řekne a naučí mě to.

S těmito slovy se koník pobral dál pustým a hlubokým lesem. Nevím, jak dlouho šel, neví to ani on sám. Až jednoho dne ho nohy donesli na kraj lesa. Před ním se rozprostřela obrovská zelená louka.

Jú, to je nádhera! – zaradoval se koník, - Ta pastva! Konečně si nasytím bříško šťavnatou travičkou.

Jenomže ta louka někomu patřila. To koníček nevěděl a klidně se popásal na zelené trávě. Když se nasytil, lehl si a podřimoval. Tu se na louce objevil kluk s pihatým nosem a rezavými vlasy.

-         A jé-je! Kdopak pošlapal naši louku? To se táta bude zlobit! – a rozhlíží se po louce, jest-li někoho neuvidí. Jak tak po té louce pobíhává, zakopne a natáhne se na zemi jak je dlouhý a široký.

-         I-ha-ha! – ozve se za jeho zády.

Překvapený kluk se obhlíží, kde je kůň. Celkem zapomněl na to, že zakopl a natáhl se v trávě. Hbitě vyskočil a hledá koně. „To on musel spást trávu,“ myslí si chlapec, „a jest-li ano, bude můj!“

-         Kde jsi koníčku? Ukaž se, dám ti mrkvičku! – láká chlapec zvíře.

-         Stojím kousek od tebe, jenom mne nezašlápni!

Chlapec se podíval na zem a podivil se. Pak se začal smát, až se smíchem válel po zemi.

Koník se rozplakal, smutně zařehtal a chtěl se honem někde schovat. Chlapec se přestal smát, protože si uvědomil, že takové zvíře nikdo nemá. To mu budou kluci závidět! Rychle vyskočil na rovné nohy a postavil se koníkovi do cesty.

-         Kdo jsi? – ptá se chlapec.

-         Nevidíš? Přece kůň! – smutně ale důrazně odpovídá tátošík. – Vlastně takový maličký koníček.

-         Hm, já jsem Vláďa. Jak to, že mluvíš? A proč jsi tak maličký? – Vláďa zasypává koníka otázkami.

-         Nikdy jsem se nad tím nezamýšlel, jednoduše umím mluvit. A proč jsem tak maličký? – potichu, téměř šeptem odpovídá koník, - Nevím. Jaksi jsem nenarostl.

-         A co děláš na této louce? Patří mému otci a ten se bude zlobit, že mu někdo pošlapal a spásl kus louky!– zlobí se Vláďa na koně, protože se taky táty bojí a zároveň uvažuje, jak by koníka získal.

-         Vydal jsem se do světa, abych našel někoho, kdo mi ukáže, jak si mám vážit sám sebe a být šťastný. Když se to naučím, pak mně už nebudou přehlížet a smát se mi.

Vláďa se zaradoval. Už věděl, jak koníka získá pro sebe.

-         No, jest-li chceš, já tě to naučím. Ale musíš udělat vše, co ti řeknu.

-         Udělám, udělám! – zaradoval se koník a samou radostí se nabídl Vláďovi, že ho odnese, kam jen bude chtít.

-         Cože? – smál se Vláďa, - ty že mne uneseš?

-         Nesměj se, ale sedni si. Však uvidíš.

Vláďa si tedy nasedl a nestačil se divit! Ten maličký koník ho s lehkostí nesl, jako by byl pírko.

-         No teda, ty máš ale sílu! Tak víš co? Zanes mě domů. A víš co? Bude to naše tajemství. Ukážeš se jenom mně, takže dělej tak, aby Tě nikdo neviděl. Jinak se Ti budou smát, a to přece nechceš! Já pomůžu Tobě a Ty mně, protože kamarádi si pomáhají. – obelhával Vláďa koně, protože ho chtěl využít jen pro sebe. Nahlas to však neřekl.

Koník, nic netušíce, nadšeně souhlasil a odnesl kluka domů. Jeli oklikou, aby je nikdo neviděl. Doma už táta zuřil.

- No dost, že jsi už doma! Co jsi prováděl na louce? Proč jsi ji pošlapal, jak ji teď pokosím?!

- Já jsem ji nepošlapal! – bránil se Vláďa.

- Nelži! Lidi viděli tebe, jak po ni skáčeš! Aspoň se přiznej a nelži! – a táta se už chystal, že kluka zbije řemenem. No na to se koník nemohl jen tak koukat!? Kluk byl přece jeho nový a první „kamarád“ a skutečně louku nepošlapal! Rozběhl se a podrazil tomu muži s řemenem, co jsi říkal táta, nohy. Ten se rozplácl na zemi jak vajíčko.

- Au, au-au! Mám něco s rukou. – běduje táta. Máma rychle přispěchala svému muži na pomoc.

-Běž pro doktora! – křičí máma na kluka.

- Jo, už běžím! – Venku Vláďa děkuje koníkovi, že ho zachránil od výprasku. – Stejně ten výprask patřil tobě, ale pro tebe bych ho klidně snesl!

Tak takhle to je! Ten kluk vypočítavý! Snaží se v koníkovi vyvolat pocit viny a vděčností si ho zavázat k sobě.

-         Teď honem k doktorovi! Nejblíže to je přes lesík. – poroučí Vláďa.

Vláďa vysedl na koníka a ten ho zanesl blízko k doktorovu domu, tak, aby je nebylo spolu vidět. Koník musel zůstat v utajení, tak si to Vláďa přál. Aby se mu, podle Vládi, lidé nesmáli. Kdoví, co mněl ten zrzavý kluk za ušima. No, uvidíme.

 Přivolaný doktor dal tátovi ruku do sádry, nařídil klid a táta zase poručil Vláďovi, o co všechno se má starat – pokosit trávu, nasušit seno, obstarat krávy a koně, nanosit roští z lesa, aby maminka mněla čím topit v peci. Vláďa se kupodivu neošíval a nevymlouval, jak to vždycky dělával. Na všechno přitakával a hned se pustil do práce. Rodiče se divili, co se to s jejich synem děje!? Takového hodného ho neznají. Ale jejich tzv. hodný chlapeček mněl za ušima a hned vymýšlel, jak využít nenápadnost a sílu svého malého kamaráda. Už to má! Pokosí tak, že bude sedět na malém koni, kterého v  trávě nikdo neuvidí, a jen se bude ohánět kosou. Seno poobrací koníček, když se bude prohánět po louce. Zahánět krávy a koně na pastvě zvládne také na svém malém koni, který také v maštali bude nosit seno a vědra s vodou. A roští z lesa? Společně natahají klacky a pak je ponese na svém hřbetě malý kůň, on jen bude držet konec provazu a dělat, jako že tahá on – Vláďa. To se to klukovi pracovalo, když nejtěžší práci vykonal malý tátošík. Jednou si ho však na louce všiml jeden člověk, který trénoval mladé chlapce v běhu. A viděl Vláďu, jak se žene za splašenou krávou.

-         To je tedy rychlý běžec! – podivil se trenér, - a jak zvláštně běhá?! Jakoby lítal, nebo se vznášel nad zemí rychlostí trysku koně!

Trenér se mněl proč divit, protože Vláďa, jak seděl na koníčku, kterého nikdo neviděl, opravdu vypadal, že lítá nad zemí. Nohama nehýbal a přece se rychle pohyboval. Trenér se vybral směrem k Vláďovi.

-         Hej, chlapče, zastav se na chvilku, - křičí trenér na chlapce a utíká za ním.

 

-         Jejdanenky!Co teď? – Vláďa se obhlíží, kam by se schoval. Ale už je pozdě, trenér je při něm.

- Chlapče, ještě jsem nikdy nikoho neviděl tak běhat jako tebe. Budu Tě trénovat! Máš sice zvláštní techniku běhu, ale se mnou budeš běhat ještě lépe. Hm, takhle zblízka nevypadáš jako vynikající běžec, řekl bych, že vypadáš na nemotorného kluka, ale sám jsem Tě viděl, jak rychle běháš. Zvláštní. Tak přijď zítra dopoledne na trénink.

S těmito slovy podal Vláďovi ruku a nečekaje na odpověď pobral se pryč. Po celý čas se Vláďa na trenéra koukal s otevřenou pusou, nemoha vyřknout samým překvapením žádné slovo. Až když byl ten člověk už dost daleko, Vláďa samou radostí vyskočil a začal válet kotrmelce.

-         Juchá! Konečně se budu moct rovnat těm klukům. Ba co víc, já budu lepší a rychlejší! Kam se na mně budou hrabat. Puknou samou závistí. To bude něco! Juchá! – a Vláďa skákal, běhal, točil se a pak…

Najednou se zarazil, protože mu došlo, že on tam nemůže jít, protože on neumí tak rychle běhat, protože on sedí na malém koníčkovi, na mrňavém koníčkovi a…A pak se plácl do čela.

-         To je ono! – křičel samou radostí, - to je ono, pořádně ho není vidět! Poprosím mámu, aby mi ušila široké kalhoty, pod kterými nikdo koně neuvidí. Slyšíš? - Vláďa se obrátil ke koníčkovi, - poběžíme spolu závody a budeme vyhrávat!

-         A kdy se naučím vážit si sám sebe a být šťastný? – otázal se koníček, - Prozatím jen těžce pracuji a Tebe chválí za to, co všechno jsi udělal. A co já? Co z toho mám?

-         Skromnost a dobrý pocit z toho, že mi pomáháš. To je štěstí!

-         Ze začátku se mi to líbilo a myslím, že jsem na chvíli byl šťastný. Ale teď jsem unavený a rozmrzelý z toho, že musím pořád zůstávat bokem a každý chválí jen Tebe. A teď závody! Beze mne jsi nic! – koníček byl čím dál víc rozzloben. Vláďa honem hledal vhodná slova, aby ho uklidnil a namluvil mu, že to všechno dělá pro dobro druhého a právě v tom je štěstí.

My si však nebudeme nic namlouvat, Vláďa opravdu koníčka jen využíval ve svůj prospěch. Pro koho to bylo štěstí? Popřemýšlejte, Vy, co čtete tento příběh!

Teď se podívejme, jak to bylo dál.

Koníček nakonec Vláďovi uvěřil a dál mu sloužil a vykonával všechny příkazy. Vyhrávali všechny závody a Vláďa tak zpyšněl, že už pomalu nechodil po svých nohách. Koníček ho musel všude nosit, i když se občas na to zlobil. Vláďa mu už neříkal, že je to štěstí, když mu pomáhá, ale začal ho strašit a vyhrožovat mu - že zůstane sám, že ho ostatní lidé zabijí, že si bez Vládi neporadí apod. A koníček? Byl čím dál menší, protože strach každého dělá maličkým. Až jednou…

Opět se konaly závody a tu si koníček řekl, že konečně dozrál čas na pravdu. Poslouchejte, co vymyslel! Když tak běžely, samozřejmě byli daleko před ostatními, tu najednou koník Vláďu shodil, zařehtal a zůstal stát. A stalo se to zrovna před tribunou rozhodčích! A najednou…koníček povyrostl, představte si, on povyrostl! Narovnal se a přímo před zrakem rozhodčích další kousek povyrostl! Jak to? Co se stalo? Co? – Inu, zbavil se svého strachu a odvaha a dobré srdce mu pomohli v pochopení samého sebe.

 

 

zdroj: www.cestydusi.cz
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ano to je pravda

konicek sladoucky,3. 9. 2011 18:24

tak to mas pravdu poniku koniku

malicky konik

ponik konik,3. 9. 2011 18:22

ta pohadka jse mi moc libyla jak ten malicky konik pomohl jedne starence ale take my bylo lito ze si ho nikdo nevsimal