Osmý den
Osmý den
Osmý den si Hospodin přišel prohlédnout své stvoření. Potřeboval ještě něco dodělat.
V korytech řek ležely krásné šedé, zelené a kropenaté balvany. Ale pod zemí byly kameny stísněné a zahanbené. Bůh je pohladil a rázem se z nich staly diamanty a smaragdy a tisíce blýskavých drahokamů.
Hospodin se podíval na květiny. Jedna byla krásnější než druhá. Něco jim však chybí, pomyslel si a zlehýnka na ně foukl. Květy zahalila příjemná vůně.
Na ruku mu přilétl šedivý a smutný ptáček. Bůh mu něco zapískal. A slavík začal krásně zpívat.
Potom řekl něco nebi. To radostí zčervenalo a hle, byl tu západ slunce.
Ale co Hospodin zašeptal do ucha člověku, aby se stal člověkem? Toho dávného dne, na úsvitu dějin, mu pošeptal tři slova: "Mám tě rád."
V prastarých kodexech je popsán příběh jedné dívky, která patřila ke skupince žen doprovázejících Ježíše. Byla stydlivá, tichá, uzavřená.
Když se dozvěděla o Ježíšově zmrtvýchvstání, nečekala ani na důkazy. Ihned uvěřila. A vedena nebývalou odvahou putovala po kraji a hlásala Ježíšova slova. Nebála se. Kázala ve městech i ve vesnicích.
Jednoho dne za ní přišel muž, který byl jejím svědectvím hluboce zasažen. Zeptal se jí:
"Pověz mi, v čem je tajemství tvé odvahy?"
"V pokoře. To mě naučil Mistr."
Ten muž chvíli mlčel. Potom se zeptal:
"A k čemu ti je pokora?"
"Abych dokázala říci jako první: mám tě ráda." Bruno Ferrero
