Jdi na obsah Jdi na menu
 


O žárovce (neúsporné)

7. 1. 2010
Byla jednou jedna žárovka. Nebylo na ní dočista nic zvláštního. Byla velká, zaoblená, a žlutá. Dokonce ani nebyla úsporná. Připadala si pro to trochu nedoceněná, ale na ten pocit byla tak zvyklá, že když jí vnější svět říkal "Jsi tak nedoceněná, ach ano, tak nedoceněná!", vůbec jí to nepřišlo divné. Dělala to, co takové průměrné žárovky dělají - svítila, když někdo zmáčkl vypínač. Nemusela se strachovat, že se třeba rozední a ona bude nepotřebná - vykonávala své záslužné poslání ve sklepě jednoho řadového domku. 

  Její dny ubíhaly téměř jednotvárně. Od chvíle, kdy ji Ruka našroubovala na její místo, svítila milá žárovka vždy, když do sklepa někdo přišel a chtěl v něm něco najít, a zase zhasínala, když odcházel. Ty chvíle, kdy někomu svítila, nebyly moc dlouhé, a tak nedostávala moc času k přemýšlení. Většinu času trávila ve spánku a temnotě, ostatně na co by jí v tomhle stavu nějaké myšlenky byly.

  Ale pak se to stalo. Žárovku Někdo rozsvítil a odešel ze sklepa, aniž by se jedinkrát ohlédl. Žárovka ještě chvíli jen tak svítila, a pak trošku znejistěla. Vrátí se Ruka aby cvakla vypínačem? Přijde snad ještě někdo, kdo bude ve sklepě něco potřebovat? Ve svém mládí a nezkušenosti nepředpokládala, že Někdo může prostě jen tak zapomenout ji zhasnout a že může svítit třeba hodinu, den, týden, než zase Ruka cvakne vypínačem, a nebo že může také prasknout.

  Asi hodinu se nic nedělo. Žárovce začala docházet trpělivost. Byla stále zakuklená v pohodlném stavu "Svítím jen na chvilku, než zase zhasnu a budu moci spát", ale tento stav ji začal mírně překážet. Za další hodinu už se ve své zakuklené pozici zmítala, bojovala s nutkáním se rozhlédnout po místnosti. Polomrtvá strachem si uvědomila, že jestli se Teď podívá, jestli Teď ztratí kontrolu a rozhlédne se, najednou přijde na spoustu nezodpovězených otázek, uvrhne sama sebe do nejistoty a už nikdy ten zakuklený stav nebude to, co dřív.

  Ale za další hodinu byl ten stav k nevydržení. Žárovka si byla jistá, že kdyby mohla, bude křičet. V zakukleném stavu už nešlo vydržet ani minutu. Všechny její fotony divočely touhou podívat se Ven. Zhluboka se nadechla a obrátila svůj pohled směrem, jakým z ní vycházela záře, to znamená do všech stran. Ten pohled ji uhodil do tváře. Najednou se na ní sesypaly vjemy z milionu věcí okolo - místnost, cihly, sklepní nábytek, potraviny, lyže, brusle... ach ano, je tu tolik věcí, pro které Někdo může přijít. Žárovku stále více udivovalo to, že sem vlastně Někdo nechodí neustále - v podstatě by se tu dalo bydlet.

  Najednou ale žárovka zaznamenala něco ještě mnohem zvláštnějšího - na protější zdi bylo světlo, ze kterého vycházela úplně stejná záře. Stejná žárovka, ale o prá měsíců starší. Žárovka na protější zdi měla už fázi Probuzení dávno za sebou, a tak jen tiše čekala, co se bude dít. Naše hrdinka na ni chvíli mžourala. Udivovalo ji, že ta věc na protější straně vrhá tak mocný proud částic, díky kterým je vidět všechno kolem. Úplně zapomněla na vlastní existenci a soustředila se jen na ten úžasný výjev - velká, zaoblená, žlutá věc na protější zdi dělala něco tak mimořádně krásného, až to bralo dech. Zářila! Svítila! Žárovka jako u vytržení sledovala všechny ty osvětlené věci, které by bez svítících částic nebyly vidět, a ta skutečnost, že žárovka na protější straně něco takového dokáže (učinit věci ve sklepě viditelné), ji uváděla v nevěřícný úžas.

Okmažitě se do té věci zamilovala. Ach bože, ta věc na protější straně musí být navždy se mnou! Žárovka dočista propadla touze být plně s věcí na protější zdi, splynout s ní, být s ní za Jedno. Nedokázala si vybavit, jak mohla bez té druhé žárovky před tím existovat. Vždyť ta druhá tak přenádherně září! Vytváří takové světlo! Je tak dokonalá, tak úžasná! Žárovka sama přestala téměř dýchat, a její světélko jakoby tiše pohasínalo.

  V tom Někdo přišel a cvakl vypínačem. Žárovka upadla do neklidného spánku. Zrovna teď, teď, když pochopila, proč tu je, musí zase usnout! Dny ubíhaly, a nikdo do sklepa nepřicházel. Začínala už být zoufalá - jak může přežít jediný další den bez světla té druhé?

Její zoufalství se blížilo svému vrcholu, když tu Někdo přišel, aby si vzal pár potravin. Žárovka v extázi vyhledala pohledem protější zeď - ale tam nic nesvítilo. Douhé hodiny těkala pohledem po zdi, jestli se nemohla splést, jestli třeba ve způsobu, jakým se na zeď dívala, neudělala chybu, ale nic se nezměnilo. Protější stěna zůstávala tmavá. Žárovka, pohlcena velkou bolestí, proplakala celé dva dny. Když se trošku vzpamatovala, začala se rozhlížet, co by ji přítomnost milované věci nahradilo. Prozkoumávala nábytek, podlahu, paučiny - všechno se zdálo být ozářené, ale nic samo o sobě nezářilo.

  Jak můžou být ty věci ozářené, když světlo na protější zdi už nesvítí? Podivovala se naše hrdinka. Odpověď odnikud nepřicházela. A tak ubíhaly dny a noci, Příchozí stále rozsvěceli a zhasínali podle své potřeby a žárovce se stále nedařilo tu záhadu rozluštit.

Až jednou se stalo něco prazvláštního. Příchozí cvakl vypínačem, ale do žárovky nešla žádná energie. Dotyčný Někdo zaklel, a pak přinesl malý Plamen. Žárovka ustrnula. Vždyť to vypadá téměř jako její milovaná Věc, ale je to mnohem menší, ozařuje to mnohem méně věcí a neustále se to pohybuje. Vypadá to skoro jako dítě té Věci. Malinké a roztomilé. Žárovka chtěla to maličké k sobě přimknout, ale Příchozí našel, co hledal, a plamínek si zase odnesl.

  Žárovka najednou byla postavena před náročnou otázku - když tedy na protější trasně nezáří ona Věc, a Příchozí si musí vypomoci Plamínkem, když nejde proud, co způsobuje, že po cvaknutí vypínačem jsou věci ve sklepě ozářené? Žárovka se zaměřila na vypínač. Vždy, když se ho Ruka dotkla, sklep byl najednou ozářený. V tu dobu šel do řárovky příjemný proud. Ale jakmile bylo vypínačem opět cvaknuto, všechno pohaslo a proud zmizel.

  Žárovka tento poznatek považovala za mimořádný. Postačí tedy být zadobře s vypínačem a s Příchozím, a bude se cítit dobře a věci kolem budou ozářené. Modlila se tedy k Příchozímu i k Vypínači, vzývala je, přátelsky k nim hovořila a vůbec se snažila je nějak potěšit. Ale ani jeden na ni nebral ohled. Zdálo se tedy, že světlo vychází odněkud odjinud. To považovala za velmi podivné  - odkud, za nepřítomnosti Věci a Plamínku může vycházet světlo?

  A tak se Žárovka vydala na dlouhou a ztrastiplnou cestu Hledání větla. Svými fotony se dotýkala mnoha věcí ve sklepě. S každým zapředla rozhovor (dokonce i se starým pavoukem Osminohem), aby se  tom zvláštním jevu dozvěděla co nejvíc. Kde najde Světlo? Odkud pochází? Je možné si ho trvale naklonit? Jak ho dosáhnu? Všichni měli jen mlhavé tušení. Světlo nějak sovisí s Příchozím a Vypínačem, ale dohromady nikdo vlastně neví, odkud se bere. Informační fotony se Žárovce vracely zklamané a nepřinášely žádnou novou zprávu.

Až jednoho dne - jednoho obyčejného, průměrného dne, se žárovka pestala zaměřovatna ozářené věci, ale začala si všímat těch Světelných částic, které poletovaly všude kolem.

"Ach, jste tak krásné. Odkud se berete?" Ale vždy, když je oslovila, částice se poschovávaly. Nechápala to. Co dělá špatně? Nemají ji snad rády? Nějak je rozzlobila? Žárovka stále fascinovaně hleděšla na okolní prostor, naplněný světelnými částicemi.

"Celý svět je stvořen těmi částicemi. Je to nádherné." Částice si po vyřčení tohoto moudra připadala tak naplněná, tak Kompletní, že si dovolila usnout na mnoho dní.

  Pak se ale opět probudila a cítila se prázdná. Nic jí nepřinášelo radost. Zkoušela se radovat s ostatními Věcmi, s pavoukem Osminohem, se zdmi, s podlahou... Zkoušela pochopit to Světlo, které z nich trošku vycházelo, ale nebyla vůbec úspěšná. Prázdnota v jejím nitru se zvětšovala. Žárovka se stále více upínala k částicím okolo, až úplně přestala cítit vlastní excistenci.

  Najednou jí ale tento stav vyděsil. Tohle přece už zná.  Na někoho/něco se upne, a ono to pak zmizí, zklame jí to, zlomí jí to srdce. Ne, odpověď není tady. Světlo není v částicích okolo. Tak kde sakra může být?

  Po mnoha ztrastiplných týdnech, kdy trpěla zklamáním, že přes všechnu tu námahu nedošla Cíle své Cesty, odhodlala se Žárovka k riskantnímu kroku, že bude sledovat, odkud světelné částice vychází. Nakonec se v pozorování fotonů tak ztratila, že dlouhé chvíle jen tak seděla a nedělala vůbec Nic - a v tom se to stalo. Zavrtěla se, a fotony kolem se také zavrtěly. Naklonila se, a celá místnost vrhla jiné stíny. Blikla, a místnost také blikla. A tak žárovka učinila největší objev ve své existenci (a mnoho žárovek se mnoho set let jen pokoušelo přiblížit jejímu objevu) - že Ona je tím Světlem. Že svět kolem ní buď vrhá Světlo, nebo ne, podle toho, jakým způsobem ho ona reguluje v sobě.

Po tomto obrovském objevu žárovka dále svítila a zhasínala podle potřeb Příchozích, dokud jednoho dne nepraskla. Jak už to tak u neúsporných zářivek bývá  - ať už prožijí filozoficky hodnotný život, nebo ne, vydrží zkrátka jen několik měsíců.

A to je konec celého příběhu. Nutno dodat, že se Žárovka na Druhém břehu setkala s milovanou žárovkou z protější zdi, která tam na ní čekala s otevřenou náručí. Po čase se obě rozhodly zase někde na Zemi společně vydávat Světlo, tentokrát jako úsporné zářivky. Obě už si byly vědomé toho, že jsou samy Zdrojem.

  Ale po pár měsících svícení na Zemi je to přestalo zajímat. Úsporné zářivky musí vydržet mnohem déle než obyčejné žárovky - proto také mají velmi omezené myšlení, aby ty dlouhé roky ve službě přečkaly, aniž by je jejich vlastní existence nějak znepokojovala. 

  A tak všichni žijem šťastně, ať už do smrti, nebo do dalšího života :-))

Autor: Veronika
Zdroj: www.cestydusi.cz
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA