Příběhy andělů

Stvoření

Kdysi, v dávných dobách, žili první lidé v dokonalé harmonii s přírodou. Pobíhali po pláních se zvířaty, neznali války, nenávist nebo neštěstí. Brzy se však nedali odlišit od ostatní zvěře. Lidský druh zanikl. Proto byla stvořena nová rasa. Do vínku jí byla dána ctižádost, hrdost, píle, inteligence, schopnost učit se, obdělávat půdu a starat se o svou zem. Krom toho jí byly dány city. Lidé poznali lásku a s ní také nenávist. Poznali štěstí, ale i smutek a závist. Po čase se začali více a více vzdalovat zemi o kterou měli pečovat. Z původní hrdosti se stala nadřazenost a člověk si zotročoval přírodu i zvěř. Byly války. O moc, území, „ štěstí“… Hrozilo, že zanikne další lidské pokolení.
Ne každý se ale zúčastnil bojů. Pořád zbývalo několik jedinců, kteří chtěli žít v míru. Z této skupiny se vybralo několik „ vyvolených“. Byli určeni k tomu, aby chránili lidstvo a zajišťovali rovnováhu mezi dobrem a zlem. Získali nové schopnosti.
Někteří milovali zvěř. Proto se spojili s vlky, nejkrásnějšími šelmami. Ze splynutí jejich duší se zrodili nové bytosti. Nejlepší část člověka i vlka. Ochraňovali lidskou svobodu a lásku k přírodě. Vlkodlaci.
Další věřili ve štěstí a radost. Ze slunečního svitu, který je zahalil, vystoupili jako zářící tvorové, neznající strach a smutek. Pečovali o moudrost, bezpečí a spokojenost lidí. Elfové.
A poslední se ponořili do hlubiny své duše. Doputovali až k samé podstatě lidských citů. Když se vynořili, stali se temnými obrazy elfů. Měli v sobě všechnu bolest a neštěstí lidstva, ale také touhu, vášeň, tajemnost a nezkrocenost. Vznikli z Lásky. Jejich starostí byla lidská hrdost, nespoutanost a originalita. Upíři…
Toto byla stvoření, kterým lidé začali říkat Moreové. Vlkodlaci, elfové a upíři společně vládli světu. Střežili lid a žili společně s ním. Časem jim však začal chybět vlastní život. Proto se stáhli do ústraní. A lidstvo zapomnělo na své strážce…stali se pouhými legendami...

Tuhle pověst o stvoření jsem vždy milovala. Babička mi ji vyprávěla, když jsem byla malá. Nejvíc se mi tenkrát líbilo stvoření upírů. Narozeni z lásky...Připadalo mi to velmi romantické...často jsem si představovala, jaké by to bylo být upír nebo třeba vlkodlak. Babička o tom věděla hodně a vše mi řekla.
Vysvětlila mi, že pověry o tom, jak upíři pijí krev, nesmí na světlo a ubližují lidem, nebo o krvelačnosti vlkodlaků a škodolibosti elfů jsou jen vymyšlené. Vymýšleli si je zbabělci, kteří Moreům záviděli jejich schopnosti. Vlkodlaci, upíři i elfové prý byli nejvznešenější tvorové, kteří kdy kráčeli po této zemi. Někteří uměli číst myšlenky, létat, mluvit s zvířaty, zastavovat čas. Dokonce si s nimi povídali jejich i cizí odrazy v zrcadle...
Babička je bohužel už mnoho let po smrti a tak už mi pověsti nevypráví. Občas sedávám v jejím pokoji a prohlížím si její knihy a zápisky. Dnes ráno jsem tu byla a z jedné knížky vypadlo několik dopisů. Než jsem se do nich stihla podívat, zavolala na mě Clara a já s ní musela jít na trh.
Clara je moje mladší sestra. Je jí 14 a připadá si velice dospěle. Na trhu si důležitě povídala s prodavači a dohadovala se s nimi o cenách. Jednou z ní bude dobrá paní domu. Babička by z ní měla radost. Maminka nám umřela ještě když jsme byly malé a tak nás vychovávala ona. Její poslední přání bylo, abych se o sestru postarala. A to také celou dobu dělám.
Konečně jsem byla u babičky v pokoji. Zamkla jsem za sebou a roztřesenými prsty jsem pomalu rozevřela první dopis. Papír mi šustil mezi prsty. Objevilo se krásné ozdobné písmo. Zvědavě jsem se do babiččina dopisu začetla.Kdo jí asi psal?

Drahá maminko,

opravdu už Clara chodí? A jak se má? Ten obrázek od Thery byl moc hezký. Mám ho pořád před sebou. Pořád na ně na obě musím myslet. Jak asi moje holčičky teď vypadají? Nedokážu si je už ani představit,moc se mi po nich stýská. Určitě se mají dobře. Mám tě ráda mami. Dej za mě mým dceruškám pusinku.

Kara

Dceruškám?Co to má být? Kdo to mohl psát? Vždyť naše maminka měla umřít, když se Clara narodila. Přece nám v tom babička nelhala? Rychle jsem rozevírala další dopisy. Všechny byly skoro stejné. Začínaly Drahá maminko a ve všech se nějaká Kara starala o můj a Clařin život. Ve všech tvrdila, že jsme její dcery.
Pořád jsem nevěděla, co si o tom myslet. Opravdu to psala moje matka? Byla ve skutečnosti živá? Proč tedy nežila s námi? Napadaly mě další a další otázky, ale odpovědi se neobjevovaly. Dala jsem se do prohledávání babiččiných věcí.
„ Tam nic nenajdeš holčičko.“ozvalo se mi přívětivým hlasem za zády. Leknutím jsem nadskočila. Věděla jsem jistě, že jsem zamkla. Otočila jsem se a rozhlížela se po prázdném pokoji. Nikde nikdo nebyl, ale přece se mi to nezdálo. V tom jsem si všimla nepatrného pohybu v rohu místnosti. Stálo tam velké ozdobné zrcadlo. Opatrně jsem šla blíž. Podívala jsem se do zrcadla a místo malé černovlasé dívky jsem tam uviděla svou babičku. V tu chvíli jsem poprvé v životě začala křičet děsem.
„Klid holčičko, uklidni se přece. Pšštt...“ postava za sklem se mě snažila utišit.
Opravdu jsem ztichla a nevěřícně jsem se dívala na odraz.
„ Co to má být? Co jsi zač?“
„Copak mě nepoznáváš Thero?“
„ Babi? Já to nechápu. Co děláš v zrcadle? Jakto že nevidím sama sebe?To není možné.“
„ A proč by nebylo? Copak jsem tě odmala neučila, že máš věřit svému srdci stejně jako rozumu? Co ti teď říká?“
„ J-já nevím.“
„ Thero.Musím ti něco říct. Je to důležité. Pamatuješ, co jsem ti povídala o Moreech?“
„¨No jistě. Zrovna dnes jsem si na to zase vzpomněla. Byla to má oblíbená pověst.“ Musela jsem se při té vzpomínce usmát.
„Ano já vím, ale ona to nebyla jen pověst. To co jsem ti vyprávěla se kdysi opravdu stalo. Moreové existovali a existují.“
„ Babi. Už nevím čemu mám věřit.“
„ Poslouchej mě holčičko, mám málo času. Jedno jsem ti nikdy neřekla. A to, jak se Moreové rodí. Kromě těch původních prvních Moreů se totiž rodí další. Na začátku jsou to obyčejní lidé. Brzy však zjistí, že se něčím odlišují. Čtou lidské myšlenky. Když jsou hodně šťastní, tak se vznášejí. Povídají si s mrtvými nebo s odrazy v zrcadle...“
„ Jako teď já.“
„...Ano. Už od dětství je většinou fascinují příběhy o Moreech, jako tebe. Časem si začnou připadat zvláštně. Mají nutkání běhat venku se zvířaty... Žádný z nich se zatím neumí měnit. Ale v den jejich sedmnáctin se to poprvé stane. Promění se.Většinou je o jejich podobě už předem rozhodnuto. Od té chvíle už se mohou proměňovat, jak sami chtějí. A tob-“
„A jak vypadají? Viděla jsi je?“
„Viděla Theresko. Vlkodlaky zakryje sněžný vír a oni z něj vyběhnou jako bílí, černí nebo šedí vlci. Kolem nich pořád poletují sněhové vločky. Elfy zahalí sluneční svit. Změní v moudré, spanilé, zářivé bytosti s vysokou štíhlou postavou a dlouhými světlými vlasy.
A upíři se obléknou do měsíční záře. Jejich pleť zbledne skoro do bíla a vlasy zčernají. Oči mají bledě modré a průzračné, přesto jim září jakýmsi skrytým tajemstvím. Jejich tajuplný půvab k nim přitahuje pohledy jako magnet. Pořád působí smutně a zároveň velmi hrdě.“
„ To je úžasné.“
„ Ano, je to nádhera. Ale něco nevíš. Krom normálních Moreů existuje ještě pár vyjímek. Jsou to magičtí tvorové, kteří se dokáží proměňovat buď jako vlkodlaci i elfi nebo jak vlkodlaci a upíři. Jejich posláním je vládnout Moreům.“
„ Pořád se z toho nemohu vzpamatovat.Ta proměna mi připadá neuvěřitelná. Chtěla bych to někdy vidět.“
„Zítra ti bude sedmnáct.“Babička se na mě šibalsky usmála.
„ Babi! Ty opravdu myslíš, že já bych...“
„ Jistě. To je přeci jasné.“
„ Pochybuji. Krom toho mi dlužíš ještě jedno vysvětlení. Co ty dopisy?“
„ No víš Thero, krom Moreů existují také jejich lovci. Jsou to Čarodějové. Mají magickou moc, a ta roste ze schopností Moreů. Čím víc jich uloví, tím jsou silnější. Tvoje matka byla elfka. Když se narodila tvá sestra věděla Kara, že jí Čarodějové sledují. A proto utekla. Aby vás obě chránila.“
„ Ale vždyť nemohla vědět, jestli jsme v nebezpečí. Třeba by z nás byli obyčejní lidé!“
„ Za jiných okolností možná, ale k tvému a Clařinu narození se váže věštba. Kdysi bylo řečeno, že až se narodíte, budete vládnout neuvěřitelnou mocí. Budete mít schopnost proměňovat se obě jako vlkodlaci a navíc jedna jako upír a druhá...“
„...elfka.“
„ Ano. Je vám souzeno,zachránit rasu Moreů a opět nastolit rovnováhu dobra a zla. S vámi přišla nová naděje. Ale Čarodějové už o tobě ví, a proto uteč. Uteč dokud můžeš. S Clarou už jsem mluvila a bezpečně ji schovala, ale ty musíš utéct. V den tvých sedmnáctin budeš nejvíce zranitelná, protože nebudeš moct ovládat své proměny. A proto se skryj. A pak se vydej naplnit svůj osud...“ Obraz za sklem se začal vzdalovat až úplně zmizel.
„Babi, babi! Počkej!“ ze zrcadla se však na mě dívala jen má vlastní zmatená tvář. V tom se ozvaly rány na dveře...

Zdroj: liter.cz