Příběhy andělů

Vnitřní, duševní svoboda je něco, co můžeme mít nezávisle na prostředí a podmínkách. Existuješ! Jsi! Ty jsi vědomí a vědomí je neomezeně svobodné. Mříže a mantinely si budujeme pouze my sami. Již v dětství se učíme od svých rodičů jak omezovat svoji fantazii, jak co nejdřívě „dospět“ a být „rozumný“. Jsme odkázáni na lekce od rodičů a leč tyto bývají (při zpětném nekritickém uvědomění si) mnohdy velmi brutální a mívají na dětskou duši nedozírně negativní vliv. Odhlédněme teď od karmických předpokladů, přičemž karma ve skutečnosti neexistuje. Existují pouze nepochopené životní situace jejichž následky (křivdy, bolesti, zlosti, ublížení atp.) si ve svém vědomí přenášíme z života do života až do chvíle než je bezezbytku pochopíme. Pro dětskou duši neexistuje horší zkušenosti než křivda způsobená rodiči (hůře matkou)… Po takových zkušenostech dětská mysl v zájmu zachování sebe sama to nejhorší vytěsní, nepochopí a odsune a tím si vytváří blok jímž podporuje ten starý, „karmický“, který tímto pouze podpoří a posílí. Rodiče vůbec kladou na své děti přemrštěné nároky, hojí si na nich své nenaplněné sny a tím jim dávají do života to nejhorší. Dítě, které nesplňuje požadavky rodičů, je nucené vytvořit si masku, kterou popírá sebe sama. Skrývá za ni svoji křehkou osobnost, aby splňovalo nároky na něj kladené. Podle mne je právě toto období puberta, kdy se dítě prožívá válku svého skutečného já a masky ideálu, kterou po něm vyžadují rodiče. V té době končí dětství a přichází pseudo dospělost, vynucená rodiči, společností, životem… Máme to tak všichni. Všichni jsme poznamenáni přehnanými nároky svých rodičů, kteří nás nedokázali přijmout takové jací jsme. Proto soutěžíme, protože v hloubi duše chceme dokázat svým rodičům, že za to stojíme. Přehnané rodičovské ambice ale nekončí odchodem dítěte z domu. Nutkání dokazovat svému okolí svoji kvalitu přetrvává i v dospělosti právě s onou maskou, kterou si od puberty udržujeme. Potřebujeme dokazovat svému okolí, svým rodičům a hlavně sami sobě, že jsme dobří, že za něco stojíme. Účel světí prostředky a proto je náš svět takový jaký je.

Nemusíme nikomu nic dokazovat. Ani sami sobě. Jsme perfektní. Jsme takoví jací máme být. Má-li někdo jakékoliv omezení v tomto životě, měl by za něj být vděčný a děkovat univerzu za příležitost naučit se, pochopit nepochopené z minulého života. Měli bychom děkovat za možnost zbavit se svých problémů a dosáhnout osvícení. Vše má svůj důvod a nic se neděje náhodou.

Ten, kdo je blízko smrti je pouze blízko změny své stávající formy života. Umíráme ve chvíli, kdy se odmítneme dále učit. Odmítneme přijmout nové myšlenky, odmítneme poslouchat své tiché vnitřní já, které má vždy pravdu, pouze je překřičeno myšlenkami a sebeprezentací vlastního ega. Jsme tady, abychom pochopili svoje chyby. Pokud toto odmítneme, náš pobyt zde ztrácí smysl a dostaneme příležitost někde jinde. Možná na stejném místě ve stejnou dobu, možná v jiné dimenzi, možná na jiné planetě.

Pokud smysl svého počínání spojím se srovnáváním sebe sama s ostatními, nikdy nedosáhnu spokojenosti, neboť vždy bude někdo v mých očích lepší než já. To není ta správná cesta, protože nejsme stejní, každý z nás má jiný životní příběh, každý má svoji „karmu“, proto už z principu věci je srovnávání nesmyslné a nezdravé. Zasvěcení svého života soutěžením s ostatními a dokazováním svému okolí, že my za to stojíme, je cesta mimo, která končí v nejbližším houští. My jsme takoví jací jsme. Každý zde máme jiné úkoly, které ve finále tvoří společný cíl. Pozvednout své vědomí a přispět tak k celkovému energetickému povýšení lidstva a planety Země.