Jdi na obsah Jdi na menu
 


E. Del Buono - Andělé v hvězdných lodích- část 6.

14. 3. 2010

NA PŘEKRÁSNÉ PLANETĚ

 

Vstoupili jsme do velkého létajícího disku. S námi byli na palubě Rafael, Orton, Firkon, Kalna, Ilmut, Zůl a ještě tři další bratři, dva muži a jedna žena. Panovala slavnostní nálada a vnitřek tohoto průzkumného disku byl tentokrát jiný než u všech předchozích. V jeho středu se nacházela trubice vyzařující světlo, jež sahala ze středu podlahy až ke špičce zvonovitého zakončení v horní části disku. Přistoupili jsme k jednomu z kulatých průzorů.

„Můj Bože !“ zvolala Týna a učinila krok nazpět. Tak byla vzrušena tímto pohledem.

Paul, okouzlen divadlem, které se nabízelo našim očím, se nemohl odtrhnout od okna. Právě jsme se vznášeli těsně nad povrchem překrásného světa. Zelený koberec pokrýval roviny, hory a kopce. Veliká řeka, v jejímž proudu ležely roztroušeny četné ostrůvky, spěchala předat moři své modré bohatství. Nebe bylo poseto létajícími disky. Neviděl jsem žádná města, domy ani jiná obydlená místa. To mě překvapilo, ale Rafael, který již četl moje myšlenky, přispěchal s vysvětlením: „Ve světech, které zůstaly věrné Božím universálním zákonům, vše žije přímo v přírodě.“

Obloha byla naplněna září, která vycházela z nebeského tělesa, podobného našemu Slunci; tato záře byla ovzduším rozptylována, takže to vzbuzovalo dojem, jako by zářila celá atmosféra. Bylo to pastvou pro naše oči. Všiml jsem si však, že tato záře byla odlišná od záře našeho jistě též krásného Slunce. Ojedinělé cáry mlhy vytvářely na nebi půvabné závoje a jejich okouzlující tvary odrážely a rozptylovaly světlo tohoto slunce v tlumených a hned zase živých barevných odstínech.

V okamžení jsme se octli uprostřed bujného rostlinného světa jednoho z pahorků, které nás obklopovaly. K našemu sluchu doléhal hukot mořských vln, jež byly hnány lehkým větrem. Vystoupili jsme a naše nohy se dotkly travnatého povrchu, podobného jako na naší Zemi. Jeho zeleň však vykazovala bohatší paletu odstínů. I tvary stromů, včetně listí, byly křehčí a jejich zeleň na konečcích listů byla tlumenější a směrem ke středu stvolu nabírala hutnější odstíny. Rostliny bujného vzrůstu nesly plody, které byly podobné těm, které známe u nás na Zemi, i když se od nich poněkud odlišovaly. Podobaly se jablkům, ananasu a banánům, jiné byly červené, kulaté. Vše zde bylo zastoupeno v harmonii, pestrosti a různorodosti, kterou si jen těžko dovedeme představit.

S krotkostí a milou zvědavostí se k nám přiblížilo několik půvabných zvířat, která byla podobná medvídkům Panda, ale byla o něco větší než druh, který žije u nás na Zemi. Láskyplně jsme je hladili.

Společně s bratry a sestrami jsme se vydali na cestu, která vedla k louce, na které právě přistálo několik létajících disků, zatímco jiné odlétaly. Šli jsme podél této louky a Ilmut nám vysvětlila, že toto je jedno z nejdůležitějších míst pro setkání bratří z mnoha různých světů. Obešli jsme strom mohutného průměru, jehož větve vykazovaly rozpětí několika desítek metrů. Listy byly široké, s výrazným žilkováním a jejich barevné odstíny byly jemně odstupňované, od zelené až po červenou. Okouzleně jsem je pozoroval, zatímco Týna jej, jakoby na pozdrav, pohladila. Pak jsme pokračovali v cestě, vedeni Rafaelem.

Svah se začal sklánět směrem k pobřeží a jeho porost byl stále bujnější. Dole se v zeleni vynořila stavba, která měla tvar velké houby nebo disku, který spočíval na zemi. Tato budova na mne dělala dojem, jako by to bylo obydlí nebo chrám nebo něco tomu podobného. Na jeho místě by na Zemi mohl stát docela dobře hotel nebo jiná podobná stavba. Její barvu bylo těžko určit. Měnila se v odstínech od zelené přes tmavě kaštanovou až po světle modrou a béžovou. Nápadné bylo dokonalé sladění jejích barev s barvami okolní přírody. Povrch byl místy porostlý mechem stejné barvy jako jeho podklad, takže působil dojmem přírodního koberce.

Tato velká budova diskovitého či houbovitého tvaru se zdála být ze stejného materiálu jako hvězdné lodě, kterými jsme cestovali. Ale navzdory zdánlivé průhlednosti nebylo vidět do jejího vnitřku. Vstoupili jsme otevřenými dveřmi. Scénu, která se otevřela našim očím, lze jen těžko popsat. Podlahu velkého sálu uvnitř této budovy tvořil trávník, který místy vystřídal mech, tak jak jsem to právě popsal. Sem tam byly rozprostřeny koberce, které dobře ladily s prostředím, jež je obklopovalo.

Ve skupinách zde stály připravené židle a křesla. Některé stály na trávníku, jiné na kobercích. Na jedné straně tohoto velkého sálu stálo čalouněné křeslo a sofa, které byly obráceny do středu sálu jako připravené pro setkání, při němž řečníci musí být obráceni směrem k publiku. Ze země trčely sloupy různého průměru, které procházely střechou sálu, jako by do ní byly vrostlé; ve skutečnosti však šlo o kmeny stromů, jež byly ponechány na svém původním místě. Jejich koruny poskytovaly ochranu před sluncem a vytvářely půvabnou hru světel a stínů, které vytvářely klidnou a uvolněnou atmosféru celého sálu. Třebaže zvenčí přes zdánlivou průhlednost nebylo vidět dovnitř sálu, mohli jsme z jeho vnitřku pozorovat okolní přírodu. Tento výhled byl stěnami tlumen, takže působil velmi vyváženě a současně uklidňoval ve vztahu k interiéru. Na stranách a v pozadí sálu byly malé dveře, které se otvíraly a zavíraly naprosto nehlučně, bez doteku ruky. Viděli jsme bratry a sestry, jak jimi vcházejí a vycházejí. Zdálo se mi, že to byl sál určený k různým účelům. Dalo se zde odpočívat, jíst, číst nebo si povídat.

Vyšli jsme z budovy a Rafael nás vedl na malou louku, která byla kolem dokola obklopena živým plotem. Vysoké rostliny poskytovaly stín a příjemně tlumily světlo zdejšího slunce. Bylo nám řečeno, že uvidíme divadelní představení, které je uspořádáno pro nás.

Usadili jsme se do trávy. Nepřetržitě vcházeli další bratři a sestry, s kterými jsme si vyměnili pozdrav nebo několik slov na seznámení. Pak vše utichlo. Louka byla plná diváků. V pozadí, před živým plotem, se začala v prostoru tvořit oblaka mlhavé substance, a za chvíli před námi stálo velkolepé přírodní pódium.

Světlo vyzařované touto záhadnou energií, velice dobře harmonovalo s okolní přírodou, mělo však poněkud vyšší intenzitu a tím celá scéna vystupovala opticky poněkud do popředí.

Někteří z bratrů a sester vstoupili na toto pódium a začalo představení ve formě dialogů, otázek a odpovědí, jistý druh komedie, kabaretu a současně operety, jak bychom tyto divadelní formy u nás na Zemi asi nazvali. Na začátku byly scény plné humoru. Všichni se smáli a i my jsme byli strženi tímto smíchem při sledování veselé divadelní hry s mnoha komickými scénami, které byly provedeny s mimořádným uměleckým citem. Příroda spolupůsobila v této hře a zdůrazňovala její humornou náplň. Představení bylo provázeno efekty, které na Zemi nelze dosáhnout.

Pak se scéna změnila a na řadu přišel krásný, dojemný příběh. Jeden muž a žena, společně s ostatními bratry a sestrami z kosmu, hledali dítě, které se chtělo dostat k Bohu - Otci a podniklo let do kosmu, aniž by k tomu mělo náležité technické vybavení. Jeho znalosti byly omezené, ale jeho upřímné srdce a jeho láska je hnaly k tomu, že všechno ostatní nechalo stranou, jen aby mohlo dosáhnout světů, v kterých bylo možno bez zábran zřít tvář Božského Otce. Tento příběh, který se může zdát ve zkrácené formě banální, působil v naší situaci a v atmosféře, ve které jsme se nalézali, naprosto pravdivě a strhujícně. Viděl jsem, že mnoho bratří a sester bylo uchváceno a i Týna si osušovala slzy. Paul se mi svěřil, že se zcela identifikuje s úžasnou dětskostí tohoto Božího stvoření.

Potom následovaly reje a tance a byla uvedena divadelní hra na způsob muzikálu. Záhadná energie naplňovala každou scénu světlem, jež prosvěcovalo barvy a vytvářelo na pódiu takovou perspektivu, že to muselo upoutat každého diváka. Byli jsme tak vtaženi do událostí na scéně, že jsme si spíše připadali jako spoluúčastníci této hry, než jako diváci. Bylo mi jasné, že bylo možno určitým způsobem působit na průběh této scény. Ale přitom jsem nebyl schopen nalézt jakékoliv vysvětlení pro tuto vnitřní spoluúčast na tom, co se před námi odehrávalo na scéně.

Tato louka byla pódiem, na kterém se odehrával krásný svátek, během něhož mohl každý vyjádřit svou radostnou spoluúčast na tom, co se před jeho očima odehrávalo. Všichni bratři a sestry z různých světů byli šťastni, že se zde mohou setkat a že si zde mohou vyměnit zkušenosti a novinky z jejich domovských planet. Nemohu říci, jak dlouho to všechno trvalo. Tamnější slunce vyzařovalo takové světlo a takovou životní energii, že se všechny naše smysly zrovna pásly na těchto prožitcích.

Vydali jsme se na zpáteční cestu do oné budovy hřibovitého tvaru. Tam se právě konalo velké shromáždění. Prostorem se šířila příjemná vůně, jako ze vzácných jarních květin. Ona úžasná žena z kosmu byla též přítomna před očima všech. Po jejím boku se nacházel muž, jehož krása každého upoutala. Poznal jsem v něm světelnou postavu, která mě jednou v noci navštívila poté, co mi byl její příchod Rafaelem ohlášen. Tak jako tenkrát byl oblečen v bílém, měl modré oči, kaštanově hnědé vlasy a vous. Jeho stáří jsem odhadoval na třicet let. S ním bylo mnoho dalších hezkých mužů a žen s nápadně mírnými výrazy tváří, jejichž zjev vzbuzoval úctu a zároveň pocity láskyplné oddanosti. Oči všech se obrátily ke krásné ženě z kosmu a k muži, stojícímu vedle ní.

„Budiž láska mezi všemi dětmi našeho otce,“ řekl, „a pokoj všem lidem dobré vůle na Zemi.“

Dlouhotrvající potlesk všech přítomných byl odpovědí na jeho slova. Všiml jsem si, jak tito bratři a sestry byli jeho zjevem zřejmě uchváceni. Obličej tohoto muže vyzařoval nepopsatelnou krásu a majestát. Ona krásná žena po jeho boku byla jeho dokonalým protějškem. Její přitažlivost a krása byly strhující. Zcela uchvátila naše srdce, takže přetékala líbeznými pocity.

„Já jsem ten dobrý pastýř,“ řekl zvučným hlasem, „a znám svoje pozemské ovce a ony znají mne, tak jako znám já Otce a Otec mne.“

Všichni jsme mu pozorně naslouchali.

„Pro svoje ovečky na Zemi jsem obětoval život,“ řekl způsobem, který okamžitě našel cestu k našemu srdci. „Obdržel jsem od svého Otce moc dát svůj život a znovu jej obdržet nazpět. Toto byl úkol, který mi byl uložen mým Otcem.“

Obrátil se k ženě, která stála po jeho boku. Ona opětovala jeho pohled a celé shromáždění reagovalo na jeho slova potleskem, který, jak se zdálo, nebral konce.

„Brzy,“ pokračoval obrácen znovu ke všem přítomným, „budeme moci všem pozemským dětem ohlásit, že se vyplnila slova Písma. V krátkosti budou všechny věci učiněny nové a podle zaslíbení budou zde nová Země a nové Nebe. To vykonám v souhlase s Otcovým přáním.“

„Vy,“ řekl zvučným a přátelským hlasem, „jste moji přátelé a moji bratři. Společně s vámi shromáždím všechny svoje děti všech dob a vše se vyplní podle zákonů universální lásky našeho Otce. Naplní se spravedlnost a všichni uvidí a poznají pravdu. Respektovali jsme plně svobodu, kterou dal náš Otec svým dětem, když jsme vykonávali činy lásky a darovali své slovo i těm, kteří chtěli zadusit radost našeho srdce a štěstí v pravdě, a způsobili nám mnoho bolesti a utrpení. Vzali jsme toto utrpení na sebe tak, jako je i nyní na sebe bereme tím, že máme podíl na Otcově bolesti. Především jsme ale trvali na tom, že vám předáme slovo, které ukazuje správnou cestu a které má za úkol svou účinnou silou šířit poznání a věčný život. Mnoho Božích dětí předalo toto slovo dále svým sourozencům a tím jim zjevilo myšlenky a nejvnitřnější přání našeho Otce. Z toho důvodu nebyly tyto děti vždy milovány a váženy těmi, kteří nemilují Otcovu pravdu. Mnoho proroků předcházelo mému příchodu. Pak jsem se narodil já do světa pozemských dětí a byl jsem nazýván ‚Slovo‘ těmi, kteří mě poznali a kteří stáli při mně. Řekl jsem jim, kdo jsem, a byl jsem vydán na smrt. Ukázal jsem se jim v tomto těle, v kterém jsem byl schopen procházet zdmi domů, společně s nimi jedl a podle potřeby přecházel do jiné dimenze a jiného stavu existence. Vy, bratři a sestry, jste šli touto cestou přede mnou a po mně. I nyní činíte totéž, co jsem činil já, a chcete totéž, co já chci, neboť to je vůle nebeského Otce, jehož všeobjímající láska nás svádí dohromady. Avšak toto slovo, které jsem obyvatelům Země dal a které mnoho zvěstovatelů neslo dále, nebylo přesto schopno některé z odpůrců cesty lásky a Universální pravdy obrátit na správnou cestu. Měli jsme trpělivost a budeme ji vždy mít, neboť nebeský Otec je trpělivý. Ale jeho bolest, kterou nám zjevil, a bolesti tolika bratří a sester, kteří trpí a ve všech dobách na Zemi nespravedlivě trpěli, nechala k nebi vystoupat modlitby, které Jan slyšel a zachytil ve své Apokalypse. Vězte, že proto mě prosil můj Otec, abych přetvořil a učinil nové vše na Zemi, a jeho odpůrce, nepřátele štěstí a celého Bratrstva universální lásky, mu položil k nohám. Bylo rozhodnuto, že všem jeho dětem, které trpí hlad a žízeň a které si přejí lásku a spravedlnost, bude v krátké době vrácen mír. Vězte též, že brzy náš Otec, já i moje matka, i všechny děti Bratrstva universální lásky budeme svědky návratu Země do společenství míru a lásky, která nás všechny spojuje v našem Otci. Ti, kteří se vzepřou jeho vůli a budou sít neštěstí a ničení na Zemi, se stanou předmětem pozornosti Otcovy na jiném místě a v jiné době. Země se znovu stane zahradou Eden. Na hvězdných lodích zavládne veliká radost a bude slaven veliký svátek, až předáme Otci, jeho nekonečné lásce, milosrdenství a spravedlnosti a jeho rukám k odpuštění vždy připraveným a k hněvu pomalým, všechny jeho odpůrce, již se v průběhu tisíciletí nepoučili z následků zla a dali přednost hluchotě vůči všem slovům lásky a pravdy, která jim byla dána a zpečetěna krví mučedníků.“

Souhlasný, přesto však poněkud smutkem zastřený potlesk se zvedl po tom, co tento muž pronesl svá poslední slova. „Brzy,“ řekl, „vstoupím společně s dalšími do oněch nebí a přemůžeme smrt a nenávist, a pak zazáří velikost prostých a pokorných. Služba v lásce a poznání nahradí každý druh moci. Bude to konec šelmy, která se chtěla posadit na Boží místo. Člověk je symbolizován číslem 6, zatímco Bůh číslem tři. 666, totiž třikrát šest, je číslo člověka, jenž chtěl zaujmout Boží místo. Toto je číslo oné šelmy, která jde do záhuby, a s ní falešný prorok, jenž hlásal své lživé slovo, slovo, které nebylo slovem naším, slovem mým, vaším, ani jednoho jediného bratra nebo sestry z Bratrstva universální lásky.

Až se toto vše naplní, ukončíte vy, Cherubíni Písem, svou strážní službu a otevřete mým pozemským dětem znovu přístup k prostorům Stvoření mého Otce. Od té doby se jimi budou moci svobodně pohybovat. Jsem svědkem stvořitelské lásky Otcovy. Nikdo nezná Otce tak dobře jako já a v takové míře jako já. Jeho děti měly právo cestovat všemi jím stvořenými prostory a dlít ve světech jím stvořených, jichž je nekonečné množství, právě tak jako užívat plody jeho lásky; ale neměly právo ji zneužít a zneuctít svůj život, ani životy svých bratří.

Seslali jsme na Zemi Noema, Mojžíše, Eliáše, Henocha a mnohé další. Bratr Eliáš, jeden z velkých synů našeho Otce, jednou zvolal: ‚Stravuje mě horlivost pro Boha, Pána zástupů !‘. A tak jako on, tak i ostatní, kteří byli našimi vyslanci, uctívali toho, který své nebeské zástupy vyslal na Zemi. Vzali jsme Eliáše a mnohé jiné na paluby našich hvězdných lodí a oni při tom zažili první tělesné vzkříšení, o kterém hovořili všichni proroci a o kterém se zmiňuje Jan ve své Apokalypse v souvislosti s Tisíciletou říší.

Ve všech dobách jsme byli průvodci a pomocníky pozemšťanů, stejně jako to kdysi učinil Rafael s mladým Tobiášem. Nikdy jsme vás neponechali samy sobě. Naše slovo bylo záchranou a pravým poznáním pro všechny, kteří je přijali jako světlo Pravdy. Prorokům jsme ukázali, jak bude vypadat čas konce a konečného vítězství Boha zástupů nad pošetilou vzpourou jeho dětí. Ezechielovi byly ukázány události, které se v současné době odehrávají nebo v krátkosti budou odehrávat na Zemi. (Ezechie1 38, 39) Není psáno, že Bůh stvořil temnoty, nýbrž že Bůh stvořil světlo a oddělil je od temnoty. Neboť světlo je stvořeno tím, který má moc to učinit. Všechno, co Otec stvořil, bylo dobré, a to bez výjimky dobré, tak jak je to opakovaně zdůrazňováno v Písmu, které líčí průběh stvoření. V čase po velkém exodu, který se v krátkosti bude odehrávat na Zemi a který nenajde sobě rovného v jejích dějinách ani v dějinách církví, budou všechny pozemské zákony nahrazeny zákony nebeského Otce. Děti všeobjímající lásky nebudou už sváděny a nebudou samy sebe zneuctívat; každý, byť i nazdobený hrob, odhalí své nitro. Dějiny zla budou ukončeny a každý úskok knížete temnosti bude odhalen. Brzo uslyší ona nevěstka sedm hromových ran, jež byly zapečetěny. Připravte se, abyste nemuseli trpět hladem a žízní v důsledku své nespravedlnosti a nepravosti. Království Boží je blízko a všichni je budou moci spatřit. Jedno jediné přání vašeho srdce se neztratí.

Všichni se zvedli a prostorem haly jednohlasně zazněla modlitba:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé !
Přijď království tvé !
Buď vůle tvá
jako v Nebi, tak i na Zemi !
Chléb náš vezdejší dej nám dnes !
Odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům !
A neuveď nás v pokušení,
ale vysvoboď nás z moci zla. Amen.“

Z těla muže a ženy se začala šířit záře. Jeho tělo vydávalo zlatou, tělo ženy sněhobílou záři, která se začala šířit do prostoru sálu. Nejprve převažovalo sněhobílé světlo, vyzařované tělem této panny, jako by v tomto chrámu vyšlo slunce nepředstavitelné světelné intenzity. Všiml jsem si, že moje tělo i těla ostatních bratří a sester se začalo halit do tohoto světla. Před mým vnitřním zrakem se postupně odhaloval obraz celého vnitřního světa jeho bytosti, a měl jsem účast i na vnitřním životě oné ženy. Totéž prožívali i ostatní přítomní.

Každá myšlenka, každý pocit, každé hnutí mysli a poznání se spojily v jednu jedinou velkolepou symfonii a sloučily se v naprostou harmonii srdcí a myšlenek. Všichni jsme byli spojeni v jedno. Extáze, kterou vyvolalo vyzařování oné ženy z kosmu a světlo z ní proudící, nás všechny sjednotila a vlévala do nás netušenou životní sílu. Vnímal jsem existenci světů, které nebyly viditelné mým tělesným očím. Prožíval jsem strhující lásku a sžírající touhu, která všechny mé životní síly obrátila k Otci. Shora se začal snášet světelný déšť a všechny nás pronikl, vzbuzuje při tom pocit očištění a osvobození.

Potom začalo zářit Pánovo tělo; tato záře byla intenzivnější než záře sluneční a ono zlaté a nade všechno jemné světlo pronikalo vším a vyvolávalo vytržení a pocit vnitřního naplnění. V tomto sále, zaplaveném zlatým světlem, jsem spatřil celé Stvoření. Tušil jsem, že lidskému duchu nebyly dány žádné hranice a současně jsem se cítil být ponořen do jeho nejstrhujícnějších hloubek.

Když se vše přiblížilo svému vyvrcholení a já jsem se cítil být zaplaven láskou všech svých bratří, i nejčistší niternou láskou této ženy, i strhující láskou onoho Bohočlověka, začalo do nás pronikat něco, co bych se odvážil nazvat jedině Božím ohněm. Byl to let od propasti k propasti, od světa k světu, od Nebe k Nebi a od extáze k extázi. V tomto ohni nám vše bylo zjeveno a bylo nám přístupné veškeré poznání. Slyšel jsem znovu slova, která k nám byla řečena, a při tom jsem si uvědomoval, že tento oheň je všechna obsahoval. Viděl jsem ve výši nad námi božskou tvář nepopsatelné krásy, jež se nad námi skláněla; spouštěla se pozvolna k nám dolů, aby do sebe nasála každou žilku a každý atom našeho těla. Druhá božská tvář vystupovala k nám z hlubin, aby se vynořila v každé přítomné živoucí bytosti.

A pak se objevila třetí tvář, která jako by k nám pronikala ze všech míst okolního prostoru současně. Její pohled nás všechny v sobě uzavřel a zažehl v každém z nás touhu po míru a lásce, která v nás vzbuzovala jednu jedinou vůli: Ztratit se v Božství.

Pak vše skončilo a po určitou dobu se zdálo být naše okolí jako vyhaslé, než se věci zase postupně vrátily do původního stavu tak, jak to odpovídá životním podmínkám, které panují v takovéto přírodě a pod takovýmto sluncem.

Vrátili jsme se zpět k létajícímu disku. Rozloučení se stalo velikou slavností a důkazem bezvýjimečné lásky a bratrství našich božích sourozenců. Na palubu vstoupili Rafael, Firkon, Kalna, Ilmut a Zůl, který se ujal řízení. Létajícím diskem proběhly sotva znatelné vibrace a již jsme stoupali vstříc nekonečnému nebi, obloze plné světla, směrem k mateřské hvězdné lodi, která stála nehybně v prostoru. Začala zpáteční cesta na Zemi.

 

 

 

POSLEDNÍ SETKÁNÍ

 

Na začátku září roku 1980 jsme byli pozváni k poslednímu setkání.

Naše cesta vedla do blízkosti Janova (italsky Genua - pozn. překl.). Když jsme dorazili na místo, spatřili jsme létající kotouč, který se nám v šedi onoho dne jevil jako zázrak. Tři lidské postavy se vydaly směrem k nám. Byl jsem pohnut a v srdci mě svírala úzkost při myšlence, že se již nikdy na Zemi takto zblízka neuvidíme.

Pohled božské Panny, naplněný vznešeností její bytosti, a veliká láska, která ji vedla k tomu, že tak prostě navštívila nás, pozemšťany, i její nadpozemská krása, mne tak uchvátily, že jsem se jen těžko dokázal zdržet slz. I ostatní byli zřejmě pohnuti a pohledem zůstali viset na našich návštěvnících. Už to nebylo jako tenkrát, kdy jsme se nacházeli na oné planetě, kterou jsme navštívili. Ale přece, ona božská Panna stála před námi, tak jako tenkrát, a naše srdce hořela strhující a nejčistší láskou.

Usmívala se a její pohled na nás spočinul s takovou láskyplností, jakou si jen těžko lze představit. „Naše misie je u konce,“ řekla. „A vaše začíná. Budete svědky toho, co jste zažili a slyšeli. Duch Boží vám při tom bude nápomocen.“

Cítil jsem se tak malý a nedokonalý tváří v tvář této dokonalé a nadevše uctíváníhodné bytosti, že to vůbec nedovedu vyjádřit. Ona však klidně stála před námi a znovu se na nás usmála, což mě přimělo k tomu, že jsem překonal svou nesmělost.

„Co máme dělat ?“ zeptal jsem se. „A jak to máme dělat ?“ Bylo na ní znát, že se svým milým a výrazným způsobem soustředila, jako by nás chtěla vyzvat k tomu, abychom učinili totéž. Pak začala hovořit.

„Není nutné stanovovat či vyhlašovat nějaké lidské programy. Budete vedeni Duchem, který vás bude učit, co máte činit a co máte říci. Víte všechno, co potřebujete vědět. Všimli jste si, s jakou jednoduchostí jsme vás seznámili se všemi těmito skutečnostmi ? Toto je jedno z největších naučení, které vám Nebe mohlo dát. Prostota, která je současně pokorou !“

Opakovala znovu a tentokrát to zaznělo jako melodie: „Jednoduchost, prostota a pokora !“

Hluboký mír naplnil celou mou bytost a dal zmizet každé pochybnosti o budoucnosti naší misie. Božská Panna nám řekla ještě další věci, Rafael a Firkon velice pozorně naslouchali jejím slovům, čas od času se usmívajíce.

„Několikrát jste se před námi zmínili o knize, kterou máme uveřejnit,“ zeptal jsem se. „Jak to máme udělat ?“

„Co bude znamenat tato kniha ?“ odpověděla klidně. „Vydavatel se najde a Duch jej povede tak, aby ji uveřejnil podle přání nebeských mocí. Naplňte svá srdce důvěrou, aby Bůh mohl vést všechny vaše kroky !“

Bylo přibližně poledne. Oblaka, která zakrývala oblohu, se začala protrhávat a mezi nimi a cáry mlhy začalo probleskovat slunce. Ona Božská Panna byla jakoby zahalena do tohoto zlatého světla. Pohled na ni byl uchvacující. Byla strhujícně krásná. Bezděčně jsme poklekli. Firkon se začal modlit: „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii poselství.“

„A ona počala z Ducha svatého,“ pokračoval Rafaelův hlas.

Všichni jsme klečeli, my, bratři ze Země, společně s bratry z kosmu kolem této Božské Panny, která zde stála s rozpaženýma rukama, zářící oči obrácené k nebi. Její šat byl jakoby utkán z nejjemnějšího, světle modrého hedvábí bez jediného švu. Kolem beder měla obtočený bílý pás. Rukávy byly široké, na zápěstí stažené. Její světle kaštanové vlasy jí ve vlnách spadaly na záda a na ramena.

Rafael byl oblečen v zlatou tuniku, jejíž barevný tón se místy zdál přecházet do tmavé žluti a kaštanové hnědi. Firkon měl na sobě volnou leteckou kombinézu barvy hnědé khaki, oba byli obuti do sandálů měděné barvy, zatímco Božská Panna byla bosa. Rafael se začal modlit Zdrávas Maria. Modlili jsme se s ním a naše srdce se při tom naplnila nevyslovitelnou blažeností. Tváří v tvář této Božské bytosti bych byl nejraději zůstal tak, jak jsem byl, abych už nikdy nemusel vstávat. Tak velká byla má radost. Současně jsem pociťoval touhu moci se po jejím boku znovu vydat do nekonečných prostorů stvoření. Ona nás ale mírným gestem vyzvala, abychom povstali.

„Najdete u lidí málo pochopení,“ řekla; „avšak ti, kteří budou chtít rozumět, ti vás přijmou. Mnozí z těch, kteří věří v Boha, vás obviní ze znesvěcení, protože jste se odvážili znázornit Božské skutečnosti a nadpřirozené bytosti v jejich kosmické podobě. Zeptejte se jich, proč Bůh sám sestoupil do prostorů Stvoření, aby na sebe přijal lidskou podobu. Nemějte žádné obavy; Duch vás povede a bude stát při vás. On povede i ty, kteří se oddali službě Ježíši a jeho věci, totiž vaší záchraně.

Božská Panna nám řekla ještě mnoho dalších věcí, týkajících se budoucnosti i nám svěřené misie, a upozornila nás na některé problémy, na které budeme v průběhu našeho svědectví narážet.

„Nemusíte se ničeho obávat,“ řekla; „vydáte svědectví. Buďte pokorní a služte svým bratřím tak, jako Bůh slouží nám a my sloužíme vám. Budu stále ve vaší blízkosti a budu o vás pečovat jako vaše matka.“

Řekla nám pak ještě mnoho dalších věcí a dala doporučení a rady, dobrotivě a starostlivě, jako matka nebo starší sestra, moudrá a zkušená. Potom nám dala vložením rukou požehnání a vzdálila se společně s Rafaelem a Firkonem a zanechala nás klečící v trávě. Létající disk vystřelil k nebi jako blesk. Naše srdce byla naplněna mírem a mně se chtělo plakat, protože jsem věděl, že toto bylo naše poslední setkání.

 

 

 

DAR ZÁCHRANY

 

Nebylo pro nás lehké znovu si zvyknout na náš všednodenní život bez dalších setkání s bratry a sestrami. Ale měli jsme alespoň náš kosmický kontakt a ten nám v první době umožnil vyslat k nebi naše nářky. Bylo nám obzvlášť kladeno na srdce, že musíme vydat svědectví našim pozemským bratřím a sestrám, aniž bychom měli další setkání, nebo se u nás odehrávalo něco mimořádného.

Ve vzpomínkách se nám vynořovalo mnoho z toho, co nám bylo řečeno. Pochopil jsem, proč nám opakovaně bylo řečeno: „Musíte mít silnou víru.“ A skutečně jsem měl dojem, že jsem dlouhou dobu žil ve světle a nyní jsem se cítil být uvržen do nejhlubší temnoty. Začal jsem nyní chápat, co v tomto světě znamená mít víru a jít vstříc světlu. Tyto dny byly pro mne velmi tvrdé.

Znovu jsem slyšel slova: „Budete vědoucími, ale budete tak, jako všichni ostatní,“ nebo: „kdo ze Země by nabyl takové zkušenosti a prožil to, co jste prožili vy, a byl znovu, bez naší pomoci, vrácen do normálního života, ten by zešílel. Ale nestrachujte se ničeho. Zachováte si jasnou hlavu. Vaše duševní rovnováha zůstane zachována. Zůstane vám vaše rozvaha.“ A tato slova mi dala vnitřní útěchu a sílu, které výrazně tišily mou bolest.

I Týna a Paul získali tytéž zkušenosti. Nejvíce ze všeho jsme hovořili o našich setkáních a Týna se utápěla v slzách a byla k neutišení. Začal jsem některým z našich známých a přátel vyprávět některé z našich prožitků. Tato zvěst se šířila dále a ve městě se o nás začalo hovořit. Nechyběly ani první pochybovačné výroky a první bolestné zkušenosti, které se přiřadily k bolestem vnitřním.

Týně bylo doporučeno, aby se na delší dobu celé věci neúčastnila.

V Paulově doprovodu jsem začal hovořit k prvním skupinám osob, které jevily zájem o naše zážitky. Paul se při tom cítil být dosti silný a jistý. Ve mně se naproti tomu probudil jakýsi vnitřní odpor, který je důsledkem mojí vrozené ostýchavosti. Poháněn Paulovou odvahou, vystupoval jsem na shromážděních, která se tu a tam v Janově konala. Jakmile jsem začal hovořit, vstoupila do mne zvláštní síla; cítil jsem vnitřní mír a silná láska umožňovala, aby z mého nitra proudila nejsprávnější a nejpřiléhavější slova. Potom jsem zase upadl do svého původního stavu a nejraději ze všeho bych se byl schoval. Když mi lidé kladli tolik různých otázek, připomnělo mi to, kolik my jsme jich kladli našim kosmickým bratřím. Jednou jsem oné andělské bytosti, Firkonovi, který nám nikdy neprozradil své jméno, položil otázku, proč s námi mají trpělivost a proč nás tak milují. Odpověď byla vždy stejná: „Bůh miluje nás a my milujeme vás.“ A nyní jsme se i my cítili puzeni k tomu, tuto lásku předávat dál našim pozemským bratřím a sestrám.

Během oněch šesti měsíců našich setkání s bratřími a sestrami ke mně často hovořil Pánův hlas. Vyzýval mě, abych se uchýlil do samoty svého pokoje. „Otevři Bibli a čti,“ řekl, „budu k tobě hovořit.“

Učinil jsem, co mi bylo řečeno, a během četby slov Písma Pán ke mně hovořil a vysvětloval mi smysl. Jeho hlas byl důrazný a příjemný a vzbuzoval ve mně nadšení během celé doby, kdy jsem mu naslouchal. Byl jsem stržen krásou biblických příběhů a žasnul jsem, jak dnešní události jsou obsaženy v těchto prastarých slovech.

Často jsem jej viděl v závojích barevného světla tak, jak mě jednou v noci přišel navštívit. Mnohdy jsem cítil, jak zaujal místo po mém boku a v té chvíli se mě zmocnil pocit blaženosti a v duši se rozhostil pocit míru a radosti.

Zatím co jsem jednoho dne přemýšlel nad slovy, kterými ke mně hovořili bratři pomocí kosmického kontaktu, otevřel jsem Bibli a v tu chvíli jsem cítil, že Pán stojí vedle mne a slyšel jsem jeho hlas:

„Pobývám už dlouho u toho, kdo nenávidí pokoj. Promluvím-li o pokoji, oni odpovědí válkou.“ Byla to slova ze žalmu 120.

Byl jsem poněkud zmaten a ptal jsem se, o které válce je zde řeč.

Na to mi odpověděl:

„Pravé skutečnosti jsou skutečnosti ducha, nikoliv skutečnosti hmoty. Když s vámi hovořím, mám vždy na mysli především tyto duchovní skutečnosti. Kdysi jsem ti vysvětloval, že osud hmoty je těsně spjat s osudem ducha.“ Následovalo hluboké, zamyšlené mlčení, během kterého jsem zřetelně vnímal Pánovu přítomnost. Pán se nyní nacházel po mém pravém boku. Vážně, i s nádechem smutku potom řekl:

„Velká válka, (Harmagedon - Zjevení 16; 16 - pozn. překl.) která dosud neměla v dějinách této planety obdobu, bude pouze bledým obrazem zpustošení, kterého se nepřítel v duchovním smyslu dopustí na Otcových dětech. V Apokalypse stojí psáno, že dokonce přivede k pádu i hvězdy na nebi. Ale ne všechny. A Otec odpoví ve své bezpříkladné lásce darem záchrany, kterou vyšle pro Zemi.“ Vzpomněl jsem si na to, co nám říkala Božská Panna při setkání ve velké rovině u Janova. Porozuměl jsem, že se to vztahovalo na třetí tajemství z Fatimy i na události, které budou předcházet Tisícileté říši, jak je předpověděna v Janově Apokalypse. Znovu následovalo mlčení. Viděl jsem jeho tvář, obklopenou světelnou září. Cítil jsem, že chce ještě něco říci, a proto jsem setrvával v napjatém očekávání. Toto poselství mělo obzvláštní vážnost pro nás, pozemšťany; přitom jsem je však pociťoval jako velkolepé znamení milosrdenství a záchrany. Pak Pán pokračoval: „Čtěte poselství mojí tělesné matky - Fatimu, La Salettu a ostatní ! Přišla k vám, aby na Zemi zasela silné semeno lásky a záchrany, na druhé straně, aby vyslovila vážné varování těm, kteří si přejí triumf zla. Pro tyto původce zla a ničení,“ uzavřel Pán svoji řeč, „nebude žádné omluvy. Neboť se již udála taková zjevení, že jejich ohlas již musel dosáhnout i slepé a hluché.

Nyní se již Pán nenacházel po mém boku. Moje srdce planulo nevýslovnou láskou, i když jeho poslední slova ve mně vyvolala nádech smutku.

V tom okamžiku bych byl nejraději vyběhl ze svého pokoje a každého bratra nebo sestru, které bych potkal na ulici, bych se snažil přesvědčit, že něco musíme dělat.

V paměti se mi vynořila slova Ježíšova, že není učedník nad mistra. Poznamenal jsem si tato slova do svého bloku tak, jak jsem to vždy činil, a byl jsem rozhodnut z celého srdce přinést svůj skromný příspěvek k záchraně tohoto světa, která byla svěřena všem lidem dobré vůle.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář