Příběhy andělů

VYSVĚTLENÍ A POUČENÍ

Znovu s námi Rafael smluvil další termín našeho setkání.

Dorazili jsme na smluvené místo v době, kdy slunce se již sklánělo k západu. Poutníci světla na sebe nenechali dlouho čekat. Zahlédli jsme již z dálky Rafaela. S ním byli Firkon, Orton, Kalna a Ilmut. Přistoupili k nám a srdečně nás pozdravili. Posadili jsme se společně do trávy. Před námi leželo údolí a v dálce bylo vidět moře. Pár metrů za námi začínal les.

Rafael vrhl krátký pohled na Firkona, z čehož jsem vyrozuměl, že to je on, kdo se má ujmout slova. A ten skutečně začal hovořit s živostí jemu vlastní:

„Jestliže vám řeknu, že naše hvězdné lodě se pohybují ve vesmíru, nechci tím říci, že se pohybují pouze v prostoru materiálního vesmíru, tak, jak vám je znám. Vesmír obsahuje další nekonečná universa, která jsou vybudována z jiného druhu hmoty, než z té, která je vám známa. Jediná dimenze, kterou zkoumají vaši vědci, je vaše známá dimenze materiální. Existuje ale mnoho dalších kosmických dimenzí, o kterých nemáte ani to nejmenší ponětí. Je k tomu potřeba mnoho vašeho vědění a mnoho času, abyste si mohli udělat představu o tom, co vám zde říkám. Ani s největším vynaložením fantazie si nedovedete představit byť jen částku těchto skutečností.“

Firkon počkal, než jsme byli schopni to, co řekl, alespoň trochu si srovnat v hlavě a něco z toho pochopit. Všiml jsem si, že ostatní bratři a sestry z kosmu velice pozorně naslouchají jeho výkladu.

„V celém kosmu,“ pokračoval, „existují i jiné než jen materiální dimenze. Existují dimenze z jiného druhu hmoty, které nevlastní pouze šířku, délku a hloubku, nýbrž obsahují ještě další kvality a nekonečné množství různých variant života, takže to, co vy nazýváte vzadu, vpředu, nahoře, dole, vevnitř a vně, jsou zde dávno překonané pojmy. Čím vyšší je toto universum, o to více se v něm vyjadřuje životní síla v nových, svobodnějších formách, a vědomí se rozšiřuje tak, že je schopno obsáhnout stále větší a větší část obklopující jej reality. Každé kosmické dimenzi odpovídá jedno lidské tělo se stejným vývojovým stupněm, jaký má tato dimenze. Každá nová sféra, kterou dosáhne vyvíjející se lidská duše, představuje nový, vyšší stupeň skutečnosti, kterou svými smysly postupně poznává, a zároveň je to podnětem k dalšímu vývoji jeho myšlení na úrovni, která byla předchozí, nižší sféře neznáma. A tak přináší každý nový stupeň vícedimenzionálního vesmíru nové skutečnosti a nové druhy a projevy bytí a životní síly, přičemž obě vycházejí ze stejných universálních zákonů, které leží v základech celého Stvoření. Čím vyvinutější a dokonalejší je tato dimenze, tím více a lépe poznává vědomí lásku, s kterou bylo všechno stvořeno a která v celém Stvoření trvale působí. Všezahrnující láska je současně onou životní sílou, která stmeluje vše stvořené.“

Opět udělal Firkon přestávku. Způsob jeho řeči a jeho gesta oživovala líčení, které prokládal příklady a srovnáními, což je činilo srozumitelnějšími.

„Pakliže hvězdná loď spočívá na zemském povrchu,“ řekl, „je plně materializována. Zůstává ale obalena vrstvou kosmické energie, která ji činí nezávislou na zákonech přitažlivosti, působících na této planetě. Z tohoto důvodu můžeme překonat tuto přitažlivou sílu a volně se vznášet v prostoru. Tak se vzdalujeme směrem od Země, až dosáhneme takovou rychlost, která je vhodná pro dematerializaci. Nemusíme přitom překonávat žádné vám známé překážky, neboť na tomto zákoně přitažlivosti nejsme vůbec závislí. Jestliže zvýšíme frekvenci našich životních rytmů, nacházíme se bezprostředně v souzvuku s životem jiné dimenze. Libovolně můžeme vystupovat do ‚nebes‘ vyšších dimenzí, anebo opačně - sestupovat do dimenzí nižších, až k materiálnímu stupni.“

Zeptal jsem se: „V jaké dimenzi konstruujete a stavíte tyto hvězdné lodě ?“

Firkon se usmál a podal mi vysvětlení: „Můžeme je stavět v libovolné dimenzi. Není to pro nás nic složitého. Jestliže má člověk vlastní velké znalosti a z toho důvodu stojí v dokonalém souladu se vším Stvořením, řídí se ochotně universálními zákony, které vytvořil náš Otec. Pak neexistuje nic nemožného.

V Písmu je opakovaně řečeno, že všechno, co stvořil Bůh Otec, bylo dobré, dokonce velmi dobré, neboť to bylo dílo jeho rukou. Těžkosti vyvstaly teprve pro ty, kteří chtěli vyzkoušet cesty zla. Zapomněli universální zákony a tato jejich neznalost se projevila omezeností jejich znalostí a jejich výtvorů. Každé dobré dítě našeho Otce se odevzdává důvěryplně do rukou svého Stvořitele, který nepomine nikoho a ničeho ve svém Stvoření. Působí jednak sám ve svém Stvoření, jednak skrze své dokonalejší děti. Ty mu stojí nablízku a znají dobře zákony jeho lásky. Jestliže však jeho děti tak, jak se to v této době děje na Zemi, nedůvěřují tomu, který stvořil celý vesmír, a dokonce u nich vyvstane pýcha, pak jde všechno těžko a začíná se stále více komplikovat.“

Firkon dal Ortonovi znamení rukou, že se může ujmout slova. Orton se usmál a řekl: „Jakubovi jsme ukázali žebřík, který sahal od země až k nebi. Viděl anděly, kteří po něm vystupovali vzhůru k nebi a opačně - sestupovali dolů k zemi. Nemyslíte,“ položil otázku, „že příčky tohoto žebříku znázorňují všechny ony kosmické dimenze, které oddělují zemi od nebe ? A my prostoupíme všemi těmito dimenzemi až k vám dolů a poté se vracíme znovu nahoru. Na špičce tohoto žebříku se nachází tak zvaná ‚nebeská závora‘, nebo ‚nebeská hranice‘.“

Týna si žádala vysvětlení k této nebeské hranici, o které se Orton právě zmínil.

„Ohraničená linie,“ vysvětlil jí Orton, „kterou nazýváme ‚kosmická hranice‘, je v podstatě poslední dimenze, u níž formy, které obsahuje, odpovídají ještě zhruba formám, které znáte ze svého okolí ve svém hmotném světě. Za touto hranicí se nachází pouze prostor, čistá životní síla, pravá podstata života, která nepotřebuje prostředků vnějších forem. Abyste si i o tom mohli udělat představu,“ vysvětloval dále, „ - ve směru dolů od této hranice jsou kosmické dimenze, které můžeme též nazvat prostorovými rovinami, od této hranice nahoru jsou to tyto vědomé bytosti, které samy vytvářejí onen druh prostoru. Čím více se člověk v kosmu přibližuje této hranici, tím více se osvobozuje od forem, aby mohl stále svobodněji rozšiřovat své vědomí a aby se stále zvětšovala schopnost využít všech možností bytí, kterými jsme nadáni, a člověk vstoupí v plném vědomí do stavu blaženosti. Poznání a pochopení nekonečnosti se přitom stále prohlubuje a stále více se přibližuje poznání skutečnosti. Ale vývoj nikde nekončí. Náš Otec a Stvořitel nestanovil žádné hranice těm svým dětem, které chtějí jít nekonečnými cestami jeho Božské lásky.“

Nyní mu položila Týna další otázku: „Jestliže člověk při modlitbě říká: ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích‘ - máme zde pod pojmem ‚nebe‘ rozumět onen prostor nad nebeskou hranicí, nebo dokonce prostor kosmický ?“

Orton se opět usmál. „Bůh,“ odpověděl, „nemůže být uzavřen v prostoru, ať v kosmickém, nebo mezidimenzionálním. Ale nad nebeskou závorou, v největší šíři a čistotě vědomí je možno získat představu božské bytosti. Účast na Boží skutečnosti probíhá stále samočinněji. Proto je též toto nejvyšší nebe ono božstvo samo, které tvoří jeho prostor, ale je jím možno rozumět i prostorovou rovinu, která je dosažitelná během tohoto vzestupu ke Stvořiteli, tomuto prameni všeho poznání a štěstí.“

Firkon nasadil výraz, který nás nenechal na pochybách, že nám chce sdělit myšlenku, kterou lze slovy jen těžko vyjádřit. „Jistě,“ řekl, „je to otázka odborných výrazů a použitých slov, jestliže vám to chci vysvětlit, ale to důležité je přece jen v hrubých rysech představitelné tak, jak jsem vám to právě popsal. Všechno, co se dá vyjádřit slovy, má omezenou platnost, poněvadž slovy se celá skutečnost vyjádřit nedá. Kosmos je nekonečný svět zázraků. V nebeské sféře dosáhne vědomí svého plného rozvoje ve vztahu k nekonečným možnostem lásky, která je základem všeho. Je dárcem života v celém vesmíru. Láska je božství samo: Vývojový žebříček životních sil, dimenzí, životních prostorů, nositele vědomí - nic ve Stvoření nezná skoky nebo běh naprázdno. Otec stvořil všechno s nekonečnou pečlivostí, s jemným odstupňováním a s nepochopitelnou láskou. Tyto jedinečné zákony vesmíru stojí ve službách jeho dětí, které on nekonečně miluje. Ony však jsou tak dalece svobodné a mají tak vysoký stupeň osobní důstojnosti, že jsou stavu - a mají k tomu i možnost - se proti těmto zákonům postavit a tento plán lásky a věčného života znetvořit a vnést do něj chaos. Lidé musí poznat a pochopit, že jsou stvořeními s jistými omezeními. Musí pochopit, že nemohou být bohy sami pro sebe, že jemu dluží všechnu svoji lásku a poslušnost. Tento hřích byl začátkem zla ve vesmíru.“

Uvažoval jsem právě nad tím, že my na Zemi se chováme tak, jako kdyby existoval jen tento život. V souvislosti s tím jsem položil Rafaelovi otázku: „Je možné učinit něco konkrétního pro to, aby lidem na Zemi byly podány důkazy o tom, že existují i jiné světy a že jsou vámi obývány ? To by jistě mnoho z nich přivedlo k přemýšlení o tom, že žijí ve velkém omylu, jestliže tvrdí, že existuje pouze tento jediný život na Zemi a po něm že již nic není.“

Rafael se ke mně obrátil s přátelským gestem, v jeho očích se ale objevil smutek, který mi málem připadal jako výčitka. „Ještě jsi neporozuměl,“ řekl potom, „že to nejsou vnější důkazy, které by mnohé podnítily k tomu, aby odstoupili od svých omylů, chybného způsobu života a od zla. Tolik důkazů bylo lidem dáno během tisíciletých dějin vaší civilizace, která byla civilizací násilí a nespravedlnosti, civilizací potřísněné krví. Byly však odmítnuty a tím narůstala i míra zodpovědnosti a viny. Ježíš dal během svého pozemského života tisíce důkazů pro tyto skutečnosti, v neposlední řadě i svojí smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. Jenom málokteří je však přijali. Dnes mohou lidé vidět a poznat taková fakta, která by jim mohla umožnit pochopit všechny skutečnosti, které jsme vám tady vysvětlovali, a přesto je vykládají naprosto mylně. A tam, kde jsou nuceni svou nevědomost přiznat, utěšují se jednoduše tvrzením, že jednoho dne budou všechny tyto skutečnosti vědou vysvětleny. Ne důkazy mohou zachránit váš svět, nýbrž láska, trpělivost a víra těch, kteří jsou na Zemi již duchovně pokročilí, totiž lidí dobré vůle. Nekonečná moc lásky zvítězí nad zlem, jež má svoje hranice. Tím bude vaše cesta smrti a násilí ukončena. Láska Otcova a jeho věrných dětí bude přesvědčivou mocí, která zapůsobí na zatvrzelá srdce těch, kteří mu vzdorují, a pak se jejich mysl otevře skutečnému poznání. Co by prospělo, přisvojit si nové pravdy a znalosti, aniž by nejprve byly vymýceny chyby a omyly, které vězí v lidském vědomí ? Jenom k tomu, aby ještě zvýšily stupeň jejich viny. Musíš uznat,“ řekl láskyplně, „že světlo vám nebylo darováno k tomu, aby působilo bolest vašim očím, které jsou zvyklé na temnotu.“

„Pak tedy,“ řekl jsem, „bude toto osvícení následovat po stupních ?“

„Správně,“ odpověděl Rafael, „jehož tvář se při mých slovech rozjasnila. „Bůh nechce nikoho rozdrtit a my se chováme k jeho bloudícím dětem zcela v duchu jeho lásky. Přesto však je nutné učinit vše možné, aby člověk na cestách zla nedošel až na samu hranici. Pokud by k tomu došlo, bude návrat o to bolestivější, o co větší byly tyto chyby a omyly. Utrpení je voláním, které nabádá k záchraně. Je ozvěnou utrpení, které prodělává náš Otec, jehož bolest je daleko větší než bolest jeho Stvoření. A bude to on, který připustí, že jeho děti budou muset ochutnat, byť jen drobet z jeho utrpení a jeho bolesti, aby pochopily, že pravé štěstí spočívá jen v setrvávání v jeho pravdě a moudrosti.“

Zavládlo mlčení. Nikdy mě nenapadlo, že Bůh Otec je bytostí, která by mohla trpět. Byl jsem toho názoru, že nic nemůže narušit stav jeho nekonečné blaženosti. Firkon se mi podíval do očí. Cítil jsem, že četl moje myšlenky. Usmál se. Pak zvážněl a řekl: „Jistě moji milí. Nic nemůže narušit nekonečnou Boží blaženost. To však neznamená, že by Bůh nemusel trpět v důsledku utrpení svých dětí a jako důsledek vzdoru, který ony vůči němu chovají. Trpí, aniž by při tom ztratil svoji blaženost.“

Zůstal zamyšlený. Pak vzdychl a připojil vážně: „Kdybyste viděli, co to je - Boží utrpení ! . . .“

Více neřekl. Všiml jsem si však, že jej tížila bolest. Viděl jsem v něm velkého syna našeho Otce, který před druhými vyjadřoval celou svoji lásku k tomuto Otci, svoji lásku k bytosti, která si nezasloužila, aby byla zrazena důvěra, již dala svým dětem jako mimořádný dar, jako dar, který může dát jenom Bůh. Omluvil jsem se za těžkopádnost svého rozumu a tvrdost svého srdce. Rafael se usmál a řekl, že celé Stvoření je jedna jediná škola lásky. Ujistil nás, že každému, kdo otevře své srdce dobru a prostotě, bude dáno poznání pravdy.

Nyní se vmísila Kalna svým milým hlasem do rozhovoru. Její tvář se při tom rozzářila. „Písma,“ řekla, „mluví často o tom, že Bůh mluví k svým dětem z hloubi jejich srdce. Ona ‚hlubina srdce‘ je jistá dimenze jejich ducha. Je to ona část lidské bytosti, která odpovídá jisté části jejího podvědomí. V Písmu jsou lidské ‚srdce‘ a ‚duch‘ totožné pojmy. Srdce nemá nedokonalosti rozumu, nýbrž vlastní onu schopnost zřít Božství, ponořit se do hlubin lidské bytosti, do hlubin, které obsahují lásku, dobro a pravdu. Když Boží děti překročí onu nebeskou hranici, o které zde byla řeč, vstoupí do onoho stavu zření Boha, prožívají a poznávají nekonečné zázraky jeho Stvoření a mají účast na jeho věčném životě, který je jim předurčen. To vše ne skrze komplikované zákony rozumu, nýbrž skrze jasné a čisté schopnosti srdce, neboli ducha. Lidé na Zemi vsadili vše na pěstění rozumu, a tím se uzavřeli působení svého srdce. Ztratili se v labyrintu myšlení a dovolili pýše, aby prostoupila všechny jejich myšlenkové pochody. Rozum, propadlý nepochopení a neporozumění, nejprve uvěznil jejich srdce a proti němu pak namířil veškerou svou rozkladnou činnost. Ale potlačit hlas srdce znamená smrt. Smrt ducha, jeho zavržení. Ježíš vám odhalil tuto pravdu. Vaše neštěstí spočívá v tom,“ pokračovala Kalna, „že váš rozum je ve stálém konfliktu s vaším srdcem. Anebo - ještě lépe řečeno - postavili jste ducha a hmotu proti sobě, znepřátelili jste je. Původcem tohoto válečného stavu je pýcha, která je ve vás. Každá vášeň má svůj původ v pýše. Všechny vášně, které vás ničí, mají svůj původ v rozumu proniknutém pýchou. Pakliže jej osvobodíte od oné nadřazenosti a budete žít pokorně a prostě, zůstanete-li čistí a budete dodržovat zákony Stvoření, jinak řečeno - zůstanete-li takovými, jakými vás Bůh Otec stvořil, pak je celý problém vašeho neštěstí vyřešen.“

Nyní se ujala slova Ilmut. Její oči přitom jiskřily. „Vy jste přesvědčeni,“ řekla, „že je těžké, vypořádat se s pýchou. A v tomto případě máte skutečně pravdu, neboť jste stále ještě v stavu, který vám dovoluje vše vidět jenom z tohoto zorného úhlu. To se týká i vašeho očišťování se od zla. Čemu jste byli učeni, je jistý druh perfekcionismu v očišťování. Že takovýto způsob je prakticky nerealizovatelný, o tom jste se mohli přesvědčit ve svém běžném životě. Z tohoto důvodu jste došli k přesvědčení, že cesta k dobru a k zlepšení na Zemi je pro vás nemyslitelná. K tomu všemu došlo proto, že i vaši učitelé a pastýři byli plni pýchy a perfekcionismu. Naproti tomuto falešnému učení stojí pravá cesta očisty a osvobození od pýchy a hrdosti, která se skládá z malých kroků, tedy pozvolného očišťování, kousek po kousku, krůček po krůčku. Je to asi tak, jako když člověk přivádí do plic stále větší množství kyslíku, každý den o něco více. A na konci tohoto procesu je člověk prost všech jedů. Váš duch vlastní všechny možnosti, které jsou stavu zcela proměnit strukturu vaší osobnosti, jestliže ve svém vědomí každý den posílíte pokoru a prostotu. Pak uvidíte, že se z vás pozvolna stal někdo jiný. Naopak jestliže se každý den trochu poddáte své hrdosti a otevřete zlu vrátka do své duše, stane se, že tato dimenze srdce odumře, zadusí se, aniž byste něco z tohoto procesu pozorovali. Bůh je dobrý. Velice rád vidí tyto malé krůčky, tyto malé drobty dobra, které pozvolna plní vaše srdce. Nevyžaduje od vás žádné zázraky na vaší cestě k záchraně. Ale na to, aby se člověk osvobodil od hrdosti a pýchy, musí zkrátka a jednoduše přestat být hrdý a pyšný. Pokora a prostota vedou k pokoře a prostotě. Láska a trpělivost vedou k lásce a k vnitřnímu míru. Nemyslete na svou špatnost, nýbrž daleko více myslete na dobrotu vašeho Otce a jeho věrných dětí, které v jeho jménu pracují pro vaše dobro.“

Nyní se opět ujal slova Rafael: „Rozum,“ řekl, „má schopnost obsah oné dimenze srdce pojmout, zpracovat a přizpůsobit. Jsou to právě schopnosti nadřazeného rozumu, které, jestliže jsou správným způsobem použity a nestojí v rozporu s hlasem srdce, jsou stavu jeho obsah vyjádřit. Intelekt se stane pastí tehdy, jestliže jeho obsah zkomolí a potlačí. Pak se srdce a rozum stanou nepřáteli, pak vstoupí do vašeho života neštěstí a nemoc, které vám přinášejí tolik bolesti.

Opakuji ještě jednou: Rozum se může stát nepřítelem všezahrnující lásky a Božích zákonů a může usmrtit lásku v srdci člověka. Cesta, která vám byla ukázána, a to opakujeme, je cesta prostoty, pokory a dobra. Snažte se těchto vlastností dosáhnout a váš Otec vám je dá. Proste jej, proste jej a uvidíte, že záchrana přijde.“

Ilmut pokračovala: „Kdo miluje dobro, pro toho neexistuje smrt v žádném ohledu. Je obrovská chyba myslet si, že smrtí materiálního těla je všechno skončeno. Je to jenom plod vnitřní slepoty a nevědomosti. Zemřít znamená - narodit se na jiné planetě, v novém těle, znamená to - rozvíjet životní formy, které jsou ve vás skryty. Vstoupit do života na jiných světech znamená, nechat působit výše vyvinuté vědomí, znamená to - být šťastný na jeho dosaženém vyšším stupni, v životním prostoru s většími schopnostmi a bohatšími možnostmi rozvoje.

Ježíš varoval lidi na Zemi před tím, aby usmrtili lásku ve svých srdcích svou pýchou a falešnou svatostí, kterou jim předehrával jejich intelekt; neboť to znamená, vydat se napospas nebezpečí, že se člověk nebude moci narodit na vyšších planetách, nýbrž dostane se do takového stavu, který můžeme velmi dobře přirovnat ke smrti. Otcova bolest nad těmito ztracenými dětmi je tak veliká, že i ony začínají cítit utrpení, protože jejich vůle tvrdošíjně odmítá vydat je z obklíčení zla. Jsou tak tvrdohlaví bratři, kteří jednají tak nesmyslně, že přivedou do záhuby sami sebe i druhé, a v důsledku toho se stanou pravými démony. Jak by člověk mohl v tomto případě mluvit o něčem jiném než o smrti. Stále ještě existuje naděje a záchrana, ale je nesprávné, velkomyslnosti a velkorysosti tak uctíváníhodného Otce zneužívat. Může to přinést veliké utrpení a toto utrpení je pak spravedlivé. Běda nám, kdyby tomu tak nebylo !“

Následovalo mlčení, které mi připadalo jako upomínka. Slunce již zašlo a hory se zahalily do temné modři.

Rafael řekl, že je již čas vyrazit, ale současně nám přislíbil, že se brzy opět setkáme.

„Chceme vám ještě mnoho říci,“ poznamenal.

Večer se skláněl a přítmí se rozprostřelo po celé krajině. Rozloučili jsme se jako staří přátelé, smutni, že se musíme rozejít.

Rafael nás požádal, abychom poodešli pár desítek metrů. Pak jsme viděli, jak se otevřela dvířka létajícího disku a z nich vytrysklo sněhobílé světlo. Všichni vešli dovnitř a přátelsky nám pokynuli rukou. Pak se dveře nehlučně zavřely a disk začal s neuvěřitelnou rychlostí okamžitě stoupat. Zakrátko nato zmizel. Tráva byla na místě, kde předtím stál, zmáčknutá a lehce pročesávaná větrem.

SVĚTLO NA MOŘI

Večer 15. června jsem byl doma a právě jsem se chystal přečíst jeden úryvek z Genesis, když přišel kosmický kontakt. Firkonův hlas mě zval, zda bych se nechtěl s Týnou a s přáteli vydat do Nervi. Pozvání jsem přijal.

Zaparkovali jsme jako obvykle v blízkosti nádraží. Dlouhý čas jsme se procházeli, aniž se cokoli stalo. Byl jsem klidný a byl jsem si jist, že bratři se brzy ukáží.

Vydali jsme se na procházku do středu tohoto malého města a pak jsme se zase vrátili na cestu, která vedla podél moře. Džiana se vyjádřila, že je připravena tady zůstat celou noc, jen když bude moci něco vidět. Na to jsem jí odpověděl, že trpělivost přináší růže, ale při tom jsem v duchu začínal mít obavy, zda vůbec něco uvidíme.

Pojednou jsme ale uviděli, jak se k nám ze směru od pobřeží od Sant Rutuoso blíží bílé světlo. Paolo nadšením nahlas vykřikl, takže jsem jej musel krotit.

Světlo se přiblížilo až na vzdálenost přibližně padesáti metrů od pláže, po které vedla procházková cesta, na které jsme se nalézali. Nyní byl létající kotouč pro nás všechny dobře viditelný a Paolo a Džiana nahlas řekli: „Skutečně jsou to oni !“

Paolo měl jasný kosmický kontakt a byl přesně předem zpraven o jednotlivých fázích setkání.

„Teď zapnou bílé světlo na spodní straně,“ řekl. A světlo se skutečně rozsvítilo. „A teď toto světlo zesílí !“ A světlo opravdu zvýšilo svoji intenzitu. „A nyní zase ztlumí světla !“ A světla skutečně pohasla.

A tak to šlo dál. Paolo pokaždé ohlašoval různé barvy světel - červená, zelená, modrá a jiná. A ta se hned nato skutečně rozsvítila. Létající kotouč vystřídal všechny možné barvy a pak se vzdálil ve směru na jihozápad a zmizel za obzorem.

Prostřednictvím kosmického kontaktu jsem uslyšel Rafaelův hlas, který mi doporučoval zdrženlivost a prosil mě, abychom se z tohoto místa vzdálili. Obával jsem se, že lidé, kteří byli v naší blízkosti a podle mého názoru museli tento létající kotouč spatřit, nás zastaví a budou se vyptávat. Ale Rafael mě ujistil, že tomu tak nebude.

V blízkosti po mé pravici stáli dva staří lidé, kteří doslova s otevřenými ústy stáli na místě a vzhlíželi k nebi. Pravděpodobně vůbec nebyli stavu si uvědomit, co se zde stalo. Asi si mysleli, že to bylo nějaké neobvyklé letadlo. Myslel jsem na to, že bych jim přece jen mohl podat nějaké vysvětlení, ale Rafael mě nabádal, abych to nečinil.

Poslechl jsem a odcházeli jsme z tohoto místa s velkou radostí v srdci.

VZNEŠENÁ ŽENA

Následující setkání se událo v rovině uprostřed obilných polí. Potřebovali jsme mnoho hodin na to, abychom se tam autem dostali. Stále jsme byli vedeni prostřednictvím kosmického kontaktu. Bylo hezky a teplo. Slunce bylo částečně skryto za silnou vrstvou mraků. Když jsme přijeli na místo, opustili jsme auto a šli jsme pěšky mezi obilnými poli. Nebeská báň se zdála být o mnoho větší, než jak se normálně jeví v horských oblastech a jak jsme byli zvyklí vídat ji při našich předchozích setkáních. Pojednou se vynořily různé formace létajících kotoučů, které přelétávaly oblohu nad námi. Bylo jich takové množství, že jsme tím byli vyvedeni z míry. Během každého přeletu této formace k nám doléhaly zvuky, které by se daly popsat jako nebeské tóny ve stereofonním podání.

Pak jsme zpozorovali, jak se jedna z těchto hvězdných lodí oddělila od ostatních. Snesla se směrem k nám a zastavila se ve vzduchu, nedaleko od nás, nad polem pokrytým zlatými klasy. Její nitro opustil menší létající kotouč, který byl tak krásný, že jsme žádný podobný před tím neviděli.

Týna jako obyčejně vykřikla nadšením. Tento létající disk přistál na malé louce, která dělila dvě obilná pole. Rafael, Firkon, Orton, Kalna a Ilmut vystoupili, provázeni neobyčejně krásnou mladou ženou. Ta nám učarovala. Všichni byli oblečeni jednoduše, v leteckých kombinézách nebo v dlouhých šatech, sahajících až po kotníky. Zdály se být zhotoveny z velmi lehké látky bez jakýchkoliv stehů, měňavé barvy od béžové po nebesky modrou a od fialové až po modrou. Ona mladá žena měla na sobě šaty nebeské barvy, její vlasy byly kaštanově plavé a spadaly jí až na ramena. Na nohou měla sandály zlaté barvy, ale tato barva byla též proměnlivá a vydávala reflexy, jejichž odstín již nedovedu popsat. Její zevnějšek odpovídal věku asi dvaceti let. Její milé oči vyzařovaly nevyjádřitelnou krásu a dobrotu. Celou její bytost prostupovala jemnost a vznešenost. Pohybovala se s přirozeným půvabem a prostotou. Byla spolu s ostatními na cestě k nám.

„Buďte vítáni k setkání s námi, po kterém jsme již dlouho toužili,“ řekla hebkým hlasem.

Rafael udělal návrh, že bychom se mohli posadit do stínu stromu, který stál na kraji této malé louky, dělící obilná pole.

Onen velký disk stál pár desítek metrů před námi a mohli jsme jej vidět jen vstoje, neboť když jsme si sedli, byl nám pohled na něj zakryt obilnými klasy. Každý si vyhledal pohodlné místo k sezení. Ona krásná panna si sedla na lehce zkosenou mez, která byla porostlá trsy trávy. Rafael nás upozornil na to, že ona velká kosmická loď stojí stále ještě ve výši nad našimi hlavami, ale že je tak chráněna magnetickým polem, že je pro lidské oko neviditelná.

Bratři a sestry vyjádřili svou radost nad tím, že se s námi opět setkávají. Tutéž radost jsme vyjádřili i my. Pak bylo chvilku ticho. Nato se ona žena z kosmu ujala slova.

„Až budete moci cestovat našimi kosmickými loděmi do vesmíru, budeme vám moci sdělit i jiné věci, které nám leží na srdci. Cílem naší současné misie je zprostředkovat vám poznatky a zkušenosti, které vás učiní schopnými předat naše poselství vašim pozemským bratřím. Všechen život ve vesmíru je ve vzájemném spojení. Jestliže se nad některou planetou vznáší nebezpečí a mír a porozumění uvnitř celé Boží rodiny jsou narušeny, staráme se v Božím jménu o nápravu a záchranu.“

Všichni jsme byli otočeni směrem k ní a naslouchali jsme jí s velkou pozorností. Na její tvář padalo do ruměna zbarvené sluneční světlo a tato hra světel dala vyniknout její neobyčejné kráse, zatímco její slova a gesta vyjadřovala velkou moudrost a vysoký stupeň poznání.

„Dobro,“ pokračovala, „přivádí v život zase jen dobro, radost šíří radost. Láska plodí lásku a poznání zase jen další poznání. Celé kosmické bytí je v neustálém pohybu. Ten samý zákon platí i pro zlo, které plodí zase jenom zlo. Můžeme ale též říci, že takto se vyjadřuje jeho nesmyslnost a škodlivost. Zlo na naší planetě již způsobilo tolik neštěstí, které s sebou přineslo ničení a smrt, že to dosáhlo rozměrů, které byly dřívějším dobám neznámy. Jsme tady proto, abychom vás ujistili, že se již činí vše nezbytné k vaší záchraně.“

Zmlkla a zamyslela se, což ještě zvýšilo naši pozornost, pokud ještě vůbec bylo možné ji zvýšit.

„Všechny děti universální lásky se v současné době podílejí na práci, která směřuje ve prospěch vaší planety, která se nachází ve stadiu vážného nebezpečí. Brzo budou pozemské děti prožívat utrpení, jaké neprožily v celých svých předešlých dějinách.“

Nyní hovořila ona krásná žena pomalu a smutek zastřel její tvář, takže i její hlas posmutněl. Přesto ale ani na chvíli neztratila onen majestátní zjev, naopak, ten ještě více vynikl.

„Jsme,“ navázala znovu, „s chováním našich pozemských bratří nespokojeni. Během času jsme vám předali různá varování. Při tom nechyběla ani znamení. A přesto osnovatelé procesu ničení a smrti sledovali dál své plány a ostatní si žili bezstarostně dál, aniž by si dělali přílišné starosti, a jejich hlavní starost patřila jejich materiální existenci. Otec již nemůže tolerovat pošetilé chování mnoha svých pozemských dětí. Brzy si samy na sebe přivolají těžký trest, který bude mít ten smysl, že jejich srdce budou vyčištěna a že bude zastaven proces rozkladu a ničení všeho dobrého, co ještě na této planetě zbylo. Tento proces bohužel dospěl již tak daleko, že není možný návrat k původnímu, lepšímu stavu, a proto neexistuje jiná varianta, než tento proces zastavit.“

S úžasnou přesností nám tato žena z kosmu vysvětlila, co jí leželo na srdci. „Adresujeme všem obyvatelům Země své pozvání se současnou výzvou, aby všichni, kteří si z celé hloubi srdce přejí vítězství dobra a návrat k prostým a cenným hodnotám života, se připojili k našemu snažení o záchranu lidí na Zemi. Dokud se ale děti této Země nezřeknou s konečnou platností zla, dotud jim nemůžeme zprostředkovat žádné další poznatky. Země také nemůže v žádném případě zůstat v současném stavu: Musí přijít nová vývojová epocha, která přivede lidstvo tak daleko, že bude moci dosáhnout vývojového stupně, který je vysvobodí z tisíciletých dějin ničení a krveprolití.“

Jemným a zastřeným hlasem pak dodala: „Zveme všechny lidi dobré vůle, aby zvedli oči k nebi, každý den se stali o něco lepšími, i kdyby to mělo být jen na několik minut, a dobrotě a pokoře otevřeli alespoň malinkou skulinku tak, aby se jim otevřely oči a aby naprosto jasně viděli celé nebezpečí současné situace na Zemi. Potom, a jedině potom můžeme zakotvit v jejich srdcích poselství naděje a záchrany. Od nikoho nevyžadujeme žádné velké činy. Toto málo by však mělo najít své místo v každém srdci v průběhu všech všedních dní.“

S povzdechem pak připojila: „Nikdo, skutečně nikdo na Zemi, nemůže zachránit tuto planetu před procesem zničení, do kterého byla šílenými lidmi stržena. Záchrana přijde shora. Ale k tomu potřebujeme spolupráci všech a trochu dobroty a obratu k lepšímu. To může dosáhnout skutečně každý sám u sebe a ve svém okolí. Každý může k tomuto obratu k lepšímu přiložit malý kamínek. Mnoho velkých kamenů přineseme my a pak zajistíme i ostatní, aby pro budoucnost byla postavena budova lásky a záchrany. Naše starost o vás,“ řekla s povzdechem, „je jenom malá část starosti, kterou o vás má váš Otec. Blížíte se konci dějinné epochy a při tom jste dosáhli nejzazší, universálními zákony našeho Otce povolené hranice. A vůbec si toho nejste vědomi. Jste jako slepí. Trvale vám zprostředkováváme varování, ale vy neslyšíte, jako kdybyste byli hluší. Už se nechcete modlit k tomu, který jediný vás může zachránit, neboť vám v tom brání nedostatek pokory. Řítíte se směrem k hrozné propasti a vůbec se nestaráte o to, co s vaší Zemí a s vámi dále bude. Chceme, aby vám všechno bylo jasné, z toho důvodu, abyste mohli činit to, co spravedlivé vesmírné zákony našeho Otce požadují, a abyste si tím ušetřili mnohá utrpení. Utrpení je bohužel nevyhnutelné na to, aby na této planetě mohl vzejít nový den, který zlo a utrpení navždy odstraní. Je ale stále ještě možné zabránit tomu nejhoršímu - snad je to ještě možné. Toto je poslední velké poselství lásky a záchrany, které vám předáváme, abychom vyburcovali vaše svědomí a připravili vás na věci, které stojí přede dveřmi.“

Její oči se setkaly s mými a potom s Týninými. Byl jsem otřesen. Myslel jsem na to, že jestliže toto bylo poslední naléhání, pak stojíme krátce před událostmi katastrofálního dopadu. Na okamžik jsem byl zcela zmaten. Toto zmatení však bylo mírněno pohledem na půvab a vznešenost této tváře.

„Nikdo nám to nebude věřit,“ řekl jsem. „Nikdo nám nebude chtít věřit, že jste nám dala poslední varování pro lidi, nad jejichž planetou se nyní vznáší takové nebezpečí.“

Na to odpověděla:

„Události, které zakrátko přijdou, zlomí pýchu mnohých a oni budou daleko ochotnější toto poselství přijmout, neboť zjistí, že to, co se děje, souhlasí s tím, co jim říkáte. Když Bůh prosil Mojžíše, aby vyvedl jeho lid z otroctví a Mojžíš vůči němu vyjádřil pochybnost, zda budou ochotni mu uvěřit, ujistil ho Bůh, že mu budou věřit, neboť se budou moci přesvědčit o tom, že se jeho slova vždy vyplnila. Jistě, i vy se musíte smířit s tím, že se vám mnozí budou vysmívat a budou mít řadu různých námitek a že to, co budete dál předávat, nezapůsobí na lidi, u kterých není pokory. Ale přesto jim toto naše poselství předejte a my budeme stát při vás a budeme vám nápomocni. Je velice důležité, držet každému před očima skutečnou situaci a vyzývat každého, aby změnil své myšlení a svůj život tak, aby byl zcela prostoupen prostotou, pokorou a dobrotou, i kdyby to mělo být každý den jen o trošku víc. Naučíme vás též modlit se tak, jak se modlit máte, a všichni časem uznají, že modlitba je to nejkrásnější, co mohou děti našeho Otce činit. Nic není jednodušší a větší, než vstoupit ve spojení s celým Bratrstvem universální lásky a se všemi dobrými dětmi našeho Otce a Stvořitele. To je velice důležité, aby se vám podařilo dosáhnout záchrany.“

Jejím posledním slovům jsem dobře nerozuměl. Četla moje myšlenky a řekla: „Modlit se, znamená - pozvednout srdce k nebi, ke Stvořiteli a k nám, jeho věrným dětem. Modlete se tak, jak umíte a jak vám to dá cit, ale - modlete se ! K modlitbě toho nepotřebujete mnoho.“

S vážnou tváří pokračovala: „Dnešní doba byla již před tisíciletími předpověděna. Byla dána znamení, abyste poznali, že žijete v této době, a tato znamení jsou vám i v současné době stále ještě dávána. Lidé jsou ale příliš zaměstnáni honbou za svými egoistickými cíli a tužbami, příliš spoutáni nedostatkem odvahy a záměrem pohybovat se dále beze změny na této cestě, která vede do záhuby. O tom budeme ještě podrobně mluvit na palubě naší hvězdné lodi. Zatím bych vám chtěla jenom říct, že na Zemi začne nová, krásná epocha. Tato epocha, která byla již před dlouhou dobou předpověděna, přijde. Bude to nový svět, ve kterém se splní sny dobrých lidí ; nebude již smrti, ani nemocí, ani utrpení. Spravedlnost najde své sídlo v srdcích pozemských dětí. Tyto děti mají však moc, zničit život na této planetě, a to takovým způsobem, že z tohoto stavu již nebude návratu. Pokud by k tomu došlo, pak zasáhneme a zachráníme všechny oběti takovéhoto hrozného zpustošení. Závisí to na vás všech, zda se podaří odvrátit takovouto katastrofu a zda se na Zemi po bouři opět vrátí čas míru a radosti na cestách porozumění, vzájemného pochopení a jistoty, že po ukončení svého pozemského života bude moci každý postoupit na výše vyvinuté planety. V opačném případě stejně prosadíme příchod této nové epochy, onen předchozí, přechodný čas však pak bude velmi krátký. Tím by se vyplnila i všechna proroctví, která se této doby týkají. Písmo skutečně obsahuje všechny tyto události tak, jak se stanou, ale hodinu a trvání ví jenom Bůh, náš Otec, protože svoboda všech Božích dětí je skutečností, ne něčím vymyšleným.“

Můj rozum bojoval se srdcem, které smysl jejích slov dobře pochopilo. Ona vznešená žena z kosmu se na mne usmála a dodala mi odvahu.

„Nepokoušejte se,“ řekla, „chtít již nyní porozumět věcem, které vám teprve později budou vysvětleny. Připravujeme vás na všechno postupně, tak aby ve vaší hlavě ze všeho najednou nevyvstal zmatek. Současně vám pomůžeme, abyste všechny ty velké věci, které vám byly zjeveny, mohli přijmout a strávit. Musí to tak být a nikdy nemusíte mít strach, že byste ztratili vnitřní rovnováhu. Dostanete od nás vnitřní pokoj, klid i sílu vše to pojmout a vnitřně zpracovat. Sami nad tím budete žasnout.

Byl jsem jí velice vděčen za tato slova a všiml jsem si, že i napjaté rysy Týnina obličeje se uvolnily. To, co jsem doposud slyšel, se zdálo být závažnější, než jsem si dosud myslel, a cítil jsem, že se mne málem zmocňuje hrůza. Nyní po jejích slovech jsem se cítil opět klidný a nepochyboval jsem ani v nejmenším o pomoci pro ty pozemšťany, jejichž srdce budou otevřena velikému poselství o pomoci těchto úžasně vysoce vyvinutých bytostí a této vznešené ženy z kosmu.

„Stane se to, co je třeba, aby se stalo,“ dodala, „a brzy se splní slova proroků a celý svět tím bude přiveden v úžas.“ Její tvář nabyla výraz, jaký mívá tvář člověka, který přemýšlí nad slovy, která jsou zapsána v jeho srdci.

„Nyní,“ řekla pevným hlasem, „připravuji stvoření nové Země a nového Nebe. Nikdo již nebude vzpomínat na to, co bylo; minulost bude jednou provždy ukončena. Následovat bude život, který bude prostoupen trvalou radostí.

Opět se odmlčela a její tvář nabyla okouzlujícího výrazu. Její láskyplný pohled spočinul na Týně a pak, otočivši se k ostatním tak, jako by chtěla oslovit celé lidstvo, dodala: „Vlk a beránek se budou pást společně a i lev se bude pást na louce, jako ostatní býložravci. A již nebude více zlo a ničení na Zemi. To je to, co přijde po všech těch událostech, které budou vbrzku následovat.“

„Rádi bychom,“ pokračovala, „s vámi mluvili o všem tom hezkém, co vás očekává. Ale bohužel nemůžeme jinak, než celý svět upozornit a upamatovat na to, v jaké situaci se nalézáte. V důsledku sobectví mnohých přijdou války a ničení a vy budete nuceni prodělat bolestivou očistu, dříve než se splní to, o čem jsem před chvílí mluvila. Modlete se, aby čas zla byl ukrácen.“

Tvář Rafaelovu i tváře ostatních zastřel smutek. Odrážela se na nich živelná účast na slovech této ženy z kosmu. Reagovala na jejich slova mírným úsměvem. Pak pokračovala:

„Sodoma a Gomora byly skutečně zničeny ohněm z toho důvodu, aby bylo zabráněno dalšímu pádu jejich obyvatel, který by pro ně měl nedozírné následky. Zneužívali svého bytí k porušování zákonů daných Otcem, a proto bylo třeba jim v tom zabránit. Jsme tady proto, abychom všem pozemským dětem oznámili, že to, co přijde, je trestem, který si samy na sebe přivolaly tím, že nedodržovaly Boží universální zákony. Kdybychom se dnes veřejně ukázali, nedopadli bychom o nic lépe než naši bratři, kteří byli vysláni, aby lidem ohlásili následující zničení Sodomy a Gomory. Zkažení obyvatelé těchto měst chtěli vůči nim použít násilí. Dnes by je čekal horší osud; i ti nejlepší by pak pro ně měli jen lhostejný úsměv.“

Její zářící oči se ke mně obrátily, což zmírnilo vzrušení, které u mne vyvolala tato slova.

„Dnes to neprovedeme jako tehdy,“ pokračovala, „kdy jsme nechtěli, aby se pod nohama obyvatel těchto měst otevřela propast: Dnes si sami sobě připravujete potrestání. A my použijeme tentokrát oheň na to, abychom po zničení, do kterého uvrhnete tuto planetu, jí dali nový život. Nic by nepomohlo, kdybychom vám vzali všechny ty smrtonosné zbraně, kterých máte připraveny celé arzenály; okamžitě byste zase vyrobili nové. Smrt a zkáza jako následky použití těchto zbraní vás samy potrestají a přivedou k rozumu. Tato planeta povstane znovu, společně s těmi, kteří si to zaslouží, aby ji v této nové epoše osídlili. Pak se Země znovu stane zahradou Eden.“

V této chvíli jsem si vzpomněl na obrazy následků atomové války, jak mi je bratři ukazovali. Město, ve kterém jsem bydlel, i ostatní města zmizela z povrchu Země a po čištění ohněm začala tráva a ostatní rostliny znovu růst. Po krajině rozptýlené domky a lidé, kteří obdělávali půdu, zvířata, všechny tyto obrazy prostoty a krásy naplňovaly mé srdce radostí a láskou. Viděl jsem naše kosmické bratry, jak přicházejí a rozprávějí s obyvateli této nové Země. Mohl jsem slyšet i rozhovory, které s nimi vedli. Z těchto rozhovorů jsem vyrozuměl, že to nebude dlouho trvat, než rychlý vývoj přivede naši planetu do této kosmické skutečnosti.

Někteří z těch lidí, kteří bydleli na místě, kde nyní stojí město ve kterém bydlím, vstoupili na paluby hvězdných lodí. Tyto obrazy, které mi kdysi byly ukázány, se nyní rychle odehrávaly před mýma očima a připojovaly se ke slovům, která tato žena z kosmu právě vyslovila. Viděl jsem znovu před sebou to, co mi před nedávnem ukázali: Lidi prchající do hor a v rovině výbuchy atomových bomb v řetězové reakci, způsobující strašlivé zpustošení.

Viděl jsem tisíce létajících disků a hvězdných lodí, snášejících se k zemi. Muži, ženy a děti vstupovali otevřenými dveřmi na jejich paluby nebo byli vyzdviženi ze země, přímo vsáti do jejich nitra, neboť v některých případech nebyl během této záchranné akce již ani čas k přistání. To vše se znovu odehrávalo před mýma očima a přitom jsem shledal, že vše se přesně shoduje s tím, co jsme slyšeli od této krásné ženy z kosmu.

Počkala chvíli, až se moje silné vzrušení uklidnilo a moje myšlenky trochu srovnaly, a znovu pokračovala:

„Bohužel si většina pozemšťanů dnes myslí, že písma jsou jen pohádky a dávají si velkou námahu přesvědčit sobě podobné, že vše, co je psáno, je myšleno jen symbolicky. To je veliký nešvar, který lidi ještě více zmate.“

Ztišila hlas a pokračovala: „Noe byl vystaven výsměchu,“ řekla, „když předpověděl potopu, která pak skutečně přišla.

Je psáno, že to vše se událo kvůli zkaženosti lidských duší. Jestliže se lidské duše takto zkazí, pak nese materiální i kosmický život, který je se silami působícími v lidských duších těsně spojen, všechny následky z toho vyplývající. Každé znečištění v duchovní sféře způsobí další znečištění v přilehlých dimenzích, které stojí s duchem v neustálém živém kontaktu. Vaše planeta je stále více znečištěna, protože i vaše srdce je plné nečistoty. Zlo a nečistota lidí za časů Noemových způsobily tehdejší katastrofu. Dnes si připravujete co do následků ještě daleko horší potrestání. Dáváme vám ještě toto poslední varování v naději, že přijdete k rozumu, neboť nemáme v úmyslu, vystavit naše bratry ještě horšímu nebezpečí, než jsme to učinili tenkrát v Sodomě a Gomoře, kdy se obyvatelé těchto měst pokusili proti nim použít násilí.“

Její hlas zazněl rozhodněji, aniž by ztratil svou mírnost. Gestem ruky podmalovala svá slova a zvolala: „Stále méně věříte proroctvím, která se vždy vyplnila. Brzy se stane nářek nad pádem Babylónu na Zemi skutečností. Již přešli i oni tři andělé apokalypsy, aby varovali lidi před tím, co přijde. Ale nikdo, nebo jenom málokteří toto varování přijali nebo na ně reagovali. Již před dlouhou dobou dozněly modlitby mučedníků, modlitby za všechny dobré bratry a sestry na této Zemi utrpení a nespravedlnosti. Sedmá pečeť již byla otevřena tím, který k tomu měl a má tuto moc. Nyní Země uslyší kvůli tvrdohlavosti a pošetilosti mnohých oněch sedm hromů a bude pít z kalichů sedm posledních ran. Ale tato doba bude velice ukrácena pro modlitby mnoha spravedlivých, jak bylo napsáno.“

Zpozorovali jsme, jak se oči této krásné paní naplnily slzami. Třpytily se v jejích očích a na jejích řasách jako zářící kapky vody. Týna se rozplakala a řekla jí, že by ji ráda potěšila v její hluboké bolesti. Zrozpačitěl jsem a musel jsem si přiznat, že nemohu pochopit, proč se tyto vysoko stojící bytosti tolik zasazují o naše záležitosti. Byla v nich jen láska a žádné násilí, a to ani ve vztahu k tolika zlu, které bylo dílem naší Země a které připravuje našim kosmickým bratřím tolik starostí. Myslel jsem na utrpení našeho Otce a považoval jsem za odůvodněné, že tyto děti, které ho tolik milují, se tím tak trápí. A přesto vířily moje myšlenky divoce v kruhu, v jediném zmatku. Chvíli se mi zdálo, že všemu rozumím, pak mě tato jistota zase opustila. Byl jsem otřesen.

Ona šlechetná žena se obrátila na plačící Týnu a těšila ji: „Všichni lidé ze Země, kteří si přejí spravedlnost a triumf lásky našeho Otce zde na Zemi, se nemají čeho bát. Jestliže jsme stáli po boku jednoho jediného národa v poušti, který jsme vedli a ochraňovali, pak si představte, jak veliká bude naše pomoc a podpora té části lidstva, která se shromáždí pod ochranou Všemohoucího v této poušti, jaké dosud nebylo v žádném osudovém okamžiku. Budeme nad vámi bdít. Nikdy vás neopustíme a skrze vás nám bude umožněno zachránit množství bratrů a sester, které by jinak čekala záhuba.“ Týna si utřela slzy.

„Tenkrát,“ pokračovala ona okouzlující žena, „to byl Mojžíš, jenž vedl svůj lid, který jsme se rozhodli vysvobodit z otroctví. Bylo mnoho důvodů, které nás k tomu vedly. Dnes vám uhodila hodina universální pravdy a nový Mojžíš povede do bezpečí všechny, kteří si to přejí a o to stojí, bez rozdílu rasy a národnosti. Bude stavu číst v srdci každého byť i sebemenší touhu po dobru a spravedlnosti, které jsou totožné s universální láskou.“

Odmlčela se a slova se ujal Rafael. „Je psáno,“ řekl, „že ze dvou lidí, kteří budou na poli, bude jeden přijat a druhý zanechán. Ze dvou žen, které budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Kdo bude mít předpoklady k tomu, aby mohl být zachráněn, ten zachráněn bude. Nebudeme na nikoho vytvářet nátlak, a to ani v tom případě, že se bude jednat o jeho záchranu. Nikdo nemůže být nucen k přechodu do světa, který pro něj nemá žádnou přitažlivost, a z toho důvodu si to nepřeje. Otec nikde nepoužívá násilí k tomu, aby donutil své děti k návratu k sobě. Každý to musí učinit z vlastní svobodné vůle a z vlastního rozhodnutí. Nyní, kdy se blíží hodina naplnění, je třeba zamyslet se nad tím, aby události, které zplodí lidské šílenství, nikoho nepřekvapily.“

Firkon zvedl ruku na znamení, že prosí o slovo. „Písmo vás varuje před nepravou svatostí,“ řekl. „Bylo vám řečeno, že znamení na nebi budou ohlašovat přicházející epochu bratrství a lásky na Zemi, jíž však bude předcházet čas hrůzy. Nezdá se vám, že to, co jste mohli vidět, jsou tato předpovězená znamení ? Naše hvězdné lodě a létající disky se ukazují lidem ve stále větších množstvích. Na nebi vám ukazujeme pohybující se světla a znamení na Slunci, Měsíci a hvězdách. Mnoho lidí na Zemi je svědky mimořádných událostí. Nemáte dojem, že už vám dlouhou dobu dáváme znamení, která vám ohlašují příchod výše zmíněných událostí ? Znamení již stojí na nebi. Zvláštní, dříve nepochopitelné věci, které Jan ve svém Zjevení předpověděl, jako třeba červené zbarvení vody v mořích a řekách, se již splnily. Dnes již mají mocní tohoto světa v rukou prostředky, které mohou zabít pouze lidi a nechají nedotčeny věci materiální. Všechna tato fakta, jestliže je správně zvážíte, vám potvrzují, že již žijete v oné předpovězené době.“

Orton povzdechl a řekl: „Války na celém světě, národ stojící proti národu, to vše dříve neexistovalo v takové míře jako dnes, kdy existují možnosti tuto planetu zcela zničit. Nevidět - znamená slepotu a neslyšet - znamená hluchotu ! Ten, který přišel, aby vás vyučoval a aby vám všechny tyto věci ohlásil, vás prosil, abyste se vždy vyjadřovali tak, aby vám ti, kterým tato poselství předáváte, rozuměli a abyste nikdy nebyli pokrytci. Co vás na lidské a materiální rovině zajímá, tomu rozumíte. Otevřte tedy svá srdce a svůj rozum pro pravdy, které tento rozum přesahují a které vám mohou přinést pravé štěstí.“

Orton se odmlčel a všiml jsem si, že jeho řeč tím byla ukončena. Krásná žena z kosmu vstala a po ní jsme učinili totéž i my. Slunce již stálo nízko, lehce zahalené v mlžném oparu, který barvil nebe do červena. Šli jsme směrem k obilnému poli a ona žena lehce přejela rukou po několika klasech. Pak se zastavila a obrátila se k nám.

„Nemějte strach ! Žádný člověk dobré vůle se nemá čeho obávat. Kdo miluje mír a pravdu, ten brzy zažije veliký svátek. Jeden jediný vlas na hlavě nebude nikomu z vás zkřiven, pakliže pro to nebude důvod, který zná jenom náš Otec. Žijte v této jistotě a naplňte svá srdce mírem a nadějí.“

Udělala několik kroků směrem k létajícímu disku, který probleskoval za obilnými klasy. Stál tu majestátně a červeň nebe se odrážela na stranách jeho kulaté kupole, u které se nedalo poznat, zda byla vytavena z kovu, ze skla nebo ze směsi obojího. Uvnitř nebylo vidět žádné světlo, ale jeho povrch fosforeskoval, jako by každou chvíli chtěl zazářit v plné intenzitě. Pohled této ženy, vyzařující důstojnost, spočinul na mně; z jejích zřítelnic vycházelo světlo, které pronikalo do mé mysli a vyvolávalo ve mně pocit nevyjádřitelné radosti a pohnutí.

„Ve Fatimě,“ řekla, „mohly tisíce lidí pozorovat velká apokalyptická znamení na Slunci. Dvě velké války byly zřetelnými znameními pravdivosti onoho poselství, které jsem vám předala a které nebylo ničím jiným, než výkladem písem, upraveným pro vaši dobu. Nyní žijete v době, která bezprostředně předchází době Tisícileté říše, předpovězené apoštolem Janem. Brzo porozumíte, co znamenala slova jeho proroctví, co znamenalo, když mluvil o této říši, do které vložil první zmrtvýchvstání. Zažijete, co bude pro všechny znamenat být uchvácen v oblacích vzhůru vstříc Pánu. Brzo přijde onen nový den,“ připojila, „kdy bude na Zemi žít nové lidstvo. Zvířata již nebudou divoká ani jedovatá a nebudou ani lidem ani sobě navzájem škodit. Vaše úzkost a strach před smutnými událostmi, které vás očekávají, se pro všechny promění v nepředstavitelné štěstí. Budeme stát při vás během celé této doby až do naplnění těchto událostí a o to více teprve potom, v nové epoše universální lásky na vaší planetě.“

Byl jsem si jist, že ji znovu uvidíme. - Rafael nám oznámil, že nadešel čas rozloučení.

Létající disk přijal všechny tyto vznešené osobnosti na svou palubu a krátce nato se vznesl vstříc zardělému nebi. Pak udělal mírný obrat a zmizel v mateřské lodi, vznášející se nad obilnými poli. Hned nato se loď rychle vznesla k nebi, měníc své barvy z modré do jasně oranžové.

Stáli jsme stále ještě na místě, na kterém jsme se s nimi rozloučili, a obdivovali jsme hru barev zapadajícího slunce.