Jdi na obsah Jdi na menu
 


Předurčení a svoboda

28. 8. 2009

Rozhoduje naše svobodná vůle? 

Když nás potká těžká rána osudu, když oplakáváme smrt někoho blízkého nebo velkou materiální ztrátu, vnucuje se neodbytně otázka: „Proč?" V takové situaci hledá každý člověk vysvětlení a chtěl by slyšet odpovědi, kterým rozumí a které mu dávají sílu dále žít. Tyto odpovědi jsou zpravidla spojeny s náboženstvím, neboť k úlohám náboženství patří vysvětlovat „nepochopitelné" děje. Příčiny událostí, které se vymykají chápání lidského rozumu, tedy hledáme a nacházíme v transcendentálním, nadpřirozeném světě. Jako protipól náboženského pohledu na svět se vyvinuly moderní vědy. V přírodovědeckém obraze světa se lidský osud prezentuje jako hra náhod, kde karty rozdávají geny. A protože náhoda nemá ani smysl, ani účel nebo cíl, zdá se zbytečné klást otázky týkající se smyslu lidského bytí nebo vlivu osudu na jejich život. Tak se pohybují odpovědi na otázku osudu mezi dvěma extrémy, mezi předurčením a náhodou.

Každé náboženství se musí zabývat otázkou původu člověka, jeho osudu a smyslem lidského života. Nalezené odpovědi bývají rozmanité, často i rozporuplné a žádný hledající nenalezne svou osobní cestu lehce. Jen náboženští fundamentalisté to mají jednoduché - berou staré spisy doslova, zakazují si klást otázky týkající se výroků označovaných za „svaté" a hledají v písmech a dogmatech odpovědi tak, aby zapadaly do příslušné nauky.

Kdo nevychází z toho, že náboženské spisy jsou nedotknutelné, kdo připustí, že se v nich mohou vyskytovat chyby a rozpory, kdo sám přemýšlí a chce posuzovat, co je pravda, ten se nemůže vyhnout vlastní zodpovědnosti. Musí hledat a také nalézt svou vlastní cestu mezi mnoha stanovisky.

Je všechno určeno předem? 

Mnozí věřící lidé zastávají názor, že všemohoucí a vševědoucí Stvořitel musí znát minulost i budoucnost; že se nemůže stát nic, co by neodpovídalo jeho vůli a podle toho že je také osud člověka již při narození z velké části pevně určen.

Různé náboženské nebo esoterické skupiny vycházejí více či méně z předurčení lidského osudu:

• V křesťanství hraje otázka vyvolení člověka, jeho předurčení ke spáse, ústřední roli. Zvláště protestantská teologie částečně popírá možnost, že by člověk vlastními silami, svými díly, mohl dosáhnout ráje. Jako jediná cesta ke spáse duše existuje Boží milost či vykoupení Kristovou smrtí na kříži.

• V klasické astrologii je možno budoucnost a osud vyčíst z konstelací hvězd a proto i předpovídat. Život člověka je tedy určitým způsobem naprogramován, pro svobodná rozhodnutí zůstává jen malý prostor.

• V islámu žije mnoho věřících v představě, že Allah všechno ví a určuje. Zná všechno, co se stalo, a ví všechno, co se stane. Muslimové tedy věří v božské předurčení: Všechno, co Allah chce, aby se stalo, se také stane; a nic, co Allah nechce, se nestane. Tak slyšíme muslimy často říkat: „Tak chce Bůh...", což odpovídá křesťanskému výroku „Člověk míní a Bůh řídí".

Těmito domněnkami je omezena svoboda rozhodování člověka. Podle toho, do jaké míry jedinec podléhá myšlence predestinace neboli předurčení, je zcela nebo částečně podroben záhadnému osudu, jehož příčina, smysl a cíl mu zůstávají mysteriem zdůvodňovaným nevyzpytatelným rozhodnutím Boha... 

Náhoda jako vývojový princip

Ve vědeckém obraze světa naší doby hraje slovo náhoda důležitou roli.

Darwinova teorie evoluce v dnešním podání vysvětluje vývoj života dvěma jednoduchými principy: nepatrnými rozdíly v rámci jednoho druhu a selekcí upřednostňující formy života, které se lépe přizpůsobí svému okolí a mohou se úspěšněji reprodukovat.

Rozdíly mezi živočichy vznikají především náhodnými, skokovými změnami v dědičné výbavě. Podle toho určuje náhoda, jakým směrem se určitá forma života vyvíjí a kteří jedinci mají nejlepší šance předat svou dědičnou výbavu potomkům. Tak vděčíme vzájemné souhře mezi genetickou náhodou a podmínkami na naší zeměkouli za to, že vznikly pro nás běžné formy života, a nikdo neví, jak se budou vyvíjet dál. Evoluce se mohla ubírat také zcela jinými, pro nás sotva představitelnými cestami, nebo se mohla zastavit u bakterií.

Mnoho lidí je srozuměno s tím, že na sebe samé pohlížejí jako na produkt náhody, který je řízen vlastními geny, vlivy životního prostředí a nesčetnými nahodilostmi. Zůstává jen málo prostoru pro samostatné rozhodování a jednání. Tím se zbavují odpovědnosti za průběh svého života. Jiným lidem se ovšem tento přírodovědecký obraz člověka zdá příliš jednoduchý. Ti pak hledají hlubší pohled na život - proto tak roste zájem o esoterická učení. 

Svoboda navzdory předurčení? 

Už pro dítě je vědomí toho, že se může rozhodovat, důležitou částí jeho pocitů. A jestliže mnozí filozofové vyžadují od člověka zodpovědnost, musí mít i možnost rozhodovat. Svobodná vůle se může zdát být omezena okolím, výchovou či schopnostmi, ale zodpovědnost člověka - například v trestním právu - je neoddělitelná od jeho schopnosti rozhodovat. Nikdo nesmí být trestán za rozhodnutí, která nemohl učinit samostatně (proto dnešní shovívavost se zločinným jednáním, které bylo vyvoláno nějakou „nemocí").

Požadovaná svoboda rozhodování člověka ovšem koliduje s učením, že je všechno předurčeno. Předurčení dává totiž jen málo prostoru pro samostatné jednání.

Různé náboženské přístupy se pokoušejí sjednotit oba pojmy: vševědoucnost Boha o minulosti a budoucnosti a svobodu jednání člověka:

• Podle křesťanského názoru je možnost hříchu a viny zakotvena ve svobodné vůli, která se navzdory vědění může rozhodnout proti Božím přikázáním. V křesťanské teologii se ovšem bouřlivě diskutuje o tom, zda může člověk dosáhnout vykoupení rozhodnutím činit dobro. Luther energicky zastával stanovisko, že si člověk spasení nezaslouží a hovořil o jediné možnosti - milosti. Popírá každé spolupůsobení člověka na možnosti spásy, protože lidská vůle je podle něho příliš zkažená a nesvobodná, než aby sama od sebe konala dobro. Toto stanovisko vyvolává otázku, proč se má člověk snažit o spravedlivý život, jestliže je již od počátku pevně určeno jeho vyvolení nebo zavržení; pak je zapotřebí dalších, většinou komplikovaných nebo také vychytralých vysvětlení...

Katolická církev je v této oblasti flexibilnější.Vyhýbá se extrémům a připouští svobodnou vůli, která je Boží milostí osvobozena, nikoli odstraněna. Pak je namístě otázka, zda je Stvořitel vševědoucí, a nakolik musí znát všechny detaily budoucnosti...

• Islám tvrdí, že člověk má vlastní svobodnou vůli, s kterou může volit mezi správným a nesprávným a je tak sám zodpovědný za své blaho. Je to učení, které se z mého pohledu příliš nehodí k vševědoucnosti připisované Alláhovi, zejména toho, že zná budoucnost. K tomu existují dodatečná vysvětlení.

• V asijských náboženstvích se vychází z toho, že člověk nežije na zemi jen jednou a není hned zatracen po jednom zkaženém životě, ale že prochází mnoha pozemskými životy. Na tomto podkladě se nabízí vysvětlení, že člověk svými úmysly, rozhodnutími a svým konáním formuje vlastní duchovní a materiální pokrok. Tak je sám „strůjcem svého štěstí" na zemi i na onom světě, v tomto pozemském životě i v následujícím bytí.

Zasahuje Bůh do světového dění?

Nejen monoteistická náboženství učí, že nejvyšší moc sleduje dění na naší zemi a přímo zasahuje do pozemského vývoje. Nejrůznější náboženské skupiny jsou tak přesvědčeny o správnosti svých idejí, že očekávají, či snad i vyžadují pomoc Nejvyššího k dosažení svých cílů. Mnoho úspěšných dějů v historii - například založení a rozmach USA - byly údajně možné jen s Boží pomocí. Člověk ovšem potřebuje velkou dávku sebevědomí, ne-li dokonce pýchy, aby uvěřil, že jeho vlastní názory zcela a bezpodmínečně souhlasí s vůlí Boha.

Ve středověku si lidé představovali, že v nebi vysoko nad zemí sídlí mocný vládce, do jehož ochrany a pomoci se mohou věřící svěřit. S dnešním věděním o velikosti vesmíru jsou takové dětinské představy o Bohu těžko slučitelné.

Nadčasový obraz Boha

Nedosažitelný Stvořitel, který existuje nad a mimo nám viditelný vesmír, je oproti tomu myslitelný i v současnosti. Nezasahuje - jako pozemský panovník - přímo do různých dějů, ale jako Stvořitel zakotvil od počátku své podmínky jako věčné zákony ve svém díle. Tyto moudré zákony dávají prostor pro vývoj, aniž by předem pevně určovaly jednotlivé události. Také mnohé formy života, které se ve vesmíru vyvinuly, nemusely být od začátku pevně stanoveny; mohly se volně rozvíjet v rámci svých možností. Tento názor se zdá být podobný „prostoru možností" moderní kvantové fyziky. Prostor možností sice neobsahuje žádné předpovědi pro budoucnost, ukazuje ale, že je možné mnohé, nikoli však všechno.

V rámci daném Stvořitelem tak spolu harmonicky působí četné přírodní nebo Boží zákony. Tyto zákony stvoření udávají cíle, stanovují hranice, podporují všechno, co působí vzhůru a naopak brzdí nesprávný vývoj.

Přímé zásahy Stvořitele do pozemských dějů je možné očekávat (pokud vůbec) jen v nanejvýš řídkých, zvláštních případech světového významu. Nikdo by neměl počítat s tím, že Stvořitel zasahuje do jednotlivých lidských osudů. Člověk má ale k dispozici dostatečně velký prostor, v němž může kráčet svou vlastní cestou. Ovšem s vědomím, že se sice může svobodně rozhodnout, ale následky rozhodnutí musí dříve či později prožít. Z dlouhodobého pohledu - ne jen z hlediska jednoho pozemského života - pak člověk ze samostatného působení Božích zákonů pochopí jejich skutečnou spravedlnost.

Představa dlouhé cesty vývoje lidského ducha a jeho osudu, který si on sám vytváří, předpokládá nepoměrně delší bytí v různých úrovních, než jen jediný pozemský život.

Vše o esoterice a duchovním životě a spousty zajímavých a poučných témat
www.skola-esoteriky.cz
Zdroj: www.svetgralu.cz

Neviditelná síť osudu

Proč to všechno Stvořitel dopouští?

Proč tolik lidí trpí těžkými chorobami? Proč musí umírat i děti? Kde je spravedlnost při zrození? Je nakonec pro každého z nás všechno určeno předem – hvězdami nebo dokonce samotným Stvořitelem? Nebo je správná teorie o karmě a člověk si všechno, co ho potká, zaviní sám? A je-li to pravda – platí to i tehdy, když člověk umírá rukou vraha? Když utrpí od jiných zřejmé bezpráví? Nebyli by pak všichni zločinci pouhými pomocníky při naplňování karmy? A co když nakonec dobro a zlo vůbec neexistuje? Samé otazníky. Pokusy o jejich zodpovězení často končí v husté džungli polopravd a nepravd. To, co se dnes publikuje o „neviditelné síti osudu“, je někdy tak nelogické, až se ježí vlasy na hlavě, nebo je to tajnůstkaření, které se snaží mystikou zakrýt nevědomost. Přitom je opravdu možné pochopit, proč to Bůh všechno dopouští…

Přesvědčení stoupenci materialismu by to vlastně měli mít docela snadné, protože si s otázkami osudu hlavu příliš lámat nemusí. Jestliže lidé onemocní a zemřou, pak to podle nich způsobil původce nemoci nebo geny. Jestliže je někdo zasypán při zemětřesení nebo přijde o život při havárii, pak je příčinou technická závada, lidské selhání nebo vyšší moc. Po hlubších souvislostech nepátrají – proč taky, když je veškerý život podřízen nevypočitatelné hře slepé náhody! Ale můžeme být opravdu spokojeni s takovým vysvětlením? Můžeme být přesvědčeni o materialistickém principu náhody? – Děláme si to tak těžké proto, že podstatou našeho duchovního vědomí je cítění a myšlení, které je orientované na určitý smysl a cíl. Pokud bychom žili nevědomě, nehrály by pojmy jako radost a utrpení roli a nekladli bychom si otázky o smyslu a hlubších souvislostech. Ale my žijeme, neustále spějeme k novým cílům, usilujeme o svobodu a poznání – a proto nás koleje, ve kterých náš život probíhá, nenechávají lhostejnými. Je tedy úplně přirozené, že se tážeme na smysl našeho osudu. Můžeme se jej vůbec někdy dozvědět?  

Je všechno určeno předem?

 Lidé, kteří si nevědí rady s otázkou pravděpodobných příčin některých životních událostí a zároveň nevěří ve slepou náhodu, ale ve vyšší určení, často dospěli k určitému druhu odevzdanosti vůči osudu, k domněnce, že v životě je pro každého člověka jednoduše všechno předem určeno. Tato myšlenka spojuje nejrůznější proudy. Ten, kdo se domnívá, že osud závisí na neovlivnitelném běhu hvězd nebo může být jasnovidnými lidmi přesně předvídán, se v podstatě stejně jako mnohé esoterické proudy hlásí také k takzvanému fatalismu. Z těchto proudů se lze například dozvědět o kronice akáša, určitém druhu světové paměti, v níž má být uložena každá, i budoucí událost. Pak by člověk nebyl nic víc než loutkou, která se pohybuje na neviditelných vláknech osudu, hříčkou vyšších mocí, které dávno všechno předurčily a zachytily v obsáhlých „kronikách duší“. Někteří esoterici se také domnívají, že v Indii byl kdysi dávno zachycen veškerý osud světa v knihovnách na palmových listech a byl tudíž k dispozici v písemné podobě. Není asi třeba zvláště zdůrazňovat, že s touto bezpodmínečnou vírou v osud kráčí ruku v ruce pohodlná myšlenka, že člověk není sám zodpovědný za žádné rozhodnutí, protože všechno je již předem určeno.

Na to ale s nevolí reaguje cit v člověku, náš vnitřní ukazatel toho, co je správné a co nikoliv. Kdykoli si můžeme ověřit, že máme svobodnou vůli, tedy možnost se v životě rozhodnout pro směr naší volby. Tato schopnost rozhodování s sebou ale přináší vlastní zodpovědnost. Z toho vyplývá, že budoucnost je otevřená, nebyla předurčena vyšší mocí, nýbrž že ji vytváříme sami. V tomto smyslu také běžně uvažujeme: žijeme v jistotě, že každé naše rozhodnutí, ať už v soukromé, politické nebo hospodářské sféře je významné a vytváří budoucnost.

Jsou tedy všechny úvahy o předurčení osudu pouhý humbuk? Co proroctví, prorocké sny a prekognice ? Že by to všechno byl jen mystický nesmysl? A kam zařadit všechny ty životní zkušenosti, které nám ukazují, že naše svobodná vůle vůbec není tak docela svobodná, protože se pohybujeme jako po kolejích podle určitých vzorů chování, beznadějně bojujeme se svými slabostmi a po duchovní stránce se nemůžeme hnout z místa? Neukazuje se tu nebezpečná závislost na okolnostech? 

Tvořivá vůle

Svobodná vůle a závislost na vláknech osudu se ve skutečnosti navzájem nevylučují. Prožíváme obojí, protože obojí je součástí jednoduchého celkového dění: naše svobodná vůle nám dává možnost rozhodnutí, zůstáváme ale podrobeni následkům svých aktů vůle, tedy zpětných účinků plynoucích z rozhodnutí. Tyto zpětné účinky lze označit jako osud nebo karmu, a sice zcela věcně, tedy nezávisle na tom, jedná-li se o dobro či zlo. Pojem karma se totiž často neprávem používá jen ve smyslu osudového břemene, ale ve skutečnosti v sobě zahrnuje i všechny příznivé účinky.

Formou osudu se tedy potkáváme s tím, co jsme si sami „poslali“, protože univerzální zákon stvoření – zákon zpětného působení – se stará o to, aby se všechno, co „vysíláme“ do světa svými city, myšlenkami a činy, vrátilo při uzavírání kruhu zase ke svému východisku, tedy k nám.

Události, které může předpovědět pohled do budoucnosti, ať už prostřednictvím proroctví, astrologie či jinak, jsou jen tím, co jednotlivce, národ či lidstvo na základě vlastní minulosti ve zpětných účincích očekává, protože k nim už dříve dali podnět. Přísná zákonitost zpětných účinků přitom koresponduje s během hvězd a může být dešifrována pomocí astrologických výpočtů. Ale hvězdy neurčují náš osud, nýbrž vytvářejí „kanály karmy“, jimiž k nám zpětné účinky odpovídající hvězdným konstelacím proudí jedině tehdy, jestliže jsme k nim někdy dříve dali podnět.

Z tohoto pohledu můžeme také ve velkém světovém dění vytušit všeobsáhlou spravedlnost, protože spravedlnost nevychází z libovůle a náhody, nýbrž z příčiny a následku, tedy z principu, který velmi dobře známe z přírodních věd a jehož účinky se využívají prakticky ve všech technických oblastech.

Z jednoduchého důvodu však tento pohled často naráží na skepsi. V oblasti fyziky a chemie můžeme zpětné účinky bez problémů pozorovat, u našeho vlastního jednání však nikoliv. Kdo udělá něco špatného, neprožívá zpětný účinek bezprostředně, a často se zdá, že právě dobří lidé musí mnoho trpět.

Takové námitky pak přicházejí přirozeně do diskuse tehdy, jestliže člověk omezí svůj obraz světa hranicemi prostoru a času. Z materiálního hlediska nelze tuto situaci vysvětlit, a proto materialistům ve všech osudových otázkách zbývá nakonec jen útěk k pojmu slepé náhody.

Víra ve slepou náhodu ovšem stojí na vratkých základech, protože, jak už bylo řečeno, odporuje našemu duchovnímu vědomí, ale také proto, že všechno dění ve stvoření zřetelně podléhá jediné vůli, která směřuje k určitému cíli. Neboť evoluce života na Zemi sleduje od nejjednodušších počátků až ke „koruně stvoření“ – člověku stejný vývojový princip jako naše vědomí, které se má rozšiřovat a rozvíjet. Jestliže je všechno prostoupeno hlubokým smyslem – proč by měl být právě lidský osud výjimkou?

Změníme-li svůj pohled a vezmeme-li v úvahu také nemateriální úrovně bytí a to, že život každého lidského ducha zahrnuje mnoho pozemských životů, pak nám zákon zpětného působení odhalí i smysl osudu: každý člověk sklízí jednoduše to, k čemu dala kdysi jeho vlastní tvořivá vůle podnět.

Setba a sklizeň – ne náhodou poukazoval naléhavě Ježíš Nazaretský na tento bezpodmínečný a vše zahrnující princip stvoření. My musíme sklízet, a jestliže sílu, která je nám darována k vlastnímu vývoji, použijeme jen k užívání pozemských požitků – což je současný životní princip, který lze označit za „normální“ – nelze se divit, že je člověk duchovně slabý, závislý na nenasytných touhách a jeho kdysi svobodná vůle se brzy ukazuje jako podvázaná. A naopak, snažíme-li se o vnitřní zušlechťování, nezištnost a lásku k bližnímu, stavíme si „žebřík do nebe“.

Svými rozhodnutími se tedy opravdu stáváme strůjci vlastního štěstí nebo neštěstí. Zároveň přitom existuje ještě druhý rozhodující „osudový faktor“. Ten není zakotven v naší tvořivé vůli, nýbrž ve vůli Boží, která je zřejmá z principů působení zákonů stvoření a může být popsána jako podporující princip. Všechno vznikání a zanikání, veškeré kroužení ve stvoření je neseno udržujícím, budujícím, pomáhajícím a oživujícím působením dokonalých Božích zákonů. Jinak by nebyl vývoj ve stvoření vůbec možný.

Člověk by měl dobrovolně přizpůsobit svou vlastní svobodnou vůli vůli Stvořitelově, onomu všeobsahujícímu působení, z něhož se, a to zcela bez intelektuálních kliček, dají také odvodit pojmy „dobro“ a „zlo“. Zlo není nutným protipólem dobra, dobro nepotřebuje nic zlého, „dobro“ je jednoduše všechno to, co odpovídá podporujícímu principu nápomocné lásky. Co je to dobro, cítí každý člověk až do konečků prstů. Zlo se naopak staví proti tomuto budujícímu proudu působení Božích zákonů. To znamená: kdo činí dobro, sklidí pomoc; kdo oproti tomu seje zlo, bude muset dříve nebo později na své cestě potkat překážky.

Zde musíme vzít v úvahu také to, že působením zákonů stvoření je podporováno bez výjimky všechno stvořené – tedy také my sami. A protože smysl našeho života spočívá ve vývoji duchovního vědomí, nutí nás zákony stvoření k tomuto cíli. To znamená, že jsme životními okolnostmi stále vedeni k rozvíjení svých schopností a vývoji stále jemnější kvality ducha. Kdo nežije v nezištné lásce k bližnímu, neusiluje o čistotu a opravdovost a neosvojí si cudný, čistý způsob života, nemůže vstoupit do duchovní říše.

Kdo ale dnes dobrovolně usiluje o tyto hodnoty, zvláště když duchovně upadající společnost předkládá jako „vzor“ pokušení, bezohlednost a vyžití jako „vedoucí principy“? Kdo je ochoten překonáváním sebe sama, rozhodností a cílevědomostí zocelovat svoji vůli a tím podporovat duchovní vědomí?

Cesty, které si sami zvolíme, se často staví proti podporujícímu principu zákonů stvoření a neslouží vývoji, ale našeho ducha naopak spoutávají. Nevedou k rozvoji, ale k ochromení našich schopností, degradují nás na jakési nemyslící a necítící konzumní mrzáky. Nesmí nás proto překvapit, když jsme nepříjemnými ranami osudu nuceni „ke změně kurzu“, bez ohledu na to, je-li nám to příjemné. 

Pachatelé a oběti

Osud se formuje působením zákonů stvoření a akty vůle každého člověka. Všichni musíme sklízet to, co zasejeme – a přitom ve škole života dozráváme prostřednictvím příjemných či nepříjemných zkušeností. Osud nemá nic společného se slepou náhodou, nýbrž bez výjimky se spravedlivými zpětnými účinky. To vysvětluje nerovnost při zrození stejně jako rány osudu, které nás potkávají v pozemském životě. Musíme však rozšířit svůj pohled nad všechno materiální, abychom se naučili chápat tyto souvislosti na poli příčiny a účinku.

Toto vědění o základním principu formování osudu, tedy o bezpodmínečné vlastní zodpovědnosti každého člověka, ovšem vede opět k mnoha nedorozuměním, a často dokonce k bezcitným úvahám. Podle motta: „Každý si stejně všechno zavinil sám“ kráčejí „vědoucí“ kolem utrpení svých bližních a zacházejí někdy ve svém bludu dokonce tak daleko, že se odvažují tvrdit, že i ten nejpochybenější zločinec je prostředníkem plnícím nevyhnutelnou karmu. Že se takové nápady vysmívají každému zdravému cítění, se přitom jednoduše přehlíží.

Krátce by se dalo říct, že vždy a bez výjimky je správné stát bližnímu po boku a snažit se pomoci a zmírnit jeho nouzi – všechno ostatní nemá s podporujícím principem nic společného. A za druhé, není možno omlouvat žádný hanebný čin poukazem na „karmu“ oběti; už proto ne, že nikdo pro svůj duchovní vývoj nezbytně nepotřebuje být okraden, znásilněn či zavražděn – ani tehdy ne, jestli on sám někdy dříve něco podobného svému bližnímu učinil.

Co tedy ke svému duchovnímu vzestupu skutečně potřebujeme, a to tím více, čím hlouběji jsme se zapletli do viny, je hluboké poznání našeho nesprávného snažení, které je spojené nejen s přáním, ale i s pevným odhodláním ke změně a novému vnitřnímu nasměrování, s odhodláním k činu. Kdybychom v sobě měli toto chtění, nemusela by nás zasáhnout plnou silou žádná těžká karma a mohlo by místo toho dojít k takzvanému „symbolickému rozuzlení“.

Tím jsme se dotkli rozhodujícího bodu v otázce osudu, na který se v mnoha úvahách nebere zřetel: karmické zpětné účinky nesměřují k nějaké vnější události, nýbrž k určitému způsobu prožití, který přesně odpovídá druhu rozhodnutí. Neboť na této duchovní úrovni se setkávají příčina a účinek a kruh se uzavírá.

Kdo se například proviní vážnou pomluvou, která oběti přinese bolest a problémy, bude osudovými okolnostmi dříve nebo později přiveden do situace, která vyvolá stejné prožití – ledaže by se dotyčný mezitím vnitřně změnil tak, že toto bolestné prožití, tedy „rána osudu“, už není nutná, a je zapotřebí pouze rozvázat „spojovací vlákna“ s obětí. To se může stát jednoduchým symbolickým činem, například přátelským, pomocným gestem.

Žádný zločin nemůže být ospravedlněn tím, že poukážeme na karmu oběti, neboť zpětné působení nikdy nesměřuje k pomstě, nýbrž pouze a jedině k poznání. Ne každá spáchaná vražda musí být proto usmířena prožitou vraždou, to by pak řetěz zločinů nemohl nikdy skončit. Zločinec tedy jedná vždy proti podporujícímu principu Stvořitelovy vůle a sám si vytváří svým cítěním, myšlením a jednáním překážky, které ho ve zpětném působení musí určitou formou zasáhnout.

Na druhé straně může právě v prožití utrpení spočívat duchovní pomoc, tedy nutný vývojový popud, při němž „oběť osudu“ dostává možnost rozvinout duchovní síly a vnitřně růst. A protože hloubka utrpení vždy odpovídá velikosti šance, nepotkává nás z hlediska našeho celkového bytí žádná nespravedlnost.

Tím ale není ještě zcela zodpovězena otázka, jestli nás – nezávisle na karmě, kterou jsme si přivodili sami – mohou potkat také nezasloužené, v určitém smyslu slova přece jen nespravedlivé rány osudu. O této otázce se tak často diskutuje proto, že člověk rád hledá zadní dvířka, kterými může alespoň částečně uniknout před zodpovědností za svůj život.

Na základě popsaných skutečností již nelze mluvit o „nespravedlnosti“ u žádné události, ani když se jedná o domněle předčasnou smrt člověka. Neboť každá hluboce prožitá událost může být využita jako pomoc – a to všemi lidmi, kterých se tato událost jakýmkoli způsobem týká. Smrt, i když je prožívána velmi bolestně, nás například v mnoha ohledech nutí k novému počátku, který je nakonec vždy spojen s osvěžením, obnovou a zintenzivněním prožívání. Proto patří vznik a pomíjení nerozlučně k našemu fyzickému světu, resp. k určitému úseku ve vývoji našeho duchovního vědomí.

Ale existuje ještě jeden důležitý aspekt při pozorování osudových událostí: kdo ví o bezpodmínečné zákonitosti v celém dění ve stvoření, může klidně vycházet z toho, že druh vnější události se vždy musí „hodit“ k osobním zvláštnostem postižených jedinců, aby tato událost mohla vůbec nastat. To znamená, že stupeň naší duchovní zralosti určuje rozsah možností prožití, tedy událostí, které nás mohou potkat. Není slepé náhody, i v osudu se ukazuje to, co známe z běžného života: čím je člověk méně pozorný, tím více je vystaven nebezpečí. Čím svéhlavěji žije a přetěžuje svůj mozek, tím méně se bude chtít otevřít láskyplnému vedení. Sami si tedy vytváříme podmínky, v nichž se musí naplnit náš životní osud. Ke každé vnější události máme jistou vnitřní příbuznost, nebo jinak řečeno, náš duchovní druh „rozhodne“ o osudu.  

Vlákna sítě osudu

To, co nás v životě potkává, přináší radost a vede nás vzhůru, nebo také přináší utrpení a strhává nás dolů. Je to výsledkem procesu vývoje, který se – jako růst rostliny – dlouho odehrává ve skrytu, v určitou určenou dobu však vychází na povrch a projeví se osudovou událostí. A tak, jak vzniká rostlina ze zákonitého nahromadění hmotnosti, tak podléhá také „vznik osudu“ principu zhuštění stejného druhu.

Neviditelný „výchozí materiál“ má svůj původ v nás: z našeho chtění se odvíjí četná „osudová vlákna“, která z nás vycházejí, ve všeobsahujícím tkaní stvoření jsou pak podle druhu chtění spojena se stejnorodými vlákny jiných lidí. Vznikají celé centrály a působí zpět na původce. Stále větším zhušťováním pak v určitém okamžiku dojde nevyhnutelně k „hrubohmotné atmosférické srážce“, tedy k jednáním a událostem, které původce dění uvedou do určité životní situace odpovídající jeho chtění. Osud tedy nevyvolávají jenom naše činy, neviditelnou síť osudu tkáme neustále také v citech a myšlenkách, což není možné poznat jen podle hrubohmotných „výběžků“, tedy činů.

Chceme-li světové dění pozorovat jen na základě vnějších událostí, bude se nám osud jevit jako výsledek slepé náhody. Ale tak jako jednání člověka předchází chtění, následuje každý vnější děj teprve po přípravném vnitřním působení, které podléhá jasným zákonitostem. A jen ten, kdo svůj pohled rozšíří o tyto zákonitosti a do svých úvah zahrne také smysl a cíl našeho života, pozná, proč to Bůh všechno dopouští.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář