Příběhy andělů

„Jako student buddhismu v jižní Asii jsem zjistil, že pro běžného člověka ze Západu buddhismus představuje návštěvu buddhistického kláštera nebo nějaký dar či obětinu mnichům. Takový člověk je přesvědčen, že buddhismus je záležitostí pouze těch, kteří vstoupili do řádu, nebo se mu jinak věnují »profesionálně«. Jak pronikal na Západ a narůstal počet buddhistických center i v USA, rostl i počet lidí, kteří zjistili, že buddhismus není jen návštěva kláštera či dar mnichům.

To, co lidi ze Západu přitahuje na buddhismu dnes, je snaha zjistit, jak lze meditovat v rámci běžného stylu života. Jak obnovit učení Buddhy, jak ho přivést k životu. Já jsem věnoval posledních pár let snaze vybudovat jakýsi pomyslný most, který by překlenul prostor mezi východním a západním stylem duchovní praxe. Hovořil jsem již o umění být přítomen a o umění naslouchat. Jsme, doufám, víc přítomni a mohu snad pohovořit o velkém Buddhově objevu.“ 

NÁŠ ŽIVOT JE KRÁTKÝ

 Problém je v tom, že si myslíme, že máme dost času. To ale nikdo neví. Víte snad, kdy zemřete? V Diamantové sútře, jednom ze základů buddhistického učení, se říká: „Tento svět je jako bublina na vodě, záblesk světla zpoza mraku v létě nebo ozvěna duhy ve snu.“ Všechno pomíjí, i naše devadesátá léta pominou. Jediné, co máme, je tento přítomný okamžik.

Jak vzácné jsou okamžiky přítomnosti! Když si kosmonauti vzali na svou stanici tři zlaté rybky v akváriu a ony po třech týdnech uhynuly, jeden z nich poznamenal: „Teprve tak daleko od Země jsme pochopili, jak vzácná je jakákoli forma života.“ Když kosmická stanice opět přistála, kosmonauti poklekli a políbili zemi.

Stejně vzácné a jedinečné je třeba jen tady sedět nebo stát. Udělat z jinak běžných věcí vzácnost znamená probudit se. Jak to, nejen teoreticky, provést? Nejprve je třeba zklidnit se, ztišit, naučit se být si v každém okamžiku vědomi toho, co a jak děláme. Zklidnit se můžeme různě, třeba procházkou v parku, meditací, modlitbou – může to být cokoli, co nás udržuje v kontaktu se sama sebou. 

MEDITACE JE DRUH NASLOUCHÁNÍ

Nemá však navodit nějaký zvláštní stav mysli.

Z běžných činností jsou meditaci nejblíže poslech hudby a tanec. Většinou spěcháme na konec – konec cesty, konec hodiny ve škole, ale nasloucháme-li hudbě, na konec nespěcháme.

Jinak by ti nejrychlejší muzikanti byli zároveň ti nejlepší. Ani v tanci nejde o to dostat se co nejrychleji na konec, jde o nalezení harmonie nebo prostě jen o odpočinek v přítomné chvíli.

Sedněte si zpříma, zavřete oči, položte nohy rovně před sebe na podlahu, zkuste změkčit rysy tváře, uvolněte ramena, nechejte ruce velmi volně položené a zkuste se zaposlouchat do zvuku svého dechu nebo srdce.

Zkuste naslouchat nejen ušima, ale i srdcem, celou svou bytostí. Zkuste uvnitř v srdci slyšet to, co vám říká tělo, kde v mysli a v jakém stavu máte vzpomínky na včerejšek a minulý rok.

K tomu, abychom se vyléčili nebo duchovně uklidnili, potřebujeme vlastně jen tento velmi jednoduchý návod, jen tohle velmi pečlivé naslouchání, pozornost.

Meditace je něco jako prohlížení se v zrcadle.

Jde o to přímo, nezprostředkovaně vidět a zažít zkušenost sebe sama. Dokážeme-li si takto naslouchat, obnovíme i hlubší spojení s intuicí a vědomím. Nejprve samozřejmě objevíme, co nám schází, od čeho jsme odděleni, co nás bolí, ale i to patří do našeho srdce.

Traduje se historka o americkém černochovi, který se chtěl dostat do nádherného kostela plného bělochů, ale kostelník mu v tom bránil.

Černoch mu řekl: „Dobrá, tak já se pomodlím a poprosím Boha o radu, jak se dostat dovnitř.“ Za pár minut byl zpátky a kostelník se ptal: „Setkal ses se svým Bohem? Poradil ti?“ „Ano, ale prý to mám marné. On sám se pokouší dostat do vašeho kostela už dvacet let a ještě se mu to nepodařilo,“ odvětil černoch.

V meditaci je nezbytné naslouchat všemu, co je naší součástí. Když mistr Suzuki v New Yorku umíral, svolal své žáky a sdělil jim: „Budu-li trpět, bude to jen utrpení, nedělejte z toho problém.

Ve fyzickém světě si každý musíme něco protrpět. Skutečný problém bude, když z toho problém uděláte. Buddha může být smějící se, soucitný, ale i trpící. Jste probuzeni, znamená to, že jste schopni vidět, slyšet a cítit všechny aspekty života dohromady.“  

JAK ZMĚNIT SVĚT KOLEM NÁS 

Pokud stejně tak dokážeme pochopit všechny své problémy, utrpení, bolest, předsudky, dokážeme změnit i svět kolem nás. Jinak to nejde.

Dokážeme-li se ztišit, musí následovat soucit a průzračnost ducha. Vy v České republice to teď nemáte snadné. S otevřením hranic přichází mnoho lidí a každý tvrdí něco jiného. Za časů Buddhy také existovaly desítky různých sekt a učení, lidé byli zmateni a ptali se, komu mají věřit. Tobě, Buddho? A Buddha řekl: „Nevěřte nikomu. Zastavte se a naslouchejte. Nevěřte ani tradicím, ani novým módám. Najdete-li cestu, která vás zbaví pocitu izolace, strachu, zášti a lakoty a vrátí vás do stavu harmonie a celistvosti, následujte ji. Naučte se důvěřovat sami sobě.“ Papež Jan XXIII. se jednou v noci probudil a nemohl vyřešit nějaký těžký problém. Když znovu usínal, řekl si: „Na to nestačím, ráno se zeptám papeže.“ Ráno se ale probudil a uvědomil si: „Vždyť papež jsem já.“ To je meditace. My sami jsme Buddhové, sami v sobě musíme Buddhu objevit.

Začněme tím, že se ztišíme a položíme si pár otázek. Například: Je to, čím se zabývám, cesta mého srdce? Zazní-li souhlasná odpověď, pak pokračujte, zazní-li zamítavá odpověď, pak to stejně užitek nepřinese.

Západní společnosti, a dnes už i východní Evropa, inzerují materiálně hmotnou cestu ke štěstí. Jak ale poznamenal Joseph Campbell, člověk často leze po žebříku a nahoře zjistí, že žebřík je opřený o vysokou rovnou zeď.

Thoreau napsal: „Vyhýbej se jakékoli činnosti, která po tobě bude vyžadovat, aby sis koupil nové šaty.“ Zdá se, že nic zvenčí nemůže naplnit naše srdce štěstím – je třeba obrátit se dovnitř. Západní společnosti jen vychovávají další generaci konzumentů a lidí závislých na alkoholu, drogách, sexu, násilí, penězích, úspěchu atd.

OKAMŽIK PRVNÍ A POSLEDNÍ

Buddhistická praxe začíná respektem a úctou k druhým, pokračuje pozorností k tomu, co říkáme, děláme, myslíme. To je to správné, pravé slovo, pravé myšlení, pravý život. Je to velmi snadné: člověk zjistí, že když zabil nebo kradl, meditace mu nejde. Nejen buddhismus, ale všechna velká světová duchovní učení po nás žádají, abychom naslouchali svému srdci s úctou ke všemu živému.

Příslušníci jednoho afrického kmene neurčují stáří dítěte dnem narození ani dnem početí, ale dnem, kdy se poprvé objevila myšlenka na dítě, okamžikem, kdy si budoucí matka pomyslí: „S tímhle mužem chci mít dítě.“ Pak si jde sednout pod strom, medituje a naslouchá, až uslyší zvuk dítěte, které se má narodit. Jde za svým vyvoleným, řekne mu to a společně tu píseň, kterou dívka slyšela, zpívají a zvou duši budoucího dítěte, aby se přidala. V těhotenství ji pak dívka často zpívá svému nenarozenému dítěti, naučí ji zpívat i porodní bábu, a když se dítě rodí, písničku zpívají všichni přítomní.

Všimněte si toho rozdílu: místo, aby ho obrátili hlavou dolů a plácli po zadečku, zpívají mu.

Dítě pak vyrůstá, všichni ve vesnici jeho písničku znají a zpívají mu ji, kdykoli potřebuje uklidnit a utišit. Svou píseň pak takový chlapec nebo dívka slyší při rituálních obřadech, své svatbě a při všech slavnostních příležitostech. Když umírá a leží na smrtelném loži, shromážděné příbuzenstvo mu ji zpívá na cestu, odkud už není návratu.

Představte si, kdybychom stejně naslouchali svým i cizím srdcím. A zkuste domyslet, jak mnoho ztrácíme ve spěchu moderního života.

Při umírání si lidé často pokládají otázku: „Miloval jsem? Miloval jsem své blízké, partnery, svou komunitu, Zemi? Žil jsem naplno?“ To není filozofický problém, ale něco velmi praktického.

Pozornost a péče, kterou věnujeme svým blízkým, svým dětem, svému prostředí a okolí, se skládá, jak říká William Blake, z malých konkrétností.

Zkuste se opět zastavit. Zavřete oči a uvědomte si svůj dech. Uvědomte si, že život na Zemi je krátký. Nikdo neví, jak dlouho bude žít. Představte si, jaké by to bylo, kdyby právě teď nastal váš poslední den a zkuste si vzpomenout na dvě věci, které jste ve svém životě vykonali a které byly příkladně dobré. Vzpomeňte si na ně a představte si je do všech podrobností. Vychutnejte si je a po chvíli znovu otevřete oči.

Všechny dobré skutky, činy a situace jsou velmi prosté. Jako meditace. Je to kvalita přítomnosti, kterou neustále dáváme jeden druhému.

Většina lidí nevěří, že by to mohlo změnit svět. Ve skutečnosti právě tohle jediné jej může změnit.