Příběhy andělů

Výňatek z knihy;

Dnes je zvláštní den: musím se pomalu vypravit do Juliiny materské školy.
Jednou za týden smí jedno z dětí přinést svou oblíbenou knihu
k předčítání a tento týden je řada na Julii. Její oblíbený příběh
jsem vyprávěla, když u nás spala její kamarádka Mattie.

  Mattie, čilá šestiletá dívka, si mě zvolila za svého experta na anděly. Po rušném
odpolední přišel čas, aby děti šly do postele. Když jsem po obvyklém
příběhu na dobrou noc a modlitbě opustila jejich pokoji, doufala
jsem, že obě někdy přestanou se svým šeptáním a chichotáním a pomalu
usnou.

   Následující dvě hodiny jsem slyšela smích, šum a cvakání vypínače. Každou
půlhodinu jsem byla na cestě do Juliina pokoje, abych, s poměrně
vážným pohledem, děti prosila, aby zůstaly v posteli a zkusily
usnout. Rozuměla jsem jejich hrám a dobře jsem pamatovala na své
vzrušení, když jsem jako dítě směla přespat u kamarádky.

   Ovšem ty dvě se příliš dobře bavily a na usínání neměly ani pomyšlení. Obě si
pevně předsevzaly, že o půlnoci tajně sní zmrzlinu, a ze samého
vzrušení se nemohly uklidnit. Je téměř jedenáct hodin, když ke mně
do obývacího pokoje přichází Julie a říká: „ Mami, Mattie brečí tak
nahlas, že nemůžu vůbec spát.“

    „Matie brečí?“ ptám se udiveně. „Co se stalo?“

    „Myslím, že chce domů k mamince,“ říká Julie a usmívá se na mně, šťastná, že
její maminka je tady. Nesu ji zpátky do postele a vidím uzlíček
neštěstí, který se, třesoucí se a fňukající, schovává pod peřinou.

    „Mattie?“ říkám potichu a hladím ji po světlých vlasech. „Jsi smutná?“

    „Chci k mamince,“ ozývá se vzlykavě, ale rozhodně zpod peřiny.

    Toho jsem se obávala. Mattiini rodiče bydlí půl hodiny cesty daleko a představa,
že vezu Matii uprostřed noci domů, mě nenaplňuje radostí. „Prosím“
fňukajíc si stahuje peřinu akorát tak, že mohu zahlédnout její
chvějící se dolní ret, „já chci domů k mamince.“

    Prosím, posílám pohotovostní modlitbu svému andělovi,  potřebuji rychle
nějaký dobrý nápad, abych Matii uspala. Hluboce se nadechuji a náhle
se slyším říkat: „A znáš nejmenšího anděla?“

   „Ne,“ zní to bojácně, ale zvědavě.

   „Tak poslouchej, co ti navrhnu: budu ti vyprávět příběh o nejmenším
andělovi, a jestli i po tom budeš chtít domů, odvezu tě tam.“ Přitom
si myslím: moji milí andělé, doufám že váš příběh bude dobrý, nemám
opravdu náladu dnes ještě řídit auto. Mattie se krátce zamyslí a pak
říká: „Dobře, ale pak mě odvezeš k mamince.“

    „Jestli to budeš chtít ještě po příběhu, udělám to ráda,“ odpovídám jí. Mattie
si lehá nahoru na Juliinu palandu a já si pohodlně sedám na zem tak,
aby mě obě mohly vidět.

    „Tedy,“ začínám bez nejmenšího tišení, jak to pokračuje, „byl jednou jeden
malinkatý anděl.“ Zhluboka se nadechuji, a už se bez mého přičinění
skládá jedna věta za druhou.

    „Byl tak malý, že ho dokonce ostatní andělé stále nemohli najít. Malinkatý
byl. Byl tak malý jako nejmenší špička sněhové vločky,“ pokračuji,
„nebo nejmenší zrnko kostky cukru nebo nejmenší kousek skořice. A
ještě k tomu voněl. Ale malinkatý anděl byl smutný. Nudil se. Neměl
totiž nic na práci.“

    Obě dívky mě okouzleně sledují, Mattie už nevzlyká a já v myšlenkách děkuji svému
andělovi. Příběh se dobře poslouchá – jsem zvědavá, jak bude
pokračovat. „Každý anděl dává na někoho pozor. Na dívku nebo na
chlapce. Na mámu nebo na tátu. Na strýce nebo na tetu, na babičku
nebo na dědečka,“ vyprávím. „ Někteří andělé dávají pozor na psy,
kočky nebo koně. Jiní se zase starají o delfíny nebo morčata. Ale
ten malinkatý anděl neměl nikoho, na koho by mohl dávat pozor,“

    Mé vyprávění vázne a já přesně vím proč. Sama jsem přímo přemyslela, jak by
příběh mohl pokračovat, a obrátila jsem se od své důvěry k andělům
k vlastním rozumu. Nic proti mému rozumu, ten je úžasný, ale prostě
omezený. Je jako počítač, který reprodukuje uložené, řečí naučené
programy. To jsou logické úvahy a jsou ostatně velice užitečné, jen
má intuice, mé pocity, má důvěra a má kreativita prostě
nepřicházejí. „Dál mami,“ naléhá Julie. Zhluboka se nadechuji a opět
získávám důvěru spolehnout se na to, co mi přichází na mysl. Má
nervozita mizí a poslouchám svůj příběh.

   „Za úplňku se všichni andělé setkávají na horském vrcholku. Matka Luna vypadá jako
velká syrová pizza a andělé se shromaždují, aby se společně smáli,
tancovali a aby si vzájemně vyprávěli příběhy o nás, o lidech.
Stejně jako my vyprávíme svým přátelům naše příběhy a zážitky.“

   Z horní postele znepokojeně zaznívá? „Pak za úplňku není nikde žádný strážný
anděl?“

   „Andělé mohou být na více místech najednou,“ uklidňuji Matii, „zrovna jako ty,
když spíš. Tvé tělo leží na posteli a spí, zatímco tvá duše se toulá
zemí snů a prožívá úžasná dobrodružství, která si po probuzení často
už nepamatuješ. Takže jedna část anděla dává pozor na tebe, zatímco
jiná tancuje v hebkém měsíčním světle.“ Obě dívky se uklidňují.

    „Andělé vypadají různě. Stejně jako my. Někteří mají obrovská duhová křídla,
někteří nosí třpytivé bílé šaty, jiní jsou pokrytí květinami. Jsou
také andělé, kteří jsou vzdušní a průhlední, jiní jsou horcí a
pevní. Někteří se smějí a tančí, zatímco jiní se potichu pohybují
nocí. Andělé teď sedí v kruhu a vyprávějí o svých zážitcích. A ve
středu stojí někdo, kdo je moc smutný. Ale kdo to je? To musí být
náš malinkatý andělíček. Je tak malý…“

   „…že ho ostatní andělé ano nemohou vidět,“ dokončuje Julia mou větu.

   „Přesně tak.“ Nevypadá to, že by ty dvě brzy usnuly, pomyslím si.

   „Proč je ten malinkatý andělíček tak smutný?“ chci slyšet od dětí.

   „Snad chce taky ke svojí mamince,“ ozývá se Mattie.

   „Ne, proto není smutný. Stěžuje si ostatním andělům, že nemá nikoho, na koho by
mohl dávat pozor. *Chci se o někoho starat. To není spravedlivé*
volá. To jste měly vidět ostatní anděly. Malinkatého andlíka jim
bylo moc líto. Dokázali si dobře představit, jak se asi cítí. *No,*
řekli, *proč nechodíš s námi, jako malý pomocníček?* *Nechci být
žádný malý pomocníček,* odpověděl jim maličký andílek jistě, *chci
být velký pomocník.* Malinkatý andělíček pobíhal kolem kruhu andělů,
až z duhy sršely barvy. Ostatní andělé cítili, jak je vzteklý. Potom
malinkatý andělíček odletěl. Ostatní andělé stále mluvili směrem
k místu ve středu kruhu, kde maličký andílek předtím stál. Ani si
nevšimli, že odletěl. Tak byl malý. Matka Luna se dívala na
maličkého andělíčka a uviděla ho letět vzduchem ve smutných vlnách.
Špičky jeho křídel visely schlíple dolů. Aby ho utěšila, poslala
k němu svou zvláštní záři. Maličký andílek se cítil o něco lépe. Ale
potřeboval ještě víc pomoci, a andělé dostávají pomoc – přesně jako
my – od Boha.“ Mattie a Julie se zvrtávají hlouběji do svých peřin.

   „Měsíční svit dovedl andílka k třešni plné pěkných růžových kvítků, které krásné a
sladce voněly a působily velmi vlhce. Maličký andílek přistál na
jednom listu. Vlezl si do třešňového květu, stáhl křídla okolo sebe
jako přikrývku a zavřel svá nepatrná očka. Dýchal zhluboka a myslel
na Boha.

    *Milý Bože,* ptal se, *jak mohu dostat někoho, o koho bych se směl starat?* Potom
je úplně potichu … potichu … velmi potichu a Bůh mu posílá myšlenku:
*Máš zcela zvláštní úkol, můj úžasný anděli.*

    *A co je můj zcela zvláštní úkol?* ptá se maličký andílek.

    *Hledej ho a nalezneš,* slyší ve své nepatrné hlavičce. Cítí Boží lásku a raduje
se. *Když mi říkáš, že mohu někoho najít, potom vím, že se to
splní.* V myšlenkách dal maličký andílek Bohu veliký polibek a znovu
otevřel oči.

   *Musím se hned vydat na cestu,* volá na svého přátele, měsíční svit. *Naleznu
teď svůj úkol.* Čas noci je již skoro pryč a matka Luna volá měsíční
svit zpět. *Díky, matko Luno, díky, měsíční svite, uvidíme se
večer.* Maličký anděl mává šťastně svými křídly matce Luně.“

   „To zrovna musí vycházet Slunce,“ mumlá Julia.

   „Ano,“ odpovídám. „Anděl roztahuje svá křídla a vystřeluje do vzduchu jako
pružina. *Ahoj, krásný dni, tady jsem!* zpívá a odlétá. A to už
vychází otec Slunce a usmívá se.

    Nejdříve letí maličký andílek na východ, kde všechno začíná, a nalézá tam
veliké moře. Dívá se na ryby a dává pozor, jestli uvidí znamení nebo
přijde myšlenka, která by měla něco společného s jeho novým úkolem.
Ale všímá si jen, že všechny jsou pro něj příliš velké! Tak letí na
jih, kam všechno směruje. Tam nachází veliký les se lvy a srnci a
dává pozor, jestli si tam něčeho nevšimne. Ale vypadá to jen, že
všichni jsou příliš velcí. Dál letí na západ, kde všechno končí a
mění se. Nachází poušť a vidí velbloudy a slony. Ale nevidí žádné
znamení a všímá si jen, že všichni jsou příliš velcí! Jenom doufá,
že na severu, kde se vše uklidňuje pro nový počátek, něco najde.
Letí na horu, ze které se mohou orli a medvědi lépe rozhlížet, a
dává pozor, jestli zpozoruje znamení, ale i zde jsou všichni příliš
velcí!“

    „Chudák malinký andílek,“ šeptá Mattie, nebo to byla Julie?

    „Je velmi smutný. Jeho křídla se úplně unavila. Otec Slunce pomalu zachází,
matka Luna se vrací, právě když maličký andílek opět přistává u
třešňového stromu. Měsíční svit už na něj čeká, když pomalu uléhá
k patě třešňového stromu.

   *Co jsem udělal špatně?* vzlyká maličký andílek zklamaně a cuká křídly. *Bůh
mi řekl, že najdu svůj úkol,* svěřuje se měsíčnímu svitu. *Proč jsem
jej stále ještě nenalezl?*

    Znovu se maličký andílek pokouší uklidnit své myšlenky, aby přišel na to, co
mu vlastně Bůh řekl. Dvakrát se zhluboka nadechne, znovu je úplně
zticha a tu slyší zvuk. Někdo pláče. Ale kde? Andílek se pátravě
rozhlíží. Za třešní stojí malý domek se zářivě červenými dveřmi,
který je obklopený starým zahradním plotem. Jedno okno zůstává
otevřené a bratr vítr nese zvuk dětského pláče až k andílkovi.
Rychle mávne svými křídly a popohnán větrem přistává v pokoji.

    Malá dívenka leží schoulená v posteli a pláče. V uších maličkého andílka zvoní,
tak hlasitě pláče tahle holčička. Nad malou holčičkou stojí sklíčeně
její velký strážný anděl. Zkouší ji utěšit, ale malá holčička ho
vůbec nevnímá.

   *Co se děje? Proč jí nepomůžeš?* ptá se malinkatý andílek velikého anděla
strážného. Strážný anděl smutně pokrčí křídly. *Zkoušel jsem to,*
odpovídá, *ale má strach spát sama v tomto pokoji a já jí zkouším
říct, že jsem stále při ní. Ale pláče tak hlasitě, že mě nemůže
slyšet. V hlavičce má jen smutné myšlenky.*

   *to je hrozné,* říká maličký andílek. Byl často s dětmi a ví, co by
v takové situaci řekly. Malinkatý andílek letí blíž k děvčátku a
prohlíží si ho. *Hm,* říká. Ve své mysli hledá nápad. Tu slyší Boha:
*Prohlédni si to děvčátko pořádně. Je tu něco, co můžeš udělat jenom
ty.*

   Maličkatý andílek je celý vzrušený. *Co? Co je to?* Upřeně se dívá na
děvčátko, které je ještě pořád smáčeno slzami. Přívaly slz jí tečou
z očí a dokonce trochu i z nosu a maličký andílek přemyslí: *Kdyby
jen mohla přestat plakat, aby mohla naslouchat.* A potom se podívá
holčičce na uši a … má nápad! Rychle se otáčí na velkého strážného
anděla a říká mu hrdě: *Mohu ti pomoci.* Stáčí svá křídla a letí
přímo do dívenčina levého ucha. V uchu malé holčičky je těsná
chodbička a maličký andílek letí opatrně, aby nikde nenarazil. Na
konci dlouhého zvukovodu se nachází maličké schůdky, které vypadají
skoro jako lavička. Maličký andílek si na ně sedá a začíná mluvit:
*Můžeš mě slyšet? To jsem já, tvůj anděl!*

    Malé děvčátko se právě zhluboka nadechovalo k dalšímu pláči, když se
uprostřed zarazilo. *Mluví se mnou někdo?* ptá se v myšlenkách.
Andělé mohou samozřejmě slyšet myšlenky stejně zřetelně jako slova.
A tak maličký andílek odpovídá: *Nedělej si starosti, holčičko,
nejsi sama. Tví andělé jsou při tobě.*

   Děvčátko si myslelo, že sní. Posadilo se na posteli a otevřelo oči. Nikdo v jeho
pokoji nebyl. Rozhlédlo se a dostalo strach. Chtělo plakat dál a
zase zavřelo oči. Ale maličký andílek na něho promluvil. *Haló,
holčičko. To jsem já, tvůj anděl.* *Ne, nezdálo se mi to,* pomyslelo
si malé děvčátko, *můžu svého anděla slyšet ve své hlavě.* *Jsme při
tobě,* říká nejmenší ze všech andělů, *přestaň prostě na chvilku
plakat.* Malé děvčátko přestalo plakat a zkusilo být zticha. *Velmi
dobře,* chválí ji maličký andílek. *Když se v tvém světě něco stane,
slyšíš často ve své hlavě dva hlasy. Jeden má strach, a pokud tomuto
hlasu nasloucháš, dostaneš také strach a cítíš se osamělá a smutná a
není ti vůbec dobře. Druhý hlas je plný lásky a naděje. A když
nasloucháš tomuto hlasu, budeš se cítit jistá a šťastná. Takže se
můžeš rozhodnout! Naslouchala bys radši hlasu, který nahání strach,
nebo tomu, který přináší radost?*

   Dívenka ví, co chce: *Chtěla bych naslouchat hlasu, který mi přinese radost. Ale
jak se můžu zbavit hlasu strachu? Je tak hlasitý.* *Přesně jako u
televizního programu, který ti nahání strach. Prostě ho přepneš,*
odpovídá malinkatý andílek. *V tvých myšlenkách to znamená, že
myslíš na něco krásného.*

   A od té chvíle naslouchalo malé děvčátko už jenom maličkému andílkovi a
nikdy více hlasu strachu. *Je to úplně jednoduché,* řekl malinkatý
andílek. *Pokaždé, když dostaneš strach, mysli prostě na nás a na
to, jak moc tě milujeme.* Malé děvčátko se zase zavrtalo do své
postýlky a zeptalo se svého anděla: *Ale já nevím, jak moc mě
milujete.* Maličký andílek odpověděl: *Prostě se zeptáš a my ti
pošleme svou lásku.* Malé děvčátko leželo úplně potichu ve své
postýlce a brzy se cítilo teple a dobře. *A cítilo se tak dobře,
jako když rozbalíš nebo dostaneš dárek, který si opravdu přeješ…
jako když jíš zmrzlinu ve velmi horkém dni… jako když tvoji rodiče
udělají něco velmi pošetilého a ty máš z dlouhého smíchu slzy
v očích… jako malá kočička, která se ti otře o nohu… jako když tě
někdo, koho máš ráda, celý den nosí na rukou – tak dobrý je pocit
z andělů. Když jsi smutná, nezapomeň, kolik toho ve svém životě
máš.*A maličký andílek vysvětluje dál: *Tvůj velký anděl je stále
blízko tebe. Řekni prostě, že ho chceš cítit, a pocítíš ho.*

    *Bezva,* pomyslelo si malé děvčátko, *to je mnohem zábavnější, než naslouchat
tomu hlasu strachu.*

    Malé děvčátko teď věří v to, že jeho andělé jsou stále při něm, i když
spí samo v pokoji. Jeho tělo může zůstat v posteli a duše navštívit
zemi snů a hrát si s kamarády anděly. Když se měsíční svit podíval
otevřeným oknem, malé děvčátko již usnulo.

    Maličký andílek vyletěl z ucha děvčátka a zastavil se před velkým andělem.
*Ty jsi úžasný,* řekl strážný anděl. Nejmenší anděl ze všech byl
velmi šťastný. Hýřil všemi duhovými barvami a jeho křídla pyšně
zvonila jako zvonky. *Nalezl jsem pro sebe ten pravý úkol. Budu se
starat o všechny děti, které jsou v noci smutné, a vyprávět jim o
jejich strážném andělu, který na ně dává pozor,* řekl šťastně. Objal
velkého anděla dost silně. No ano, tak silně to mohlo jít jen velmi,
velmi užitečnému andělovi. Ale vy přece víte, že nehraje žádnou
roli, jak velké je tělo. Je to duch a rozhodnost, co se počítá. A
náš ze všech nejmenší anděl to ví úplně přesně…“

   Slyším hluboký dech Julie a Mattie. „Dobrou noc, mí andílci,“ šeptám jim,
potom co jsem je políbila. „A vám také, mí nebeští andělé.“

   Šla jsem do své pracovny a věděla jsem, že tento příběh musím zapsat. Dvacet
kopií jsem vytiskla na svém oblíbeném papíru s oblaky a beru je dnes
s sebou do školky. Julia si přála, abych přesně tento příběh
vyprávěla jejím kamarádům a každé dítě dostalo kopii domů. V Juliině
předškolní třídě se najdou děti všech možných kultur, a to je na
andělech dobré, že se ponoří do každého kulturního a náboženského
života. Ať jde o muslimy, židy, křesťany, všude se o těchto
okřídlených poslech Božích, kteří nám připomínají Boží slovo,
hovoří.

   Otevírám dveře do Juliiny třídy, a tu mi již běží v ústrety: „Mami, mami,
připravili jsme ti židli a paní učitelka říkala, že ti můžu sedět na
klíně.“

   Zdravím učitelky a děti, které přede mnou sedí v kruhu na koberci. Jsem zde
často,v Los Angeles je běžné, že se rodiče aktivně zapojují do
školního dění. Jsem zvána do Juliiny školy, když jde o duchovní
otázky.

   Před nedávnem hledali novou vedoucí mateřské školy a předškolní třídy a ředitel
školy vybral čtyři zástupce rodičů, kteří by měli být přítomni u
přijímacích pohovorů. Každý z nás položil čtyřem zájemcům jednu
otázku. Moje zněla: „Věříte, že stromy umějí mluvit?“ Škola si už na
mé způsoby zvykla, ale bylo napínavé sledovat reakce účastníků. Dva
se nervózně smáli a jejich pohledy mým směrem naznačovaly, že si
myslí, že nemám všech pět pohromadě. Další otázku přešla a myslela
si, že děti tohle skutečně nezajímá, a poslední se na mně podívala a
poznamenala bez mrknutí oka: „Ráda bych zjistila od dětí, jak s námi
mluví stromy.“ To se mi líbí, pomyslela jsem si. Juliina škola
vkládá velký význam do pěstování vzájemného porozumění a podporuje
individualitu a kreativitu. Odpověď na tuto otázku byla při vybírání
rozhodující, jak jsem se později od ředitele dozvěděla.

    Byla jsem také již hostem v první třídě, když se hovořilo o Indiánech a jejich
moudrosti. Měla jsem s sebou svou obřadní dýmku, své bubny a svá
pera. Ale tentokrát, v Juliině třídě, šlo o anděly, a já jsem se
ptala dětí, jestli už někdy anděla pocítily.

    „Ano,“ mínila Mattie, „když jsem strávila noc u tebe.“ Směje se od ucha
k uchu a hrdě se rozhlíží po kruhu.

   „Chtěli byste pocítit svého strážného anděla?“ ptám se třídy.

   „Ano, ano,“ nadšeně jeden přes druhého vykřikují.

   „Tak dobře, tak si prostě lehněte a zavřete oči.“

   Každý, kdo má co do činění s dětmi, ví, jak je obtížné pohnout skupinu pěti- až
šestiletých dětí k tomu, aby potichu ležely a měly zavřené oči.
Pohled na užaslé učitelky Lindu, Franzi a Michele mi ukázal, jak
jsou překvapené, že si děti hned lehají.

   Julia by chtěla radši zůstat sedět na mém klíně, a tak její školní kamarády
pozorujeme společně. Je těžké popsat, jak to vypadá, když si celá
předškolní třída lehne, aby meditovala. Byla jsem dojatá a za tento
pohled hluboce vděčná.

   „Takže,“můj hlas se ztišil a změkl, „teď se pořádně zhluboka nadechněte, až do
břicha … a potom zase vydechněte.“

   Vím, že nemám moc času. Dvacet dětí předškolního věku to zavřenýma očima moc
dlouho nevydrží.

   „Teď si představte, že nad vámi je obrovská duha, vy stojíte pod ní a vidíte
všechny ty nádherné barvy.“ Julia sedí bez hnutí na mém klíně a i
učitelky mají zavřené oči.

   „Teď požádejte svého strážného anděla, aby vám poslal pocit, a potom
sledujte své tělo, jak se to projeví.“

    Ještě nikdy jsem to se skupinou dětí nedělala a napjatě čekám na jejich reakci.
Dospělí zpravidla mluví o pocitu míru, lásky nebo klidu. Jsem
zvědavá, co budou říkat děti. Sleduji jejich obličeje, ponejvíc
napjaté, soustředěné, některé usměvavé, u jiných zůstávají ústa
lehce otevřena. Sam otevírá oči a volá na mně: „V mém břiše bylo
takové škubání, možná to bylo legrační. Jsou andělé také legrační?“

   „Ano,“ potvrzuji, „chtějí, abychom se bavili.“

   Rachel, která leží vedle Sama, kouká zmateně: „Mně se otřel křídlem o nos.“ Směji
se na ni.

   „Mně můj anděl úplně rozcuchal vlasy. To bylo hezké.“ – „Mně bylo horko, jako
když se zapne fén.“ - „Mě zatahal za ucho!“ – „Mně dal můj anděl
uvnitř pusu.“

   Úplně vzrušené volají děti své zážitky jedno přes druhé a světlo v jejich
očích mi ukazuje, jak je pobavilo, že mohou pocítit své strážné
anděly.

   David má otázku, která mu obzvláště leží na srdci: „ Když jsem udělal něco
špatného, nemá mě už můj anděl rád?“ Hluboké zoufalství je pohřbeno
v jeho obličeji. Je to malý dareba, ale je velice zaujatý láskou
svého strážného anděla.

   „Andělé tě milují stále! Nezáleží na tom, co jsi udělal,“ odpovídám mu. David
se zeširoka usmívá. „Ale,“ pokračuji a David se hned zase dívá
ustaraně, „andělé ti také chtějí pomoci, abys byl nejlepším dítětem,
jakým můžeš být. Proto naslouchej ve svém nitru, co tvůj strážný
anděl říká, ještě než něco uděláš.“ David nadšeně pokyvuje.

   „Jsou všichni andělé skuteční?“ ptá se Erika. „Je možné je i vidět?“

   „Ano,“ odpovídám, „mnoho lidí vídá anděly, jiní je cítí a jiní zase slyší.
Není rozdíl v tom, jestli je cítíš, vidíš nebo slyšíš, jsou tu
pořád.“ To je zase moje oblíbené téma…

   „Můj přítel Tom říká, že andělé nejsou.“ Ozývá se šeptem Noah.

   Všechny pohledy se stáčejí na mně. Jako „expert na anděly“ si musím vymyslet
něco názorného, Pomoc, volám v duchu vzhůru. Vteřinu čekám, a tu již
přichází myšlenka: „Podívej se, Noahu, anděly člověka většinou
nevidí, jako vzduch, ten také nevidíš, ale přesto je tady.“ Pozorně
přikyvuje. „Nebo láska. Když máš někoho rád, také nemůžeš lásku
vidět, můžeš ji jen cítit. Není to tak?“

   Znatelný povzdech probíhá Juliinou třídou a také mnou.

   „Takže, jste připraveni na příběh o andělech?“

   Děti se posouvají blíž ke mně a já žádám Julii, aby rozdala kopie.

   O deset minut později klepe první matka na dveře třídy, právě včas na konci
příběhu. „Mami, cítila jsem svého strážného anděla,“ vyskakuje
Miranda a běží ke dveřím, aby pozdravila svou matku. „To je skvělé,“
míní matka, a aniž by mě viděla, ptá se: „Že tu byla Sabrina?“
Učitelky se společně se mnou začínají smát.

Zdroj: vysehrad.ning.com (Bofi)