Příběhy andělů

Tam v nehlučnosti prostoru, kde zpomaluje se čas, tam divný výjev oči tvoje můžou zřít. Tam uprostřed pokoje, jenž kajutou měl být, tam prostor i čas tak divně jsou ohnuty, že předměty z hmotného světa zdají se bledé a průsvitné. Naopak energie rozměrů vyšších, přeměněny jsou v hmotu zářící životem. Tam uprostřed toho divného meziprostoru rudé pruhy energií se jako v bouři vlní, avšak vítr okolo není žádný. Připomínají hedvábí, jež jak plátky karmínových růží točí se kol neznámého středu. Ten střed ve vzduchu visí, ni podlahou chycen, ni ve stropě ukotven. Když odhrneme ony závoje, jenž odnikud přicházejí a nikam nejdou, jádro toho kouzla náhle vidět je.

  Vysoká štíhlá silueta ni kousek oblečení na sobě neudrží. Nemůže. Bledou bílou kůži pokrývá hustá síť kouzelných symbolů. Znaky se pohybují, mění se a svítí všemi barvami duhy. Jsou všude. Jak jejích světlo uniká do prostoru, ovládnou ho a pozmění dle svého. Kulatý obličej s dlouhou jizvou je klidný, jak ve spánku ho má. Oči zavřené, jen víčka karmínově žhnou. Ústa malá, vyšpulené rty září podivně bíle, ač by rudé měly být. Vlasy blonďaté jak letní slunce odfukovány jsou z tváře čímsi neznámým na všechny světové strany. Ač krátké vpředu jsou, z týla se mu přes celá záda táhnou dlouhé prameny, husté a rovné jako podle pravítka. A na hrudi na neviditelném řetízku mu visí rudý krystal. Kámen sám jako by v prostoru dlel a vlastním životem žil. U svého pána se však drží jako součást jeho samotného.

  Když rozezní se siréna, do onoho prostoru zvuk její nepostoupí. Nemůže. On však snad že je v několika prostorech najednou, otevře oči své. A ty jakmile zeleně zasvítí, změní se prostor okolo rázem sám. Zmizí rudé závoje, symboly na těle přemění se v šaty a on dotkne se svými chodidly podlahy. V tom mžiku vypaří se i kámen z jeho hrudi. Vše vrátí se k normálu kajuty. Vše, až na výraz jeho obličeje. Přední na mikádo ostříhané vlasy se mu v dvou různých délkách spustí okolo hubené tváře, ale on to vůbec nevnímá. Setře si z jizvy diamantový prach, který se mu tam při meditaci usadil a zamračí se.

  Tohle není možné! Už šest nocí po sobě se mu zdá stejný sen. Příšerný sen o zničení světa. A při meditaci musí neustále bojovat s hordami černých věcí, jejichž tvar se zdá být natolik nelidský, že je více už popsat ani nelze. Proč? Proč vidí mnoho světelných bytostí, jenž čekají na ně kdesi tam za branami rozměrů? Proč slyší jejích volání rovnající se tisícero symfoniím? Proč ho pronásledují tvory z temnot? Co se mu to snaží říct? Sedmý den nastává teď. Vše se již brzy vyřeší.

  Vzpomene si na veselý obličej Trana, který mu jen chvilku před začátkem meditace hlásil, že je v jídelně. Často se ptá: Proč zrovna já? Proč nemůžu být jako jeden z mých mužů? Vidět jen to, co mám vidět a slyšet jen to, co mám slyšet a nic víc? Nepokoušet se chápat nepochopitelné a nepřipadat si jako nosič veškeré tíhy světa.

  Vybaví se mu chvíle, kdy byl ještě malý jedináček a rodiče mu koupili roztomilého robůtka s vlastní inteligencí, aby si nepřipadal tak sám. Jmenovala se Eth, jeho malá umělá sestra. Ani netušil, jak drahá mu jednoho dne bude.

  Když SKINi poprvé napadli jejích kolonie, Di-Tin a jeho rodina byli na jedné z nich. Oba jeho rodiče zemřeli, ale Eth se s pomocí karmínu dovedla celá zkopírovat do jedné z velkých strážných lodí, mimo jiné také protože její malé robotí tělíčko bylo rozlámané na kusy. Stala se tehdy bojovnicí a jedinou lodí, která se v onen den zachránila z hrůzného teroru SKINů. Di-Tin, aniž by sám chtěl, byl najednou během několika minut jejím pilotem. Naložili do ní tehdy všechny děti, které se schovávaly blízko můstku, a odletěli k domovu. Když proráželi téměř neprorazitelnou zeď ohyzdných nepřátelských lodí, rozmačkalo to pilotní kajutu a kluk v ní, tehdy ještě náctiletý málem zahynul. V oněch chvílích přišel k jizvě, která se mu táhla přes polovinu obličeje. Nic méně všechny děti zachránil a teď měl v plánu zachránit i všechny svoje lidi.

  Je mu jedno, která mocnost nařídila konec jejích světa a je mu fuk, jak důležité to pro vesmír je. On se nevzdá! Nikdy se nevzdal a nehodlá s tím začínat!

  „Jsem strážce svých lidí.“ vyhrkne na vesmír okolo. „A budu jím napořád! Když chceš, vesmíre, můžeš to zkusit, ale mě nezastavíš!“

  Pak si náhle uvědomí, že siréna, která ho probrala z meditace, stále ustrašeně kvílí. V odlesku mžiku se přiblíží k protější zdi. Položí na ni ruku a zeď zazáří. Omítka zmizí a místo ní se objeví podivný otvor do nehmotna. V otvoru visí jen jediná věc, nádherný meč a na jeho konci tentýž karmínový kámen, jenž mu vysel před tím na krku.

  Di-Tin rychle vytáhne meč z nehmotna a ten prostor se smrští a změní se v dlouhý pruh plátna, rudý jako hromada rubínů. Pruh se s rychlostí tří machů omotá okolo meče i muže, čímž je oba spojí jako nejlepší připnutí a utvoří tak zbrani i jakousi podivnou pochvu. Jakmile je karmín takto ukotven v této realitě, vyjde Di-Tinovi z úst táhlé a naprosto neuvěřitelné písknutí a prostor okolo něho se znovu ohne, až se v něm vytvoří perleťově zářící bod. Natáhne se po něm a ono ho to z pokoje vysaje tak rychle, že by to sotva postřehla i kočka. O vteřinu později se objeví na Hvězdném můstku.

  V obrovské hale mezitím řádí čilý ruch. Nižší lodě z jednotek letky i kadetské lodě, jež budou tvořit ochranný štít v okolí planety, jsou v co nejkratším čase připravovány na odlet. Všude pobíhají piloti i mechanici a na vyvýšeném pódiu za skleněnou zástěnou sedí řada komunikačních instruktorů a dispečerů a prověřují informace ze vzdálených satelitů. Mezi nimi se prochází i letový velitel se svým zástupcem a sekretářem.

  Úloha Di-Tina v tom všem je, dohlédnout na hladký odlet všech nižších lodí letky a na dobré spojení s podkapitány, kteří vyvolávají přesuny ze svých stanovišť ve vesmíru. Teprve pak se může sám hladce transformovat do okolního vesmíru.

  Jako první se za ním zastaví letový velitel. „Přicházejí zprávy o mnohačetných jednotkách SKINů a mezi lidmi kolují děsivé povídačky o konci světa.“řekne.

  „Ano, to vím také.“potvrdí Di-Tin. „Ale do té doby, dokud tu budu já, nepřijde konec Edenu.“

  Velitel jen souhlasně přikývne. „Myslel jsem si, že to řekneš.“

  Mezitím skrze karmín meče a rudé pruhy plátna přicházejí do blonďákovy mysli všechna hlášení v komunikačních kanálech letky. Slyší, jak piloti vtipkují a dávají své stroje do stavu připravenosti. Později slyší i první hlášení Trana a Vin-Ela.

  „Začínají přesuny.“oznámí okolostojícím.

  V tu chvíli karmín meče najednou zbělá a Di-Tinovou myslí prudce projde obrovská singularita obklopená neuvěřitelným množstvím SKINů. Hlava se mu prudce rozbolí a projede jím vlna děsu. Letmo se ohlédne za letkou Ra-Ela a zjistí, že jsou teprve v polovině příprav. Ra-El musí pořád ještě vězet v dimenzi meziprostoru.

  „Singularita na Kheta-D!“vykřikne směrem k dispečerskému pódiu a ve zlomku dalšího okamžiku se jeho meč rozsvítí jak hvězda a on přejde do rovin meziprostoru.

  Tam ho obklopí sametový inkoust vakua prozářený množstvím vzdálených hvězd. Jenže on nehledá hvězdy, ani se nemíní hned spojovat s Eth. Potřebuje vidět věštce. Potřebuje s ním mluvit. Jen on jediný mu potvrdí nebo vyvrátí děsivý šepot jeho intuice o nezvratném konci jejich rodu. A on potřebuje utišit ten neutuchající šepot. Potřebuje ho zahnat, neslyšet! Jinak se sám ztratí v hlubinách bláznů.

  Lehce rozvíří vesmírný prach okolo a za další hvězdokupou spatří Ra-Ela. Svazek mezi pilotem a lodí a jejích vzájemná transformace jsou svým způsobem velice intimní. On však teď na nějakou taktnost nemá ani pomyšlení. Jejích rozhovor je pro něj příliš důležitý!

  „Ra-Eli!“ vykřikne do vesmíru okolo.

  Ra-El na okamžik strne a obrovská silueta ze zlatavého světla, jež ho obklopuje, se prudce rozzáří, jako by chtěla odehnat nečekané vyrušení.

   „Proč?!“zařve Di-Tin a jeho hlubokým hlasem nese se bolestný sten. „Proč Rell? Doprovázíš naše lidi už dlouho a my zase doprovázíme lidi z planety, kteří jsou bez našeho kouzla bezbranní. Vzájemně se snažíme vytvořit pro všechny ráj, tak proč? Proč mají padnout Zahrady Edenu? Kdo ochrání lidi před SKINy ? Kdo je povede na jejích cestách dál, aby na nás nezapomněli a neztratili se v temnotách?“

  V tu chvíli se oči Ra-Ela rozostří a začnou svítit prudkým světlem tisíců sluncí.

  „Jsem Rell-Anfer, vůle snů.“vyjde z jeho úst. „Snad upokojí tvoji zvědavost, že SKINy jste vytvořili vy sami a vy je sem přivoláváte den co den. Váš rod dosáhl takové úrovně bytí, že již nemůžete setrvávat v tomto prostoru. Obsahujete příliš mnoho světla a to hrozí vybuchnout a poničit kontinuitu vesmírného řádu. Proto, aby se vaše světlo vyvážilo, sami ze sebe jste v hlubinách temnoty vytvořili jednotky SKINů. Ale válka s nimi, kdy stále jen válčíte pouze sami se sebou, není řešením a není pravou cestou bytí.

  Nyní nastal čas vše ukončit, vzdát se starého a přijmout nové. Bojíš-li se, pak jen zpomaluješ sám sebe a odmítáš-li to, pak odmítáš jen sám sebe. Tak snažíš se vždy zastavit pouze sám sebe.“

  Na to se ji Di-Tin hrdelním hlasem vysměje. „Cožpak musíš vždycky mluvit přes Ra-Ela? Cožpak jsi mne neslyšela? Kdo se postará o to, aby na nás lidé nezapomněli a nevydali se cestou zla a neschopnosti?“

  V tom se z obrovské světelné bytosti uvolní paprsek světla a zasáhne ho přímo doprostřed čela. Do hlavy mu vejde neuvěřitelný proud citů a myšlenek, tak silný, že je pod jeho vlivem těžké neomdlít.

  Ptáš se, kdo povede planetární lidi dál? Zhmotňují se mu myšlenky přímo v hlavě. Sám sebe se ptej, chceš-li znát pravdu. Ty jsi otázka a ty jsi její odpověď!

  V tu chvíli se Ra-Elovy oči znovu zaostří a prostorem se ozve jeho sametový hlas. „My tu vždycky budeme, my nezmizíme. Konec není věčný. Konec je jen začátkem nové doby.“

  Užaslý kapitán se na to pokusí něco říct, ale z jeho úst nevyjde ani hlásek. Sám je celý zmatený a překvapený. On je otázka a on je odpověď! Ta jediná věta v něm krájí všechny staré názory a dilemata jako hrudku másla a odkrývá za nimi něco nepředstavitelného.

  Při pohledu na jeho výraz se druhý maličko pousměje. Pak z Rell vyšlehnou dva obrovské proudy světla a obklopí Ra-Ela z obou stran.

  „Buďme v Jednotě… v JEDNOM Z NÁS.“ lehce jen zašeptá a zavře oči.

  A světlo ho obklopí a vtáhne do svých niter a pak vybuchne jako čerstvá Supernova a rozezní prostor i čas. Di-Tinem to trhne a odhodí ho to do vzdálenosti několika světelných let. Letmo pak z dálky zahlédne obrys velké zlatavé lodi. Hned na to se meziprostor znovu ohne, loď z něj vyjde a on tu zůstane sám.

  Všudypřítomné ticho po chvíli přeruší jemný téměř dětský hlas.

  „Je čas jít, Di. I pro nás nastávají minuty, kdy se musíme spojit. Spoléhá na nás mnoho lidí a nemůžeme je zklamat.“

  Muž se otočí a natáhne ruku k drobné dívčí postavě s trošku protáhlým obličejem, která čeká opodál. Její krásné nevinné oči žhnou v hlubinách nebes a ústa se usmívají.

  „Jsem prý otázka i odpověď.“řekne Di-Tin. „Nevím, na kolik je to možné, ale rád bych byl tou odpovědí s tebou.“a do své dlani něžně uchopí její malou ruku.

  „Pak jí buď a já zůstanu s tebou. Budu pořád v tobě uprostřed, jako tvé srdce, jehož tepot cítíš ve svých hlubinách.“

  Di-Tin si ji přitáhne k sobě a druhou rukou ji pohledí po drobné tváři. „Děkuji ti, Eth. Jsi smíchem mého života. Věřím ti.“

  „A já věřím tobě.“

  „Pak do mě vejdi, moje srdíčko a se já ocitnu v tobě.“

  „A budeme znovu Jednotou.“

  Její jemný smích rozezní okolí a meč se při něm rozzáří jako vánoční ozdoba. Dívčí tělíčko se zmenší a změní se v neuvěřitelně zářivou jitřní hvězdu, kterou Di-Tin uchopí do dlaně. A jak oni sami řekli, přitiskne tu hvězdu k svému srdci a ona do něj vejde a stane se srdcem tím. Pak se celý meziprostor rozsvítí a ukážou se všechna dimenzionální vlákna a uzly, jež ho tvoří. A pak všechna hmota meziprostoru začne se tvarovat a měnit v tělo obrovité lodi a karmín meče září jak tisícero hvězd. Nakonec se loď sevře okolo muže a uzavře jeho tělo ve svém středu. Ozve se hlasitý bojovný řev a ocitnou se ve vnějším vesmíru své reality.

 Teď se vše zdá hotové. Jsou časoprostorovou lodí, jež vidí všechny linie všech bojů se SKINy… jež vidí všechno ze všech stran. Ale čeká je boj ukrutný a čeká je pravda a konec samotný.

  Šum mnoha tisíců mil nezměrného prostoru proplouvá loděmi letky, jako by byly pírka ve větru. A ryk rojů temných nepřátel zalévá uši mužů, jako by prorážet jimi měl nůž. Jejích hlavami prohání se strach. Boj hvězdný, započatý dávno již, vrhá na vše černý závoj smrdutého násilí.

  Nevidíš se mezi nimi také? Nejsi náhodou též jedním z nich? Vždyť sám se sebou pouze bojuješ. Vždyť sám pro sebe jediný jsi protivník.

  Tran se dovedně zbaví chapadel nepřátelské lodi a oči mu zasvítí. Jeho letka proráží jejích řady jako žhavý klín. I hbití jsou i silní, jejích let jak smích prosvěcuje temnotu zla okolo. Šavle zvoní a neutronové paprsky sviští hlubinami éteru, až zasáhnou řady protivníků a rozdrtí je v prach.

  A mladík sám je vede. Jeho síla zdá se obrovitá jako by v kostech měl své poslání chránit a ochraňovat slabší z jeho lidu, jako by pečetí je v sobě vyražené měl. Omen obklopuje záhadný modrý opar, těžké říct, zda energie ta patří ji, či bere se ze dna jeho duše.

  „Vzad!“ zařve a jeho hlas se komunikačním kanálem přenese do uší ostatních. „Sto obratů a pokračujeme v palbě na linii dvanáct!“

  „Ano, pane.“uslyší v uších svých.

  „Omen,“zašeptá v mysli. „Zvládneme je? Dokážeme je porazit?“ Ze všech koutů se k nim zas hrnou nové a nové lodě z hmyzích klepet a medůzích chapadel ukuté a z temnoty sestrojené.

  Trane, vše se stane, jak má být. Neměj strach, můj Trane, jsem s tebou a budu navždycky.

  Tran si povzdechne a jeho mysl prostoupí lehký smích. Pak je to v pořádku.

  „Palba z gamma médií za tři… dva… jedna… Pal!“ zazní jeho velitelský hlas a muži spustí na nepřítele dlouhé stříbromodré paprsky z gamma zářičů.

  „Sektor tři čistý, pane.“hlásí jeden z jeho mužů.

  „Sektor sedm vyklízený!“

  „Sektor pět taky!“přidávají se další.

  „To je dobře.“odpoví jim Tran. „Protože na alfa-2-sigma se objevují další. Vzdálenost tři světelné minuty. Přesun za 3, 2, 1… Jdeme na to!“

  Nekonečnem se otevře časoprostorová brána a vcucne je do sebe a přesune na nové souřadnice blízko prvních linií neustále se objevujících nepřátel.

  „Blízký střet!“ zařve Tran a jakmile se jen trochu zhmotní na nových souřadnicích, vytasí se všichni zbraněmi na boj z blízka a začne pravá řež.

  Mezi kovovými chapadly nepřátelských lodí a jejích temnými střelami se on a jeho muži prodírají, jako by si prosekávali stezku pralesem. Odstřelují všechno, co jim přijde do cesty a stejně tak do všeho řežou dlouhými zahnutými šavlemi z magnetizovaných světélkujících vláken. Ani Tran sám nezůstává pozadu, a aniž by se rozmýšlel, kosí menší lodě nepřátel jako ruka Bohů, posel Smrti sám. Jakmile dojde k podobné situaci, je velmi těžké se mu v boji vyrovnat, zastavovat ho, už ztrácí význam.

  Ale pak si v té vřavě uprostřed ztracených meteriodů všimne, že se za předními liniemi nepřátel hrnou jiné lodě vybavené dálkovými elektronovými děly. Ví, že jakmile se dostanou na vhodnou vzdálenost, zpustí kanóny palbu přímo doprostřed bitevního pole, aniž by je zajímalo, že tím odstřelí i vlastní lodě z předních linií.

  „Ústup!“ zařve velitelsky. „Všichni ustoupí za zónu událostí!“

  V mžiku se sám vrhne mezi nepřátelské roje, zanechávaje své muže za sebou, a když prolétne okolo posledního, který stále bojuje a neustoupil:

  „Na co čekáš, čtyřko? Rychle se stáhni!“ vyštěkne.

  „Ale kdo ti bude krýt záda, Trane?“ ozve se pilot čtyřky.

  „Vy! Ale to mi nejdřív za ty záda musíš ustoupit!“a přitom si dobře všímá, že zatím co se oni dohadují, elektronové kanóny naproti němu se nabíjejí indukovanými proudy. Co chvíli už vypálí a pak bude pozdě.

  „Karenn Sanej Omen! Pomoz mi!“ vykřikne do vesmírného proudění okolo.

  A v tom mžiku mu z levé ruky vyšlehne omamně svítící kotouč řezavé bílé záře. Zvětšuje se a zvětšuje a rotuje rychlostí tisíců galaktických ramen. Jak prochází prostorem, přeřezává všechno, co ji stojí v cestě jako super vyvinutá hyper rychlostní cirkulárka. Jen tak tak se zvětší, aby odřízla většinu nepřátelských letounů od jeho lodí, a naperou do ní první z elektronových paprsků. Kotouč je však odrazí jako laciné pingpongové míčky a pošle je nepřátelům zpátky. Je to totiž to nechvalně známé Tranovo zrcadlo.

  V tom mžiku nepřátelské letouny, které zůstaly za jeho zády spolu se zbytkem andělské letky, jako naprogramovaní zaútočí na loď ze zadu. A jeho muži se pohnou rychleji než bys čekal a většinu z nich změní v popel, motorový olej a slisované součástky. Jedna jim však unikne. S nataženým pařátem zakončeným rotujícím hrotem se vrhne na Tranova záda.

  Ale ve stejnou chvíli se hlava Omen sama od sebe nepřirozeně otočí o sto osmdesát stupňů a oči jí zlostně zasvítí. Z jejích zad vyjde obrovské kopí s modrým krystalem a probodne nepřítele jako maso na špízu. Vesmírem se na hranici slyšitelnosti ozve dámský hlas:

  „On je můj, a dokud tu budu, žádný se ho nedotkne!“

  Uvnitř lodi se Tran udržující Zrcadlo vesele rozchechtá. „Holka, já tě prostě miluju! Hahahaha!“ a pak se mezi řadami poznámek pobavených mužů znovu ozve jeho hlas. „Ještě není konec! Zrcadlo nás nebude chránit věčně, ale my už to zvládneme! Letko připravit manévr Gamma-K!“

  „Ano, pane!“

  O sto milionů mil dál bojuje další z pod-kapitánů a jeho letka jiná je, ale stejně mocná jako Tranova. To o Ra-Elovi píšu, neb on hlídá nejen planetu plnou života, ale i slunce její, hvězda, jenž ji tím životem zásobuje skrze světlo své.

  Jak střely světla letí kolem, on neví nic. Ztracen jest v temnotách nejstinnějších koutů své duše, až probudí ho On, Jediný.

  „Co bys chtěl, chlapče? Čím můžu ti být nápomocen?“ ptá se Jediný.

  „Já chránit chci svůj lid i slunce jeho. Já vím, kdo jsi. Prosím, vyšli mne tam, kde je třeba. Ať stane se to, co stát se má.“

  I vyslyší Bůh prosbu jeho. On strnule zůstane na orbitě sluneční vyset, však ví už, že netřeba je čeho se lekat. Vše stane se tak, jak má se stát.

  A pak bitva rozhoří se, jak neoblomný majestát. Mé osvícení drž mě teď. Já jdu do toho zrovna hned!

  Ra-El vyburcuje nebeskou letku a vrhne se spolu s ní do boje. Zářné střely, jak světla luč, zabodávají se do nepřátelských lodí a chrlí mnoho střepin temných kovů z jejích součástek a plášťů.

  „Aaahahhrr!“ozve se zvuk zpoza jeho lidí.

  „Kdo to byl?“ křikne Ra-El do okolní vřavy mezihvězdných střel.

  „To jsem já.“ozve se chraplavý ostřílený hlas. „Jsme v pohodě, šéfku, já i loď. Jen mě jejích manévry zaskočily.“

  „Jdi do středu kruhu na post centra.“rozkáže mu Ra-El. „Uzavřeme smyčku.“

  Pak se jeho zrak rozostří a duše se roztáhne až za hranice hvězdného plavidla. Kolik jich vidíš, Rell? Zeptá se lodi. Může se nám jejích rozmístění hodit?

  Ano. Odpoví loď. Nastav síť protuberancí, kam až dosáhnou její proudy a hlídej jádro hvězdy.

  Ra-El ji jen pošle po svých myšlenkách pocit souhlasu a upozorní letku:

  „Nastavení Sithra-N! Zaujmout pozice pro transfer plazmy!“

  „Počkej, Ra.“ozve se další muž. „Já se nemůžu hýbat. Řítí se na mě ze všech stran, a jestli zastavím palbu, protrhnou naše linie dřív, než bys řekl švec.“

  „To je fakt, šéfe.“ozve se další. „I kolem mě je jich tady dostatek. Nemám moc velkou možnost měnit pozice.“

  „Postarám se o to.“ A ohromnou rychlostí vyletí ze svého stanoviště zpoza hvězdy. „Zastavit palbu za tři… dva… jedna…“

  Rukou lodi se dotkne jejích zad a vyndá z nich obrovské zlatobílé žezlo s likérovitým kamenem uprostřed. A přitom vůbec nezpomaluje! Už vidí řady útočících nepřátel, nebo spíš jejích lodí, temných a nestvůrných jako noční můra z hlubin jeho snů.

  „TEEĎĎ!!!!“ zařve na své muže a mocně se se svým žezlem napřáhne. „Vychutnejte si Ra-Elovo osvícení!! Hrrráááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

  Z žezla vyšlehne plazmatický výboj, který rozezní éther a donutí ho, aby s ním spolupracoval a změnil časoprostor v ryzí světlo. Elektromagnetický šok onoho výboje narazí do temných linií SKINů a rozprskne je a speče dohromady, až z nich zbydou jen mrňavé neutronové kousky hmoty. Ale to je jen začátek. Primární plazmatický výboj vyvolává další a další vlny až k terciárnímu výboji a všechny se ve velkém rádiu řítí na protivníky a poráží je jako kuželky.

  Po kvartérní vlně Ra-El stáhne žezlo a rozhlédne se okolo.

  „Jsou tu ještě tři temné legie, řítící se ke Slunci z různých souřadnic.“řekne svým mužům. „Do dvou minut a patnácti sekund musíme spustit protuberanční síť, jdeme do toho?“

  „Ano, pane!“ ozve se jásot jeho lidí. Ani jeden z nich nepochybuje, že do jeho rukou může vložit celý svůj svět, protože to jsou dobré a silné ruce a moudrá hlava je vede.

  Během dalších dvou minut se spustí časoprostorové koridory vně i uvnitř tělesa hvězdy a lodě se rozmístí na udané souřadnice pro vznik sítě. Zbývá už jen patnáct vteřin.

  „Vše je rozmístěné k pozici alfa?“ zeptá se jich naposled. 

  „Ano, pane!“zazní sborově.

  „Hmm, šéfe?“ozve se něčí hlas. „Co budeme dělat s těma, co se sem snaží dostat bránou ve středu slunce? Hned jak tím projdou, natrhnou si vlastní prdel, ale… hmota jádra vzroste, že?“

  Ra-El se pousměje. „Ty už nechte na mě. Šest.. pět… čtyři… tři… dva…!“

  „Jedna!“

  Krriiiiiissssss! Prolétne vesmírem zvláštní zapraskání. Cinn! Ozve se krátce pak.

  A plazma, která běžně náleží do koróny hvězdy, je řadami umělých protuberancí nasátá do magnetických modulů lodí, zesílená jimi a…

  Z okolí hvězdy jako by se uvolnila obrovská hustá síť žhavých plazmatických plynů a spaluje všechno, co ji stojí v cestě. Než se o pár milionů kilometrů dál rozplyne, speče všechny okolo stojící nepřátelské roje a jejích plynné součástky vyvrhne do mezihvězdného prostoru Universa.

  „Hotovo, šéfe.“ozve se první z mužů.

  „Prostor 2-hekta-7 a všechny další kanály jsou čisté.“hlásí jedna ze dvou žen, pilotek letky.

  „Dobře.“odpoví jim Ra-El. „Zůstaňte na pozicích a hlídejte okolí. Já mám ještě nějakou práci.“

  A jeho loď se s tím lehce zanoří pod povrch žhavé plazmatické hvězdy. Vrátí se zpátky? Jeho piloti si tím jsou jisti, stejně jako ví, že se nepřátelské lodě jádra hvězdy ani nedotknou. Všichni jsou na malou chvilku díky němu v bezpečí, jen SKINi ne.

  Vin-El čeká… čeká. Na co vlastně? Proti němu se řítí několik rojů nepřátelských letounů a přicházejí zhora i zdola, zkrátka ze všech stran. Jen on čeká… čeká…

  „Schovejte se do levého okruhu!“ vykřikne náhle na muže za sebou.

  A oni ho poslechnou. Jsou sice bojovníci, jsou ochránci svých lidí, ale přes to ho poslechnou a každé jeho slovo v zákon se jim v uších mění.

 Pak Vin-El natáhne levou ruku lodě a do mezihvězdného prostoru se zhmotní neuvěřitelně obrovský luk zlatavého světla.

  A roje se čím dál víc přibližují. Jsou neustále blíž… a blíž…

  „reed luenn snaaf! Ať mi Bůh odpustí!! PAAALLLL!!!!!!!“

  A z luku vystřelí ohromná rudá záře a rozprostře do okolí neonově růžový oblak mezihvězdných plynů a prachu. Jakmile oblak dorazí k lodím SKINů, začnou se pod jeho silou tavit a deformovat, jak by jiných forem najednou převzít měly. Pak puknou a lupnou a něco se změní a do prostoru unikne řada zářivých neidentifikovatelných bodů, které tiše plují vesmírem…

   …jen plují vesmírem.

  „Jsou všichni v pořádku?“zeptá se ještě pro vlastní ujištění Vin-El.

 První však odpoví mu hlas, kdesi hluboko v něm uložený. Jsou v pořádku, Vine. Vše je tak, jak má… Vše se mění. Ale neboj, Vine. Přes strach a utrpení, změní se vše v krásné bdění.

  „Díky, Snaaf.“zašeptá též tiše Vin. „Já vím, jen bojím se těch chvil, kdy děs postihne i mé muže. Bojím se těch chvil, až se oni bát začnou a pak jeden po druhém…“ do mezihvězdných prostorů unikne krátký vzlyk.

  „Jsme v pohodě, šéfe!“ vyruší ho ze zadumání bodrý hlas. „I do pekla bychom s tebou šli, tohle je jen slabý kafe.“ A za tím hlasem následuje řada souhlasných výkřiků.

  Ano, i do pekla s tebou půjdeme, i do ráje též.

  Vin se pousměje. „Tak platí!“ vykřikne do étheru. „A co říkáte tomuhle? Přestaneme si teda hrát a vyženeme je z okolí naší Kolonie?“

  „Ano, šéfe!“

  „Do toho!“

  „Jo.“pousměje se sám pro sebe širokým šťastným způsobem. „Jdeme do toho.“zašeptá.

  A pak se lodě rozmístí okolo Měsíční kolonie a jako podivná vesmírná pyramida začnou kroužit prostorem ve stálé obranné formaci.

  Kdo zvítězí? Kdo prohraje? Nakolik vlastně na tom záleží? Vždyť výhra je někdy prohrou a prohra výhrou zdá se být.

 Pokračování příště...