Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hlas duše

26. 9. 2008

Hlas duše

 

  Když vcházíš do života, vzpomeň si na mne. Vzpomeň si na to, jak vytvořil jsem tebe. Vzpomeň si na to, jak zničil jsem sám sebe, abych z prachu pozvedl tě a z hlíny tě uplácal. Abych z dřeva tebe vytesal, já dal jsem v sázku sebe. Vzpomeň si na mne, až přijde tvůj čas. Vzpomeň si na mne, až rozhodneš se páchat zlo. Vzpomeň si na mne, až tvůj svět zhroutí se jak nic.

  Vzpomeň si na mne…

°°°

  V nejhlubším jasu duše dlela. Vynechaná z osidel času, nad svým světem dlouhé věky bděla. Byla jím, tím nejkrásnějším tvorem, jež jsi potkal. Byl jsem s ní i já tenkrát, znal jsem ji, ten vesmíru poklad.

  A znal jsem tebe líp, jak se znáš ty. Tohle se stalo, než ses narodil.

°°°

 Duše krásná, jak hvězdný svit dostala zprávu o pozemském dění. Však co to je za porušení všech andělských aktivit? Proč tvorové v tom zvláštním světě samy sebe nedbají? Proč kradou, zabíjejí se a ničehož než hrubou sílu neznají?

  V tom krásném světě naplněném andělskou symfonií, zdál se duši té náš svět, jak peklo největší.

  I tak rozhodla se, že půjde tam a pomůže všemu dění. Že by tam mohla snad i sama najít naplnění. I řekli ji jiní:

  „Nebezpečné to je! Nechoď, královno naše! V tom teskném světě zapomeneš vše, co v tobě kvete. Zapomeneš, kým jsme my a kým jsi sama. Stvoříš jiného, abys tam mohla vejít a sama sebe tak na kříž přibiješ a trávit v bolestech pak budeš dlouhé věky.“

  Však ona nedbala rad těch. Nejkrásnější cit lásky Jediného vedl ji na cestu nebezpečnou a tak jít se rozhodla.

  Když do pozemské sféry vstoupila, rozsvítil se oheň v nebi. Stále v duchovnu ta síla bděla a přec již tíha skutků slepců lidských spálila její bělostná křídla. A přišli k ní andělé života i lidské smrti i ptali se ji ještě jednou:

  „Opravdu jsi si jistá? Nebezpečná cesta to je a není dané, kolika životy se budeš muset podrobit a kolik strastí v sobě zahrneš. Mohla by tě jednou mrzet tvá nabídka pomoct lidskému pokolení.“

  „Však já to vím.“odpoví duše ta. „Však lidstvo je mi drahé. Abych se mohla narodit, musím i já stvořit člověka v sobě.“

  „Ale nevíš přec, zda on hodný tebe bude. Zda neužije tvého světla jen k vraždění a zveličení hnoje, jenž černý a páchnoucí to lidstvo obklopuje.“

  „To nevím a přec milovat ho budu. Přec budu jím a stanu se hlasem jeho srdce i nejhlubších citů jeho.“

  „Však on zapomene na tebe. Znát tě nebude a odmítne tvůj hlas a vinit ho bude a nenávidět. Myslet si bude, že zdržuje ho jen od jeho honu za bohatstvím a marnou slávou. On tebou pohrdne. Do husté síti pletich upadne a neznaje pravý úděl svého příchodu na tuto zem, nebude se chtít vrátit k tobě a nebude chtít nalézt svět, jenž střežila jsi, jako drahý srdce květ.“

  V chvíli té slzy horké vytrysknou ji z očí hvězdných.

  „Vím, to všechno snad či ne? Já milovat ho chci, celý kraj i tento svět. Pomozte mi víly hvězd a přátelé duší, pomozte mi vejít v tento svět! Pomozte mi, být jím, převtělením svým, ačkoli sebe svázat proto musím a stát se jen z černoty stín.“

  I pomohli jí oni. Volnou cestu duši dali. Nechť tvoří podle svého tělo i celý charakter budoucího člověka, jež kráčet Zemí jejím jménem bude.

  S každou buňkou stvořenou, s každým marným snem, zabodávaly se černé ostré hřeby do těla hvězdné duše. Zabodávaly se jeden za druhým a krev světla tekla proudem. A slzy bolesti a křik beznaděje veliké zračily se v očích nekonečných. A stín obrovský naň padnul. To když člověk ten, její síla, nekonečná láska i boží sten, to když ten již stvořen byl. A jeho oči nevidoucí opřely se na ni, však vidět ji nemohl, neb vázalo ho ego jen.

  Duše v posledním mžiku tisíci hřeby zkrvavená a strachem raněná, doklopýtala k němu. Jako poslední gesto své nekonečné lásky ona políbila ho na čele, na jeho vrásky. Pak vydechla mu do očí jen krátké:

  „ŽIJ!!!“

  A tisíce černých řetězů, hnusných a páchnoucích jak nejhroznější hnůj, chopilo se nádherného těla, chopily se jeho světla. I svázaly ho a rozdrtily v sevření tom strašlivém a uvrhly tu duši z tisícero hvězd…

  …uvrhly ji do nekonečné temnoty zapomnění.

°°°

  A pak ses narodil(a) ty. Jen ty máš tu sílu znovu ji na světlo vyzvednout. Jen ty máš tu sílu přetnout řetězy nekonečné černoty. Jen ty máš tu možnost těch tisícero ran, z nichž ukapává její světlo a stává se součástí tvého nejhlubšího hlasu. Hlasu tvého srdce.

  Poslouchej ten hlas. Uč se z něho. To slzy tvé duše volají tě zpět do svého jasu. To krev tvé matky i otce tvého, to hmota tvého Já je skutečného.Tos ty sám, jenž jsi sebe zahubil, abys lidem pomohl a Zemi pozvednul. To ty jsi, vzpomeň již. To já jsem, tvého srdce šepot, tvůj triumf i tvůj věčný bolestivý kříž.

Obrazek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nemáš zač.

Samael,26. 3. 2009 23:07

Jsem ráda, že se ti to líbilo. Hlas Boží je třeba další povídkou, která vznikla na popud vyššího ducha ve mě.
Měj se krásně! Ahoj!

Vďaka

Vincent,26. 3. 2009 20:45

Je to ozaj sila. Ďakujem.

Moc děkuji z akrásná slova

Samael,27. 9. 2008 10:51

Tohle mě fakt dojalo. Vlastně mi toto psaní přišlo jako vnuknutí ze samotného srdce mé duše. Do té doby, dokud jsem to nenapsala, sama jsem tak trochu nevěděla, co vlastně dělám. Bylo to jako část Božího zjevení, jež mi později okolo půlnoci pomohlo sejmout ze Země řetězy starého času a nechat ji obklopit bílou zářivou vlajkou nových dní naplněných láskou. Starý čas umírá a nový se rodí skrze nás samotné. Jsem požehnaná, že to můžu vidět a přinést vám zprávu, že již započal věk andělského světla v nás.

nepřestávej

Ludmila,27. 9. 2008 9:44

...nádherné...
mně je 46 let,Ty jsi mladičká,přesto se od Tebe
učím, jsem tady každý den..tuším,že tvoje poslání
je těžké,namáhavé, ale nepřestávej, moc prosím...
zdravím od srdce k srdci..

ďakujem

mahatma,27. 9. 2008 7:44

ďakujem že si....