Příběhy andělů

Kde jsi?

 Kde tvé srdce zůstalo?

 Kde duše tvá se schovala?

 Kde jsi?

 Ty slzo v jedněch s jinými zasnoubená.

 Kde jsem?

 Co a kde zůstalo?

 V čem se měním?

 Stín v srdci rozednění.

 Věčný sněhů sled

 jak jeden jed

 v hvězdnou archu se uchovává,

 v jediné dílo se schovává.

 Proč?

 Nač slzy z tebe v proudu tečou?

 Nač tvé jest všeho slunce Jesod?

 Čeho míti chceš?

 Čeho chopit se?

 Nač v slunci hvězd,

 jejích hněv

 v tobě zůstává?

 Nač sám jsi sebe v srdci okrádal?

 Nač?

Stín v sobě se plouží,

 jediné, co jeho souží,

 jest, cos proved sobě.

 Ty člověče stinný,

 nač čekáš?

 Nač myslíš?

 Nač jsi v sobě sebe zatratil?

 Nač?

Čekám já na tvé slovo jediné,

 jenž v sobě uchováváš.

 Čekáme.

 My,

 vše zahrnující světla vesmíru.

 Čekáme na tebe,

 jsme tím,

 čím ty jsi byl

 a vždycky budeš,

 dokonce i nyní

 každý večer s námi usneš.

 Tak proč nejsi v nás?

 Nač hledáš útěchu v koutech temných?

 Stinný hvizd tebe se chopil

 a tys nepochopil,

 že jediné,

 jenž v sobě držíš,

 to jsme my.

 Z hvězdných luk jsme vzešli,

 k tobě dolů sešli

 a ty přece nás jsi odmítl.

 Přece jsi býti s námi v jednu dobu sobě nepřipustil.

 A teď hledáš.

 Tápeš.

 Teď nevíš, kudy kam.

 Však nač jsou tobě

 všechen hněv i ctižádosti hnoje?

 Nač?

 Nač čekal jsi desetiletí dlouhá,

 abys své děti v hrůzu uvrhnul?

 Abys jim zakázal snít

 a vyzkoušet si vše,

 co duch jim dává?

 Nač?

 Nač čekáš i teď?

 Nač odmítáš něčí podanou ruku?

 Abys zemřel sám v svém smutku?

 Tak.

 Hned můžeš jít do toho.

 A proč ne?

 Vždyt po tom toužil´s,

 tak co ti vadí?

 Co?

 Tvá doba se krátí a má začíná,

 já z hvězdných luk jsem veličina.

 Tak věz,

 že člověk pouhý v Jedno s Bohem se stane,

 že jím bude,

 že s ním v Jednotu vzejde,

 a kam přijde,

 všude rozsévati světlobude.

 Tak budeš

 i ty sám.

 Tak teď můžeš

 jíti tam,

 kam nežádoucí končí.

 Neb přece bys se mnou zůstati chtěl?

 Ano?

 Tak proč se vzpíráš?

 Proč dobrovolně umíráš?

 Žíti přece máš,

 tak nač se klaníš smrti?

 Nač klaníš se ji

 a proklínáš život?

 Hm?

 Z tisícovky hnilob,

 cos svým chováním sem zanesl,

 já srovnám stovku v mžiku se zemí.

 A do zatracena odešlu

 všechny tvoje poučky a víry,

 všechny nesmysly a hloupé síly,

 které stvořil jsi

 v svém nebdělém a hloupém stavu.

 Tak ukaž se už?

 Cos čekal?

 Že se tebou stanu?

 Že věčně ve tmách

 mě blouditi uchováš?

 Och, tos uhod,

 to tak.

 Já novým věkem jsem,

 s novým světem přicházím.

 Tak čekej mne

 a já k tobě dorazím.

 Pomalu a přec

 za chvíli se v tobě ocitnu.

 Ach ne,

 na povrchu mě nehledej,

 tos ty sám sobě ukotvil v mozku,

 že povrch důležitý jenom je

 a nic ti v srdci nedříme.

 Ne, v srdci tvém já bdíti budu

 a odtamtud ti šeptati,

 že správné cítit jest,

 nikoli konati.

 Že v sobě nejsi

 jen pouhým masem semletým,

 nýbrž světlem z hvězd

 utkaných v Jednotě světla,

 v Jednotě Boha,

 v Absolutnosti vesmírných zákoutí.

 Že Existencí jsi stejnou jako všechno ostatní.

 Že já jsem tím,

 v němž vstoupíš,

 až nadejde tvůj čas.

Tak vzchop se už?

 Nač čekati?

 Ty jsi snad zapomněl

 na mé jméno,

 na mé paměti?

 Hehe! Že nezapomněl?

 Já Ježíšem se zvu

 a Silvií

 a krávou jsem i teletem

 a sviní i prasetem,

 želvou i dítětem,

 to všechno jsem.

 Tak proč mě v sobě jediném hledat nezačneš?

 Proč?

 Hledej a najdeš.

 Staň se a Budeš.

 Buď a s tím přijde

 i všechno ostatní.

 Tak pojď,

 už jsem cestu připravil.

 Hádej, kdo jsem.

 Jsem tvůj správný cíl.