Příběhy andělů

Ren

Silvia DiValko

Na černém nebi jak černý mrak visela clona nepochopitelného světla. Jak světlo haslo, usínalo a měnilo se v prach, z jeho stínů kouř se linul dál a dál. Voněl jako vetchý popel, jako stín světla v nás. Byl mimo…mimo dnešních dní…

A my ho neviděli. Neviděl ho žádný z nás, ten boj a sílu v něm, tu bitvu i nebitvu, kdy jeden po druhém padali andělé i démoni a stávali se součástí nás. Ve světě snů se všechno měnilo v popel a prach.

….A na konci všeho je začátek cesty v nás.

S prudkým křikem se vzbudil a odhodil deku stranou. To, co se mu zdálo, to nebyl sen, to byla můra z mraků černých měst, to byla šílenost jeho podvědomí…to byl strach. Vstal a jeho vysoké hubené tělo vrhlo na Zem strašidelný stín. On nemoh přec! On nemohl být tak zlý!! Oh, Bože proč?! Zač zatratil jsi mne?! Zač platím tento dluh ve světě šíleném, jenž nechápu ni dnes, po čtvrt století svého života…proč trpím jen?!!!

V koupelně na sebe pustil proud studené vody, ale ani voda dunící mu do obličeje nesmyla ten sen. Co bylo v něm? CO? Proč tak ztroskotal ten svět, jenž se mu zjevil? Proč ho cítil tak hluboko v sobě? Proč? Jaký to byl svět, že snad tak rychle zmizel z obzoru hvězdných map?

…..To nic, byl to jen sen, to teď přece řešit nelze. Byl to jen sen. Jen fantazie a nic víc.

Oblékl se, vzal pracovní kufřík do rukou a vyšel ven do mrazivého počasí pozdního ledna. Na snídani si ani nevzpomněl.

V práci ho přivítaly rozespalé obličeje, podpořené snad jen hrnkem kafe.

„Ahoj.“

„Ahoj:“

„Dobrý den, šéfe.“

Nic víc. Kancelář byla přetopená a vzduch hustý jak mlha, v níž se nedalo dýchat.

Zase to začalo. Další den. Stejný jak ten předešlý. Úplně stejný jen…

Odbila sedmá hodina večerní a on vešel do stylové restaurace. Už u vchodu viděl svoji společnici.Čím mu vlastně byla? Ni sestrou, ni manželkou. Milenkou snad. Nic moc ho k ní netáhlo. Jen občasné chvíle zapomnění sama sebe. Prostě nechtěl spát zase sám. Nechtěl zůstat o samotě s nimi, se strachy, s bolestí, sám se sebou.

„Ahoj Tome.“pozdravila ho a krátce přitiskla svá ústa k jeho.

Tomáš ji to oplatil a sedl si naproti ní.

Jak to bylo dál? Jedli, trochu popili. Bavili se o věcech naprosto nepodstatných, které se tvářily, že jsou vtipné, ale vlastně nebyly. Po jídle si zašli do divadla na představení jakési komedie, jejíž jméno sami neznali. Nebylo to mezi nimi špatné, ale také spolu nebyli spojení. Jen jakási přetvářka na jejích tvářích a snaha ukázat druhému, že nás zajímá…zatím co nitro a mysl zůstávají uzamčené… a všechny strachy, bolesti a nářky… o nich se nemluví.

Ve stejné době, na konci města, opuštěným lesíkem kryta stala se věc podivná.

Jak z jinovatky stvořený, jak z třpytu hvězd, jakýsi opar světla, jakýsi duch. Vylinul se odnikudsi a kam chtěl by kráčet jen? Jakmile se zhmotnil, začal mrak rychle měnit podobu. Nabýval stále lidštějších a lidštějších tvarů, až se docela stal člověkem. Ale člověkem podivným. Měl příliš krásnou tvář na pozemšťana. Z jeho bledé pokožky linula se slabá zář. Z hlavy mu na ramena padal proud světlomodrých vlasů a zakrýval na zádech i prsou tolik jizev, sečných i spálenin, že málo kdo z nás by to snes. Kalhoty mu k pasu připoutával široký pruh látky. Dalšího na sobě neměl nic. Jen modré oči zářily jak poměnkové letní nebe.

Vykročil k městu s odhodlaným výrazem. Koho hledal? Co tu vůbec chtěl?

Tomáš a jeho společnice se po představení rozhodli jít k jeho bytu pěšky. Ačkoli byl leden a ze střech vysely ledové rampouchy, taková procházka večerním městem je hezká a osvěžující.

Když k němu dorazili, zámek na dveřích tiše zacvakl a vpustil je dovnitř. To ticho, ten děs, který ho sledoval snad celý věk, tam byl anebo ne? Kdo ví... Nechtěl slyšet, nechtěl vidět, nechtěl cítit nic... nic než živočišnost svého těla.

A tak se milovali. Nebyl to žádný výbuch nezadržitelné vášně, nebyl to žádný romantický sen, jen dva osamělí líde a žádný z nich nechtěl nic víc. Nebo snad ano?

Mezitím na střeše protějšího domu stála ta podivná silueta z mraženého světla a pozorovala okna toho bytu. Viděla to všechno, neboť její zrak neomazovaly žádné z lidských mezí. Viděla to a mlčela. Když se žena oblékla a odešla, věděla ta bytost z hvězd, že nastal její čas.

Tomáš zaklapl za společnicí dveře a zamířil do koupelny. Bylo mu tak trochu na nic. Nevěděl sice proč, ale cítil se tak. V koupelně ze sebe shodil horní díl pižama a vešel nahý pod sprchu. Má všechno pohodlí, má hezkou milenku, výbornou práci a plat a stejně mu připadá, že jeho život je na nic. A ty sny!! Ta bolest!! Ta tušení!! Proč?!!!

Proč???!!!!!

Dveře od koupelny tiše zavrzaly. Nikde žádný krok však nezazněl. Jen jak tichý ptáků zpěv... ,,Můj pane?“ ozvalo se jen.

Tomáš sebou trhl, jako by do něho uhodil blesk. Otočil se za tím podivným hlasem a …

Voda, která na něho ze sprchy v proudech dopadala, zrudla jako krev. Voda, která ho obklopovala, zdála se být naráz sama jeho tělem a krví v něm. Jak to?

Tomáš zíral na tu postavu a nechápal to. Nechápal jeho, nechápal sebe a ze všeho nejvíc nechápal, proč ho poznává. Odkud ho zná?

A pak se jeho vědomí rozevřelo. Jakási stará černá brána v něm otevřela obě křídla dokořán a on začal vidět!

„Hhhhh!!!“ zadrhl se mu hlas. A v jeho tváři objevil se výraz děsu. ,,Hhh!!!!!“a voda-krev linula se kolem jeho těla. Ah, on věděl, proč je rudá. Ah, dozvídal se příliš mnoho věcí. A sny a touhy, bolest, smutek, děs!! A láska taková, že hrud se mění v roztavenou ocel. A moudrost taková, že sežehnou tě její slova.

A ta bytost z modravého světla jen dívá se dál a její tvář nejhlubší něhu a soucit se svým králem má.

„Hhhrrrjjhhhaaaahhhrrrraaaa!!!!!!!!!!!!!!!!“ šílený vřískot rozezní se bytem studeným.

A Tomáš padl na kolena. Ta bytost ale též. Člověk omdlel, svalil se do náručí mimozemštana. A ten ho objal jak poklad nejdražší.

„Odpust, pane.“ozval se tichý šepot z hvězdných úst. „ Odpust mi to, prosím.“

A pak v tichu tom, jak jeden věčný tón následovaly hodiny a hodiny, kdy v spícím vědomí muže rovnaly se věci a myšlenky a dojmy a zážitky, které přicházely z tohoto života i životů minulých. A bylo toho mnoho, co třeba v krátkém čase probrat.

Když se pak Tomáš probudil, ležel v posteli a jeho byt byl tichý a teplý jako vždy.

Tedy až na...

Do jeho ložnice vešla jakási pomenší žena. Byla velmi mladá, snad dvacet tak? Nesla v rukou tác s hrnkem plným kouřící tekutiny.

„Aáh, už jste vzhůru.“ řekla s úsměvem. „Bylo na čase. Už jsem se bála, že prospíte i pondělí a to já musím do práce.“

„Cože?!“ vyjekl nechápavě. „Kdo vůbec jste?“

„Sousedka.“ odpověděla s bohorovným klidem. „Slyšela jsem v pátek v noci ten křik a přiběhla jsem se podívat, co se stalo. Mám pronajatý byt po staré paní v dolním patře pod vámi.“

„V pátek v noci? Jaký je ted den?“

„Je neděle večer. Prospal jste dva dny.“

Tomáš se opět svalil do přikrývky a zavřel oči.

„Odejděte.“ řekl příkře. „Moc vám děkuji za vaši péči, ale už ji nebude dál třeba. V peněžence mám nějaké peníze, rád se vám odměním.“

Žena naprosto klidně odložila tác s hrnkem na noční stolek vedle jeho hlavy, jako by ho ani neslyšela. Pak se však nad ním rychle sklonila a vrazila mu facku. Když se znovu narovnala, jejích pohledy se střetly. Oba chvíli mlčeli. Co říct na to? Jak tu situaci vůbec brát?

„Děkuji.“ pousmál se na ni pak. „Omlouvám se za všechny těžkosti, které jsem vám způsobil. Ted však potřebuji být sám.“

„ Je to kvůli němu, že?“ zeptala se žena. „Plakal, když vás opouštěl, ale jeho přítomnost na Zemi je omezená. Vydal se hledat pramen věčných vod, aby tu s vámi mohl zůstat déle.“

„ Vy ho vidíte?“ zdálo se, že je hodně překvapený.

„Ano. Většina lidí popírá sama sebe a nechce o tom vědět, ale je tu i spousta takových, kteří vědí a vidí dál. Ovšem o ty se běžní občané nezajímají.“

„To je pravda.“ potvrdil. Vždyt nedávno byl jedním z nich, z těch běžných občanů, jenž nechtějí vědět nic. Nechtějí znát a slyšet, protože to bolí, protože to žhne jak žhavá pec, protože je to pravda v nás. „Kdy se vrátí? Neříkal vám?“

„ Nevím, ale slíbil, že tu bude včas.“odpověděla a jen tak mimochodem mu strčila pod nos hrnek s čajem. „Popravdě řečeno,“ pokračovala, když si ho vzal. „Příliš nechápu, proč je tady a co hodláte dělat. Řekl mi jen, že sem přišel, aby zachránil svůj svět a požádal mě, zda bych se o vás nemohla postarat zatím, co bude pryč. Nevím sice, kdo jste, ale jste pro něho velmi důležitý.“...a ta dvě slova zazněla jak tichý řev.

Tomáš chvíli pozoroval teplý čaj v hrnku a z očí se mu začaly řinout slzy. Nic neříkal, ona neříkala nic, oba mlčely. Jen kapky slaných slz tiše dopadající do sladkého čaje rušily ticho v pokoji.

**************************************************************

Zas další pátek je a slzy nebeských vil padají na zem ve vločkách sněhu.

Schodiště v panelákové bytovce bylo temné a studené. Po studených schodech nahoru šla dívka, nebo žena snad a on ji viděl. Poznal její tvář. Za posledních pár dní spolu několikkrát promlouvali o věcech příštích, minulých i budoucích. O věcech, o nichž se většinou nemluví.

„Ahoj, Sáro.“ pozdravil.

Sára se zastavila uprostřed schodiště. „Ahoj, Tomáši. Jak ti je?“ narážela na jeho smutný výraz ve tváři.

„Já..“vyhrkl jen. Byl bledý jak stěna.

Sára rychle překročila ty dva schody ke svým dveřím a odemkla. „Pojď dovnitř. Vypadáš na to, že se každým okamžikem zhroutíš.“

Tomáš ji však místo toho chytl za předloktí a vyhrkl. „On slábne. Cítím to, cítím to tak silně uvnitř sebe!“ a taková naléhavost se mu zračila ve tváři a hlas i když tichý jak řev smutku zdál se být. „On to nezvládne, Sáro. Dal v sázce svoje bytí, aby mě našel a mohl probudit. A ted...“

„Teď už mu nezbývá mnoho času, já vím.“ přerušila ho dívka a vešla do bytu. „Pojd, sedni si. Udělám nějaký čaj.“

„Ne!!!“ zachrčel a vpotácel se do bytu. „Je mi zle. Je mi zle, Sáro, protože trpí. Trpí a to vše jen mojí vinou!“

Dovlekla ho na pohovku a nechala ho se do ní doslova zhroutit.Když chtěla odejít do kuchyně, znovu ji zadržel.

„ Cítím ho v sobě, on...“ nadechl se zhluboka. Těžko se mu mluvilo. Byl čím dál tím bledší a na čele se mu blýskaly kapičky potu. „On je blízko, je v západním parku, on...“musel zavřít oči, aby se stačil soustředit na to, co říká. „Potřebuje tě, prosím...my tě potřebujeme... destilovanou vodu...vem mu ji.. tam... Fireusi!!“ vykřikl jeho jméno a omdlel.

Sára nemeškala. Věděla, co to znamená. Sebrala ze spíže destylovanou vodu, kterou měla na žehlení a v minutě byla venku. Pak přišla zima, která ubíjela lidi na ulici i ji. Pak přišla tma, jak slunce zapadalo příliš brzy, než aby mohlo ohřát zem. Pak přišel strach a zpěch, zdali stihne to všechno včas. Pak i naděje přišla přec.

„Já je nenechám jen tak padnout! Od toho tu jsem!“

A tam v nedalekém parku jen matným listím kryt ležel divný tvor. Příliš nádherný byl na člověka a lec kdo by se toho lek. A příliš vyčerpaný byl na nějaká slova, jeho konec blížil se již.

A pak přišla ona, jak paprsek zářného světla se objevila s velkou taškou v ruce.

„Fireusi! Prober se!“ vykřikla. Kolik starostlivosti se skrývalo v tom hlase.

Kým byla, že měla tolik soucitu s tím mimozemštanem z jiného světa? Kým byla, že záleželo ji na jiné rase? Mohl by ji někdy pochopit?

Poklekla k němu, aniž by se starala, že její kabát sám promokne a ona bude trpět zimou též. Vzala jeho hlavu do rukou a položila si ji do klína.

„Otevři ústa.“ nařídila měkce.

V té chvíli však jeho oči otevřely se též a jejich pohledy se střetly. Její zraky byly lidské, menší a nezdály se být zářící, ale svítily utajovanou silou v nás. A ty jeho byly obrovské a hluboké jak dno horských jezer a modré jako indigo. Běžný člověk polekal by se jejích krásy a světla v nich. A po celou dobu, co do jeho úst pomalu vlévala životadárnou tekutinu, nepřerušilo se spojení jejích pohledů, předávalo stejnou sílu jako voda samotná.

Až když byla láhev prázdná, Fireus zavřel krátce oči a ...“Děkuji.“ zašeptal.

„ Není zač.“ pousmála se. „ Tomáš mě přišel varovat a řekl mi, že by ti voda měla pomoct.“

„Hhh, to je pravda. Naše planety mají společnou jednu věc a sice hodně tekoucí vody, proto mi tolik pomáhá.“ Pak se na chvíli odmlčel, aby načerpal sílu a snad, že byl trochu zahanben dalšími slovy, co musel říct. „Bohužel, nenašel jsem onen pramen vody, v němž jsem doufal. Vše je zde zničené, vše je teď špinavé. Selhal jsem, nebudu mít dostatek síly, abych tu zůstal do doby, než se otevře brána mezi světy. Nebudu tu, abych pomohl svému králi. Selhal jsem. Odpusť!“ a to poslední slovo jak vzlik vyšlo z jeho úst a další mračno sněhu zakrylo nebesa.

„Ten pramen vody je jen v tobě.“ ozval se její měkký hlas. „ Jen ty sám se můžeš rozhodnout, zda přijmeš síly Země a staneš se jedním z nás. Budeš-li chtít žít, budeš-li chtít přijmout osud člověka, pak vyslov přání a bude vyslyšeno.“

Jejích pohledy se znovu střetly. „A mám na tohle sílu? Jsem dost zářivý, abych se neztratil v osidlech lidského světa?“je to silné, ta jedna jediná věta.

„Máš-li o sobě pochybnosti, tak mě nech být ti strážným andělem. Nech mě být ti průvodcem cestou života. Nenechám tě padnout, slibuji.“ To bylo jako zvon světa, jako síly snů, jako království ztraceného světla, jako modlitba dnešních dnů. Tak lahodně to znělo uším jeho.

Usmál se, poprvé za mnoho mnoho staletí. „Bude mi ctí, mít takového strážce. Bude mi opravdu velkou ctí.“

A pak se jejích úsměvy k sobě přiblížily a ústa se jim střetla. A on otevřel ta svá a ona vdechla do něj sílu našeho světa, sílu svého dechu, sílu člověka.

A pak jak zářná hvězda z jitřních měst, rozlilo se jeho světlo do přítmí okolního světa. A ze země, na níž ležel, začalo vystupovat cosi a jeho tělo zdálo se být hmotnější zas a zas. Plameny jeho světla pomalu promíchával jiný jas a vše se měnilo, když v novou formu transformoval sám sebe v ten požehnaný čas.

Pak světlo ochablo a na zemi zůstal ležet člověk. Dívka otevřela oči, neb neudržela by předtím dívat se na ten jas. Pak spatřila hlavu jenž ji ležela stále na klíně. Měl černé vlasy se silným odleskem modré, jeho tvář však byla pořád hodně bledá.

Nevěděla, zda je to tím, že se zavázala být jeho strážcem. Nevěděla proč a jak, ale s jistotou v té chvíli věděla, že ho miluje a nikdy ho už nepřestane milovat.

Jeho oči se upřely do těch jejích a jako by ji četl myšlenky...

„ Já tě taky miluji.“ řekl jen.

Když se Tomáš ráno probral, ležel pořád ještě na jejím gauči a byl přikryt pestrou kostkovanou dekou. Z kuchaně se ozýval rozhovor tichých hlasů. Tomáš vstal a udělal těch několik kroků do kuchyně.

Tam u stolu seděli jeho dva společníci. Každý z nich používal jednu ruku k tomu, aby se napil čaje a tou druhou svíral ruku svého pokladu. Vypadali zamilovaně až po uši. Ale Tomáš se neptal, jak se to stalo za tak krátký čas. Všechno je možné, hranice jsou jen v nás.

První ho zahlédla Sára. „Dobré ráno.“ usmála se na něho.

Fireus se zvedl, otočil se čelem k němu a aniž by se na něho podíval, padl na jedno koleno a přiložil si levou ruku k srdci. „Zdravím tě, Výsosti. Omlouvám se, že jsem tě na posledních pár dní opustil.“znělo lítostivě jako ston.

COŽE?! V Tomášovi hrklo. Hrdlo se mu sevřelo a oči navlhly. To přece on by se měl omlouvat, to on by měl děkovat za to, že ho probudil z té bludné dřímoty nevědomosti! Taky před ním padl na koleno, rozevřel náruč a objal ho. Přivinul ho k sobě jako světlo přivinuje stín. Pak mu slzy začaly stékat z očí. Tu hroznou bolest snad za celý život nevypláče.

„Když jsem stvořil Ren, když jsem stvořil vás, svůj lid, sliboval jsem, že vás nikdy neopustím, že vás nikdy nenechám na holičkách. Ale zradil jsem vás!! Jak strašně jsem byl hloupý!! Co jsem si myslel, když jsem sem odešel za dobrodružstvím a zdánlivým studiem?! Co jsem si myslel, když jsem se sem tak bláhově převtělil?!! Král má být se svým lidem, má ho chránit a ctít!! Ale já vás opustit, podle jsem vás zradil! To já bych měl prosit za odpuštění!! To já se Fireusi tobě strašně omlouvám!!!“ vylétávala mu z úst ta bolestná slova plná vzteku. Ach jak strašné to je, něco takového zažít. Jak rozdírá to srdce, jako rozžhavený nůž!

Fireus k němu zvedl obličej. A zrcadlilo se v něm tolik citu a opory!! Proč? Proč podporovat takového zrádce jako je padlý král?! Ale přecejen on jiný byl... „ To ne, králi. Co bych ti měl odpouštět? Vždyt jsi jenom chtěl obohatit náš svět, učit se a vrátit se k nám zas pln elánu a nových nápadů, posilněný novým světlem.“

„ Vždyt se na sebe podívej!“ vzdychl a ten výdech jak stonání zněl. „I v lidském těle jsou ti pořád vidět jizvy a rány, které jsi musel vytrpět, když jsi střežil ostatní z lidu místo svého krále. To já jsem tam měl být, to já mám mít ty jizvy místo tebe! Král, který opustí svůj svět, není králem, je jen vyvrhelem beze jména!!“ a hlas se mu při těch slovech zvedl jak přílivová vlna...jen vyvrhel beze jména...

V tu chvíli to Fireus nevydržel a zařval mu o obličeje. „Vzpamatuj se!! Tys nás nikdy neopustil! To všechno jsi dělal jen pro nás! My jsme uvnitř tebe, jsme s tebou spojení, jsme tvojí součástí!! Byli jsme a vždycky budeme tvojí součástí!!! Když trpíš ty, trpíme i my. Když ubližuješ sobě, ubližuješ i nám!! My jsme tebou králi, my jsme Ren!!!“

Pak nastalo ticho. Ticho stejně těžké jak ta slova plná pravdy. Dokonce i Tomáš dlouho mlčel. Přemýšlel snad? Nebo bojoval se svými strachy? S černotou, s vinou, s bolestí, která protkala celou jeho duši jako špinavá stoka vlévající se do horského jezera?

Najednou k sobě druhého v náhlém popudu rychle přitiskl... jako otec, který po dlouhém hledání našel svého syna, jako žíznivý se tiskne k láhvi s vodou, jako hladový se tiskne k talíři jídla... jako ztracený, který našel sám sebe. „Děkuji ti! Nastokrát ti, Fireusi, děkuji! Jsi můj smích i můj pláč, můj sen, můj pobočník, jedno z mých dětí, jedním z mých lidí jsi. Mám tě rád..“ vydechl spokojeně nakonec.

Fireus se pousmál. „ Já vím, králi. Taky tě mám nevýslovně rád.“

Tomáš se od něho trochu poodtáhl. Ano, Fireus měl pravdu. Padne-li jeho mysl, padne-li jeho světlo do osidel lží, bude trpět nejen on, ale i celý jeho svět. A pak také bude-li se smát a tancovat pln radosti, celý Ren ho bude v tanci následovat a bude se radovat spolu s ním. To je čistá pravda, kterou v sobě ukrývá každý z nás. Ano, všechno ted bylo v pořádku a co se ještě nespravilo, to napraví co nejdřív to půjde.

Chvíli si měřil svého pobočníka pohledem, pak se pootočil k Sáře a chvíli si měřil ji. Pak se usmál taky. „Ale je z vás krásný pár. Jsem na vás pyšný.“

Oba zčervenali.

„To je to na nás tak vidět?“zeptala se dívka.

Tomáš na ni mrkl jedním okem. „Je.“ pak se nadechl a zvážněl, ale v jeho očích se pořád zračila radost. „Ted je čas zachránit Ren. Síly chaosu se můžou těšit. Vymetu je z nešeho světa jako písek a prach.“ a usmál se znovu.

Noc. Mléčná mlha zalila celé město jak neproniknutelná bělavá clona. Nebylo vidět nic. Nebylo vidět na krok. Všechno světlo z pouličních lamp se rozptylovalo v té mlze a ta ho pohlcovala jak med.

...a tak to mělo být...

Vyprázdněnými ulicemi, kde jen šedý opar panoval, šla trojice lidí. Ač nebylo vidět žádného z ukazatelů jakéhokoli směru, zdálo se, že ti tři směr mají... směr určitý a nezadržitelný. Zdálo se, že mlze děkují za clonu, jenž je ochrání před zraky příliš mnoha lidí. Zdálo se, že jsou jiní... podivně jiní.

Brzy vyšli z města a došli až na malé návrší a blízko jen les začínal.

„Tohle je místo, kde se skrývá brána do vašeho světa?“ zeptala se Sára.

„ Ne.“ odpověděl Tomáš. „Tohle je místo, kde můžou být otevřena její křídla...obě dvě.“ dodal po krátkém zamyšlení.

„ Otevřena? Nějak nechápu tedka.“podivila se a otočila se k Fireusi s otázkou v očích.

Fireus se však jen neznatelně usmíval. Když zachytil její pohled a jejích oči se v půlnoční tmě sešli, spatřila v těch jeho tolik světla, tolik nevýslovné něhy, krásy, štěstí, míru, všeho, po čem každý touží...tolik tam toho bylo... Něžně ji k sobě přivinul a políbil na čele vrásku, která se ji při té otázce vytvořila.

Pak tam tiše jen tak stály, než její oči znovu zabloudily k Tomášovi.

Stál na vrcholku kopce a jeho postava, jeho pohyby, to vše bylo najednou jiné. To vše mělo smysl, to vše mělo důvod, ta vzpřímenost, ta hrdost a i ta touha dotknout se znovu nebes... znovu ještě jeden krát...

A pak k ní otočil obličej a ona spatřila jeho pohled. Byl silný, byl jak magnet, byl rozhodnutý, zrcadlil v sobě celý vesmír... byl vesmírem sám.

Pak se na ni mile usmál. „Já jsem ta brána.“pronesl najednou. „Já jsem ten tunel, já jsem ta cesta, já jsem ten, jenž spojuje tento svět se světem Ren.“

A jeho hlas jak zvuků něžný tón, jak z liry zpěv, jak struny zář vešel do snů tohoto světa. Vešel do snů VŠECH SVĚTŮ V NÁS!

Vešel a otevřel všechny dveře dokořán.

Najednou ho obklopilo světlo z jiných cest, světlo z cizích hvězd. Najednou nebylo dole a nebylo nahoře a nebylo nic pro něho než záře samotného jeho světa, než světlo samotného jeho slunce. On jádrem samotným svým byl, svého světa ston a jeho světla stín. Byl v něm. Byl bdícím zas!!!

Sára viděla, jak z Tomáše doslova vybuchlo ohromné světlemodré světlo. Ale místo toho, aby se rozprsklo do tmy, zformovalo se okolo něho do nádherného kulatého světa, kde bílá oblaka střídala azurově modré oceány a kde kontinenty zářily jasným stříbrem měsíčního svitu. A on byl středem toho světa, on byl jeho jádrem, jeho srdcem, jeho krví a základem všeho v něm. Skrze clonu kulatého světa uviděla i skutečnou podobu svého souseda.

Byl obrovský, stejně jak ten svět sám. Ze světla celé jeho tělo stvořené se zdálo, jen modré světlo bylo mu hmotou. Modré světlo obklopené stříbrným hávem, jak hedvábím z nejdražších dílen orientu. Z hlavy mu vycházely čisté bílé paprsky všech svitů v nás, paprsky všech andělů, paprsky samotného stvoření a vytvářely aureolu hustých vlnitých vlasů, aureolu snů. A jeho oči, to bylo nepochopitelné, to bylo hluboké, to byl vesmír sám.

Pak ozval se jeho hlas. A hluboký byl, jak hlubiny černých děr. A silný byl, jak síla sta sluncí v něm. A jiskřivý byl, jak jiskra sta zvonů, zvonících na vršku kostelných věží v jeden stejný čas.

„ Jsem modrá oblaka nebes. Jsem vzduchem nad hladinou vod. Jsem pískem na břehu oceánů. Jsem všech oceánů střed! Jsem vodou v nich, jsem rybou v nich, haluchou i korálem na stěně útesu. Jsem útes sám! Jsem kamenem v něm, jsem plazmatem, jenž ho z nitra zahřívá. Jsem svého světa jádro jediné! Jsem všech kontinentů jeden spojitel. Jsem všech cest jediný ukazatel. Jsem půdou, v níž žijí brouci. Jsem hlínou, z níž rostou stromy. Jsem trávou i polem pod ní. Jsem květinou i motýlem na ni. Jsem zimou i létem horoucím. Jsem smíchem i smutkem pekelným. Jsem každým živočichem, jenž po mě chodí. Jsem každým člověkem i králem všech lidí. Já jsem svého světa střed! Jmenuji se

Ren!!!"

A divné věci se v tom náhle děly. Divné věci s jejích těly. Sára viděla, jak se Fireus i v lidském těle rozsvítil jak žárovka. Viděla, jak se jeho světlo prolíná s tím celým světem. Ano i on byl součástí Renu, i on byl malým kouskem z něj, byl jím. Otočil své oči k ní a s něhou i nevýslovnou láskou se ji dotkly jeho myšlenky. Chceš být také jedním z nás? Chceš se s námi spojit ted?

...spojit ted...

„Ano“ Pronesla beze zvuku úst.

A pak se hlubina jejího nitra objevila na povrchu dnešní své podoby. A pak se hlubina její duše ukázala na povrch. A něco nevýslovně krásného zaplnilo vše, čím byla. A něco nevýslovně krásného stalo se součástí ní. Vytrysklo z ní a přidalo se k ostatním. A pak jak výbuch tisíce extází, zaplavilo ji spojení se světem novým, s Fireusem a s Renem vně i uvnitř něho... a ted i v ní.

A Tomáš... NE! … REN SÁM těd vybuchl v tisících světlech svých tisíce životů, jenž obývaly ho a tvořily. Planeta se rychle obnovovala. Její nebe, její voda, její země i všichni živočichové v ní. Stávaly se novými, naplněnými nádherným svitem, jenž trýskal ze srdce jejích světa... jenž trýskal z člověka.

A on sám byl v sobě i zároven všude okolo, on sál byl tím vším...

…ČLOVĚK, ANDĚL, KRÁL, SVĚT SÁM...

...byl sám sebou ted...

...byl v sobě vším...

A pak přišla radost. Jak vše se obnovilo, jak vše vybuchlo najednou v barvách tisíců světel a pak nastal mír, to ticho v míru tom zaplnil nádherný radostný smích.

Po utichnutí a uzavření brány do Renu, byl Tomáš-Ren znovu ve svém těle zas. Ale o únavě nelze vůbec mluvit a o zvláštním klidu na návrší vůbec ne. Tančil, smál se, padal na zadek a zase se smál a znovu se zvedal a zase tančil a smál se z plna plic a hrdla svého. Avšak nebyl taky sám. Sára a Fireus vůbec nezůstávali pozadu. Všichni tři se brzy drželi za ruce a tančili a smáli se a zpívali, seč jim hlasy stačily.

A tančili a zpívali tak, až do ranního rozbřesku. Bylo až s podivem, že je nikdo během noci nezatknul za rušení nočního klidu. Ale vlastně, všechna ta radost a všechna ta obnova nezasáhla jen svět Ren. Všichni, jenž spali a všichni, jenž bděli v městě tom a noci té, ti všichni, at už o tom věděli či ne, dostali obrovský dar radosti. Tak zpívalo se v hospodách a vtipkovalo na noční směně v práci a doma v posteli...no nebudu zabíhat do detailů...

Té noci rozevřela se na chvíli brána v srdcí všech.

A pak další ráno přichází. Další z mnoha pátečních radostních rán.

Tomáš se probudil z nádherného spánku, v němž byl stříbrnou liškou ve střibřitě zeleném lese a pak byl stromem a nakonec tím lesem sám. V koupelně se na sebe zapitvořil do zrcadla a pak se usmál. Byl vděčný za to všechno, co měl. Byl vděčný, že našel sám sebe a cítil se ted bohatší než všichni miliardáři světa.

Práce uběhla poměrně rychle. Nutno říct, že jeho kolegové nevěděli tak trochu, co s ním, protože odmítal peněžně výnosné kauzy a s naprostým úsměvem se během tohoto týdne stal právným zástupcem dvou ovdovělých dam bez jediné koruny v kapse a pak též vzal pod křídla jednoho usmoleného kapsářského kluka, kterého si ostatní přehazovali jak horký brambor. A přitom se tvářil štastně jak blecha v kožichu bernardýna. Co to jen bylo s ním?

Večer ho vrchní v restauraci uvítal s úsměvem na tváři a divil se přitom, kde se v něm ten úsměv bere, když zase schytal tu noční směnu. Ovšem Tomáš zatím zpěchal ke své přítelkyni. Dáma byla zprvu šokována jeho podivnou proměnou. Jak to, že se ji najednou díval tak hluboko do očí? Jak to, že měl na tváři neustále ten štastný úsměv? Jak to, že jeho pohled ji najednou sahal až ke srdci? Jak to?

A jak to vůbec, že ji najednou místo přímo do svého bytu vede k promrzlé lavičce v parku?!

Tomáš se u lavičky zastavil a oba se na chvíli posadili. Žena se k němu otočila s otázkou v očích, ale když zahlédla podivné světlo, které vyzařovalo z těch jeho, slova ji uschla na rtech.

„Omlouvám se za to, že jsem tě nechal tak dlouho čekat.“ začal najednou.

„Čekat?“ nechápala. „A na co?“ cosi se v ní otevíralo, cosi v co nechtěla věřit, neb to bylo příliš silné a hluboké a nebezpečné pro její sny.

„ Na tahle slova, která si už od samého začátku zasloužíš.“ usmál se na ni. „Miluju tě. Možná, že mi nevěříš. Možná ne, ale já tě miluju. Muluju tě jako dech ve svém hrdle, jako zvuk ve svých uších. Miluju tě a chci být s tebou.“ Chytl její obličej do dlaní. Ona sama totiž nebyl schopna jediného slova. Ťal příliš hluboko, nechápala proč, ale ten jeho hlas se ji najednou dostával až příliš hluboko do nitra. „ Nechci trávit život sám mezi čtyřmi zdmi. Chci být součástí tebe a ty bud součástí mne. Chci tvůj čas, chci tvůj smích, chci tvůj dech vedle toho svého. Bud uvnitř mne a já budu v tobě. Spoj svůj život s mým a žijme jedním jediným.“

„Tomehee!!“ a rozplakala se mu v náručí.

Objal ji a nechal plakat dál. Pláč je očistný a občas je ho třeba. Sám to znal.