Slzy andělů
Její vědomí, její já… to vše bylo pryč a mohutné tělo z hvězdného plazmatu velké jako několik galaktických hvězdokup plulo tiše a bez života prostorem.
A pak se najednou probral. Najednou, zdálo se, že snad z ničeho nic otevřely se oči o rozměrech několika slunečních systémů a první, co z nich vyšlo, byl neutuchající proud dehtově černých slz. Z hrdla se ozval výkřik, který způsobil kolizi několika sousedních galaxií. Avšak nejhorší na tom křiku byla bolest a neuvěřitelný žal, který vyšel z hlubin jeho bytosti, jako by jeho duši mučili celou tu dobu, co neobývala své hvězdné tělo. Pak se celá jeho postava napřímila a vzepjala v křeči probuzení. Hlava krásná jako sen se zvrátila do zadu a on se nadechl.
A časoprostor okolo se smrštil a znovu vymrštil a vyprodukoval stovky supernov, jež byly znamením, že se znovu vrátil, archanděl a kníže El.
Ale bylo to pro něho těžké. Když si prohlížel své ruce a své tělo, tak dokonalé a ze zářivého zlatavého svitu, celou dobu zkrápěl jeho obličej neutuchající proud zlatých slz. Jedna po druhé odpadávaly z jeho tváře do okolního prostoru a rodily se z nich hvězdy i nové světy nových hvězdokup.
Byla v něm bolest, tak naprostá a neutuchající bolest a zároveň i štěstí, tak nedozírné a nevyčerpatelné jako by bylo bezedné.
„Jsem doma.“zašeptal a z jeho dechu vytvořilo se pár mezihvězdných tunelů. „Jsem doma.“
Ale už sotva kdy zapomene, že jeho světlo, že duše jeho byla stovky milionů let nasoukána do jediného maličkého světa, plného egocentrismu a lží. Nezapomene na to, že vše, co mu dal, tomu podivnému světu… to vše, vrátilo se k němu pomačkané a zkrvavené, špinavé od iluzí a přetvářek mnoha minulých životů, jimiž prošel, aby se obnovil.
Chceš vědět, kdo já jsem? Jsem tvůj pozorovatel. Tvůj svět sám. Mám paměť i rozum mám a tak ač nesoudím, dovedu vyslechnout a říct, kým jsi a kým se hodláš stát… neb tvé je sídlo světa v nás.
Ale zpět tam, kde jsme začali.
Ten anděl býval psem, byl kuřetem, byl hadem i ještěrem, prošel mnoha životy v podobách zvířat a v jistých chvílích nevěděl kudy kam a zda se vůbec kdy vrátí do svého těla a domova z hvězdných mlhovin. Byl i v mnoha jiných světech a stal se členem mnoha vyspělých i méně vyspělých civilizací. Ale žádný z těch tvorů v žádné podobě či času nemohl ho vrátit zpět do jeho původního těla. Nevěděl jak. Něco mu scházelo. Něco scházelo jim všem, neb vždy ho nutili být jen tím, čím byli oni sami. A bylo jedno, zda se narodil jako drak nebo jako člen Nejvyšší rady světelného koncilu Síria. Něco všem chybělo, všem civilizacím z nižších rozměrů. Už dávno to odešlo spolu s těmi, jež vybudovali vše a pak odešli do věčnosti a zanechali po sobě jen slabý dech slabé vzpomínky na sebe samé.
Ale pak se objevil člověk. Ve chvílích, kdy už se zdálo, že nic nespěje k závěru a dovršení jeho cest. Ve chvílích, kdy si zoufal, objevil se on, člověk. Podivný to byl tvor, slabý i silný zároveň. Neuměl nic. Nezdálo se, že by cokoli dokázal. Nepodobal se žádnému z jiných tvorů, které vytvářeli civilizace na sousedních rovinách. Nestvořil ho nikdo, ale každý si dělal nárok na jeho stvoření. Každý a všichni totiž odvedli svůj díl práce, aniž by tušili, co z jejich společného díla vzejde. Ten tvor byl andělům přislíbený elohimem, jenž jej započal. Ten elohim Jedním být se zdál a zároveň on dvanáct sil v dvanácti podobách a tělech měl.
A ten člověk jsem já a ty a mnoho ostatních. My všichni tvoříme Jedno, to zaslíbené, to jenž umožní mnohým z hvězdných sil, jimž říci lze též andělé, aby se vrátili do svých krásných těl s tlukotem srdce v intervalech mnoha milionů staletí a se sílou překonat mnoho milionů světelných let a v jediné krátké vteřině.
Slzy očisty z duše onoho anděla jsou v srdci každého z nás. Opatrujme je a chraňme a nebraňme jim, aby se znovu staly tím, kým jsou a potřebují být. Hvězdami na obzoru vesmírných cest.
Děkujeme vám.
S láskou, Andělé.
